Nejvyšší správní soud vydal dne 18. června 2021 usnesení 5 Ao 23/2021 – 23, jímž odmítl návrh na zrušení opatření obecné povahy – mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020- 53/MIN/KAN, kterým s účinností od 8. června 2021 Ministerstvo zdravotnictví zakázalo všem osobám pohyb a pobyt na vymezených místech (ve vnitřních prostorech veřejných staveb, v prostředcích veřejné dopravy a za vymezených podmínek na ostatních veřejně přístupných místech) bez ochranných prostředků dýchacích cest, bránících šíření kapének, a dále stanovilo výjimky z těchto pro předškolní děti a dále pro další vymezené kategorie osob v konkrétních situacích či při konkrétních činnostech.

Navrhovatelka V. Z. ve svém návrhu uvedla, že jako environmentální právnička a matka dvou dětí je přesvědčena, že se jedná o opatření, které zasahuje závažným způsobem do jejího práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na život (čl. 6 odst. 1 Listiny) a na zdraví (čl. 31 Listiny).

Navrhovatelku, která se ve svém volném čase zabývá ochranou životního prostředí a vždy dbala na jeho ochranu i ve svém životě, velmi trápí dopady lidské činnosti na životní prostředí. „S hlubokým environmentálním žalem“ proto sleduje, jak je naše životní prostředí podrobeno kruté zatěžkávací zkoušce v podobě jednorázových roušek, respirátorů, rukavic, plastových obleků lékařů a dalších věcí, které představují hromady nerecyklovatelného odpadu. neboť chemikálie v nich obsažené podle jejího názoru mimořádným způsobem zatěžují životní prostředí.

S ohledem na výše uvedené je navrhovatelka přesvědčena, že povinnost nosit respirátory nebo ústenky má mimořádně negativní vliv na životní prostředí a negativně ovlivňuje změny klimatu, čímž má být ohroženo životní prostředí navrhovatelky nejen teď, ale také v budoucnu. … Environmentální dopady jsou podle jejího názoru jednoduše nedozírné a neexistuje „cost – benefit analýza“, která by potvrdila, že jejich nošení je přínosnější než obrovské znečištění, které znamenají a budou znamenat.

V rámci vlastních návrhových bodů navrhovatelka Ministerstvu zdravotnictví vytýká, že napadené mimořádné opatření není přiměřené z hlediska právě jeho negativních dopadů na životní prostředí, přičemž v odůvodnění napadeného opatření odpůrce podle navrhovatelky tyto negativní environmentální dopady nijak nezhodnotil, neprovedl test proporcionality ve vztahu k zásahu do práva na ochranu životního prostředí, na zdraví a na život, ačkoli těmito dopady, zejména klimatickou změnou a znečištěním životního prostředí má být podle navrhovatelky ohrožen život a zdraví všech lidských bytostí, nikoliv jen úzké skupiny pouhých 0,4 % osob s těžkým průběhem nemoci covid-19.

…

Senát Nejvyššího správního soudu rozhodující v nyní posuzované věci je vázán rozhodnutím rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz),  přičemž konstatuje, že se citované závěry rozšířeného senátu v plném rozsahu uplatní i v řízení o návrzích na zrušení mimořádných opatření odpůrce s celostátní působností, přijatých ve stavu pandemické pohotovosti podle zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“) nebo podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) 5 Ao 23/2021 zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je likvidace epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a k jejichž projednání je dle § 13 pandemického zákona příslušný Nejvyšší správní soud (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 4/2021 – 41, a ze dne 28. 5. 2021, č. j. 5 Ao 12/2021 – 29).

Nejvyšší správní soud je přitom přesvědčen o tom, že navrhovatelka logicky konsekventně ani myslitelně, v intencích citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu, možnost dotčení svých práv ani povinností napadeným opatřením obecné povahy v posuzovaném návrhu netvrdí. Neodvozuje totiž své dotčení od toho, že jí napadené mimořádné opatření ukládá, stejně jako většině občanů ČR, povinnost používat na vymezených místech ochranu dýchacích cest, ale tvrdí pouze dotčení na svém právu na příznivé životní prostředí, právu na život či právu na zdraví v souvislosti s údajnými negativními environmentálními dopady daného mimořádného opatření.

