Jak už název napovídá, tento článek se zabývá tím, podle jakých ustanovení zakládá občanský zákoník právo sekundárních obětí na náhradu reflexní újmy (a podle jakých nikoliv). Autor se v příspěvku věnuje jak jednotlivým ustanovením, tak jejich vzájemnému odlišení. Zohledňuje rovněž jemu známé dosavadní odborné diskuse i soudní praxi týkající se předmětné problematiky.

 

Základní ustanovení

Mluvíme-li v režimu občanského zákoníku[1] o reflexní újmě, nejde o nemajetkovou újmu primární oběti, nýbrž nemajetkovou újmu tzv. druhotné neboli sekundární oběti. Z pohledu sekundární oběti se tak jedná o právo ryze osobního charakteru. Reflexní újma je však úzce spjata s újmou primární oběti, resp. je od této újmy odvozena.[2]

Základní pravidlo náhrady nemajetkové újmy sekundárních obětí je uvedeno v § 2959 o. z.: „Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. V obou případech pak platí, že nelze-li výši náhrady určit podle tam uvedených kritérii, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí však upravuje i § 2971 o. z.: „Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.“ V této souvislosti je rovněž nutné zmínit ust. § 2958 o. z.[3], které sice neupravuje náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí, je však důležité pro pochopení některých složitějších či hraničních případů (viz dále).

 

Aplikační rozsah § 2959 o. z.

Ustanovení § 2959 o. z. navazuje na § 444 odst. 3 o. z. 1964[4]. Podstatou § 2959 o. z. je, že újma, která je na jeho základě nahrazována, není újmou na životě a zdraví přímého poškozeného (primární oběti), nýbrž újma na soukromém a rodinném životě (ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) osob jemu blízkých.[5] Povaha náhrady této újmu byla výstižně popsána Nejvyšším soudem: „Je jistě neoddiskutovatelné, že citové vazby mezi rodinnými příslušníky jsou naprosto unikátním druhem společenských pout, vyznačujících se dlouhodobým, silným a úzkým sepjetím jedinců. Za nejsilnější vazby pak lze označit ty, které se tvoří v přímé příbuzenské linii, či jsou utvářeny na základě dlouhodobého soužití ve společné domácnosti. Mezi tradičně nejužší spojení lze proto řadit vztahy mezi rodičem a dítětem, manželi, eventuálně též sourozenci. Narušení takových pout, pak – zejména dojde-li k němu na základě neočekávané, tragické události – vyvolává nejen zásah do integrity (typicky tělesné) samotného jedince, který byl přímo dotčen takovou událostí, ale pochopitelně také do integrity s ním spjatých blízkých osob. Takový zásah přitom mnohdy lze stavět na roveň fyzické újmě, a je proto na místě existence mechanismu umožňujícího její finanční kompenzaci.“ ^[6]

Prvním kritériem aplikace ustanovení § 2959 o. z. je, že primární oběť umřela nebo utrpěla zvlášť závažné ublížení na zdraví. Zatímco zmínka o úmrtí nečiní výkladové potíže, u pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ to tak jednoznačné není. V tomto směru je potřeba poukázat na to, že jde o novou zákonnou úpravu, která nebyla v obč. zák. č. 40/1964 Sb. zakotvena,[7] byť soudní praxe se takovými případy zabývala i v režimu obč. zák. č. 40/1964 Sb.[8] Nejvyšší soud již měl možnost se k pojmu zvlášť závažného ublížení na zdraví vyjádřit i v režimu občanského zákoníku. Konstatoval, že „půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o komatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké […]. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem“[9]. Podle Nejvyššího soudu naopak pojem zvlášť závažné ublížení na zdraví nelze ztotožňovat s pojmem vážná porucha zdraví či těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 trestního zákoníku[10].

Okruh osob oprávněných k náhradě újmy podle § 2959 o. z. není uzavřený. Přestože toto ustanovení příkladmo vyjmenovává manžele, rodiče a dítě[11], hlavním (nikoli však jediným – k tomu viz dále) kritériem aplikace § 2959 o. z. je, že se jedná o osobu blízkou primární oběti. Osoba blízká je definována v § 22 o. z.: „Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“ Za jinou osobu blízkou zesnulé primární oběti ve smyslu § 2959 o. z. lze považovat i „toho, kdo nebyl se zesnulým v příbuzenství založeném pokrevní linií, avšak přesto měl z jiného důvodu určitý citový vztah k zesnulému“ [12]. Nejvyšší soud potvrdil, že takovou osobou může být např. zeť, který byl se zesnulým v příbuzenství na základě manželského svazku s jeho dcerou.[13] V literatuře se lze setkat s úvahami, že by takovou osobou mohla být i milenka / milenec, ale i celoživotní kamarád^[14].

Z textu § 2959 o. z. je dále patrné, že osoba blízká zesnulému nemá automaticky nárok na odškodnění, jak tomu bylo podle § 444 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Naopak, u každé blízké osoby musejí rovněž existovat duševní útrapy. V rámci posuzování útrap tak soudy musí zkoumat kvalitu vztahu mezi primární a sekundární obětí. Je nade vší pochybnost, že duševní útrapy jednotlivých blízkých osob nelze paušalizovat, nýbrž budou záviset na okolnostech konkrétního případu. Na jednu stranu totiž může být sekundární obětí manželka, která s primární obětí před její smrtí fakticky již dlouhou dobu nežila, na druhou stranu vnuk, jehož zemřelý prarodič vychovával. Lze tak souhlasit s T. Doležalem, že touto úpravou se napravuje nespravedlivý stav, kdy podle § 444 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. byly paušální částky přiznávány podle formálních kritérií, bez ohledu na faktický stav věci.[15]

Klíčovým pojmem ustanovení § 2959 o. z. jsou duševní útrapy, resp. jejich náhrada. Zákon blíže nespecifikuje, co se duševními útrapami rozumí. Nejvyšší soud označil ustanovení § 2959 o. z. jako „široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy či duševních útrap pozůstalých“[16]. Podle Nejvyššího soudu se jedná zejména o psychické útrapy (smutek, žal, strach) způsobené vnímáním smrti blízkého člověka, resp. vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem[17]. Do pojmu duševní úpravy náleží i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztráta životní perspektivy, pocity beznaděje, obavy o budoucnost apod.[18] Lze si představit, že tam budou spadat i průvodní jevy takových útrap a strádání jako např. nespavost, zvýšená citlivost, podrážděnost.[19] Tuto skupinu útrap lze společně označit jako citové útrapy a pro účely tohoto článku je budu dále označovat jako citové újmy. Společným znakem citových újem je, že nedosahují intenzitu medicínsky zachytitelné či diagnostikované újmy na zdraví, nervové újmy či psychického onemocnění. Skupinu útrap, které takovou intenzitu dosahují, budu pro účely tohoto článku dále označovat jako duševní onemocnění.

Zajímavou otázkou je, zda, resp. podle jakého ustanovení se nahrazuje duševní onemocnění sekundárních obětí. Nikoli zřídka se totiž kupříkladu může stát, že citová újma (typicky žal) může přerůst až do duševního onemocnění (typicky deprese).

V odborné literatuře převažuje názor,[20] že pokud v důsledku úmrtí primární oběti se u sekundární oběti rozvine duševní onemocnění, aplikace ustanovení § 2959 o. z. již nepřichází v úvahu; v takovém případě se nárok musí posoudit podle § 2910, resp. § 2958 o. z. P. Bezouška, který připouští, že použití § 2959 o. z.  v tomto případě vyvolává otázky, se k danému závěru přiklání s poukazem na to, že „pod duševní útrapy nelze jednoduše zařadit případy duševních onemocnění“. Ostatní uvedení autoři ke svému závěru docházejí poměrně kategoricky s odůvodněním, že v případě vzniku duševního onemocnění v důsledku smrti primární oběti již vlastně jde o primární nárok, který musí být posouzen podle § 2958 o. z.

