Pokyn zajištěného věřitele v insolvenčním řízení

12. 10. 2021 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Jde-li o správu či zpeněžení práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičním oprávněním (dlužník nebo insolvenční správce) vázána pokyny zajištěného věřitele. Autoři ve svém příspěvku rozebírají pravidla pro pokyny udělované zajištěným věřitelem osobě s dispozičním oprávněním ke správě či zpeněžení předmětu zajištění (především pro výši nákladů na správu či zajištění, postupy při větším počtu zajištěných věřitelů či např. při popření pohledávky či podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem).

V insolvenčním řízení lze okruh věřitelů rozdělit do několika kategorií. Do jedné z nich patří i zajištěný věřitel, který spadá mezi procesní subjekty [§ 9 písm. c) ins. zák.[1]] a který je také spolu s dlužníkem účastníkem insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 ins. zák.).

Za zajištěného věřitele je dle § 2 písm. g) ins. zák. pokládán „věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem,[2] zadržovacím právem,[3] omezením převodu nemovitosti,[4] zajišťovacím převodem práva[5] nebo postoupením pohledávky k zajištění[6] anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy; zajištěným věřitelem je i agent pro zajištění podle zákona o dluhopisech“.

Výčet možného zajištění pohledávky věřitele je v citovaném ustanovení zákona taxativní, bez ohledu na to, že české právo zná i další zajišťovací instituty. Tak např. není na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání[7] výslovně zmíněno podzástavní právo.[8] Zajištěný věřitel je tedy ve smyslu insolvenčního zákona ve své podstatě podmnožinou zajištěných věřitelů ve smyslu hmotněprávním.[9] Pro úplnost uvádíme, že do zákonného vymezení zajištěného věřitele bylo teprve tzv. revizní novelou insolvenčního zákona[10] doplněno slovo „jen“, aby bylo bez pochybností, že výčet zajišťovacích institutů je vskutku taxativní. Definitivně tak byla uzavřena možnost jejich rozšiřujícího výkladu.[11]

Pokyn zajištěného věřitele – obecně

Zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak (§ 167 odst. 1 ins. zák.).[12] U zajištěných věřitelů se tak do pozadí dostává problém tzv. sdíleného statku (společně užívaného zdroje),[13] který je pro insolvenční řízení typický. Je tomu tak proto, že předmět zajištění (zpravidla) nepodléhá režimu kolektivního (poměrného) uspokojení všech věřitelů dlužníka, neboť výtěžek z jeho zpeněžení je vyhrazen na uspokojení pohledávky věřitele, jež byla tímto majetkem zajištěna.[14],^[15] V insolvenční praxi jsou nadto zajištění věřitelé obecně výrazně „podzajištěni“ v poměru k výši jejich pohledávky,[16] a je proto velmi nepravděpodobné, že by po uspokojení zajištěné pohledávky zbývala z předmětu zajištění jakákoliv zůstatková hodnota (tzv. hyperocha), z níž by mohli být uspokojeni další, juniornější věřitelé dlužníka.[17] Ani to však nelze vyloučit.

Pokyn zajištěného věřitele ke správě nebo zpeněžení majetku, jež zajišťuje jeho pohledávku, je třeba vnímat jako nástroj ochrany zajištěného věřitele před morálním hazardem hrozícím ze strany ostatních věřitelů dlužníka i ze strany dlužníka samotného, neboť je to právě dlužník, kterému dle § 229 odst. 3 ins. zák. svědčí dispoziční oprávnění k majetkové podstatě ve všech stadiích insolvenčního řízení, s výjimkou fáze po prohlášení konkursu [srov. § 229 odst. 3 písm. c) ins. zák., podle kterého je osobou s dispozičním oprávněním insolvenční správce]. Předmět zajištění je součástí majetkové podstaty dlužníka, a to součástí specifickou. Ve vztahu k ní se proto uplatní zvláštní pravidla pro její správu, zpeněžení a následné uspokojení pohledávky zajištěného věřitele.

