ÚS k institutům nahrazujícím vazbu a k právu na soudní ochranu

Ústavní soud zamítl svým nálezem zveřejněným dne 20. července 2021 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2821/20 ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť neshledal, že by jimi byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. V dané věci Ústavní soud konstatoval, že závěry jeho dřívější judikatury, vztahující se k vazebnímu stíhání, nelze bez dalšího a mechanicky vztáhnout na mírnější opatření nahrazující vazbu. Z ústavněprávního hlediska totiž nelze přehlédnout, že zatímco uložení vazby zasahuje přímo a se značnou intenzitou osobní svobodu obviněného, při přijetí peněžité záruky a zejména stanovení dohledu probačního úředníka a zákazu vycestování jde o výrazně slabší zásah do jeho právní sféry.

Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažnou majetkovou trestnou činnost. Nejprve byl stíhán po dobu necelých tří měsíců vazebně, následně byl v červnu 2014 usnesením státního zástupce z vazby propuštěn za současného přijetí písemného slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, stanovení dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a přijetí peněžité záruky podle § 73a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu ve výši 4 000 000 Kč, přičemž dále bylo podle § 73a odst. 3 a § 73 odst. 4 trestního řádu stanoveno stěžovateli omezení spočívající v zákazu vycestování z České republiky do zahraničí. Poté, co se stěžovatel u obecných soudů neúspěšně domáhal zrušení výše zmíněných institutů nahrazujících vazbu a zákazu vycestování, obrátil se na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že od června 2014 dodržuje omezení a povinnosti bez jakýchkoliv problémů, a dokonce mu soud i několikrát povolil odjet z České republiky do zahraničí, a proto považuje zachování institutů nahrazujících vazbu a zákazu vycestování za nadbytečné, nedůvodné a nepřiměřené.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Obecné soudy se zabývaly charakterem jednání, kterého se měl stěžovatel dopouštět, přičemž dovodily, že je mu obžalobami kladena za vinu trestná činnost, jež byla dlouhodobě plánovaná, promyšlená a realizovaná konspirativní formou s výrazným ziskem. Část z této trestné činnosti je obžalobami kvalifikována jako zvlášť závažná. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovateli hrozí trest odnětí svobody přesahující dobu osmi let, což stěžovatel nezpochybňuje, nicméně namítá, že hrozba vysokého trestu nemůže bez dalšího ospravedlnit závěr, že vazební důvod trvá. K podpoře svého tvrzení, že již vazební důvod zanikl, stěžovatel poukazuje na doktrínu tzv. zesílených důvodů.

Ústavní soud však konstatuje, že závěry jeho dřívější judikatury, vztahující se k vazebnímu stíhání, nelze bez dalšího a mechanicky vztáhnout na mírnější opatření nahrazující vazbu. Z ústavněprávního hlediska totiž nelze přehlédnout, že zatímco uložení vazby zasahuje přímo a se značnou intenzitou osobní svobodu obviněného, při přijetí peněžité záruky a zejména stanovení dohledu probačního úředníka a zákazu vycestování jde o výrazně slabší zásah do jeho právní sféry.

Pro posouzení dané věci je relevantní, že o trvající existenci vazebního důvodu a opodstatněnosti institutů nahrazujících vazbu a zákazu vycestování bylo napadenými usneseními rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla podána obžaloba. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Soudy tedy měly pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžalob. Shledaly-li trestní stíhání stěžovatele pro trestnou činnost, z níž je část obžalobami kvalifikována jako zvlášť závažná, nadále za důvodné, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že na něho byly již podány obžaloby, nelze jejich postupu z ústavněprávního hlediska bez dalšího cokoli vytknout. Obecné soudy v napadených usneseních odkazovaly na konkrétní důkazy vedoucí k závěru, že ve věci existuje důvodné podezření, že se stěžovatel trestné činnosti popsané v obžalobách dopustil.

Ústavní soud uzavírá, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že předmětná omezení stěžovatele byla stěžovateli uložená v souladu se zákonem, a tudíž ústavně přípustným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které vrchní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné v řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle zjištění Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud k tomu dodává, že všechny závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či neobhajitelně, a lze je označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Pavel Šámal.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2821/20 včetně disentu je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP