Nový občanský zákoník zavedl do deliktního práva skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou budovou v § 2938 o. z. Ačkoliv dosud neexistuje relevantní judikatura, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu, byly ohledně charakteru této odpovědnosti[1] a její působnosti publikovány relativně autoritativní názory, a to především v komentářích k občanskému zákoníku,[2] které mohou ovlivnit používání této úpravy. Prvořadou problematikou, která si zasluhuje pozornost, jsou většinové názory na charakter této odpovědnosti, kterou považují za nejpřísnější formu objektivní odpovědnosti, totiž za odpovědnost absolutní. Pokládám tento přístup za nesprávný, a proto se tomuto základnímu rysu odpovědnosti za škodu způsobenou budovou věnuji.

Méně závažným problémem, i když nepochybně neopominutelným, je otázka působnosti této odpovědnosti. V závěru tohoto článku pak shrnuji poznatky, k nimž jsem dospěl.

Protože analyzovaná právní úprava byla ovlivněna úpravou dvou nám nejbližších právních řádů, a to rakouským občanským zákoníkem (ABGB)[3] a občanským zákoníkem německých (BGB),[4] provádím rozbor naší úpravy na pozadí právě těchto jurisdikcí, a to včetně jejich rozvoje díky soudní praxi a právní nauce.

Úvodem je třeba ještě zdůraznit dvojí. Kromě výše zmíněných dvou problémových okruhů se dalšími otázkami, tedy včetně především dalších předpokladů odpovědnosti za škodu, nezabývám. Za druhé je třeba zmínit, že terminologické rozdíly ve srovnávaných právních úpravách týkajících se odpovědné osoby, kterou je v české úpravě vlastník a v rakouské a německé úpravě držitel, jsou irelevantní.

Povaha odpovědnosti a návrh na změnu paradigmatu 

České pojetí ve vývoji

Vývoj soukromého práva na území nynější České republiky je bezprostředně spojen s historií ABGB, který platil od vzniku Československa v roce 1918 až do konce roku 1950. Dnes platnou úpravu v § 1319 ABGB uvedla III. dílčí novela z roku 1916. Její inspirací byl § 836 odst. 1 německého BGB, který odpovídal základům římského práva. Při projednávání této dílčí novely byla odmítnuta striktní (absolutní) odpovědnost (Gefährdungshaftung) a zvolena koncepce zpřísněné odpovědnosti za zavinění, tj. subjektivní odpovědnosti s obrácením důkazního břemene.[5]

V roce 1937 byla předložena osnova československého občanského zákoníku, která odpovědnost za škodu způsobenou stavbou zamýšlela upravit v § 1137. Vládní návrh občanského zákoníku z téhož roku se pak v § 1148 od znění osnovy odlišoval minimálně.[6] Také úprava prvního občanského zákoníku komunistické legislativy[7] do určité míry ohledně naší problematiky navazovala na předchozí úpravu. Platila tedy odpovědnost za zavinění s převráceným důkazním břemenem, která se týkala obecně škod způsobených věcmi. Za škodu způsobenou zřícením či pádem stavby odpovídal v tomto odpovědnostním režimu uživatel stavby nebo majitel bytu.[8] Podstatnější změna oproti předcházející úpravě spočívala v tom, že důraz byl kladen na to, že škoda může být způsobena i „uvolněním přírodní síly“, čímž se mínilo nebezpečí, které mohlo být způsobeno zavedením elektřiny, vodovodu, plynu do bytů a domácností.[9] Občanský zákoník z roku 1964 tuto materii neupravoval. Judikatura za účinnosti tohoto zákoníku, tedy až do 31. 12. 2013, posuzovala otázky náhrady škody v těchto případech na základě odpovědnosti za porušení preventivní povinnosti stanovené v obecném ust. § 415 občanského zákoníku z roku 1964.[10] Tato odpovědnost byla považována za odpovědnost subjektivní (zavinění). Odpovědnost za škodu podle této judikatury se vztahovala i na újmy způsobené spadlými stromy či větvemi,[11] ale i škody způsobené spadlým sněhem (laviny) ze střech budov.[12] Úprava odpovědnosti za škodu přijatá platným občanským zákoníkem v § 2938 odst. 1 je považována za objektivní odpovědnost bez možnosti liberace (exonerace), tedy za tzv. odpovědnost absolutní.[13]

Rakouské a německé pojetí

a) Rakouský ABGB 

Rakouská judikatura a v souladu s ní i převážná část rakouské praxe dovozují v § 1319 subjektivní odpovědnost (odpovědnost za zavinění) držitele budovy či stavby.[14] Pro odpovědnost za zavinění se jednoznačně vyslovuje Danzl,[15] ovšem s tím, že tato odpovědnost zavinění předpokládá, a jde tedy mezi stranami o převrácení důkazního břemene.[16] Shodně s dalšími autory[17] jde tak o odpovědnost za objektivně hodnocenou povinnost péče, jež je zpřísněna převrácením důkazního břemene.[18]