Insolvenční zákon výslovně neupravuje obsahové náležitosti pokynu zajištěného věřitele. Uplatní se tak obecná úprava náležitostí právního jednání obsažená v § 545 a násl. o. z., která klade důraz zejména na svéprávnost jednající osoby, srozumitelnost a určitost právního jednání, absenci omylu, na vážnost projevené vůle a svobodu jednající osoby. V zákoně není upravena ani forma udělení pokynu, což v právní praxi (s ohledem na zásadu bezformálnosti právního jednání) znamená, že zajištěný věřitel může pokyn udělit i prostřednictvím méně formálních komunikačních prostředků typu e-mailové zprávy, nebo jej dokonce udělit ústně či konkludentním jednáním.[18] S ohledem na právní jistotu však lze zajištěnému věřiteli doporučit udělení pokynu v písemné podobě. Podpis zajištěného věřitele přitom není třeba úředně ověřovat, nicméně pokud tak věřitel učiní, jedná sice v přísnější formě, než požaduje zákon, avšak nepochybně v souladu s ním.

Pokyn ke správě předmětu zajištění

Zákonodárce vymezil správu majetkové podstaty v § 230 odst. 1 ins. zák. pomocí demonstrativního výčtu činností, jakož i právních úkonů či opatření z ní vyplývajících, směřující k udržení hodnoty majetkové podstaty.[19] V navazujících odstavcích daného ustanovení jsou pak stanovena pravidla, podle kterých je v průběhu řízení předmět zajištění spravován. Správa předmětu zajištění je co do svého obsahu obdobná správě (obecné) majetkové podstaty. Osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, tj. dlužník nebo insolvenční správce, je však při správě předmětu zajištění vázána pokyny zajištěného věřitele. Zajištěný věřitel tak má vůči osobě s dispozičním oprávněním právo udělit pokyn, např. k pojištění předmětu zajištění, k jeho uskladnění, k ostraze objektu, je-li předmětem zajištění, či k jeho nájmu třetí osobě atp.

Podle § 230 odst. 3 ins. zák. platí, že náklady spojené s provedením pokynu ke správě předmětu zajištění nese zajištěný věřitel ze svého. Toto ustanovení je s ohledem na judikatorní vývoj nutné vykládat tak, že zajištěný věřitel nese náklady spojené se svým pokynem bez jakéhokoliv omezení, tj. rovněž bez omezení zakotveného v § 298 odst. 4 ins. zák.[20] Tento závěr plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 29 NSČR 37/2013, ve kterém soud uzavřel, že „Odvolací soud pochybil, když při rozhodování, jaké náklady lze odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, pominul ust. § 230 odst. 3 ins. zák. Stanoví-li totiž insolvenční zákon (označené ustanovení) výslovně, že náklady spojené s provedením pokynu zajištěného věřitele nese zajištěný věřitel ze svého, nepochybně tím vylučuje možnost, aby takto zajištěný věřitel nesl náklady správy jen do výše 4 % výtěžku zpeněžení. Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu (bez omezení jejich výše) zajištěný věřitel. To znamená, že v případě, kdy (jako v této věci) tyto náklady nejsou uhrazeny do doby zpeněžení předmětu zajištění, je povinností insolvenčního správce (a následně insolvenčního soudu při rozhodování dle ust. § 298 ins. zák.) je odečíst (v plné výši) od výtěžku zpeněžení.“ Z citovaného rozhodnutí také vyplývá, že není přípustné, aby si zajištěný věřitel v rámci svého pokynu vyhradil, že mu náklady na správu předmětu zajištění nad jím stanovenou výši nepůjdou k tíži. Pokud má mít zajištěný věřitel lepší přehled a kontrolu nad náklady spojenými se správou předmětu zajištění, může v rámci udělení pokynu požádat insolvenčního správce, aby jej průběžně informoval o výši vznikajících nákladů, např. aby připravil jejich stručný výhled na určité období. Nejvyšší soud dále postavil najisto, že omezení dle § 298 odst. 4 ins. zák. naopak svědčí zajištěnému věřiteli tehdy, pokud jím není pokyn udělen a předmět zajištění je spravován osobou s dispozičním oprávněním bez zásahu zajištěného věřitele.[21]