S danou argumentací si dovolím částečně polemizovat. Argument, že v případě vzniku duševního onemocnění u druhotné oběti již vlastně jde o její primární nárok vůči škůdci v rámci § 2958 o. z., by podle mne platil pouze tehdy, pokud by v příčinné souvislosti s duševním onemocněním bylo jednání škůdce (což typicky přichází v úvahu u svědka škodné události), nikoli sama smrt primární oběti. Podstata náhrady reflexní újmy druhotné oběti však spočívá v tom, že tato újma je v příčinné souvislosti se smrtí primární oběti, nikoli s jednáním škůdce. Případná aplikace § 2958 o. z. v případě vzniku duševního onemocnění u druhotné oběti by podle mne nutně vedla ke dvěma závěrům: buď (a) by náhrada takového duševního onemocnění ve většině případů v soudní praxi nebyla přiznávána z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a sekundární obětí (málokdy bude svědkem škodné větší počet blízkých osob), anebo (b) bychom museli založit příčinnou souvislost takového duševního onemocnění s jednáním škůdce i v případech, kdy druhotná oběť není svědkem škodné události. V tomto směru nutno připomenout závěr konstantní judikatury Nejvyššího soudu z doby účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb., podle něhož mezi újmou na zdraví sekundární oběti vzniklou v důsledku úmrtí primární oběti a jednáním škůdce není dána příčinná souvislost: „Příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá.“[21] Zdá se, že tento judikaturní závěr byl soudní praxí převzat i do režimu občanského zákoníku (viz dále). Vyjdu-li z tohoto judikaturního závěru, pak se přikláním k tomu, že závěr (b) výše není správný. Z téhož důvodu však zřejmě není správný ani závěr (a) výše, neboť by znamenal, že zatímco „pouhé“ citové újmy sekundárních obětí nahraditelné jsou, duševní onemocnění při respektování zmíněného judikaturního závěru v praxi téměř vůbec. To by podle mne odporovalo smyslu a účelu ustanovení § 2958 a § 2959 o. z., resp. principu plné náhrady, který je v těchto ustanoveních zakotven. Konečně se domnívám, že neobstojí ani argument, že pod pojem duševní útrapy nelze zařadit případy duševních onemocnění. Naopak se přikláním k tomu, že pojem duševní útrapy je nutno vykládat velmi široce a lze pod něj zahrnout jak citové újmy, tak dušení onemocnění.

Z daného důvodu se tak přikláním k závěru, že i na případ duševního onemocnění u druhotné oběti vzniklého v důsledku úmrtí primární oběti se použije ustanovení § 2959 o. z. K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, který v rámci adhezního řízení v trestní věci posuzoval nárok druhotné oběti, která nebyla přímou účastnicí dopravní nehody. Nejvyšší soud odkázal na shora citovanou judikaturu k neexistenci příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou na zdraví sekundární oběti a jednáním škůdce a konstatoval, že „pokud sekundární oběť utrpí v důsledku citových útrap duševní onemocnění trvalého rázu, není možno toto odčinit podle § 2958 občanského zákoníku, ale tuto skutečnost lze vzít v úvahu při rozhodování o jejím nároku podle § 2959 občanského zákoníku“, resp. „při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy poškozené podle § 2959 občanského zákoníku“.[22] Pro tento závěr bylo z pohledu soudu klíčové, že sekundární oběť nebyla přítomna škodné události.

I s odkazem na zmíněný judikát lze pro úplnost dodat, že aplikace § 2958 o. z. by zřejmě připadala v úvahu typicky v případě očitého svědka škodné události (nehody), u kterého se rozvine duševní onemocnění. Musely by samozřejmě být splněny předpoklady této aplikace, a to zejména, že jeho duševní onemocnění by bylo v příčinné souvislosti s jednáním škůdce (a nikoli se smrtí primární oběti). V takovém případě by už ale z pohledu občanského zákoníku striktně vzato nešlo mluvit o sekundární oběti, nýbrž o oběti primární (viz argumentace výše). Současně by ale podle mne mělo platit, že přítomnost u škodné události nevylučuje ani aplikaci ustanovení § 2959 o. z., ať už sekundární oběť utrpí citovou újmu nebo duševní onemocnění (je-li tato újma v příčinné souvislosti s úmrtím primárního poškozeného). Naopak, tato okolnost – přítomnost u škodné události – by se měla zohlednit při určení výše náhrady podle § 2959 o. z., jak to ostatně potvrzuje i judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu.[23] Lze tak uzavřít, že podle okolností konkrétního případu svědek nehody, při níž zemře jemu blízká osoba, a u kterého se rozvine duševní onemocnění, může postupovat podle § 2958 o. z. (je-li vznik duševního onemocnění v příčinné souvislosti s jednáním škůdce) nebo § 2959 o. z. (je-li vznik duševního onemocnění v příčinné souvislosti s úmrtím blízké osoby).