Nelze proto v případě rakouské úpravy mluvit o objektivní odpovědnosti, neboť relevantní není nebezpečnost stavby, nýbrž objektivní vadné jednání.[19] Podle Koziola jde o jakýsi mezistupeň mezi objektivní a subjektivní odpovědností, tedy jakousi zpřísněnou (zostřenou) subjektivní odpovědnost. Je tomu tak proto, že míra zavinění se jinak obecně podle rakouského práva posuzuje subjektivním hlediskem (na rozdíl od jiných právních řádů, např. od německého pojetí). Jde ve své podstatě, jak Koziol připomíná na jiném místě,[20] o objektivizaci zavinění ve vztahu ke škodám způsobeným „nebezpečnými věcmi“ (německy gefährliche Sachen).

b) Německá úprava v BGB 

To, co je sporné na charakteristice odpovědnosti za škodu způsobenou budovou v českém občanském zákoníku, se do značné míry zrcadlí v dlouhodobém vývoji německé právní úpravy. Jak známo, první návrh byl, jak výše zmíněno, ovlivněn římskou koncepcí cautio damni infecti a předpokládal subjektivní odpovědnost, dokonce s klasickým důkazním břemenem poškozeného. Protože zákonodárce nezmínil v textu rysy objektivní odpovědnosti, platí základní pravidlo BGB o tom, že pokud zákon výslovně nestanoví odpovědnost objektivní (striktní), odpovídá se v režimu subjektivní odpovědnosti (odpovědnosti za zavinění).[21] V případě § 836 BGB se tedy jedná o odpovědnost za zavinění. Pro německou úpravu, jak uvádí Wagner,[22] je charakteristická konkretizace obecné deliktní povinnosti péče, jak to odpovídá jednoznačnému chápání tohoto ustanovení. V důsledku obrácení důkazního břemene je povinností poškozeného omezit se pouze na důkaz vady budovy, aniž by musel prokazovat, že žalovaný vlastník osobně porušil povinnost péče. Je tomu tak nepochybně z důvodu spravedlivého vyrovnání deliktního vztahu, neboť poškozený zpravidla nemá přístup k relevantním informacím ohledně uskutečňování povinnosti péče vlastníka. V tomto směru se přesouvá důkazní břemeno na žalovaného.

Úprava v § 836 je zákonem upravený zvláštní případ odpovědnosti za zaviněné porušení povinnosti.[23] Obdobně, jako tomu je v § 831 BGB [odpovědnost za pomocníka (německy Haftung für Verrichtungsgehilfe)] jedná se v případě odpovědnosti za škodu způsobenou pádem či utržením budovy o případ, v němž se předpokládá zavinění, přičemž existuje i možnost vyvinění. Odpovědnost tedy přichází v úvahu, jestliže povinný nejednal zaviněně.[24] Domněnka zavinění v § 836 zahrnuje podle pojetí BGB[25] též příčinnou souvislost mezi zaviněným jednáním a zřícením, resp. oddělením částí stavby. Naproti tomu neexistuje domněnka či předpoklad příčinné souvislosti mezi vadným postavením, resp. vadným udržováním, a vzniklou škodou. Odpovědný je osobou, které náleží důkazní povinnost. Ust. § 833 neobsahuje neomezenou domněnku zavinění, ale pouze omezenou domněnku příčinné souvislosti. Obrácení důkazního břemene se odůvodňuje na pozadí toho, že příčina, která byla důvodem vzniku škody, pochází ze sféry držitele budovy.

Kritika převládajícího chápání povahy odpovědnosti v českém právu. Nutnost změny

Vyjdeme-li z dikce a účelu § 2938 o. z., musíme zřejmě dospět k tomu, že i v tomto případě jde ve své podstatě o odpovědnost za vady a svojí povahou o odpovědnost subjektivní. Zákonodárce se totiž v § 2938 nezmiňuje výslovně o tom, že by zavinění nehrálo úlohu a že by se jednalo o odpovědnost objektivní, i když text § 2938 o. z. neobsahuje poslední větu obsaženou v § 1319 ABGB a § 836 odst. 1 BGB.

Vzdor tomu a v rozporu se zákazem analogického používání objektivní odpovědnosti v § 2895 dovozuje převládající mínění,[26] a to právě za použití analogie (!) odpovědnost objektivní. Tvrdí se, že se neaplikuje obecný zákaz analogie,[27] neboť o „případ zvlášť zákonem stanovený“ nejde.[28] Historickým a teleologickým výkladem se tak dovozuje objektivní charakter této odpovědnosti. Údajně byl § 2938 inspirován textem § 1148 návrhu občanského zákoníku z roku 1937. Odůvodnění objektivní odpovědnosti absolutního charakteru Melzerem[29] srovnáním s textem § 1148 návrhu občanského zákoníku z roku 1937 a druhou větou § 2938 odst. 2 je velmi chatrné. Především, jak Melzer[30] sám zdůrazňuje, předvídal prvorepublikový zákonodárce v § 1148 zcela zřetelně subjektivní odpovědnost vlastníka budovy. O tom, že se jedná vlastně pouze o částečnou inspiraci tímto ustanovením, protože tvůrce platného občanského zákoníku vypustil poslední větu prvorepublikového ustanovení, aby tak kodifikoval absolutní odpovědnost za škodu, neexistují důkazy.

