Vymezení těžebního odpadu a dispozice s ním

Téměř jakákoliv lidská činnost po sobě zanechává alespoň nepatrný negativní dopad – odpad. V průběhu let došlo k obrovskému technologickému pokroku, který napomohl s razantním úbytkem tvorby odpadu, když přinesl nové a nové způsoby využití zbytků z prvovýroby.

 

Nejinak je tomu i v oblasti těžebního průmyslu. Těžební průmysl sám o sobě vzbuzuje ve společnosti velké debaty o jeho dopadech na životní prostředí. Proto bylo nutné formálně regulovat, jak s těžebním odpadem nakládat, aby byl vyvážen veřejný zájem na ochraně životního prostředí a hospodárném využívání nerostných surovin a ekonomické zájmy těžebních organizací. Zároveň bylo třeba dostát svým povinnostem v rámci členství v Evropské unii.

Výsledkem výše uvedeného bylo přijetí zákona č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o těžebním odpadu“), který implementuje do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2006/21/ES ze dne 15. března 2006 o nakládání s odpady z těžebního průmyslu a o změně směrnice 2004/35/ES (dále jen „směrnice o těžebních odpadech“). Zákon o těžebním odpadu reguluje metodiku provozu úložných míst (umístění, stavbu, zahájení, změnu a ukončení provozu), proces vytváření finančních rezerv, odpovědnost za porušení zákonem stanovených povinností.

 

Těžební odpad

Směrnice o těžebních odpadech se vztahuje na nakládání s odpadem vznikajícím při vyhledávání, těžbě, úpravě a skladování nerostných surovin a při provozu lomů (pozitivní vymezení – čl. 2 odst. 1). Naopak druhý a třetí odstavec článku 2 této směrnice vypočítává, na jaké odpady se nevztahuje. Pro samotnou definici odpadu pak odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech[1], která definuje odpad jako „jakoukoli látku nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil“.

Zákon o těžebním odpadu vycházeje ze směrnice o těžebních odpadech dopadá nejen na odpad vzniklý při ložiskovém průzkumu, těžbě, úpravě nebo skladování nerostů dle horního zákona[2], ale i na odpad vzniklý při těžbě, úpravě nebo skladování rašeliny, která dle horního zákona není nerostem[3], a na odpad vzniklý při těžbě, úpravě a zpracování radioaktivních nerostů, na které se nevztahuje zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon. K ucelené definici těžebního odpadu je třeba vycházet i ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), jež považuje za odpad každou movitou věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit[4] [5], a z obsáhlé judikatury Soudního dvora Evropské unie.[6] V případě pochybností, zda se jedná o těžební odpad, rozhoduje Český báňský úřad.[7]

 

Úložné místo

Úložným místem se dle § 2 odst. 2 písm. c) zákona o těžebních odpadech rozumí „důlní stavba vyhrazená pro ukládání těžebního odpadu v pevném nebo kapalném stavu nebo ve formě roztoku či suspenze, včetně odkališť, přičemž součástí této stavby je zpravidla hráz nebo jiný dílčí objekt sloužící k držení, zachycení, spoutání nebo k jiné podpůrné úloze pro úložné místo, s výjimkou vytěžených prostor, které jsou těžebním odpadem po vytěžení znovu vyplňovány v rámci sanace a rekultivace a při provádění stavebních prací“.

Zákon o těžebních odpadech dělí úložná místa do dvou kategorií podle míry pravděpodobnosti, že by při selhání techniky nebo chybné manipulaci mohlo dojít ke vzniku závažné nehody, na kategorii I (vyšší míra pravděpodobnosti) a kategorii II, do níž se vždy zařazuje odpad vznikající z těžby, úpravy a skladování rašeliny.

Úložné místo lze umístit buď v dobývacím prostoru, pak je příslušným orgánem obvodní báňský úřad, nebo mimo dobývací prostor, pak je příslušným orgánem stavební úřad a báňský úřad je orgánem dotčeným (§ 6 zákona o těžebním odpadu). Úložné místo musí být řádně označeno, ohrazeno nebo jinak zabezpečeno proti vstupu nepovolaných osob (§ 3 odst. 6 zákona o těžebním odpadu).

