Právní věty rozhodnutí, schválené na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu 8. září 2021:

 

Ochranné známky, § 11 odst. 3 předpisu č. 441/2003 Sb. ve znění do 31. 12. 2018, čl. 7 odst. 2 směrnice 2008/95/, čl. 15 odst. 2 směrnice 2015/2436/.

Vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat podle § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018) uvádění výrobku dovezeného z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), v němž byl tento výrobek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, na trh v České republice s pozměněným obalem nesoucím ochrannou známku i tehdy, nesdělí-li dovozci v přiměřené lhůtě po oznámení záměru dovozce uvádět takový výrobek na trh v České republice (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku na vyžádání vlastníka ochranné známky) námitky proti tomuto záměru, pokud výkon práv vlastníka ochranné známky nepředstavuje zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (popř. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor). To nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby podané z tohoto důvodu pro zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

Je-li takovým dovezeným výrobkem léčivý přípravek, jenž je uváděn na trh v České republice vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem v baleních o různých velikostech, přičemž jedna z velikostí těchto balení je v důsledku omezení vyplývajících z předpisů veřejného práva o nakládání s léčivými přípravky či v důsledku obvyklého výkonu práv a povinností podle těchto předpisů nezbytná pro skutečný přístup tohoto léčivého přípravku na trh v České republice, není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat uvádění tohoto dovezeného léčivého přípravku na trh v České republice pouze proto, že byl tento léčivý přípravek před jeho uvedením na trh v České republice přebalen do balení o této velikosti.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 397/2020)

 

Narovnání, Katastr nemovitostí, Vklad do katastru nemovitostí, § 1903 odst. 1 o. z., § 11 odst. 1 předpisu č. 256/2013 Sb., § 1903 o. z.

Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí lze provést také na základě dohody o narovnání obsahující uznání vlastnického práva k nemovité věci.

Dohodu o narovnání podle § 1903 o. z. lze považovat za vkladu schopnou, má-li na jejím základě dojít k uznání (ne)existence některého z věcných práv uvedených v § 11 odst. 1 katastrálního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1810/2020)

 

Ochrana osobnosti, § 81 o. z., § 82 o. z., § 86 o. z., § 2894 odst. 2 o. z., § 2951 odst. 2 o. z., § 2957 o. z., § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 100 odst. 2 obč. zák., § 101 obč. zák.

Každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, zpravidla představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou; promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Sděluje-li ovšem určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten, který článek způsobil; počátek běhu promlčecích lhůt se tehdy odvíjí až od ukončení takto uceleného působení.

Nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší časový interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, jde o samostatné zásahy s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Pokračuje-li mediální subjekt ve své činnosti i po podání žaloby, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by taková činnost časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by v tom pak pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019)

 

Náhrada škody, § 2952 o. z., § 2969 odst. 1 o. z.

Byla-li dálniční svodidla před poškozením plně funkční, pak náklady na jejich opravu výměnou poškozených dílů za nové jsou vynaloženy účelně, a představují tak skutečnou škodu.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019)

 

Zadostiučinění (satisfakce), Ochrana osobnosti, § 3 předpisu č. 89/2012 Sb., § 81 předpisu č. 89/2012 Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb., § 2956 předpisu č. 89/2012 Sb., § 238 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Neúspěšná obrana v soudním sporu o průchod žalobce k nemovitosti přes pozemek žalovaného není sama o sobě neoprávněným zásahem do osobnostního práva žalobce. Běžnou povahu sousedské neshody v občanskoprávní rovině již přesahuje a do práva žalobce na soukromí a na důstojnost zasahuje jednání žalovaného, který po skončení sporu nerespektoval vykonatelné soudní rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty způsobem, pro který byl pravomocně odsouzen trestním soudem pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 208 odst. 2 trestního zákoníku).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020)

 

Ochrana osobnosti, Podoba člověka (o. z.) [Osobnost člověka (o. z.)], § 84 o. z., § 85 odst. 1 o. z., § 85 odst. 2 o. z.

Svolení k zachycení podoby člověka zakládá nevyvratitelnou domněnku souhlasu též k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka obvyklým způsobem, jak je mohla vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat osoba průměrných vlastností. Použití zachycené podoby nepřiměřeným způsobem nebo v rozporu s nedotknutelnými osobnostními zájmy zachyceného je bez ohledu na předchozí souhlas neoprávněné.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 801/2020)

 

Konkurs, Zástavní právo, Splnění dluhu, Kvitance (potvrzení o splnění dluhu) (o. z.), § 72 předpisu č. 337/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2000, § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák., § 559 odst. 1 obč. zák., § 569 odst. 1 obč. zák., § 19 ZKV ve znění do 31. 12. 2007, § 27 odst. 5 ZKV ve znění do 31. 12. 2007.

Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku potvrzení o tom, že úhradou zajištěné pohledávky do konkursní podstaty zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, které pohledávku zajišťovaly, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem; právo domáhat se soudně vydání potvrzení o zániku zástavního práva, zástavní dlužník nemá.

Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku na jeho žádost písemné potvrzení (kvitanci) o tom, že do konkursní podstaty zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se splnění povinnosti vystavit takové potvrzení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty u obecného soudu vydání (vystavení) takového potvrzení bez zřetele k tomu, že pokyn, aby správce konkursní podstaty takové potvrzení (kvitanci) vystavil, odmítl udělit konkursní soud (při výkonu dohlédací činnosti).