Nelze dokonce vyloučit ani situaci, kdy by poškozenému vznikla jak újma podle § 2958 o. z., tak reflexní újma podle § 2959 o. z. Jinými, byl by současně jak v postavení primární, tak sekundární oběti. Dle judikatury modelově nabízí následující příklad: „Trestný čin vydírání spáchaný vůči osobám v blízkém příbuzenském vztahu, pokud by pachatel k donucení poškozených, aby něco konali, vůči nim na témže místě střídavě užíval brutální násilí, které by vedlo u poškozených k těžké újmě na fyzickém zdraví či duševním zdraví, např. k dlouhotrvající posttraumatické stresové poruše. Poškození by tak byli nejen sami objektem zásahu do svých vlastních osobnostních práv, ale museli by bezprostředně vnímat násilí na osobě v blízkém příbuzenském vztahu a být přímým svědkem takového zásahu do práv osoby blízké.“[24]

Závěrem lze dodat, že přítomnost sekundární oběti u neštěstí (jejíž utrpení je tak zpravidla intenzivnější) je sice zohledňována při stanovení výši náhrady podle § 2959 o. z., není však podmínkou pro vznik náhrady podle tohoto ustanovení. Právo na náhradu reflexní újmy podle § 2959 o. z. tak u sekundární oběti vzniká bez ohledu na to, zda duševní útrapy vznikly v důsledku přítomnosti neštěstí, anebo i v důsledku zprávy o neštěstí. Jiný výklad nemá oporu v jazykovém výkladu, a odporoval by i účelu a smyslu daného ustanovení.

 

Aplikační rozsah § 2971 o. z.

V případě ustanovení § 2971 o. z. jde o nový institut v českém právním řádu, který zakládá další možnost náhrady újmy vzniklé sekundární oběti. Tento závěr lze dovodit ze slov „nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému“.[25] Její podstata spočívá v tom, že „že nemajetkovou újmu může utrpět každý, koho se následek způsobený prvotní oběti dotýká natolik osobně, že v tom spatřuje takový zásah, který zákon označuje za osobní neštěstí“. [26] Toto ustanovení je však aplikováno pouze při splnění čtyř podmínek: (i) újma primární oběti byla způsobena protiprávním činem (tj. nikoli porušením dobrých mravů či v případech objektivní odpovědnosti), (ii) újma primární oběti byla způsobena za zvláštních (kvalifikovaných) okolností, přičemž výčet těchto okolností je pouze demonstrativní,[27] (iii) sekundární oběť pociťuje újmu primární oběti jako osobní neštěstí a (iv) způsobenou újmu sekundární oběti nelze odčinit jinak. I z výčtu těchto podmínek vyplývá, že ustanovení § 2971 o. z. bude použitelné spíše výjimečně.[28]

Ustanovení § 2971 o. z. tak můžeme označit jako subsidiární pravidlo k § 2959 o. z. Ustanovení § 2971 o. z. bude tedy přicházet v úvahu v některých případech, na které nedosáhne § 2959 o. z. (za předpokladu splnění výše uvedených podmínek). V tomto směru lze v obecné rovině uvažovat o rozšíření náhrady reflexní újmy dle § 2959 o. z. ve dvou ohledech: (i) osobní – na náhradu reflexní újmy by mohly dosáhnout i jiné osoby, které nejsou ve vztahu k primární oběti osobami blízkými (např. přímý účastník nebo svědek nehody[29]); a (ii) věcná – reflexní újmu lze požadovat i v případě, že újma primární oběti nespočívá v jejím úmrtí či zvlášť závažném ublížení na zdraví (v literatuře se jako typický příklad zmiňují nároky osob, které jsou blízké obětem závažné trestné činnosti, například znásilnění, pohlavního zneužívání, omezení osobní svobody, fyzického napadení nekončícího smrtí či zvlášť závažného ublížení na zdraví[30]).[31]