Osoba s dispozičním oprávněním není vázána pokyny zajištěného věřitele za každé situace. Může totiž udělený pokyn odmítnout, pokud ten nesměřuje k řádné správě předmětu zajištění, a požádat insolvenční soud, aby v rámci své dohlédací činnosti (tedy v rámci jednoinstančního soudního přezkumu, neboť podle § 91 ins. zák. není v tomto případě odvolání přípustné) pokyny zajištěného věřitele přezkoumal. Pod pojmem „řádná správa“ je pak třeba rozumět takovou správu, která je z provozního a ekonomického pohledu náležitá ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka. Důvod pro přezkum vydaných pokynů lze spatřovat v ochraně společného zájmu věřitelů a jejich co možná nejvyššího uspokojení.

Lze mít za to, že výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění připadne ve většině případů výhradně na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, přičemž vznik hyperochy bude spíše výjimkou (srov. výše), a zajištěný věřitel by tak mohl argumentovat, že vázanost jeho pokyny pro osobu s dispozičním oprávněním by měla být absolutní. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že v případě hyperochy může nedbalá správa na základě pokynu zajištěného věřitele její výši a s ní související výši poměrného uspokojení ostatních věřitelů dlužníka výrazně negativně ovlivnit, neboť si náklady této (nedbalé) správy budou věřitelé v konečném důsledku hradit ze svého dílu pro uspokojení pohledávky.

Neúčelně nákladná správa předmětu zajištění je pro ostatní věřitele relevantní i v případě neexistence hyperochy, a to zejména v případě prohlášení konkursu. Zajištěný věřitel se totiž bude v rozsahu neuspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění uspokojovat poměrným způsobem spolu s ostatními nezajištěnými věřiteli dlužníka, čímž nepochybně dojde k ovlivnění výše jejich uspokojení. Aniž by relevantní judikatura jakkoliv popírala výše uvedené, Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 2. 1. 2014, sp. zn. 1 VSPH 2077/2013, uzavřel, že ve vztahu k možné eliminaci pokynu zajištěného věřitele ze strany soudu je nutné přistupovat spíše zdrženlivě, když uvedl, že „Insolvenční soud může k návrhu osoby s dispozičním oprávněním eliminovat pokyny zajištěného věřitele dle obecné úpravy obsažené v § 230 odst. 2 ins. zák. (obdobně je tomu při prodeji majetku sloužícího k zajištění v případě prohlášení konkursu v režimu § 293 ins. zák.), nicméně nelze tak činit paušálně a jedním rozhodnutím pominout zákonnou úpravu, jež stojí na principu, že zajištění věřitelé mohou správu takového majetku a jeho zpeněžení zásadně ovlivňovat. Takovéto působení zajištěných věřitelů může být insolvenčním soudem upozaděno toliko v konkrétních situacích, a to obvykle tehdy, bylo-li by zneužíváno ke škodě ostatních věřitelů či dlužníka samého. To je k žádosti oprávněné osoby povinen insolvenční soud zkoumat vždy ve vztahu k dané situaci, a následně i případně vysvětlit, proč ten který krok zajištěného věřitele si vyžádal jeho zásah, leč není možné dopředu zajištěné věřitele jejich práv zbavit tím generalizujícím způsobem, jenž se odrazil ve výroku napadeného usnesení, takže bude na insolvenčním soudu, aby v průběhu řízení svůj postoj přehodnotil.“

