Stačily tři měsíce, aby se náš život otočil směrem, který nikdo neočekával, a postavil nás před výzvy, o kterých jsme neměli ani tušení. Zatímco jsme si na Silvestra 2019 bezstarostně připíjeli na šťastný nový rok, vyhříval se v letadle z Číny virus, který obrátil naše životy naruby. Kromě životů a zdraví dostávají zabrat i hodnoty právního státu, který se snažíme posledních třicet let lopotně budovat. Úcta k právům a svobodám člověka a občana zmíněná hned v prvním článku Ústavy České republiky nebyla za dobu její účinnosti ještě nikdy tak masivně omezena jako v posledních několika měsících. Nakolik důvodně, nezbytně a přiměřeně, ukáže až čas.

Vzal jsem již na vědomí, že blaničtí rytíři z hory nikdy nevyjedou, těžko se však smiřuji s tím, že Ústavní soud stále odmítá posoudit ústavnost nouzových stavů, v jejichž důsledku k tomu všemu dochází (byť odst. 22 usnesení Pl. ÚS 12/21 skýtá jistou naději).

Aby toho nebylo málo, končí právě v tomto období čtyřleté funkční období všem voleným funkcionářům Komory, a co víc, její současný předseda se rozhodl znovu do představenstva nekandidovat. Chtělo by se povzdechnout, že to nemohlo přijít v horší době. Nevíme jistě, zda a kdy se bude konat sněm, který by měl zvolit nové vedení Komory, nemůžeme se osobně setkávat v regionech a vyměňovat si názory na další směřování Komory ani hledat na odborných konferencích a seminářích ty, kterým dáme svůj hlas. Navíc ani nevíme, jak jej budeme odevzdávat, pokud vláda ani v říjnu, ani v prosinci neumožní setkání takřka dvou tisíc advokátů na jednom místě.

To vše vede k pochopitelné nejistotě a nervozitě. Komora je zasypávána dotazy věčných hledačů nepravostí. Tradiční kolegiální výměny názorů typické pro předsněmovní čas se přenášejí do jednovětých tweetů a prohlášení na internetových stránkách nedávno vlastnoručně vytvořených. Pochopitelně, kam jinam, když se konference, salony, přednášky a osobní setkání nemohou konat. O názorech se nediskutuje, nýbrž jsou hlásány. Pravdivost předkládaných tvrzení není důležitá, hlavně že začínají úderným titulkem a končí lajky těch, kteří o tématu nevědí zhola nic.

Myslím, že není třeba zoufat. Advokacie už prošla horšími zkouškami, než je aktuální mísení doby předsněmovní s dobou postfaktickou. Z rozhovorů s těmi, kteří je osobně prožili, a z příběhů o těch, s nimiž se již nešlo sejít, jsem pochopil, že advokacie je sice komplikovaná partnerka, ale nikdy se s ní nebudete nudit. Odmění vás pocitem uspokojení, pokud jí budete věrní. Pokud jí dáte nezávislost a budete ji bránit proti útokům nepřátel zvenčí i blbců zevnitř. Pokud jí dovolíte, aby byla sebevědomá, samostatná, odborně zdatná, noblesní a na sebe pyšná. Pokud ubráníte to, co ji tvoří jedinečnou: důvěrnost jejího vztahu s klienty. Má totiž proč taková být. Jsou takoví advokáti, z nichž se skládá, byli takoví advokáti, kteří ji tvořili předchozích sto padesát let (až na těch pár, však víte).

Přeji nám všem, aby koronavirus brzy opustil českou kotlinu a my – my advokacie – jsme z nečekaného údolí stínů vyšli sice s mnohými šrámy, ale také s novým nadšením a plány, jak předat advokacii dalším generacím v takovém stavu, v jakém jsme ji převzali. A snad i v trochu lepším.

JUDr. PETR TOMAN, LL.M., náhradník představenstva ČAK