Zástavní právo k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty osobního dlužníka, které zajišťují pohledávku zástavního věřitele, zaniká okamžikem, kdy zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty zajištěnou pohledávku. Jestliže správce konkursní podstaty takto uhrazenou částku nesprávně vrátí zástavnímu dlužníku, účinky zániku zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tím nepomíjejí a zástavní právo se neobnovuje; takové plnění správce konkursní podstaty je (již) plněním bez právního důvodu.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019)

 

Incidenční spory, Úschova, Pohledávka přednostní, § 168 předpisu č. 182/2006 Sb., § 169 předpisu č. 182/2006 Sb., § 225 předpisu č. 182/2006 Sb., § 56a předpisu č. 85/1996 Sb.

Tím, že insolvenční správce dlužníka (původního schovatele) získal zpět prostředky, které dlužník neoprávněně vyplatil třetí osobě z advokátní úschovy, se obnovila (měla obnovit) správa cizího majetku (vymožených prostředků) schovatelem pro složitele. Jsou-li tyto prostředky po jejich navrácení v majetkové podstatě rozpoznatelné (což by při řádné správě majetkové podstaty mělo platit), má osoba oprávněná žádat o vydání předmětu úschovy k dispozici vylučovací nárok podle ustanovení § 225 a násl. insolvenčního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sen. zn. 29 ICdo 23/2019)

 

Incidenční spory (odporové spory), Náklady řízení, Pohledávka přednostní, § 40a ins. zák., § 168 odst. 2 písm. b) ins. zák., § 229 odst. 3 ins. zák., § 230 odst. 1 písm. d) ins. zák., § 142 o. s. ř.

Nejde-li o některý z případů uvedených v § 40a části věty za středníkem insolvenčního zákona, je pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku dlužníka ve sporu, v němž osoba, která je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), vymáhá pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem, tím, že soud tuto osobu zaváže k náhradě nákladů řízení, pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 34/2020)

 

Dovolání, Příslušnost soudu mezinárodní, Ochranné známky, Překážka zahájeného řízení (litispendence), čl. 125 Nařízení (EU) č. 2017/2001, § 243e odst. 1 o. s. ř., čl. 36 odst. 1 Nařízení () č. 1215/2012, čl. 37 odst. 1 Nařízení () č. 1215/2012, čl. 53 Nařízení () č. 1215/2012, čl. 29 Nařízení () č. 1215/2012, čl. 9 Nařízení () č. 2017/1001, čl. 122 Nařízení () č. 2017/1001, čl. 125 Nařízení () č. 2017/1001

Má-li být v České republice uznáno rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu podle článku 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tj. mají-li být danému rozhodnutí přiznány stejné účinky, které má na území státu, v němž bylo vydáno, musí účastník řízení, který se uznání rozhodnutí v řízení před českým soudem dovolává, předložit podle článku 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis vedle vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, také osvědčení vystavené podle článku 53.

Soud jiného členského státu Evropské unie lze považovat za příslušný podle článku 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, jestliže již dle okolností případu jeho příslušnost nemůže být zpochybněna, a to proto, že nejde o věc, ve které by měly výlučnou příslušnost ve smyslu článku 24 nařízení Brusel I bis soudy jiného členského státu, předmětný soud se sám neprohlásil za nepříslušný a žalovaný již nemůže pro svou účast na řízení ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis nedostatek příslušnosti předmětného soudu namítnout, nebo se předmětný soud prohlásil za příslušný rozhodnutím, které má podle práva státu tohoto soudu právní účinky.

Pro účely výkladu článku 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis z hlediska pojmu totožnosti věci v konkurujících si řízeních před soudy různých členských států Evropské unie, jejichž předmětem jsou práva z ochranných známek Evropské unie, je třeba vycházet z toho, že se daný pojem pojí s konkrétní ochrannou známkou v rozsahu, v jakém by účinky rozhodnutí v řízení vydaných dopadaly na území téhož členského státu.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 638/2019)

 

Odpovědnost státu za újmu, Veřejná listina (o. z.), Přípustnost dovolání, § 567 o. z., § 568 odst. 1 o. z., § 134 o. s. ř., § 57 odst. 2 předpisu č. 273/2008 Sb.

Úřední záznam o použití donucovacího prostředku sepsaný dle § 57 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020)

 

Ručení, Zajištění dluhu (o. z.), Přechodná (intertemporální) ustanovení, § 3073 o. z., § 3028 o. z.

Práva a povinnosti ze smlouvy o ručení uzavřené po 31. 12. 2013 se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, bez zřetele k tomu, zda se hlavní (zajišťovaný) závazek řídí tímto zákonem či dosavadními právními předpisy.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 758/2020)

 

Náhrada škody způsobená státem, Předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, § 6 předpisu č. 82/1998 Sb., § 14 odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.

Pro účely § 14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je třeba pojem „úřad“ vykládat ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 6 odst. 1 tohoto zákona. Účinky předběžného uplatnění nároku tak může vyvolat jen uplatnění nároku u ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy.

(Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Co 154/2020)

 

Odpovědnost za vady, Záruka, § 2165 o. z., § 243d písm. a) o. s. ř.

Doba k uplatnění práva z vady stanovená v § 2165 o. z., tj. doba 24 měsíců od převzetí, nezačíná běžet znovu, je-li zjednání nápravy vadného plnění provedeno dodáním nové věci bez vad (výměnou věci) nebo výměnou součásti věci. Zákonná povinnost z vadného plnění se váže k závazku prodávajícího zajistit, aby kupující mohl po určitou dobu (24 měsíců) užívat věc bez vad; neváže se na věc samotnou.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 416/2020)

 

Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: canva.com