Zajímavou otázkou může dále být, jak přistupovat k pokynům zajištěného věřitele, jehož pohledávka byla popřena (byť např. „pouze“ co do pořadí spočívajícím v právu na uspokojení z předmětu zajištění). Insolvenční zákon v této souvislosti výslovnou právní úpravu neobsahuje, což by s ohledem na právní jistotu účastníků insolvenčního řízení bylo žádoucí napravit. Jako určité vodítko by v tomto případě mohla posloužit úprava omezení výkonu hlasovacího práva věřitele na schůzi věřitelů vlivem popěrných úkonů. Dle § 51 odst. 2 ins. zák. nemá na hlasovací právo na schůzi věřitelů vliv popření pohledávky ze strany jiného přihlášeného věřitele či dlužníka. Nebude zřejmě sporu o tom, že tento závěr je třeba přijmout rovněž ve vztahu k popření (pořadí) pohledávky zajištěného věřitele ze strany těchto subjektů ve vztahu k oprávněnosti zajištěného věřitele udělovat pokyny. Na výkon hlasovacího práva na schůzi věřitelů má naopak dle § 52 odst. 1 ins. zák. zásadní vliv popření pohledávky věřitele ze strany insolvenčního správce. Věřitel může následně hlasovací právo vykonávat pouze tehdy, usnese-li se na tom schůze věřitelů či rozhodne-li o tom na návrh věřitele insolvenční soud.[22] Jeví se proto jako vhodné postupovat při posuzování vlivu popření zajištěné pohledávky ze strany insolvenčního správce na udělení pokynu ze strany zajištěného věřitele analogicky jako při posuzování vlivu popření pohledávky insolvenčním správcem na hlasovací právo věřitele. V této situaci poté zřejmě není možné přiznání práva na udělení pokynu ze strany schůze věřitelů na rozdíl od přiznání hlasovacího práva. Nabízí se nicméně postup dle § 230 odst. 2 věty poslední ins. zák., dle kterého by tedy buď dlužník, nebo insolvenční správce jakožto osoba s dispozičním oprávněním odmítl provedení pokynu zajištěného věřitele s tím, že pochybnost o tom, zda pokyn směřuje k řádné správě, by dovozoval již ze skutečnosti, že insolvenční správce popřel pohledávku či zajištění, na jehož základě je pokyn vydáván.[23] Soud by následně v rámci jednoinstančního přezkumu závazně rozhodl o námitce osoby s dispozičním oprávněním.

Insolvenční zákon neupravuje ani to, jaký vliv má na udělování pokynu podání žaloby insolvenčního správce na určení neúčinnosti zajištění. V této otázce je situace obdobná popření pohledávky insolvenčním správcem a obdobné by měly být rovněž důsledky z ní plynoucí. Pokud tedy bude pokyn zajištěného věřitele vydán po podání odpůrčí žaloby ze strany insolvenčního správce, je namístě udělený pokyn podrobit přezkumu dle § 230 odst. 2 ins. zák. Jestliže bude při podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem osobou s dispozičním oprávněním (tedy osobou, která odmítá provedení pokynu zajištěného věřitele) dlužník, u kterého lze dojít k podezření o jeho propojení se zajištěným věřitelem, a z toho plynoucí hrozby dlužníkovy neochoty k odmítnutí pokynu nesměřujícího k řádné správě, měl by mít insolvenční správce v této situaci možnost iniciovat soudní přezkum řádnosti uděleného pokynu sám, přestože není osobou s dispozičním oprávněním.[24]

Uplatňuje-li několik zajištěných věřitelů své právo na uspokojení z totožného předmětu zajištění, uděluje pokyny osobě s dispozičními oprávněními ten zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí.[25] Zajištěný věřitel první v pořadí má tedy prioritu ve vztahu k udělení pokynu, avšak tato „výhoda“ je vyvážena nutností připojit k jeho pokynu souhlasné stanovisko ostatních věřitelů, kteří uplatňují právo na uspokojení ze stejného předmětu zajištění. Proces udělení pokynu je při mnohosti zajištěných věřitelů dvoufázový; je zahájen jednáním zajištěného věřitele prvního v pořadí a dovršen až souhlasem dalších zajištěných věřitelů, resp. schválením pokynu ze strany insolvenčního soudu.[26] V případě nepřipojení souhlasů osoba s dispozičním oprávněním vyrozumí dle § 230 odst. 4 ins. zák. insolvenční soud, který pokyn zajištěného věřitele zveřejní v insolvenčním rejstříku, a to společně s výzvou, aby ostatní zajištění věřitelé vznesli případné námitky proti zveřejněnému pokynu v propadné lhůtě 7 dnů ode dne zveřejnění pokynu a výzvy v insolvenčním rejstříku. Včas podané námitky insolvenční soud projedná při jednání, které nařídí do 30 dnů od zveřejnění v insolvenčním rejstříku. K jednání soud předvolá ostatní zajištěné věřitele, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného předmětu zajištění, dále dlužníka (ten námitku sám podat nemůže, nicméně se může v rámci jednání vyjádřit k námitkám ostatních zajištěných věřitelů) a insolvenčního správce a rozhodne, zda pokyn zajištěného věřitele schvaluje (popř. modifikuje), či neschvaluje. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V této souvislosti je nutné doplnit, že nelze opomíjet důležitost znaleckého ocenění hodnoty zajištění dle § 219 odst. 4 ins. zák., neboť v případě určení této hodnoty v nižší výši, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky již věřitele prvního v pořadí, není povinností tohoto zajištěného věřitele připojovat k pokynu písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s projednáním námitek dle § 230 odst. 4 ins. zák.[27]

Pokud zajištěný věřitel zůstane v insolvenčním řízení pasivní a pokyn ke správě předmětu zajištění neudělí, je osoba s dispozičním oprávněním povinna vykonávat zejména běžnou správu spočívající minimálně v udržování majetkové hodnoty, což potvrdil Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 2 VSOL 1074/2015. V něm soud konstatoval, že „Je skutečně pravda, že správci nebyly uděleny podrobné pokyny, jak má správu vykonávat, to ovšem neznamená, že by nemohl vykonávat žádnou správu. Takový výklad by byl zcela nepraktický, a to mimo jiné z důvodu, že udělení a projednání pokynu postupem dle ust. § 230 ins. zák. může trvat i poměrně dlouhou dobu a předmět zpeněžení bude zpravidla nutné spravovat i před schválením pokynu. Správce by však před udělením pokynu neměl činit úkony přesahující běžnou správu (resp. prosté udržování stavu věci) a zejména vynaložit náklady, které by přesáhly limit nákladů spojených se správou stanovený v ust. § 298 odst. 4 ins. zák.“ Jestliže bude nutné předmět zajištění spravovat nad rámec běžné správy, bude se postupovat dle § 230 odst. 2 ins. zák. Pro něj platí, že neudělí-li pokyn zajištěný věřitel ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo jej udělit ten zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Pokud neudělí pokyn ani druhý zajištěný věřitel v pořadí, vyzve soud třetího věřitele v pořadí, aby takto případně postupoval, až do vyzvání zajištěného věřitele posledního z pořadí.[28] Neudělil-li by žádný ze zajištěných věřitelů, navzdory výzvě soudu, pokyn, či uplatňuje-li právo na uspokojení z předmětného zajištění jen jeden zajištěný věřitel a ten zůstává pasivní, udělí příslušné pokyny insolvenční soud. Ten zároveň rozhodne o nákladech spojených s provedením jeho závazného pokynu. K tomu ještě dodáváme, že i s ohledem na výše zmíněnou judikaturu není přípustné, aby při neudělení pokynu tížily zajištěného věřitele náklady na provedení soudem uděleného pokynu v rozsahu převyšujícím pravidla zakotvená v § 298 odst. 4 ins. zák.[29]

Pro případ nerespektování uděleného pokynu ze strany osoby s dispozičním oprávněním se zajištěnému věřiteli nabízí několik možností. Za prvé to je uložení povinnosti k provedení pokynu v rámci dohlédací činnosti soudu (§ 11 ins. zák.). V úvahu přichází také uložení pořádkové pokuty dle § 81 odst. 2 ins. zák., přičemž dojde-li soud k závěru, že povinnosti insolvenčního správce byly porušeny závažným způsobem, může být insolvenční správce dokonce zproštěn své funkce dle § 32 odst. 1 ins. zák. Insolvenčního správce rovněž tíží povinnost k náhradě škody, pokud při výkonu své funkce nepostupoval s odbornou péčí (srov. § 37 odst. 1 ins. zák.).

Pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění

S výjimkou správy předmětu zajištění opravňuje insolvenční zákon zajištěného věřitele také k udělení pokynu ke zpeněžení předmětu zajištění. Jelikož se právní úprava pokynu ke správě a zpeněžení předmětu zajištění ve značném rozsahu překrývá, bude pozornost dále věnována jen specifickým aspektům pokynu ke zpeněžení předmětu zajištění.