Druhý důvod pro závěr o objektivní odpovědnosti plyne ze srovnání účelu rozebíraného ust. § 2938 o. z. s obecnou úpravou subjektivní odpovědnosti podle § 2910. Jestliže by totiž zákonodárce zamýšlel v § 2938 o. z. konstituovat subjektivní odpovědnost, byla by tato úprava s ohledem na úpravu obecnou nadbytečná, protože by se jí dosáhlo vlastně stejných výsledků.[31] Tyto dva argumenty tedy údajně svědčí pro to, že § 2938 je třeba vykládat jako odpovědnost objektivní, a to bez možnosti liberace, a považovat ji za absolutní odpovědnost.

Objektivní (dokonce absolutní) odpovědnost bez možnosti exonerace je v dané souvislosti neadekvátní a nelze ji podle mého názoru dovodit ani analýzou samotného textu, ani účelem odpovědnosti v daném případě, a nevyplývá ani ze systémů českého práva náhrady škody. 

Jazykový a historický výklad 

I když text § 2938 o. z. se v otázce chápání základu typů odpovědnosti odlišuje od dikce § 1319 ABGB a § 836 BGB, nelze ani pouhým jazykovým výkladem dovodit odpovědnost vlastníka za škodu bez zavinění. Především toto ustanovení neobsahuje žádnou výslovnou formulaci ve prospěch koncepce absolutní odpovědnosti, což připouštějí sami zastánci tohoto námi kritizovaného pojetí. Dovodit striktní odpovědnost historickým výkladem je do jisté míry spekulace, neboť o tom nesvědčí žádný obecně dostupný materiál ohledně přípravných prací na právní úpravě. Důvodová zpráva totiž uvádí, že „navržené doplnění odpovídá standardům, z nichž vycházejí civilní kodexy kontinentální Evropy“. Je tedy zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo pokračovat v dosavadním chápání této odpovědnosti jako odpovědnosti za zavinění. Základem moderních úprav odpovědnosti za škodu způsobenou budovou[32] byl napoleonský občanský zákoník (Code civil) v čl. 1386. Podle jeho vzoru byly kodifikovány § 1319 ABGB a § 836 BGB, ale též čl. 2053 italského Codice civile, čl. 925 řeckého občanského zákoníku nebo čl. 492 občanského zákoníku Portugalska, resp. čl. 6:174 odst. 1 nizozemského občanského zákoníku. Všechny tyto úpravy pojímají tuto odpovědnost jako odpovědnost subjektivní.

Samotná formulace zákona „vada budovy“ a „nedostatečné udržování budovy“ není jen vyjádřením příčiny (stavu), jež způsobila zřícení budovy či odloučení její části, nýbrž výrazem důsledku porušení určitých povinností, které je příčinou takového stavu budovy. 

Zákaz používání analogie v případě objektivní odpovědnosti 

Jak je z předchozího textu zřejmé, dospívá nauka k závěru o objektivní odpovědnosti (odpovědnosti bez zavinění) pomocí analogie. Rozšiřuje tedy působnost objektivní odpovědnosti nad rámec ustanovení, která to výslovně připouštějí.

V souvislosti s oběma srovnávanými právními řády jde o paradoxní situaci. Pouze český občanský zákoník analogické používání objektivní odpovědnosti výslovně zakazuje, a přesto je nauka k jejímu používání otevřenější, než tomu je v Německu či Rakousku. Německá nauka a zejména judikatura ji v působnosti BGB vylučuje, i když k její aplikaci dochází v jiné legislativní úpravě než BGB;[33] v Rakousku se obecně analogie připouští, přesto však je její skutečné uplatnění naprosto výjimečné.[34]

Účel odpovědnosti za škodu způsobenou budovou. Míra rizika, ochrany a odpovědnosti. Hledisko systematiky občanského zákoníku

Přísnost odpovědnosti, resp. její druh, je výrazem několika faktorů, přičemž k nejdůležitějším patří míra rizika a míra ochrany.

Mírou rizika rozumíme nebezpečí, které daná činnost či objekt samy o sobě představují. I toto hledisko je třeba poměřovat zkušeností v daném časovém období v daném prostředí. Rozhodující je i četnost realizace tohoto rizika. Zkušenost ukazuje, že ani v jednom z těchto aspektů nepředstavuje větší míru nebezpečí spojené se samotnou budovou, než je riziko spojené s provozní činností, držením zvířete nebo držením věci. Je rozhodně nižší než provoz dopravního prostředku, kde je míra rizika dána i četností jeho realizace, a nesrovnatelně nižší než při provozování nebezpečné činnosti (provoz zvlášť nebezpečný). Budova stojící na veřejném prostranství může sice svým zřícením ohrozit okolní subjekty, zejména život a zdraví člověka. Potenciální oběti však nezasluhují zvláštní míru ochrany, jež by se měla projevit v přísnosti odpovědnosti. Jinak řečeno, chápání odpovědnosti jako odpovědnosti absolutní nekoresponduje s mírou rizika a mírou ochrany.

