Unie obhájců ČR ve svém stanovisku č. 3/2021 ze dne 17. 6. 2021 uvedla, že policejní orgán neplní dostatečně svou povinnost ničit záznamy o odposlechu podle § 88 odst. 7 tr. řádu. Autoři článku na zmíněné stanovisko volně navazují a uvedenou problematiku blíže rozebírají.

 

Úvod

Jedno z obsáhlejších ustanovení trestního řádu – o odposlechu telekomunikačního provozu (dále jen „odposlech“) – obsahuje nejen přísnou úpravu toho, kdo a za jakých podmínek je oprávněn nařídit odposlech, jaké jsou mantinely jeho použití v trestním řízení apod. Poněkud skryt zraku veřejnosti, a jak bude patrno z textu níže i orgánů činných v trestním řízení, stojí ustanovení § 88 odst. 7 tr. řádu.

Ten jednoznačně stanoví povinnost policejního orgánu zničit záznam o odposlechu, kterým nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Policejní orgán tak učiní bezodkladně po třech letech od pravomocného skončení věci se souhlasem soudu a v přípravném řízení státního zástupce. Pokud byl v pravomocně skončené věci podán mimořádný opravný prostředek, o kterém byl policejní orgán vyrozuměn během zmíněných tří let, zničí záznam o odposlechu až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, resp. až po novém pravomocném skončení věci. Závěr rozebíraného ustanovení pak policejnímu orgánu nařizuje zaslat protokol o zničení záznamu o odposlechu státnímu zástupci, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předsedovi senátu prvého stupně, k založení do spisu.

Účel rozebíraného ustanovení je zjevný – zachovat základní právo na ochranu soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, potažmo základní právo na listovní tajemství podle čl. 13 Listiny odposlouchávaných osob. Co se účelu doby uchovávání záznamů týče, vyjádřila ho důvodová zpráva k zákonu č. 177/2008 Sb., kterým byla rozebíraná povinnost policejního orgánu s účinností od 1. 7. 2008 do tr. řádu zakotvena: „Zničení záznamu bude možné až po uplynutí tří let od pravomocného skončení věci. Tato lhůta je stanovena s ohledem na možnost podání dovolání k Nejvyššímu soudu, nebo jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud takový mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě tří let od pravomocného skončení věci, soud vyrozumí o této skutečnosti příslušný policejní orgán. V takovém případě policejní orgán nemůže záznam o odposlechu zničit, byť by končila tříletá lhůta po pravomocném skončení věci (obhajoba by mohla požadovat využití i těchto odposlechů, a proto by nebylo v zájmu spravedlivého procesu zničit záznamy dříve).”

 

Způsob pořízení a zničení záznamu

K celkovému porozumění rozebíraného institutu je nejprve třeba popsat způsob pořízení a zničení záznamu o odposlechu.

Minulostí jsou doby, kdy při odposlechu byla potřeba aktivita odposlouchávajícího, který zapisoval (nahrával) významné skutečnosti zjištěné odposlechem. Již mnoho let je odposlech prováděn automaticky včetně vytváření jeho záznamu. To popisuje např. výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 5. 2018, poř. č. 1/2018. Zde je uvedeno, že po skončení odposlechu vyhotoví Útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování dva nosiče – jeden obsahující úplné záznamy o odposlechu (archivní nosič) a druhý obsahující pouze výběr s důkazní hodnotou (důkazní nosič).

Ze znění § 88 odst. 6 tr. řádu ve spojení s výše označeným výkladovým stanoviskem plyne, že do trestního spisu se založí (spolu s protokolem) pouze důkazní nosič, kdežto archivní nosič je policejním orgánem spolehlivě uschován mimo trestní spis, do kterého se poznamená, kde je zmíněný archivní nosič uložen.

Na opačném konci rozebíraného procesu stojí samotné zničení záznamu o odposlechu. Konkrétní postup při zničení není v tr. řádu explicitně upraven. Přesto k němu komentářová literatura uvádí: „Zničení se provádí nejčastěji smazáním, spálením apod. a vztahuje se nejen na vlastní záznamy (magnetofonové kazety či pásky, počítačové diskety apod.), ale i na přepisy těchto záznamů atd.”^[1] a „Zničení záznamu je obvykle provedeno smazáním příslušných záznamů, jakož i skartací případně pořízených protokolů.”^[2] O tom (vč. způsobu zničení) podle rozebíraného ustanovení a v souladu s § 55 tr. řádu vyhotoví policejní orgán protokol. Komentář ASPI k tomu doplňuje, že policejní orgán protokol: „… zašle státnímu zástupci, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena a který vykonával dozor, pokud byla věc pravomocně skončena usnesením policejního orgánu, a v řízení před soudem předsedovi senátu soudu prvého stupně, k založení do spisu.“^[3] Citovaný závěr autoři článku zcela nesdílí. Je pravda, že § 88 odst. 7 tr. řádu stanoví povinnost policejnímu orgánu zaslat protokol o zničení záznamu o odposlechu státnímu zástupci nebo předsedovi senátu. Nikoli však tehdy, kdy je trestní věc ukončena pravomocným rozhodnutím policejního orgánu. Za takové situace totiž trestním spisem nedisponuje státní zástupce, ale právě policejní orgán. Je tak logické, že to bude policejní orgán, kdo do spisu protokol založí. Samozřejmě to nebrání, aby takový protokol obdržel i státní zástupce, který by jím prokazoval plnění jeho dozorových povinností.