Zákon obsahuje obecné pravidlo upravující způsob zpeněžení majetkové podstaty v § 286 odst. 2 ins. zák., dle kterého o způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhoduje insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru. Pokud však jde o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce dle § 293 odst. 1 ins. zák. vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení. Před přijetím tzv. revizní novely insolvenčního zákona nebyla praxe jednotná v otázce vztahu mezi obecnou úpravou zpeněžování a § 293 odst. 1 ins. zák. Otázku, zda je v případě zpeněžení předmětu zajištění podle pokynu zajištěného věřitele insolvenční správce povinen disponovat rovněž souhlasem věřitelského výboru a insolvenčního soudu, jak vyžaduje § 289 odst. 1 ins. zák., vyřešil Nejvyšší soud ve prospěch zajištěných věřitelů. V usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 NSČR 47/2015, dospěl k závěru, že ust. § 293 odst. 1 ins. zák. je lex specialis k obecné úpravě zpeněžování majetkové podstaty, a insolvenční správce si tedy již nemusí obstarávat souhlasy věřitelského výboru a insolvenčního soudu v případě uděleného pokynu zajištěného věřitele.[30] To potvrdil i zákonodárce, který revizní novelou upravil § 293 odst. 2 ins. zák. tak, že se § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 ins. zák. použijí jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.

Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 ins. zák. bude pouze takový pokyn, který směřuje skutečně ke zpeněžení předmětu zajištění. V tomto smyslu si tak lze představit celou řadu požadavků a podmínek ze strany zajištěného věřitele, např. určení způsobu prodeje předmětu zajištění, tj. zda má být předmět zajištění zpeněžen ve veřejné dražbě, či mimo ni (srov. § 289 ins. zák.), stanovení nejnižší možné výše podání při prodeji ve veřejné dražbě, či výběr zprostředkovatele, který bude zpeněžení zajišťovat, atp. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 NSČR 179/2016, shledal postup insolvenčního správce v rozporu s odbornou péčí, když insolvenční správce zpeněžil předmět zajištění způsobem, který insolvenční zákon nedovoloval (v tomto případě šlo o zpeněžení formou exekutorské dražby, kterou insolvenční zákon v rozhodné době ještě neupravoval). Pokud tedy zajištěný věřitel udělí pokyn k nedovolenému způsobu zpeněžení předmětu zajištění, není takovým pokynem insolvenční správce vázán a měl by jej odmítnout. Insolvenční správce má obecně právo udělený pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění odmítnout, pokud má za to, že lze předmět zajištění zpeněžit výhodněji. V případě, že zde pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění nebude a pokyn neudělí ani zajištění věřitelé v horším pořadí, zpeněží insolvenční správce předmět zajištění tak, jako kdyby zpeněžoval věc, ke které žádný věřitel právo na uspokojení ze zajištění neuplatňuje.

Ohledně ostatních aspektů relevantních k pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění lze odkázat na text k pokynu ke správě předmětu zajištění, neboť závěry tam uvedené platí mutatis mutandis rovněž ve vztahu k pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění.

Závěr

Jedná-li se o správu (§ 230 ins. zák.) či zpeněžení (§ 293 ins. zák.) věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, platí, že je osoba vykonávající dispoziční oprávnění (tj. dlužník nebo insolvenční správce) vázána pokyny zajištěného věřitele. Obě ustanovení insolvenčního zákona jsou přitom zcela symetrická.

Na základě shora uvedeného lze shrnout, že pro pokyny udělované osobě s dispozičním oprávněním ke správě či zpeněžení předmětu zajištění platí zejména tato pravidla:[31]

udělené pokyny mohou být odmítnuty, pokud nesměřují k řádné správě či lze předmět zajištění zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá osoba s dispozičním oprávněním insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (§ 11 ins. zák.);
je-li zajištěných věřitelů více, uděluje pokyn věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí; zároveň je věřitel povinen k pokynu připojit písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného předmětu zajištění; pokud souhlas chybí, bude o schválení, popř. modifikaci, či neschválení pokynu rozhodovat insolvenční soud;
neudělí-li pokyn zajištěný věřitel první v pořadí, je pokyn oprávněn udělit věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí; budou-li pasivní i další zajištění věřitelé, přebírá iniciativu insolvenční soud, který příslušné pokyny udělí;
v případě udělení pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení předmětu zajištění se neaplikuje § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 ins. zák., tj. nevyžaduje se souhlas věřitelského orgánu, v případě prodeje mimo dražbu navíc souhlas insolvenčního soudu;
naopak § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 ins. zák. se ke zpeněžení předmětu zajištění použijí tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele;
náklady spojené s provedením pokynu ze strany osoby s dispozičním oprávněním nese zajištěný věřitel ze svého.

Závěrem lze jen doporučit, aby osoba s dispozičním oprávněním trvala na udělování pokynů spojených se správou nebo zpeněžením předmětu zajištění v písemné podobě, pokud možno i s jejich odůvodněním. To se v insolvenční praxi ve většině případů také děje.[32]

JUDr. Miroslav Sedláček, Ph.D., LL.M.,je advokátem v Praze a odborným asistentem na Katedře občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Mgr. Dominik Matuška je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři BADOKH.

[1] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také „ins. zák.“).

[2] Srov. § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“.

[3] Srov. § 1395 a násl. o. z.

[4] Srov. § 58 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991.

[5] Srov. § 2040 a násl. o. z.

[6] Srov. § 554 obč. zák. č. 40/1964 Sb., který nebyl výslovně převzat do (nového) občanského zákoníku, neboť se jedná pouze o zvláštní druh zajišťovacího převodu práva.

[7] Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

[8] J. Hásová, T. Moravec: Insolvenční řízení, C. H. Beck, Praha 2013, str. 9 a 10.

[9] O. Richter: Věřitelé a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 14.

[10] Stalo se tak zákonem č. 294/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014.

[11] Shodně např. J. Kozák, A. Dadam, L. Pachl: Insolvenční zákon a předpisy související, Komentář, 3. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 8.

[12] V rozsahu, ve kterém není zajištěný věřitel uspokojen z předmětu zajištění, se zásadně uspokojuje stejným způsobem jako nezajištěný věřitel, což platí v intencích insolvenčního zákona v případě, že je úpadek dlužníka řešen konkursem. V reorganizaci je způsob uspokojení zajištěného věřitele plně vyhrazen znění reorganizačního plánu. Ve vztahu k oddlužení postavila rozsah uspokojení zajištěného věřitele najisto až oddlužovací novela insolvenčního zákona, po které již není pochyb o tom, že bez ohledu na způsob oddlužení se zajištění věřitelé uspokojují výhradně z výtěžku zpeněžení zajištění. Pro úplnost uvádíme, že praxi štěpení pohledávky na zajištěnou a nezajištěnou, kterou věřitelé obcházeli pravidla svého uspokojení pouze z předmětu zajištění, Nejvyšší soud odmítl v rozsudku ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 ICdo 61/2016.

[13] Problém sdíleného statku lze pro účely insolvenčního řízení charakterizovat jako jednání dlužníkových věřitelů, kteří (poté co se dozvěděli o dlužníkových finančních obtížích) zahájí „hon“ na dlužníkův majetek, a budou tak proti dlužníku individuálně postupovat co nejrychleji a co nejbezohledněji tak, aby uspokojili právě svou pohledávku, přestože většího poměrného uspokojení pro všechny věřitele dlužníka by bylo dosaženo společným postupem. Této motivaci věřitelů dlužníka brání insolvenční právo zákazem individuálního výkonu práva vůči dlužníkovi (zejména prostřednictvím exekuce) a nahrazuje ho kolektivním procesem v rámci insolvenčního řízení.