Nejčastěji má úložné místo podobu odkaliště či odvalu. Ani jeden z těchto pojmů však nemá legální definici. Nicméně z § 55 odst. 1 písm. h) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, vyplývá, že odkaliště je vodním dílem, tedy stavbou ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. „Odkaliště je vodním dílem bez ohledu na to, jakým způsobem se ukládá materiál do odkaliště, např. plavením vodou nebo navážením nákladními automobily.  Nerozhoduje ani to, že ukládání bylo v minulosti ukončeno a další materiál se již do odkaliště neukládá.“[8] Odval je pak prostým nahromaděním těžebního odpadu, který po ukončení ukládání těžebního odpadu zpravidla zarůstá vegetací a na první pohled vypadá jako přirozená součást přírody.[9]

 

Umístění, stavba a provoz úložného místa

K nakládání, resp. ukládání těžebního odpadu slouží úložné místo. Aby mohlo dojít k ukládání odpadu, musí být nejprve povoleno umístění a stavba úložného místa a následně i samotný provoz.

Jak je uvedeno výše, věcná příslušnost k umístění a povolení stavby závisí na umístění úložného místa – v dobývacím prostoru je povoluje obvodní báňský úřad, mimo dobývací prostor místně příslušný stavební úřad. Jedná se o klasické správní řízení zahájené na žádost, jehož výsledkem je rozhodnutí. Účastníky řízení jsou provozovatel[10], obec, na jejímž území má být úložné místo zřízeno, a osoby, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být povolením dotčeny.[11]

Součástí žádosti o povolení stavby úložného místa a jeho provozu je schválený plán vypracovaný provozovatelem za účelem minimalizace vzniku těžebního odpadu, jeho zpracování, využití a odstraňování. Ten schvaluje obvodní báňský úřad a v případě nakládání s rašelinou Ministerstvo zemědělství (§ 5 odst. 1 zákona o těžebních odpadech). Obsahové podrobnosti stanoví zákon v druhém odstavci citovaného paragrafu, který vychází z čl. 5 směrnice o těžebních odpadech, oproti níž přidává podmínky pro sanaci a rekultivaci území dotčeného provozem úložného místa, a především vyhláška č. 429/2009 Sb., o stanovení náležitostí plánu pro nakládání s těžebním odpadem včetně hodnocení jeho vlastností a některých dalších podrobností k provedení zákona o nakládání s těžebním odpadem. Důraz je kladen na předcházení vzniku těžebního odpadu, ochranu životního prostředí a lidského zdraví a minimalizaci zásahů do okolí. Plán může být i součástí plánu otvírky, přípravy a dobývání dle § 32 horního zákona.[12]

Kromě plánu pro nakládání s těžebním odpadem je třeba přiložit i návrh na vytvoření rezervy finančních prostředků. Ty mají sloužit na uzavírání, sanaci včetně rekultivace a monitorování úložného místa po ukončení jeho provozu. Způsob výpočtu stanoví vyhláška č. 428/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o nakládání s těžebním odpadem. Rezerva má být vytvořena v předstihu (§ 13 odst. 1 zákona o těžebních odpadech). Tato formulace se mi nezdá příliš šťastná. Přikláněla bych se k překladu zvolenému ve směrnici o těžebních odpadech, kde je použito výstižnější spojení před zahájením jakékoli činnosti související s hromaděním nebo ukládáním odpadu. Tak nemohou vzniknout žádné pochybnosti o rozhodném okamžiku pro vytváření rezervy.

Dále pak vyhodnocení možnosti tvorby průsaků, havarijní plán a souhlas vodoprávního úřadu.

Pokud bude mít úložné místo formu odkaliště, je taktéž třeba předložit stanovisko a dokumentaci k posouzení vlivu provedení záměru na životní prostředí[13], povolení vodoprávního úřadu a kolaudační souhlas, manipulační řád, pokud bude mít formu odvalu, pak stavební povolení[14].

Po získání všech stanovených povolení je provozovatel oprávněn provozovat úložné místo. Zákonodárce neopomněl provozovateli stanovit povinnosti, které jsou zaměřeny primárně na ochranu životního prostředí a lidského zdraví. Namátkou lze zmínit vhodný výběr úložného místa[15], pravidelný monitoring úložného místa (§ 6 odst. 5 zákona o těžebních odpadech), využívání nejlepších dostupných technik (BAT). Z uvedeného lze dovodit důraz na prevenci, což je pochopitelné. Především u úložných míst kategorie I, která představují zvýšené riziko pro životní prostředí a lidské zdraví. Směrnice o těžebních odpadech obsahuje samostatný článek zaměřený na předcházení zhoršování stavu vody a znečištění ovzduší a půdy (čl. 13), který byl vtisknut do § 12 zákona o těžebních odpadech.

