Dne 21. dubna 2021 Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20, podle kterého platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí. Vzhledem k tomu, že v posuzované kauze stěžovatelka v ústavní stížnosti (ani replice) neuvedla informace o mimořádných okolnostech a Ústavní soud takové okolnosti v její věci neshledal, shledal ÚS ústavní stížnost pro její chybějící ústavněprávní relevanci neopodstatněnou.

Obchodní společnost Šídlo (dále jen žalobkyně) se domáhala po stěžovatelce, městu Úvaly, zaplacení částky 14 520 Kč, resp. 43 560 Kč a 41 100 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodného obohacení třemi samostatnými žalobami podanými k Okresnímu soudu Praha-východ. Bezdůvodné obohacení mělo spočívat v užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně jako veřejné místní komunikace a chodníku. Okresní soud všechna řízení usnesením spojil a žaloby zamítl.

Krajský soud v Praze uvedený rozsudek potvrdil.

Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka na úkor žalobkyně ničeho nezískala, a proto nemohlo jít o bezdůvodné obohacení. Dotčená plocha totiž uspokojuje tzv. komunikační potřebu v obci, která není objektivně nahraditelná.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zrušil uvedené rozsudky a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z něj se podává, že soudy nižšího stupně se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, řídily-li se kritériem nenahraditelnosti způsobu uspokojení veřejné potřeby při formulaci závěru o existenci bezdůvodného obohacení stěžovatelky.

Následně okresní soud, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni 1 361,25 Kč s příslušenstvím (výrok I), 4 083,75 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 18 495 Kč s příslušenstvím (výrok III), ve zbylé části žaloby zamítl (výroky IV, V a VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII, VIII a IX). Zaprvé bylo podle okresního soudu prokázáno, že došlo k omezení vlastnického práva žalobkyně zřízením veřejného prostranství ve prospěch stěžovatelky. Podle okresního soudu je nezbytnou podmínkou ústavní konformity omezení vlastnického práva souhlas vlastníka, přičemž v nyní posuzované věci vlastnice (žalobkyně) tento souhlas nedala, a dokonce proti němu aktivně vystupovala. V soukromém právu nemůže být tento souhlas „převeden“ na současného vlastníka od předchozího. Okresní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemenu.

Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání co do výroků I, II, III, VII a IX. Krajský soud svým rozsudkem změnil výrok VII rozsudku okresního soudu tak, že žalobkyně je povinna stěžovatelce zaplatit 49 826 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok I), výroky I, II, III, VIII a IX potvrdil (výrok II) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni 2 360 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Podle krajského soudu ze stěžovatelkou uváděných rozhodnutí nevyplývá, že je žalobkyně „vázána“ souhlasem předchozího vlastníka k omezení vlastnického práva k jejímu pozemku. Krajský soud poučil účastníky řízení, že proti rozsudku mohou podat dovolání za podmínek § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka proti výroku II napadeného rozsudku krajského soudu brojila dovoláním. Nejvyšší soud je svým usnesením odmítl jako nepřípustné zčásti podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., šlo-li o výroky ve věci samé jako o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a zčásti § 238 odst. 1 písm. h) téhož předpisu, šlo-li o výroky o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatelka nesouhlasí se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. NS podle ní nerespektoval judikaturu svoji a Ústavního soudu. Stěžovatelce proto svědčí bezúplatné právo stavby (pozemní komunikace), získané konkludentním souhlasem od předchozího vlastníka.

Stěžovatelka dále tvrdí, že rozsudek ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, na který obecné soudy odkazují, není na věc přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci navíc vystupuje třetí subjekt – stěžovatelka jako obec, nikoli pouze subjekty dva jako ve věci odkazované.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a žalobkyni, které náleželo postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud upozornil, že napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné pro nepřekročení peněžitého limitu v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; následoval-li Nejvyšší soud kogentní zákonnou úpravu, nemohl porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že stěžovatelka brojí zejména proti právním závěrům Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku, podle něhož se na skutkové okolnosti věci vztahuje jeho ustálená rozhodovací praxe. Krajský soud byl tímto právním názorem při přezkumu napadeného rozsudku okresního soudu vázán. Vzhledem k tomu, že shledal, že okresní soud z těchto východisek vycházel a správně zjistil skutkový stav, jeho rozhodnutí potvrdil.