Nejvyšší správní soud nezpochybňuje naléhavost globálních problémů spojených se znečištěním všech složek životního prostředí a klimatickou změnou, rovněž přinejmenším zčásti způsobenou lidskou činností, konkrétně zejména emisemi skleníkových plynů, či skutečnost, že na uvedených negativních jevech se určitou měrou, byť jistě ne významnou, může v poslední době podílet i produkce zdravotnických pomůcek sloužících mj. k ochraně dýchacích cest, k jejímuž zvýšení v souvislosti s vypuknutím pandemie covid-19 nepochybně muselo dojít, přičemž v rámci ČR (tedy z celosvětového hlediska skutečně ve zcela nepatrném rozsahu) k tomuto zvýšení produkce těchto pomůcek a tudíž i z toho vznikajícího odpadu mohlo přispět i napadené opatření, které činí používání těchto ochranných pomůcek na vyhrazených místech obligatorním. Nicméně argumentace navrhovatelky, že by právě v souvislosti s tímto „příspěvkem“ napadeného opatření ke znečištění životního prostředí či ke klimatické změně došlo k jakkoli měřitelnému či dostatečně významnému zásahu do práva navrhovatelky na příznivé životní prostředí či dokonce k ohrožení jejího života a zdraví, vyznívá naprosto absurdně.

Jak Nejvyšší správní soud konstatoval ve zmiňovaném usnesení ze dne 28. 5. 2021, č. j. 5 Ao 12/2021 – 29, navrhovatel v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy není oprávněn podat actio popularis, předmětem tohoto řízení tedy nemůže být záchrana planety (ani navrhovatelky) před klimatickou změnou či jinými environmentálními problémy, ale ochrana skutečných práv navrhovatelky, která jsou napadeným opatřením skutečně bezprostředně dotčena. Je třeba si přitom uvědomit, že předmětem napadeného opatření odpůrce je povinnost nošení zmiňovaných ochranných prostředků dýchacích cest, čímž má být zabráněno šíření vysoce infekčního onemocnění covid-19, které je potenciálně nebezpečné (byť nestejnou měrou) pro život a zdraví každého člověka (nejen pro rizikové skupiny obyvatel, jejichž život navrhovatelka nevkusně poměřuje s životem svým), jeho předmětem tedy nemůže být otázka ekologických standardů výroby těchto prostředků ani likvidace takto vznikajícího odpadu, které se v České republice musí řídit platnou legislativou dopadající na tyto otázky ochrany jednotlivých složek životního prostředí a odpadového hospodářství, nemůže však být v žádném případě řešena napadeným opatřením.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že navrhovatelka zkrácení na svých právech logicky konsekventním způsobem ve smyslu § 101a odst. 1 věty první s. ř. s., jak bylo vyloženo zmiňovaným rozhodnutím rozšířeného senátu, netvrdí a takové zkrácení na jejích právech není na základě jejích tvrzení vůbec myslitelné.

…

Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že si je vědom toho, že navrhovatelka uplatnila obdobný návrh již proti mimořádnému opatření odpůrce ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-47/MIN/KAN, o němž vedl Nejvyšší správní soud řízení pod sp. zn. 7 Ao 7/2021, nicméně podáním ze dne 27. 5. 2021 vzala navrhovatelka tento návrh zpět, takže Nejvyšší správní soud řízení o něm usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Ao 7/2021 – 51, zastavil. V něm samozřejmě Nejvyšší správní soud žádným způsobem nehodnotil aktivní procesní legitimaci navrhovatelky, která je předmětem posouzení zdejšího soudu až v nynější věci.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud uzavírá, že navrhovatelka není podle § 101a odst. 1 s. ř. s. aktivně procesně legitimována k návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy a tento návrh byl tedy podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Nejvyšší správní soud tedy návrh podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl.

Zdroj: usnesení NSS 5 Ao 23/2021 – 23 z 18. června 2021
Foto: canva.com