Kromě povolených úložných míst lze z důvodu rekultivačních nebo stavebních prací uložit těžební odpad mimo úložné místo. Tímto jiným prostorem jsou prostory vzniklé povrchovou nebo hlubinnou těžbou – vytěžené prostory (§ 16 zákona o těžebních odpadech). I zde je zdůrazňován princip prevence a předběžné opatrnosti.

 

Uzavřená a opuštěná úložní místa

Po ukončení těžební činnosti již nevzniká těžební odpad, tedy potřeba ukládat tento odpad byla uspokojena. Úložné místo však není možné bez dalšího opustit, ale je třeba provést zákonem předepsané kroky, aby byla i nadále zajištěna ochrana životního prostředí a lidského zdraví.

Zákon rozlišuje úložná místa opuštěná a uzavřená. Prvně zmíněná kategorie není výsledkem formálního procesu, ale obrazem reálného stavu, kdy původní provozovatel nebo jeho právní nástupce již neexistuje nebo není znám. Jde o právem nechtěnou situaci. Proto byl vytvořen Registr rizikových opuštěných úložných míst, který spravuje České geologická služba z pověření Ministerstva životního prostředí na základě § 17 odst. 4 písm. b) zákona o těžebních odpadech.[16]

Řádné ukončení provozu úložného místa nenastává okamžikem, kdy dojde k ukládání těžebního odpadu, ale až okamžikem dokončení sanačních a rekultivačních prací, resp. vydáním povolení ukončení provozu úložného místa obvodním báňským úřadem. Řízení se zahajuje na žádost provozovatele, který k ní doloží zprávu o celkovém vyhodnocení úložného místa včetně způsobu jeho zajištění a splnění opatření pro ukončení provozu a sanace a rekultivace (§ 10 odst. 1 zákona o těžebních odpadech). Tvrzení uvedené ve zprávě jsou následně ověřena pracovníkem obvodního báňského úřadu. Účastníky řízení jsou provozovatel a obec, v jejímž územním obvodu se úložné místo nachází. V tomto řízení se nepředpokládá účast jiných osob, neboť ukončení provozu úložného místa po jeho rekultivaci a sanaci je ve veřejném zájmu spočívajícím v ochraně životního prostředí a lidského zdraví. Nedokážu si představit situaci, kdy by osoba brojila proti takovému rozhodnutí, když se jedná o návrhové řízení.

Vydání povolení nezbavuje provozovatele všech povinností. Provozovatel je nadále „odpovědný za údržbu, monitorování, kontrolu a plnění nápravných opatření“ po dobu stanovenou v povolení. Jednou ročně je pak povinen předložit zprávu o výsledcích monitorování obvodnímu báňskému úřadu.

 

Přestupky

Aby byl zákon a jím stanovené povinnosti opravdu účinný a účelný, je nutné uzákonit i prostředky k vymáhání plnění stanovených povinností. Jedním z prostředků je institut odpovědnosti, kdy za nesplnění povinností (porušení zákonem předepsaného jednání) – spáchání přestupku – přichází sankce. Stanovení sankcí přenechala směrnice o těžebních odpadech plně v pravomoci jednotlivých členských států.

Zákon o těžebních odpadech výslovně zvolil pouze jeden druh správního trestu[17], a to pokutu. Výčet jednotlivých přestupků je uveden v ust. § 19 pro fyzické osoby (nepodnikající) a v ust. § 20 pro právnické osoby a fyzické osoby podnikající. Skutkové podstaty přestupků druhé kategorie jsou vždy založeny na nesplnění určité povinnosti stanovené v předchozích ustanoveních zákona. Do první kategorie spadají pouze tři přestupky, a to neoprávněný vstup do prostoru úložného místa, poškození úložného místa a zanechání odpadu nebo jiného předmětu na úložném místě.

Někteří podřazují pod sankční nástroje nápravná opatření. Osobně se však ztotožňuji s názorem,[18] že se jedná o odlišný institut, jehož primárním účelem není represe, ale právě z označení vyplývající náprava. Toto rozlišení nicméně nebrání současnému uložené jak nápravného opatření, tak sankce, neboť každý z nástrojů sleduje jiný účel.

 

Závěr

Nakládání s těžebním odpadem sebou přináší dopady do životního prostředí. Tyto dopady se snaží regulovat, a především omezovat zákon o těžebním odpadu. Nelze však zcela zamezit vznikajícím emisím prachu, vypouštění znečištěných vod během provozu nebo ve fázi následné péče, záboru půdy při budování odvalů.