Jak již shora naznačeno, ani z hlediska systematického, ale především z důvodu zákazu použití analogie neztrácí dané komentované ustanovení při subjektivním pojímání odpovědnosti svůj význam. Svojí podstatou jde tedy sice o stejný přístup, který je zakotven v § 2910 a 2911, jenž se však uplatňuje na speciální skutkovou podstatu, obdobně jako tomu je v případech § 2925, 2927 a 2937. V zásadě jde tedy o koncepční otázku jiného charakteru, jež se týká míry podrobnosti deliktněprávní úpravy. Jinými slovy, chápání odpovědnosti podle § 2938 jako odpovědnosti subjektivní je z hlediska fungování deliktního práva jako systému nesrovnatelně adekvátnější nežli koncepce absolutní odpovědnosti. Absolutní odpovědnost, která ze svých předpokladů vylučuje protiprávnost zavinění, je tak absurdním výkladem daného ustanovení v rozporu s jeho smyslem a zejména pak smyslem českého deliktního práva.

Rozpory v české nauce či jen „zmatení jazyků“ 

Je však třeba připustit, že v zásadní otázce pojetí odpovědnosti může v daném případě jít pouze o terminologické, a tedy nikoliv věcné (pojmoslovné) nedorozumění. Komentář F. Melzera,[35] který je nepochybně názorem vůdčím, jejž další dva citovaní autoři následují,[36] obsahuje zásadní vnitřní rozpor. Melzer sice na straně jedné autoritativním způsobem konstatuje právní povahu české úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou budovou jako „objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, tzv. absolutní odpovědnost“,[37] na druhé straně však z jeho komentáře ohledně vady a nedostatečnosti budovy[38] vyplývá, že při posuzování porušení povinnosti péče vlastníka mu jde, jak jinak, o zaviněné porušení povinnosti. Každému jednání v rozporu s příkazem k němu (porušení povinnosti) je totiž zavinění imanentní.

Jako určité nedorozumění lze hodnotit i názor Vojtka,[39] který, sice bez dalšího odůvodnění, zastává jednoznačné stanovisko, že odpovědnost vlastníka budovy za škodu způsobenou v důsledku vady budovy nebo jejího nedostatečného udržování je odpovědností objektivní. Přitom ovšem připouš­tí, že „podmínka nedostatečného udržování budovy v sobě skýtá jistý liberační potenciál, neboť se v jejím rámci bude zkoumat sice nikoliv dohled vlastníka nad budovou, ale to, že o ni dostatečným způsobem nepečoval“. Vojtek tedy uznává, že ke škodě došlo v důsledku porušování povinnosti péče vlastníka, a tedy že jde o povinnost subjektivní. Tento autor zřejmě nereflektuje základní dělicí kritérium mezi těmito dvěma druhy odpovědnosti, ke kterým jsou předpoklady. Objektivní odpovědnost za škodu je podmíněna jen jejich škodní událostí a kauzální škodou. Protiprávní porušení povinnosti nehraje roli. To platí tím spíše, jde-li, jak uvádí Melzer, o odpovědnost absolutní. Objektivní odpovědnost v této nejpřísnější formě je též tzv. odpovědností z ohrožení (Gefährdungshaftung) a striktně vzato ji nelze zařadit do kategorie vlastní deliktní odpovědnosti, jež předpokládá delikt (protiprávní jednání).

Řešení 

Odpovědnost podle § 2938 o. z. je proto třeba dle mého názoru považovat za odpovědnost za zaviněné porušení povinnosti ochrany (péče) vlastníka jakožto příčiny stavu, jenž způsobil škodu.

Zaviněné porušení povinnosti péče a vyvinění 

Nejen ve smyslu zde publikovaného názoru o subjektivní povaze rozebírané odpovědnosti za škodu, nýbrž i v souladu nejen se závěry Bezoušky, ale možná i Melzera, hodnotím standardy zavinění při porušení povinnosti péče, a to jak při výstavbě (konstrukci) budovy, tak při jejím udržování (viz konstrukční vady a nedostatečnost budovy). Český přístup ve smyslu obhajované subjektivní odpovědnosti je prospěšné hodnotit perspektivou rakouské a německé koncepce. 

Občanský zákoník

Na rozdíl od převládajícího pojetí by jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle českého občanského zákoníku mělo být ve smyslu tohoto příspěvku i zaviněné porušení povinnosti i péče vlastníkem budovy. Jinak řečeno, ke zřícení budovy nebo odloučení její části došlo v důsledku její vady nebo v důsledku jejího nedostatečného udržování, jež mělo původ v porušení ochranné povinnosti ve formě vadné konstrukce nebo vadného udržování budovy. Přitom je žádoucí tyto dva druhy ochranných povinností (povinnosti péče) rozlišovat. Samotná dikce srovnávaných úprav rozlišuje totiž vadu budovy (stavby) na straně jedné, a jinou její nedostatečnost na straně druhé jako různé příčiny škodní události. Je ovšem pozoruhodné, že nejen srovnávaná judikatura, ale ani nauka si tohoto rozdílu nevšímají.

Při výstavbě povinnost péče zahrnuje respektování technických norem a míru předvídání rizika s ohledem na povahu budovy. Konstrukce budovy by měla odpovídat aktuální úrovni požadavků na výstavbu, přirozeně s přihlédnutím ke druhu stavby a podloží a dalším možným vnějším vlivům. Na porušení povinnosti dohledu je třeba klást vysoká měřítka. Vlastník se však může vyvinit, prokáže-li, že pověřil výstavbou či rekonstrukcí obecně uznávané odborníky a stavba byla navíc schválena speciálním dozorovým orgánem.