Co se týče rozsahu zničení, zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/2006, toto stanovisko: „Pokud policejní orgán dospěl k závěru, že je pro dané trestní řízení obsah záznamů nevyužitelný, měl povinnost je předepsaným způsobem zničit, a to ve všech formách, v nichž se nacházejí ve spise. Tato povinnost tedy nebyla vyčerpána zničením CD nosičů s uvedenými záznamy, pokud současně zůstaly ve spisu založeny tyto záznamy v listinné podobě.”

Také je namístě připomenout správný závěr výkladového stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 6. 2020, poř. č. 2/2020. Podle něho se povinnost postupu podle § 88 odst. 7 tr. řádu analogicky uplatní i ve vztahu k odposlechům, které byly podle § 314l a násl. tr. řádu označeny Nejvyšším soudem za nezákonně provedené: „Výkladem tohoto ustanovení trestního řádu je možno poměrně jednoznačně dospět k závěru, že pokud má být takto zničen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, při němž nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je stejným způsobem nutno přistupovat také k záznamům, které se staly pro trestní řízení důkazně nepoužitelnými z důvodu shledané nezákonnosti příkazu nebo jejich provedení. Ve své podstatě totiž platí, že tyto záznamy z důvodu své nepoužitelnosti neobsahují skutečnosti významné pro trestní řízení.” Otázkou však zůstává, zda bude i v tomto případě třeba vyčkat tříleté lhůty ke zničení. Nabízí se závěr, že nikoli. Nezákonné odposlechy se totiž těžko mohou stát opět zákonnými, a tedy použitelnými pro případné trestní řízení, které bylo k mimořádnému opravnému prostředku „otevřeno“. Analogii je v tomto případě třeba přiměřeně omezit a nezákonné odposlechy, resp. jejich záznamy zničit okamžitě po pravomocném rozhodnutí o jejich nezákonnosti.

 

Nezbytnost ničení záznamů

Povinnost policejního orgánu je tedy vymezena a popsána. Nezbývá nyní, než rozebrat její realizaci v praxi. Podle veřejně dostupných^[4] analýz odposlechů, které každoročně připravuje Policejní prezidium České republiky, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování, a shora zmíněného stanoviska Unie obhájců ČR, bylo v letech 2013 až 2019 (údaje za rok 2020 dosud nejsou publikovány) ukončeno průměrně 6 363 odposlechů ročně. Z totožných zdrojů lze zjistit, že ve stejném období bylo průměrně neefektivních (tj. informace odposlechem získané nebyly v trestním řízení využity) 13,8 % úkonů ročně. Z toho plyne, že je zde za 7 let celkem 6 146 záznamů o odposlechu, ke kterým se váže (bude vázat)^[5] povinnost policejního orgánu podle § 88 odst. 7 tr. řádu.

Je tedy nepochybné, že zkoumání plnění povinnosti ničit záznamy o odposlechu by mělo mít v doktríně i praxi své místo. Nejde totiž o okrajovou záležitost, která by se dotýkala nanejvýše několika málo jednotek až desítek věcí ročně. Z toho také plyne, že popisovaná povinnost policejního orgánu nemůže být označena za formální a bezvýznamnou, jejíž plnění vlastně vyžaduje pouze tr. řád. Reálná potřeba ničit záznamy je dána hlavně velkým množstvím provedených odposlechů, které musejí obsahovat tisíce stran textu té nejsoukromější povahy vč. osobních údajů.

Rozkrývání detailů o popisované problematice je však velice složité, a to z následujících tří důvodů. Primárně je možné předpokládat, že postup podle § 88 odst. 7 tr. řádu nebudou k ochraně a prosazování práv a oprávněných zájmů klientů vyžadovat obhájci. Ti svou činnost logicky zaměří na záznamy o odposlechu, kterými byly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Obdobně pak na zmíněné ustanovení nebudou brát zřetel samy „zbytečně“ odposlouchávané osoby, které se o odposlechu nemusejí vůbec dozvědět, a to s ohledem na nikoli důsledně plněnou informační povinnost ze strany orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 88 odst. 8 tr. řádu (k tomu blíže dále). Posledním důvodem pak je očekávaný nezájem o ničení záznamu o odposlechu ze strany orgánů činných v trestním řízení – nejen, že záznamy neobsahují důležité skutečnosti, ale navíc mají být zničeny v již pravomocně ukončených trestních věcech. Žádný z popsaných důvodů však nezbavuje policejní orgán povinnosti podle § 88 odst. 7 tr. řádu postupovat.