Na uvedené problémy zákonodárce reagoval stanovením povinností provozovatelů úložných míst a stanovil správní tresty za jejich porušení.

Zajímavostí je, že problematika nakládání s těžebním odpadem není téměř řešena před soudy ve správním soudnictví. Zřejmě se jedná o jeden z mála předpisů, který je vcelku interpretačně jasný. Taktéž tomu napomáhá rozsáhlá judikaturní činnost v oblasti nakládání s „klasickým“ odpadem. Ani Soudní dvůr Evropské unie nemusel řešit výkladové nejasnosti. Z databáze soudních rozhodnutí Soudního dvora se podává, že pokud byl nějaký spor spjat se směrnicí o těžebních odpadech, týkal se porušení povinnosti členského státu implementovat tuto směrnici do svého právního řádu.

Je jisté, že v budoucnu bude pozornost zaměřena na nakládání s jaderným odpadem, neboť je potřeba vyřešit vhodná úložná místa. V současnosti již probíhá průzkum vhodných lokalit, který se neobešel bez soudních sporů, ale to se již dostávám nad rámec tématu této práce. Lze však konstatovat, že i v nejbližší době bude zákon o těžebním odpadu stále platný době a nebude třeba výraznějších zásahů, neboť společenské tendence jsou spíše cíleny na omezování klasické těžby a hledání vhodných alternativ.

 

 

 

 

ZDROJE

 

Elektronické zdroje

Bahýĺová, L. Nápravná opatření v právu životního prostředí. In: Kotásek j. et al. (eds.). Cofola – 2010 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5151-5. Dostupné z https://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2010/files/intro.html

Hanák, J. Co je odpadem podle evropské a české legislativy? Časopis pro právní vědu a praxi. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR

Kaňka J. Nová právní úprava pro těžební odpady. Odpady [online]. Dostupné z: https://www.odpady-online.cz/nova-pravni-uprava-pro-tezebni-odpady/

Důvodová zpráva k zákonu č. 157/2009 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR

Rozhodnutí českých soudů

  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 80/2008 – 67
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, čj. 9 As 101/2013 – 27
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 9 As 120/2013 – 19
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, čj. 1 As 62/2015 – 32
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 As 87/2015 – 22
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, čj. 2 As 196/2016 – 133
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, čj. 4 As 155/2018 – 63
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, čj. 9 As 121/2018 – 47
  • rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, čj. 2 As 377/2018 – 61
  • rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 2. 2020, čj. 59 A 94/2019-61

Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie

  • rozsudek ze dne 18. 4. 2002, Palin Granit, C-9/00
  • rozsudek ze dne 15. 6. 2000, ARCO Chemie Nederland a další, C-418/97 a C-419/97
  • rozsudek ze dne 18. 12. 1997, Inter-Environnement Wallonie ASBL, C-129/96
  • rozsudek ze dne 28. 3. 1990, Zanetti a další, C-359/88
  • rozsudek ze dne 25. 6. 1997, Tombesi, C-304/94

Další rozhodnutí

  • rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 13. 2. 2015, čj. SBS 11268/2014/ČBÚ

Právní předpisy

  • zákon č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů
  • zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon
  • zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů
  • zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
  • zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství
  • zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě
  • zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
  • zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů
  • zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
  • vyhláška č. 429/2009 Sb., o stanovení náležitostí plánu pro nakládání s těžebním odpadem včetně hodnocení jeho vlastností a některých dalších podrobností k provedení zákona o nakládání s těžebním odpadem
  • vyhláška č. 428/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o nakládání s těžebním odpadem
  • směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/21/ES ze dne 15. března 2006 o nakládání s odpady z těžebního průmyslu a o změně směrnice 2004/35/ES
  • směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech

 

Autorka Mgr. Martina Weissová působí jako doktorandka na Katedře práva životního prostředí a pozemkového práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Foto: canva.com


[1] Tato směrnice nahradila směrnici Rady č. 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech.

[2] Dle § 2 odst. 1 horního zákona se za nerosty považují tuhé, kapalné a plynné části zemské kůry. Zákon pak v § 3 dále dělí nerosty na vyhrazené (vyšší stupeň ochrany, vlastnictví státu, nejsou součástí pozemku) a nevyhrazené (součástí pozemku).

[3] Viz § 2 odst. 2 písm. c) horního zákona.