Jinak tomu však je v případě udržovacích prací, u nichž se nevyžaduje vrchnostenská ingerence (nutnost schválení správním orgánem – stavebním úřadem). Obecné objektivní kritérium, kterým by mělo být očekávání průměrného vlastníka budovy v daných místních, časových a jiných podmínkách, však musí brát v úvahu i charakter a stáří staveb. Vlastník se zprostí odpovědnosti, jestliže prokáže, že se postaral o to, aby budova neměla vadu, a tedy pečlivě a ustavičně sledoval její stav zejména prostřednictvím odborníků především z oboru stavitelství a inženýrství.

Relevantní je podle české úpravy rozhodnutí o stavebním povolení a kolaudační rozhodnutí vydávaná stavebním úřadem ve smyslu zákona o územním plánování a stavebního řádu (zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon). Ve stavebním povolení stanoví stavební úřad podmínky pro provedení a užívání stavby podle stavební dokumentace za účelem bezpečného užívání stavby. Na základě projektové dokumentace pak probíhá kontrola řádného provádění stavby stavebním úřadem.[40] Kolaudačním rozhodnutím potvrzuje stavební úřad mimo jiné,[41] že jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a skutečné provedení stavby a její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí (viz § 122 stavebního zákona).

Významné jsou povinnosti vlastníka budovy (stavby) podle § 154 stavebního zákona. Ty spočívají v povinnosti udržovat stavbu po celou dobu její existence, ale zejména neprodleně ohlásit stavebnímu úřadu závady na stavbě, ohrožující životy či zdraví osob nebo zvířat aj. Závady na stavbě je povinen vlastník stavby (budovy) ohlásit neprodleně. Je pak povinností stavebního úřadu provést kontrolní prohlídku (§ 133-134), při které bude v nezbytném rozsahu zjištěn stav dané stavby tak, aby mohlo být následně přikročeno k přijetí potřebných opatření pro zajištění bezpečnosti stavby.

ABGB 

Při posuzování respektování povinnosti péče se přihlíží k rizikům, která plynou z povahy budovy, tj. z její výšky nebo hloubky, její statiky a dynamiky.[42] Není proto rozhodující jakási povrchní způsobilost (německy blosse Oberflächenbeschaf­fenheit).[43] Při posuzování porušení žádoucí péče se předpokládá předvídatelnost nebezpečí (rizika).[44] Klíčové je respektování objektivně vyžadované péče. Znamená to, že konkrétní situace vlastníka, spočívající např. v jeho onemocnění, a tedy nezpůsobilosti uskutečnit požadovaná opatření, je irelevantní, neboť i z hlediska tohoto objektivního kritéria se dopustil protiprávního jednání, spočívajícího v objektivním selhání.[45]

Podle § 1319 se může držitel (detentor) liberovat, jestliže prokáže, že k odvrácení nebezpečí vynaložil požadovanou péči. Předpokládána jsou taková opatření, jež rozumným způsobem podle pojetí chápání typových situací (německy Verkehr) mohou být očekávána.[46] Dodržování požadované péče v dané situaci (německy im Verkehr) musí být držitelem prokázáno. Postačuje proto v případě domu (budovy) péče řádného správce budovy. To potvrzuje judikatura, podle níž mohou být na držiteli budovy požadována jen ta opatření, která rozumným způsobem, tedy podle povahy situace (německy Auffassung des Verkehrs), se od něho očekávala.[47] Opomenutí takovýchto bezpečnostních opatření lze však přičítat k tíži držitele jen tehdy, jestliže vada byla rozpoznatelná a nebezpečí předvídatelné.[48] Důkaz liberace je však možný vždy tehdy, jestliže prokáže, že vadu nebylo možné odhalit ani požadovanou kontrolou.[49]

Německý BGB 

Zaviněně jedná ten, kdo poruší v právním styku vyžadovanou péči. Při výstavbě budovy se poskytuje taková péče zpravidla prostřednictvím odborníků,[50] když je třeba vyžadovat i zajišťovací opatření při zjevných závadách.[51] Udržovací povinnosti se chápou jako pravidelný dohled odborníka.[52]

Obranou, tedy liberačním důvodem ve smyslu § 836 odst. 1 věty druhé, je námitka pečlivého jednání držitele. Držitel se vyviní, prokáže-li, že se v pravidelných časových odstupech informoval ohledně stavu budovy a kontroloval, zda odpovídá technickým parametrům, resp. odstranil zjištěné vady. K odstranění těchto vad je třeba stanovit vlastníku přiměřenou lhůtu, během níž je třeba minimalizovat nebezpečí prostřednictvím varování, uzávěr, zákazů a provizorií.[53]

Rozsah a intenzita povinnosti péče je úměrná hlediskům stanoveným v obecné normě § 823 odst. 1 BGB, přičemž judikatura zdůrazňuje vysoké standardy,[54] ačkoliv absolutní jistotu ve smyslu vyloučení každého rizika není možné požadovat.[55] Relevantní jsou rozsah hrozících škod a pravděpodobnost jejich vzniku, stejně jako hospodářská způsobilost uskutečnění bezpečnostních opatření.[56]

