Ústavní soud zveřejnil dne 16. dubna 2021 nález sp. zn. III. ÚS 4092/19, v němž konstatoval, že institucionálně garantovaná možnost účastníků řízení účinně participovat na soudním procesu návrhy a námitkami, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům, které vznesli účastníci řízení, nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.

 

Stěžovatel, Dětský diagnostický ústav, středisko výchovné péče, základní škola a školní jídelna, Olomouc – Svatý Kopeček, se ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a u Okresního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

V původní kauze, v řízení o nahrazení projevu vůle, Okresní soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice, Českomoravské provincie Kongregace sester premonstrátek (žalobkyně), a nahradil souhlas stěžovatele (žalovaného) s dohodou o vydání majetku uzavřenou s vedlejší účastnicí řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, jejímž předmětem byly nemovitosti v této dohodě blíže specifikované – školní internát a pozemek v katastrálním území Svatý Kopeček nacházející se v areálu jinak užívaném stěžovatelem. Okresní soud při rozhodování vyšel z řady listinných důkazů, jakož i z provedeného místního šetření a při něm zhotovené fotodokumentace. Důkazní návrh stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví k prokázání tvrzení, že budova školního internátu byla zásadně předělána, pro nadbytečnost zamítl. Na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat žádnou překážku podle § 8 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, která by bránila vydání předmětných nemovitostí. Rekonstrukce a adaptace budovy internátu nepředstavuje překážku vydání. Další stavby na dotčeném pozemku (prádelna, sušírna a žehlírna) pak tvoří příslušenství a vedlejší stavby budovy internátu a jako takové jsou rovněž vydávány.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v pořadí prvním rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 69 Co 247/2016-224 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu vedlejší účastnice řízení zamítl z důvodu existence překážky bránící vydání předmětných nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Svoje rozhodnutí postavil na tom, že celistvost a funkčnost areálu nebyla ani vedlejší účastnicí řízení zpochybněna, a proto je třeba dát přednost prioritě vlastnického vztahu k areálu, coby ucelenému souboru nemovitostí.

Tento rozsudek krajského soudu napadla vedlejší účastnice řízení dovoláním, jemuž Nejvyšší soud vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud krajskému soudu vytkl, že nedostatečně respektoval zásadu ex favore restitutionis, vztáhl-li výluku z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi „automaticky“ i na (hlavní) stavbu budovu internátu, přičemž jde o důsledek nepřípustně rozšiřujícího výkladu (týká-li se daná výluka v zásadě pozemků, nikoliv staveb).

Krajský soud následně rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 69 Co 347/2016-269 rozsudek okresního soudu potvrdil. Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů za řízení před okresním soudem. Krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice řízení je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jakožto právní nástupkyně evidované právnické osoby – Kongregace sester Sv. Norberta s mateřincem na Sv. Kopečku, jíž byly předmětné nemovitosti odňaty v rozhodném období postupem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 5 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a stěžovatel, coby státní příspěvková organizace oprávněná hospodařit s předmětným majetkem ve vlastnictví státu, je povinnou osobou [§ 4 písm. d) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi]. Předmětné nemovitosti jsou rovněž způsobilé k vydání i podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, neboť v rozhodném období právní předchůdkyni stěžovatelky sloužily ke zdravotnickým a duchovním účelům a též jako obydlí duchovních.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, jelikož nebylo přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svých ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí s výkladem § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi provedeným obecnými soudy, a to ve vyhodnocení možnosti zachování funkčnosti areálu a posouzení pojmu zastavěného pozemku. Je si přitom vědom střetu dvou ústavně zaručených základních práv (za něž považuje právo na nápravu majetkových křivd a právo na nerušené užívání majetku), nicméně zdůrazňuje potřebu provedení řádného testu proporcionality. K tomu stěžovatel navrhoval důkaz znaleckým posudkem v oboru ekonomika – stavebnictví, který mohl stanovit objektivní měřítko. Návrh na provedení tohoto důkazu však nebyl obecnými soudy akceptován, čímž podle stěžovatele došlo ke vzniku ústavněprávního deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě opomenutých důkazů. Podle judikatury ÚS zamítnutí důkazního návrhu účastníka řízení bez adekvátního zdůvodnění zatěžuje takový postup soudů nepřezkoumatelností, neboť vykazuje znaky libovůle. Právě ekonomické hledisko mělo být podle stěžovatele zohledněno primárně. Stěžovatel uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou stižena excesivní mírou libovůle, která je neslučitelná s principy zákonnosti a ochrany základních lidských práv. Poukazuje přitom na to, že nehájí svůj soukromý majetkový zájem, nýbrž zachování a zajištění zákonných povinností, které jsou výlučně ve veřejném zájmu. Vyslovuje přesvědčení, že v nyní posuzované věci právě veřejný zájem na ponechání předmětných nemovitostí v jeho správě by měl převážit nad zájmem na zmírnění majetkových křivd.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení a od okresního soudu si vyžádal příslušný spis.

Nejvyšší soud se domnívá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele.

Krajský soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Okresní soud ve vyjádření pouze uvedl, že rozhodoval po provedeném dokazování, řízení probíhalo standardně a vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Vedlejší účastnice řízení vycházela z toho, že jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy neprovedly jím dodatečně navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, což stěžovatel hodnotí jako opomenutí důkazu.

Stěžovatel v replice opakovaně zdůrazňuje účel a veřejný zájem (poskytování péče o ohrožené děti), ke kterému slouží vydávané nemovitosti a kvůli němuž trvá na řádném provedení testu proporcionality a znaleckého posudku z oboru ekonomika – stavebnictví. V souvislosti s tímto účelem je třeba zhodnotit funkčnost areálu. Vydáním předmětných nemovitostí dojde fakticky ke znehodnocení zbytku areálu, který vydán nebyl, ale nelze jej funkčně užívat bez těchto nemovitostí.