[4] Viz § 3 odst. 1 zákona o odpadech. Druhý odstavec pak blíže rozvíjí, co se rozumí pod pojmem zbavit se. „Ke zbavování se odpadu dochází vždy, když osoba předá movitou věc k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc osoba sama.

[5] I zde je na první pohled patrný vliv unijního práva, když byl český zákonodárce v rámci harmonizace a svých závazků jakožto členský stát EU povinen vycházet ze směrnice o odpadech.

[6] Výklad pojmu odpad nemůže být restriktivní (např. rozsudek ze dne 18. 4. 2002, Palin Granit C-9/00, bod 23; rozsudek ze dne 15. 6. 2000, ARCO Chemie Nederland a další C-418/97 a C-419/97, body 36–40; ale i stanovisko generálního advokáta Jacobse ze dne 24. 10. 1996 ve věci Tombesi a další C-304/94). Konstrukce definice odpadu je postavena na pojmu zbavit se, k čemuž SDEU dospěl již v rozsudku ze dne 18. 12. 1997 ve věci Inter-Environnement Wallonie ASBL (C-129/96, bod 26). Podle evropského konceptu obsahu pojmu odpad ani ekonomická využitelnost věci neznamená, že nejde o odpad (rozsudek SDEU ze dne 28. 3. 1990 ve věci Zanetti a další  C-359/88, ze dne 25. 6. 1997 Tombesi C-304/94 a další spojené věci). Např. i zbytkový kámen z těžby žuly, jehož získání nebylo prvotním účelem výroby a který jeho původce složil na přilehlý pozemek, je v zásadě odpadem (viz případ Palin Granit Oy, C-9/00, body 32, 33).

[7] Např. rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 13. 2. 2015, čj. SBS 11268/2014/ČBÚ, podle nějž „hmoty a zeminy vzniklé při těžbě a úpravě nerostů v rámci hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem v kamenolomu Krásný Les a uložené na odvalech umístěných v kamenolomu Krásný Les, které nebudou využity pro sanaci a rekultivaci vytěženého prostoru, jsou těžebním odpadem dle zákona o nakládání s těžebním odpadem“.

[8] Kaňka J. Nová právní úprava pro těžební odpady. Odpady [online]. Dostupné z: https://www.odpady-online.cz/nova-pravni-uprava-pro-tezebni-odpady/

[9] Např. odval v dole Emanuel v Milešově, odval v dole Etna I u Lhotice.

[10] Právnická nebo podnikající fyzická osoba, která je odpovědná za nakládání s těžebním odpadem, včetně jeho dopravy a dočasného skladování, za provoz úložného místa a za jeho stav po ukončení provozu; právnická nebo podnikající fyzická osoba, která má těžební odpady v držení (§ 2 odst. 2 písm. a) zákona o těžebních odpadech).

[11] K otázce dotčení práv dle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Příkladmo lze uvést rozsudky ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 – 67, ze dne 27. 3. 2014, čj. 9 As 101/2013 – 27, ze dne 3. 4. 2014, čj. 9 As 120/2013 – 19, ze dne 29. 7. 2015, čj. 1 As 62/2015 – 32, ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 As 87/2015 – 22, či ze dne 25. 1. 2018, čj. 2 As 196/2016 – 133.

[12] Důvodová zpráva k § 5 zákona o těžebních odpadech.

[13] Dle přílohy č. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, může na základě výsledků zjišťovacího řízení podléhat posouzení odkaliště.

[14] To není nutné, pokud byla stavba úložného místa povolena již v rámci povolení hornické činnosti či povolení činnosti prováděné hornickým způsobem dle zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (viz § 8 odst. 2 zákona o těžebních odpadech).

[15] Nejvyšší správní soud se v nedávné době zabýval problematikou výběru vhodné lokality pro úložné místo radioaktivního odpadu a účasti veřejnosti v této fázi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, čj. 4 As 155/2018 – 63, ze dne 15. 8. 2019, čj. 9 As 121/2018 – 47, a ze dne 29. 5. 2020, čj. 2 As 377/2018 – 61).

[16] Registr rizikových opuštěných úložných míst je dostupný na https://mapy.geology.cz/rroum/

[17] Dle § 35 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, jakožto obecného zákona pro správní trestání, lze uložit pět druhů správních trestů – napomenutí, pokutu, zákaz činnost, propadnutí věci nebo náhradní hodnoty či zveřejnění rozhodnutí o přestupku.

[18] Srov. Bahýĺová, L. Nápravná opatření v právu životního prostředí. In: Kotásek j. et al. (eds.). Cofola – 2010 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5151-5.

Go to TOP