Budova (stavba) a působnost právní úpravy

Obecně. Srovnání 

Pojmově je působnost rozdílná potud, že české právo nezná pojem stavba (Werk, interpretovaný jako Bauwerk) vlastní rakouské a německé úpravě. To má určité praktické konsekvence. Pro vymezení obou těchto pojmů jsou však příznačné určité znaky (charakteristiky). Takovým znakem v českém a rakouském právu je legální definice budovy, jak tomu je v českém zákoně o katastru nemovitostí[57] a v rakouském zákoně o zadávání veřejných zakázek,[58] podle níž je stavba jako celek výsledkem podzemních či nadzemních prací, který svojí podstatou má splňovat hospodářskou nebo technickou funkci. Pojem stavba nemá však v žádném ze srovnávaných právních řádů omezení. V českém právu převládá názor, že na výtvory lidské činnosti mimo samotnou budovu lze odpovědnostní režim budovy používat per analogiam zcela výjimečně; převládající mínění soudí, že tak není třeba či záhodno činit vůbec, neboť zde existuje speciální úprava odpovědnosti za věc.[59] Pojmem stavba se rozumí v rakouském i německém právu výsledek lidské činnosti, tedy umělá stavba či záměrné uspořádání krajiny, jako jsou např. umělé prohlubně v zemi.[60] Proto mohou být škodlivé následky podle tohoto režimu přičítány, jako v případě budovy, i vůči lešení,[61] hadici (!),[62] čerpadlu,[63] nebo zmrzlinovému stánku[64] či televizní kameře na stativu.[65] Relevantní je pouze negativní vymezení tohoto pojmu jako věcí, které nejsou výsledkem plánovaného cíleného snažení člověka.[66] Směrodatný je úsudek Wagnera[67] o tom, že stavby je třeba odlišovat od přírodních předmětů, jakými jsou rostliny, stromy, skály aj.[68] Stavbou však jsou zařízení pro výrobu a přenos elektrické energie,[69] mosty,[70] kanály a šachty.[71]

Velkého rozdílu mezi srovnávanými právními řády není v chápání součástí budovy či stavby.[72] Zatímco dočasnost stavby či budovy není ani v jednom z nich relevantní, jsou pro relativně zpřísněnou subjektivní odpovědnost relevantní hlediska rizika spojená s jakoukoliv budovou či stavbou. Každá tato věc je charakteristická svojí statikou nebo dynamikou.[73]

Působnost srovnávaných právních úprav je určována pojmem specifická věc, jež je zdrojem nebezpečí a nakonec škody; v tomto ohledu se úpravy liší. Česká úprava považuje za tuto věc pouze budovu, zatímco jak rakouská, tak německá úprava obsahují ve skutkové podstatě ještě další pojem, kterým je „dílo“ („Werk“).

Dílo ve smyslu stavby (Bauwerk) tak podstatně rozšiřuje působnost skutkové podstaty. Obě germánské úpravy jsou tak schopny postihnout nejen nemovité věci spojené se zemí, ale i nejrůznější věci movité. Tento rozdíl se česká nauka však pokusila překonat, když sice vychází z definice budovy obsažené v katastrálním zákoně, z níž ale činí dvě výjimky, a tak „dohání“ působnost tohoto pojmu tím, že připouští věci movité a podzemní stavby, jež však musejí mít funkci budovy.[74] Z pojmu budova se tak vylučují nejen spadlé větve a laviny na střeše, ale celé spektrum věcí, jež toto kritérium nesplňují (viz pumpy, stánky, opěry aj.). V tomto ohledu se jeví absurdní chápání odpovědnosti jako odpovědnosti absolutní, která by se vztahovala i na tyto předměty. Naproti tomu Bezouška dovozuje, že režim předvídaný v § 2938 odst. 1 o. z. lze vztáhnout i na jiné stavby než budovy, neboť evidentní nezamýšlená mezera v zákoně odůvodňuje použití analogie.[75] Tato konstrukce je vcelku přiměřená, neboť Bezouška pléduje pro subjektivní charakter odpovědnosti, jenž je adekvátní i pro režim věcí, jež mají i podstatně nižší škodní potenciál ve srovnání s budovou.

Padající laviny, stromy a větve 

Je zřejmé, že sníh na střechách budov, rampouchy, ale stejně i padající stromy či větve mají v sobě obdobný potenciál rizika jako samotné budovy.

Odpovědnost za škodu způsobenou pádem těchto věcí je třeba posuzovat ve smyslu judikatury interpretující § 415 obč. zák. z r. 1964 jako zanedbání preventivní povinnosti (prevenční péče).[76] Jde tedy o škody, jež je třeba podřídit pod tzv. prevenční odpovědnost. Ta vyplývá z § 2900 o. z. a měla by mít obdobný charakter jako odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti péče při výstavbě budovy, resp. při jejím udržování. Odpovědnost za škodu porušením povinnosti péče podle § 2900 o. z. (prevenční odpovědnost) je třeba považovat za subjektivní odpovědnost (odpovědnost za zavinění) podle obecné skutkové podstaty § 2910 odst. 1 o. z. Jednání v rozporu s požadavky § 2900 je totiž porušením zákona.

Toto řešení je především v souladu se systémem deliktní odpovědnosti. Z tohoto hlediska je proto podstatně přiléhavější tuto odpovědnost posuzovat jako odpovědnost za škodu způsobenou samotnou věcí podle § 2937 o. z.

 

prof. JUDr. Luboš Tichý je advokátem a vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.

---

[1] Relevantní je tedy předpis obsažený v 1. odst. § 2938 o. z., který zní: „Při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy nebo nedostatečného udržování budovy nahradí její vlastník škodu z toho vzniklou.“

[2] F. Melzer, in Melzer/Tégl (eds.): Občanský zákoník, Velký komentář, sv. IX, Leges, Praha 2018, komentář k § 2938; P. Vojtek in Švestka/Dvořák/Fiala (eds.): Občanský zákoník, Komentář, sv. VI, 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2021, komentář k § 2938, str. 1113, 1114, M. Pašek in Petrov/Výtisk/Beran (eds.): Občanský zákoník, Komentář, 2 vydání, C. H. Beck, Praha 2019, komentář k § 2938, str. 3077, 3078, a odlišně P. Bezouška in Hulmák (ed.): Občanský zákoník, Komentář, sv. VI, C. H. Beck, Praha 2014, komentář k § 2938.

[3] OZO a ABGB v § 1319: „Bude-li někdo poraněn nebo bude-li způsobena jinaká škoda tím, že se zřítí nebo odloučí části budovy nebo jiného díla na pozemku zřízeného, je držitel budovy nebo díla povinen škodu nahraditi, když událost byla následek vadné povahy díla a když neprokáže, že vynaložil veškeré pečlivosti potřebné k odvrácení nebezpečí“ (Obecný zákoník občanský a souvislé zákony, Praha 1947).

[4] Relevantní předpis § 836 odst. 1 BGB zní v pracovním překladu autora: „Je-li v důsledku zřícení budovy nebo díla [stavby] spojeného s pozemkem, či odloučení částí budovy nebo díla způsobena smrt člověka nebo poškození jeho zdraví nebo poškozena věc, je držitel pozemku, pokud bylo zřícení nebo odloučení následkem vadné konstrukce či nedostatečného udržování, povinen nahradit poškozenému takto vzniklou škodu. Povinnost k náhradě nenastává, vynaložil-li držitel za účelem odvrácení nebezpečí péči, kterou lze požadovat.“

[5] H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, sv. II., 3. vydání, Wien 2018, str. 774.

[6] § 1148 OZ 1937: „Způsobí-li se škoda zřícením budovy nebo jiného díla na pozemku zřízeného (lešení apod.) nebo odloučením části budovy nebo díla, je povinen škodu nahraditi ten, kdo vládne budovou nebo dílem, když zřícení nebo oddělení bylo následek toho, že byly stavby nebo díla vadně zřízeny nebo nedostatečně udržovány. Zprošťuje se však, když zřícení nebo oddělení nastalo přes to, že dbal veškeré pečlivosti podle poměrů potřebné (§ 1122).“

[7] Zákon č. 141/1950 Sb.

[8] Viz § 350: „(1) Za škodu způsobenou věcí (§ 23) odpovídá ten, čí je věc nebo komu slouží, ledaže dbal potřebné péče o její opatrování nebo o dohled na ni. (2) Tak odpovídá zejména za škodu způsobenou zvířetem jeho chovatel a za škodu způsobenou zřícením, pádem věci anebo uvolněním přírodní síly uživatel stavby nebo majitel bytu.“

[9] J. Blažke: Náhrada škody v novém československém právu, Orbis, Praha 1954, str. 33.

[10] Viz např. R 36/1988.

[11] R 9/1992 či 25 Cdo 2471 (2000).

[12] 25 Cdo 2264/2000.

[13] Koncept objektivní odpovědnosti absolutního charakteru dovozuje Melzer, který jako jediný toto své pojetí též odůvodňuje. (Viz F. Melzer, op. cit. sub 2, marg. č. 11 a násl., zejm. 13.)

[14] 5 Ob 150/06d, RS 0023525 – jako příklad převažující judikatury.

[15] K.-H. Danzl in KBB, 6 vydání, Wien 2020, komentář k § 1319, marg. č. 4., a M. Weixelbraun-Mohr in ABGB-ON, Wien 2010, komentář k § 1319 ABGB, marg. č. 4-7.

[16] RS0023525.

[17] Např. B. C. Steininger: Verschuldenshaftung, Wien 2007, str 91 a násl.

[18] Danzl, op. cit. sub 15, ibidem.

[19] Op. cit. sub 5, str. 777, marg. č. 7.

[20] H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, sv. I, Wien 2020, str. 40.

[21] Viz § 823 odst. 2 věta druhá BGB, v překladu autora: „Je-li dle obsahu zákona možné protiprávní jednání též bez zavinění, existuje povinnost k náhradě jen v případě zaviněného jednání.“

[22] G. Wagner in Müncher Kommentar, sv. 5, 6. vydání, München 2013, komentář k § 36B6B, marg. č. 4.