Ústavní soud připomněl, že v minulosti opakovaně judikoval, že Listina, zaručující právo na soudní ochranu, přímo neupravuje proces dokazování jako takový, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější částí řízení. To ovšem zdaleka neznamená, že dokazování se nachází jaksi „mimo“ ústavněprávní rovinu a jeho úprava je tak pouze zcela výlučnou záležitostí zákona [srov. např. nálezy ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173) či ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2154/14 (N 211/75 SbNU 365)]. Proto Ústavní soud setrvale ve své judikatuře zdůrazňuje, že součástí práva na soudní ochranu je mimo jiné i vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.

Za situace, kdy tak obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze mluvit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

Výše předestřená obecná východiska jsou uplatnitelná i na nyní posuzovanou věc, neboť samotný procesní postup zejména krajského soudu (při rozhodování po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu) je s nimi ve zřetelném rozporu.

Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, až nekriticky převzal argumentaci (často i skutkové povahy) obsaženou v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ohledně schopnosti nevydávaných nemovitostí plnit nadále své funkce), aniž by však jakkoliv reflektoval požadavek stěžovatele na doplnění dokazování o vypracování znaleckého posudku.

Krajský soud svým (v pořadí druhým) rozsudkem v podstatě rovněž nereflektoval připomínky vyplývající z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, tentokráte ovšem v neprospěch stěžovatele.

Nelze přehlédnout, že nedostatkem skutkových zjištění o funkčnosti zbývající (nevydávané) části areálu, resp. zjištění ohledně oddělitelnosti předmětných nemovitostí, trpí již rozsudek okresního soudu.

Teprve bude-li náležitě zhodnocen význam předmětných nemovitostí pro funkčnost celého areálu, ať již z pohledu jeho hospodářského využití nebo schopnosti plnit své funkce v rámci veřejného zájmu (bude-li tedy náležitě zjištěno, zda jde či nejde o nemovitosti bezprostředně související a nezbytně nutné k užívání ostatních nemovitostí), bude možné přistoupit k posouzení věci z pohledu existence překážky pro vydání předmětných nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a k provedení testu proporcionality.

Ústavní soud si je vědom existující tzv. restituční areálové judikatury, avšak bez toho, aby bylo náležitě zjištěno, jaký význam mají vydávané nemovitosti pro celý zbytek areálu, včetně dalších nemovitostí nacházejících se naproti vydávané budově školního internátu (tj. pozemky parc. č. 168 a parc. č. 170, na nichž se nachází budova ředitelství stěžovatele), nemůže souhlasit s tvrzením, že ztráta hodnoty ostatních (nevydávaných) nemovitostí, jako následek vydání jejich původní části oprávněné osobě, není z hlediska naplnění zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi významná.

Rovněž se nelze ztotožnit s argumentací ohledně možnosti časově omezeného nájmu pro stěžovatele.

Aby mohly obecné soudy náležitě danou věc posoudit (v intencích kasačního rozsudku Nejvyššího soudu), musí si pro své rozhodnutí opatřit náležité podklady, což však neučinily, a tím zatížily řízení vadou, která má za následek porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, která ve svém důsledku může vést i k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Právní věta: Institucionálně garantovaná možnost účastníků řízení návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.

Přistoupit k posouzení věci z pohledu existence překážky pro vydání předmětných nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a k provedení testu proporcionality bude možné teprve po náležitém zhodnocení významu předmětných nemovitostí pro funkčnost celého areálu, ať již z pohledu jeho hospodářského využití nebo schopnosti plnit své funkce v rámci veřejného zájmu. Akceptoval-li krajský soud částečně připomínky Nejvyššího soudu svědčící pro závěr ve prospěch vedlejší účastnice řízení, avšak neumožnil provedení důkazu navrhovaného stěžovatelem, který měl prokázat funkčnost areálu i po vydání předmětných nemovitostí, a ani blíže nezdůvodnil, proč tento důkaz nepovažuje za důležitý, porušil zásadu kontradiktornosti řízení.

Odmítl-li Nejvyšší soud za dané situace stěžovatelovo dovolání mj. s tvrzením, že existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními věci, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, aniž by však výše uvedené pochybení krajského soudu v procesu dokazování odhalil, pak ani on nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). I dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a Nejvyšší soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neučinil.

Ústavní soud závěrem zdůraznil, že svým rozhodnutím nikterak nezpochybňuje zásadu ex favore restitutionis, podle níž platí, že restituční zákony mají být vykládány pokud možno způsobem, který umožní naplnění jejich účelu. Nebylo-li však dostatečně zjištěno a přesvědčivě vysvětleno, jaké důsledky bude mít vydání předmětných nemovitostí na využití a význam pro fungování zbývající části areálu jako celku, nelze bez dalšího uvedenou zásadu uplatnit.

Ústavní soud také uvedl, že nepřistoupil ke zrušení kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. K tomu připomněl, že zásadně nepřipouští ústavněprávní přezkum kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud jej již připustí (za předpokladu vyčerpání všech zákonných procesních prostředků ochrany), jde vždy o případy výjimečné. Jde o situace, kdy např. Nejvyšší soud věcně projedná opožděně podané dovolání a rozhodne kasačním způsobem nebo svévolně (v rozporu s prejudikaturou) posoudí přípustnost dovolání. O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo. Nejvyšší soud totiž nerozhodl svévolně nebo v rozporu s dosavadní judikaturou a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.

Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní stížnost proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu odmítl jako nepřípustnou.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4092/19 vyhlášený dne 16. dubna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto Olomouce: Pixabay