Okresní soud ve vyjádření uvedl, že se řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Odkázal však na bod 14 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 1491/17 (N 185/91 SbNU 297), s jehož závěry se Nejvyšší soud „podle všeho patřičně nevypořádal“.

Žalobkyně se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Stěžovatelka ve svém vyjádření nejprve uvedla, že se ztotožňuje s tím, že její ústavní stížnost brojí zejména proti závěrům obsaženým v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, z nichž vychází další v záhlaví napadená rozhodnutí. Dále tvrdila, že se ztotožňuje s odkazem okresního soudu na nález sp. zn. I. ÚS 1491/17, s nímž se Nejvyšší soud nevypořádal. Tam řešená věc je analogická k nyní posuzované; i bylo-li by možné učinit závěr, že stěžovatelka získala majetkový prospěch, získala jej „bez svého svolení“, a proto není povinna jeho náhradě.

Ústavní soud konstatoval zaprvé, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení neučinil nic jiného, než že kvalifikoval část II výroku rozsudku krajského soudu jako tzv. bagatelní a část jako týkající se náhrady nákladů řízení. Sama stěžovatelka k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nepředkládá žádné tvrzení, natož ústavněprávní argumentaci, jimiž by namítala jakoukoli vadu postupu Nejvyššího soudu při vydání napadeného usnesení. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná, a proto by přicházelo její odmítnutí usnesením, protože však s tímto závěrem nesouhlasili všichni členové senátu, bylo třeba rozhodnout nálezem (srov. § 19 odst. 2 věta druhá zákona o ústavním soudu).

Zadruhé, v části směřující proti napadeným rozsudkům Nejvyššího soudu, okresního soudu a krajského soudu se ústavní stížnost týká výroků o peněžitém plnění v celkové částce 23 940 Kč s příslušenstvím, jde proto o věc s tzv. bagatelní částkou. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes „bagatelnost“ částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Žádné takové tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti (ani replice) nepřinesla a Ústavní soud takové okolnosti v její věci neshledal, a proto ÚS nic nebránilo shledat ústavní stížnost pro její chybějící ústavněprávní relevanci zjevně neopodstatněnou, kdy by přicházelo její odmítnutí usnesením, protože však s tímto závěrem nesouhlasili všichni členové senátu, bylo třeba rozhodnout nálezem (srov. § 19 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu).

Kromě toho, opodstatněnosti ústavní stížnosti nenasvědčoval ani obsah námitek v ústavní stížnosti. Zaprvé, použití závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 obecnými soudy nelze považovat za jakkoli nevhodné, neboť jej citovaly v souvislosti se stěžovatelčinou námitkou vydržení a obecným požadavkem na dobrou víru oprávněného nabyvatele vztahující se i k titulu (viz bod 23 napadeného rozsudku okresního soudu). Skutkové odlišení provedené stěžovatelkou proto není v nyní posuzované věci významné.

Zadruhé, okresní soud a krajský soud se v napadených rozsudcích vypořádaly s argumentací stěžovatelky o rozporu jejich závěrů s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sub 8). Z nich se přitom srozumitelně a logicky podává, že je stěžovatelka interpretuje chybně (viz bod 26 napadeného rozsudku okresního soudu a bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu).

Pravdivosti tvrzení stěžovatelky nenasvědčuje ani obsah nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06.

Ani ze stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 766/2011 neplyne obecný závěr o přechodu omezení vlastnického práva na dalšího vlastníka v pořadí, dal-li předchozí vlastník k omezení souhlas. Ze stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 6. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1744/10 se podává, že obecné soudy porušily právo na soudní ochranu tím, že znemožnily účastníkovi soudního řízení přednést tvrzení o bezdůvodném obohacení vznikajícím užíváním cizího pozemku bez právního důvodu. Prostor vyjádřit se k žalobě žalobkyně však stěžovatelce v nyní posuzované věci upřen nebyl, ostatně sama obdobné procesní vady netvrdí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku krajského soudu (náhrada nákladů odvolacího řízení) odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části vzhledem k tomu, že IV. senát Ústavního soudu při rozhodování nedospěl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 19 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k jednomyslnému závěru, ji nálezem zamítl podle § 82 odst. 1 téhož zákona.

K nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3502/20 včetně odlišného stanoviska vyhlášený dne 21. dubna 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com