[14] Věřitel se svého zajištění musí dovolat v rámci přihlášky pohledávky s tím, že jeho pohledávka bude následně přezkoumána a příp. uspokojena dle pravidel insolvenčního zákona. Není však možné připustit uspokojení zajištěné pohledávky mimo insolvenční řízení přímým prodejem (zastavené) nemovitosti, neboť by to mělo za následek změnu rozsahu majetkové podstaty. Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 2 VSPH 1024/2011.

[15] Dokonce i pokud se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva stala splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel pak má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění). Nemá právo úspěšně se dovolat vyloučení takového majetku z majetkové podstaty a uspokojit se z výtěžku mimo insolvenční řízení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 23/2012.

[16] Zajištění věřitelé se dle průzkumů v průměru uspokojují částkou odpovídající 28,2 % výše jejich přihlášené pohledávky, kdežto průměrná výše uspokojení věřitelů nezajištěných dosahuje v průměru pouhých 3,7 % výše jejich přihlášené pohledávky. Srov. L. Smrčka, J. Plaček, J. Schönfeld, L. Louda: Insolvenční řízení (očekávání, realita a budoucnost insolvenčního zákona), 1. vydání, Professional Publishing, Praha 2016, str. 104.

[17] T. Richter: Insolvenční právo, 2. vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 126.

[18] Formě pokynu zajištěného věřitele a souvisejícím rizikům se věnoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 29 NSČR 37/2013.

[19] Nejvyšší soud v rámci své judikatury konstatoval, že: „Cílem správy majetkové podstaty je především udržování dané věci, uchování její hodnoty a zamezení jejímu znehodnocení.“ Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 29 NSČR 94/2014.

[20] Srov. např. J. Hásová, T. Moravec a kol.: Insolvenční zákon, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 1135.

[21] „Jinak řečeno, omezení v možnosti odečíst od výtěžku zpeněžení majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele, náklady na jeho správu v rozsahu vyšším, než umožňuje ust. § 298 odst. 3 věty první ins. zák., se (bez dalšího) uplatní především tam, kde insolvenční správce při správě této části majetkové podstaty postupuje sám o své vůli, aniž by vycházel z pokynů zajištěného věřitele či takové pokyny respektoval (k tomu srov. ust. § 230 odst. 2 ins. zák.). Účelem posuzovaného ustanovení je chránit zajištěného věřitele před nehospodárnou správou majetku patřícího do majetkové podstaty (jenž je předmětem zajištění). Rozhodně je nelze vykládat tak, že zajištěný věřitel udělí insolvenčnímu správci pokyn, jak má při správě majetku postupovat, a bez ohledu na to, jaké důsledky bude jeho respektování insolvenčním správcem mít (na výši nákladů spojených se správou majetku), současně bude trvat na tom, že náklady správy nesmí překročit zákonem stanovenou výši. Tak, jako je insolvenční správce odpovědný za řádnou správu majetkové podstaty, nese i zajištěný věřitel odpovědnost za to, jaké pokyny udělí insolvenčnímu správci při správě majetku, který zajišťuje jeho pohledávku.“ Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 29 NSČR 37/2013.

[22] Srov. § 51 odst. 1 ins. zák.

[23] Op. cit. sub 17, str. 129.

[24] Tamtéž, str. 131.

[25] Pokud zajištěný věřitel v prvním pořadí neudělí pokyn ani v soudem určené lhůtě, přechází právo na udělení pokynu na zajištěného věřitele, jehož pohledávka se uspokojuje z předmětného zajištění jako další v pořadí.

[26] R. Krhut: K pokynům zajištěného věřitele. [online], datum publikace 10. 4. 2016, dostupné na: https://www.ismorava.cz/clanky/306-k-pokynum-zajisteneho-veritele [cit. 23. 8. 2021].

[27] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 ICdo 87/2018.

[28] Jinak J. Maršíková a kol.: Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Evropského parlamentu a Rady 2015/848 a prováděcími předpisy, 3. vydání, Leges, Praha 2018, str. 500.

[29] P. Sprinz a kol.: Insolvenční zákon, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 629.

[30] Tamtéž, str. 749.

[31] Srov. J. Maršíková a kol., op. cit. sub 28, str. 629.

[32] Článek je výstupem z programu PROGRES Q03: Soukromé právo a výzvy dneška, řešeného na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.