Z hlediska výkladu je zajímavý pojem újmy, kterou lze na základě § 2971 o. z. nahradit. Zejména ve srovnání s § 2959 o. z. se nabízí otázka, zda lze nahradit pouze medicínsky diagnostikovanou újmu (tj. duševní onemocnění), anebo i citové útrapy, které nedosahují intenzitu duševního onemocnění (tj. citovou újmu). Pozornému čtenáři na první pohled neunikne, že v ustanovení § 2971 o. z. se nemluví o náhradě duševních útrap (jako v § 2959 o. z.), nýbrž pouze o újmě. To by indikovalo, že citové újmy odčinitelné nejsou. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že § 2971 o. z. pracuje s pojmem osobní neštěstí. Osobní neštěstí je bezesporu pojmem širším než duševní onemocnění. Bez kontextu, v jakém je tento pojem užíván, by to naopak indikovalo, že újmou ve smyslu § 2971 o. z. je nutno rozumět i citovou újmu. Čteme-li však pojem osobní neštěstí v kontextu celého ustanovení § 2971 o. z., je jím především nutno rozumět jeden z předpokladů aplikace daného ustanovení, nikoli to, co se má nahrazovat. Pokud by se však mělo nahrazovat pouze duševní onemocnění, pak by podle mne byl pojem „osobní neštěstí“ nadbytečný. Projeví-li se u svědka nehody či příbuzného oběti znásilnění deprese, ta je už sama o sobě dokladem toho, že újma sekundární oběti dosahuje úrovně osobního neštěstí. V takovém případě by bylo proti smyslu a účelu daného ustanovení, aby bylo nutné ještě prokazovat existenci osobního neštěstí. Jelikož však zákonodárce pojem osobního neštěstí použil, mám za to, že jeho úmyslem bylo vyjádřit i povahu újmy, která je na základě § 2971 o. z. nahrazována. To podle mého názoru naznačil i Nejvyšší soud, který posuzoval aplikaci § 2971 o. z. na případ trvalého poranění psa. Nejvyšší soud konstatoval, že „újma žalobce, byť ji subjektivně vnímá úkorně a je pro něho citelná, nedosahuje za takto zjištěných skutkových okolností takové intenzity, aby ji objektivně bylo možno považovat za osobní neštěstí“ [32]. Přikláníme se tedy k závěru, že na základě § 2971 o. z. lze odškodnit újmu spočívající v osobním neštěstí, která zahrnuje jak duševní onemocnění, tak citovou újmu. Jinými slovy, újma odčinitelná podle § 2971 o. z. by tak obsahově měla odpovídat duševním útrapám ve smyslu § 2959 o. z. Argumentovat lze i ustanovením § 2956 o. z., který rovněž odkazuje na náhradu duševních útrap při újmě na přirozených právech. Daný závěr vyplývá i z nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu[33], podle něhož „duševní útrapy sekundárních obětí, jestliže u primární oběti dojde k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z, by bylo možno odčinit podle § 2971 o. z“, a přiklání se k němu i P. Bezouška[34].

 

2958 o. z. a sekundární oběti

Výše bylo zmíněno, že v literatuře se objevuje názor, že sekundární oběti, které v důsledku újmy primární oběti utrpěly duševní onemocnění, postupují podle § 2958 o. z. Rovněž jsem však vysvětlil, proč tento názor nepovažuji za zcela správný.

 

Praktické odlišení jednotlivých ustanovení

Pro účely odlišení aplikace ustanovení § 2958, § 2959 a § 2971 o. z. lze jako příklad použít smrtelnou autonehodu primární oběti:

(i) podle § 2959 o. z. postupuje blízká osoba, která utrpěla citovou újmu nebo duševní onemocnění v důsledku smrti primární oběti, bez ohledu na to, zda byla svědkem nehody (a jsou-li splněny ostatní podmínky daného ustanovení);

(ii) podle § 2971 o. z. postupuje jiná než blízká osoba, která utrpěla citovou újmu nebo duševní onemocnění v důsledku smrti primární oběti, byla-li svědkem nehody (a jsou-li splněny ostatní podmínky daného ustanovení);

(iii) podle § 2958 o. z. postupuje blízká i jiná než blízká osoba, která utrpěla duševní onemocnění v důsledku jednání škůdce, byla-li svědkem nehody (nejde však už o náhradu reflexní újmy, nýbrž primární újmy).

 

Autor JUDr. Richard Hamran, LL.M., působí jako advokát, je rovněž studentem doktorského studia na Právnické fakultě UK
Foto: canva.com

---

 

[1] Tedy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (také jen „o. z.“).