[23] Srov. k tomu BGHZ, 58, 156.

[24] V německé nauce a judikatuře není pochybností o tom, že se v daném případě jedná o subjektivní odpovědnost. Zavinění se presumuje – viz např. R. Schaub in Prütting/Wegen/Weinreich (eds.): Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, Köln 2017, komentář k § 836 BGB, marg. č. 6.

[25] Např. BGB LM 4.

[26] Viz autoři v pozn. 2, s jedinou výjimkou názoru P. Bezoušky in Hulmák a kol. (eds.): Občanský zákoník, Komentář, sv. VI, 2014, komentář k § 2938, marg. č. 5.

[27] Viz Melzer v pozn. 2, marg. č. 9. Srov. § 2895: „Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.“

[28] Srov. Melzer v pozn. 2, marg. č. 8 a 10.

[29] Srov. Melzer ibidem.

[30] Melzer v pozn. 2, marg. č. 8.

[31] Viz Melzer v pozn. 2, marg. č. 11.

[32] Viz Chr. Von Bar: Gemeineuropäisches Deliktsrecht, sv. I, München 1996, str. 231.

[33] Např. Wagner, op. cit. sub 22, komentář před § 823 BGB, marg. č. 23 a násl. a text § 823 odst. 2 BGB v pozn. 21.

[34] Srov. op. cit. sub 20, str. 402 a násl.

[35] Viz pozn. č. 2.

[36] Viz Vojtek a Pašek v pozn. č. 2.

[37] Melzer v pozn. 2, marg. č. 13.

[38] Melzer v pozn. 2, marg. č. 40-66.

[39] Vojtek v pozn. 2, str. 1013.

[40] Viz § 115 a 152 stavebního zákona a k tomu M. Kývalová in J. Machačková (ed.): Stavební zákon, Komentář, 3. vydání, Praha 2018, str. 861 a násl., 864.

[41] Podle § 156 stavebního zákona mohou být pro stavbu (budovy) navrženy a použity jen takové výrobky a materiály a konstrukce, jejichž vlastnosti z hlediska způsobilosti stavby pro navržený účel zaručují, že stavba při správném provedení a běžné údržbě po dobu předpokládané existence plní základní požadavky na stavby. Součástí stavebního povolení je i kontrola souladu vlastností použitých stavebních výrobků s předpoklady stanovenými zákonem o technických požadavcích na výrobky (viz zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů).

[42] Op. cit. sub 17, str. 97, a 9 Ob 27/04t.

[43] 2 Ob 90/98v.

[44] 1 Ob 11/19b.

[45] Op. cit. sub 5, str. 777.

[46] Císařské nařízení o třetí dílčí novele, str. 394.

[47] OGH in SZ 12/94 aj.

[48] Op. cit. sub 5, str. 789.

[49] Tamtéž.

[50] BGH VersR 76, 66.

[51] Tamtéž.

[52] Op. cit. sub 24, marg. č. 9, stejně tak A. Staudinger in Hk-BGB, 7. vydání, Nomos 2012, komentář k § 236 BGB, marg. č. 1.

[53] BGH NJW 1985, 1076, 1077 aj.

[54] BGH VersR 1952, 291, 292 aj.55

[55] BGHZ 58, 149, 156.

[56] Tamtéž.

[57] Viz zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon.

[58] VerG (Vereinsgesetz 2002/66 BGBl.II).

[59] Viz např. Melzer v pozn. 2, marg. č. 27.

[60] Danzl, op. cit. sub 15, marg. č. 1.

[61] Ev BI 1965/48.

[62] 6 Ob 80/02 m.

[63] Viz J. Sedláček in Rouček/Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl pátý, Praha 1937, komentář k § 1319, str. 879.

[64] 5 Ob 77/97b.

[65] 3 Ob 119/99t.

[66] BGH MDR 1973, 39.

[67] Wagner, op. cit. sub. 22, komentář k § 836, marg. č. 6.

[68] Též RGZ 149, 205.

[69] Viz již RGZ 147, 353.

[70] BGH NJW – RZ 1990,1500.

[71] Viz např. OLG Celle, Vers RS 1991, 382 aj.

[72] Srov. Melzer v pozn. 2, marg. č. 18 a násl., Bezouška v pozn. 2, marg. č. 7 a násl., Weichselbraun-Mohr, op. cit. sub 15, a Danzl, op. cit. sub 15, resp. německá judikatura výše.

[73] Op. cit. sub 17, str. 97 aj.

[74] Srov. Melzer v pozn. 2, marg. č. 22 a zejm. 27, přičemž Melzer definuje budovu jako „nadzemní nebo podzemní stavbu, která je prostorově soustředěná a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní, resp. stropní konstrukcí“.

[75] Srov. Bezouška v pozn. 2, marg. č. 9.

[76] Srov. R 36/1988, v kterémžto rozsudku se dovozuje odpovědnost za škodu vzniklou pádem do nezakryté jámy, či 25 Cdo 2471/2000, v němž Nejvyšší soud shledal odpovědnost za škodu způsobenou pádem stromu.