První dva důvody navíc spojuje již naznačené, že záznam o odposlechu, kterým nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení (archivní nosič), není součástí trestního spisu, a přístup k němu je tedy značně omezen. Za takové situace nezbývá odposlouchávaným, než se spolehnout na splnění informační povinnosti podle § 88 odst. 8 tr. řádu. V tomto ohledu však nelze ponechat stranou další závěr Unie obhájců ČR, tentokrát obsažený ve stanovisku ze dne 10. 12. 2014, č. 8/2014: „Unie obhájců ČR se domnívá, že orgány činné v trestním řízení přistupují k plnění informační povinnosti značně nedbale. Orgány Policie ČR měly informovat o provedeném odposlechu daleko více osob, než ve skutečnosti informovaly. Orgány státního zastupitelství a soudů statistiku nevedou, takže plnění informační povinnosti z jejich strany nelze vyhodnotit. Tyto orgány zneužívají podle názoru Unie obhájců ČR nedostatečného (spíše žádného) zákonného vymezení orgánu, který by měl plnění informační povinnosti kontrolovat, a toho, že se odposlouchávané osoby o odposlechu vůbec nedozvědí.”

Poslední možnost, jak se o provedeném odposlechu dozvědět, pak má odposlouchávaný prostřednictvím postupu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Naneštěstí, jak známo, i ten stanoví výjimky, kterých by se policejní orgán mohl dovolat. Tak např. podle § 11 odst. 6 zmíněného zákona platí: „Povinný subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení nebo bezpečnostních sborů, která se týká předcházení, vyhledávání, odhalování nebo stíhání trestné činnosti nebo ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, pokud by její poskytnutí ohrozilo práva třetích osob anebo schopnost orgánů veřejné moci předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy nebo zajišťovat veřejný pořádek a bezpečnost České republiky.”

 

Závěr

Samotná úprava ničení záznamu o odposlechu podle § 88 odst. 7 tr. řádu nepřináší v zásadě žádné výkladové problémy. Nedostatečné, jak popsáno v tomto článku i již zmíněném stanovisku Unie obhájců ČR ze dne 17. 6. 20201, č. 3/2021, je plnění povinnosti podle označeného ustanovení ze strany policejního orgánu. Ten by totiž měl záznamy o odposlechu, pokud neobsahují skutečnosti významné pro trestní řízení a jsou splněny další podmínky, sám ničit. Z uvedeného stanoviska ovšem plyne, že se tak neděje. Celé situaci pak nepřispívá, že zanedbáním další, informační povinnosti (§ 88 odst. 8 tr. řádu) jsou možnosti pro dohled nad plněním předmětné povinnosti ze strany odposlouchávaných značně omezeny. Vlastně jen na využití žádosti o poskytnutí informace podle zvláštního zákona o tom, zda byl prováděn odposlech telefonní stanice žadatele.

Nápravu závadného stavu zřejmě nelze očekávat prostřednictvím změny tr. řádu. Ta by mohla přinést další povinnosti stran rozebíraného institutu, ale jejich plnění by opět nemuselo být důsledné. Jako řešení se tedy spíše nabízí přijetí interních předpisů jak v rámci policejního orgánu, tak v rámci státního zastupitelství, či snad i soudu, kterými by byl vytvořen rámec kontroly plnění povinnosti podle § 88 odst. 7 tr. řádu. A to případně i na úrovni příslušného ministerstva.

Za vhodné se také nabízí vytvořit jednotnou evidenci všech povolených odposlechů. Zápisy v ní by obsahovaly údaje o všech příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu u každé trestní věci zvlášť, a to vč. na to navazujících rozhodnutí o prodloužení odposlechu, příp. rozhodnutí o nezákonnosti odposlechu. Součástí zápisu by byly i údaje o ne/splnění informační povinnost a logicky i ne/splnění povinnosti zničit o odposlechu záznamy. Zmíněnou evidenci by pak vedl a zápisy v ní kontroloval určený orgán, který by tak měl přehled o tom, zda jsou všechny povinnosti související s provedeným odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu plněny.

 

JUDr. Petr Toman, LL.M., a JUDr. Jakub Šefrna, oba autoři působí jako advokáti v Praze
Foto: canva.com

 

 

---

^[1] P. Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1214.

^[2] A. Draštík, J. Fenyk aj.: Trestní řád. Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2021-7-22]. ASPI_ID KO141_1961CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

^[3] Tamtéž.

^[4] https://www.mvcr.cz/clanek/analyzy-odposlechu-a-zaznamu-telekomunikacniho-provozu-a-sledovani-osob-a-veci-dle-trestniho-radu-a-ruseni-provozu-elektronickych-komunikaci-policii-cr-archiv.aspx

^[5] S ohledem na pravidlo zničení po třech letech od pravomocného skončení věci nemohou být přirozeně některé odposlechu dosud zničeny.