[2] Srov. usnesení ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, rozsudek NS ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 378/2019, nebo rozsudek NS ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018.

[3] § 2958 o. z. zní: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

[4] Ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (také jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), znělo: „Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.“

[5] Srov. rozsudek NS ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2109/2018. Jak dále potvrdil Nejvyšší soud, náhradu této újmy nelze považovat za vyjádření hodnoty lidského života. Srov. rozsudek NS ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018.

[6] Srov. rozsudek NS ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.

[7] Srov. také J. Svejkovský, P. Vojtek, L. T. Arnoštová a kol.: Zdravotnictví a právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, str. 364.

[8] Srov. rozsudek NS ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, usnesení NS ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011, rozsudek NS ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5158/2014, nebo rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018.

[9] Srov. rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018. Srov. rovněž J. Svejkovský et al., op. cit. sub 7, str. 364.

[10] Srov. rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018. Srov. také M. Ryška: Odškodnění sekundárních obětí dle § 2959 o.bč. z., Právní rozhledy, 11/2016, str. 381.

[11] Tato skupina osob (manžel, rodič a dítě) se i v soudní praxi označuje jako tzv. „jádro rodiny“. K tomu srov. usnesení NS ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017.

[12] Srov. rozsudek NS ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015.

[13] Srov. rozsudek NS ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015.

[14] Srov. P. Pavelek: Náhrada nemajetkové újmy při usmrcení, Bulletin advokacie 12/2017, str. 31.

[15] Srov. T. Doležal: Odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí, Časopis zdravotnického práva a bioetiky 2/2017, str. 44.

[16] Srov. usnesení NS ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4478/2018, rozsudek NS ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 378/2019, rozsudek NS ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019, nebo usnesení NS ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018.

[17] Srov. rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018.

[18] Srov. rozsudek NS ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 378/2019, rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 nebo rozsudek NS ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018; srov. rovněž P. Bezouška In: M. Hulmák et al. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 1721.

[19] Srov. T. Doležal, op. cit. sub 15, str. 44.

[20] Srov. P. Bezouška, op. cit. sub 18, str. 1717; M. Ryška In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 3119-3120; Doležal, F. Melzer In: F. Melzer, P. Tégl a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 1021–22; I. Smrž: Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu. Časopis zdravotnického práva a bioetiky 2/2019, str. 15; M. Janoušek: Odškodňování podle zásad slušnosti? Právní rozhledy 19/2015, str. 667; K. Hánělová: (R)evoluce v odškodňování duševních útrap? Trestněprávní revue 11–12/2015, str. 264, nebo T. Doležal, op. cit. sub 15, str. 44. Opačně např. P. Vojtek § 2959. In: J. ŠVESTKA, J. DVOŘÁK, J. FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer.

[21] Srov. např. rozsudek NS ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2692/2006, nebo rozsudek NS ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1455/2003.

[22] Srov. usnesení NS ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018; tyto závěry byly potvrzeny i v rozsudku NS ze dne 14. 4. 2020; sp. zn. 25 Cdo 281/2019.

[23] Srov. usnesení NS ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2737/2018, rozsudek NS ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2109/2018, usnesení ÚS ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2997/19, rozsudek NS ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, rozsudek NS ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Ke stejnému závěru dochází rovněž T. Doležal, op. cit. sub 15, str. 44.

[24] Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 10 To 2/2019.

[25] Srov. P. Bezouška, op. cit. sub 18, s. 1753–1754.

[26] Srov. J. Svejkovský et al., op. cit. sub 7, s. 364.

[27] Srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018-II.

[28] Srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018-II.

[29] Srov. J. Svejkovský et al., op. cit. sub 7, s. 364, nebo P. Bezouška, op. cit. sub 18, s. 1755.

[30] Srov. J. Svejkovský et al., op. cit. sub 7, str. 364. Srov. také rozsudek NS ČR ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018.

[31] Srov. též P. Vojtek, F. Púry: Aktuální otázky náhrady nemajetkové újmy, Soudní rozhledy 11-12/2017, str. 346.

[32] Srov. rozsudek NS ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018-II.

[33] Srov. rozsudek NS ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018.

[34] Srov. P. Bezouška, op. cit. sub 18, str. 1755.