Ústavní soud svým nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 2957/20 zveřejněným dne 29. března 2021 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na obchodní korporaci Bytovém družstvu nájemníků domu XX uhrazení částky 3 977 594,68 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení co do úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 729 790 Kč od 27. 3. 2006 do 8. 9. 2014 (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit bytovému družstvu náklady řízení ve výši 204 570 Kč (výrok III).

Předmětem sporu byla částka, kterou na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014 stěžovatel uhradil K. H. jako kompenzaci za její investici do vybudování bytové jednotky v domě, které bytové družstvo nabylo od stěžovatele na základě „kupní smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o zřízení věcného břemene“ ze dne 1. 7. 2003. Podle městského soudu byl předmětný dům převeden až po skončení nájemního vztahu mezi stěžovatelem a jmenovanou, jenž byl založen nájemní smlouvou o výstavě a smlouvou o budoucí nájemní smlouvě ze dne 31. 5. 1999 a nový nájemní vztah předpokládaný touto smlouvou mezi nimi nevznikl. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že práva a povinnosti pronajímatele (stěžovatele) na bytové družstvo ex lege nepřešly [§ 682 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], a proto bytové družstvo nemohlo porušit svou povinnost uzavřít nájemní smlouvu.

Jde-li o povinnost vypořádání investic podle čl. IV bodu 2 nájemní smlouvy, stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by je mělo bytové družstvo nějakým způsobem vypořádat (a v jaké výši), a ani tak učinit nemohl, neboť stěžovatelův zaměstnanec odsouhlasil investice v určité výši teprve dne 12. 9. 2003 a příslušná částka byla zjištěna až v řízení vedeném u městského soudu. K tvrzení stěžovatele, že bytovému družstvu eventuálně vzniklo bezdůvodné obohacení „převzetím plnění“ podle § 534 o. z., městský soud uvedl, že z článku IV odstavce třetího kupní smlouvy zřetelně neplyne, jaká práva a závazky z tam uvedené smlouvy bytové družstvo účastník přebírá; mělo-li by jít o investice, které by byl povinen hradit za stěžovatele, odporuje to článku IV odstavci prvnímu kupní smlouvy, přičemž bylo prokázáno (viz výše), že v době jejího uzavírání nebyla výše těchto investic známa.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit bytovému družstvu na nákladech řízení částku 196 710 Kč, a stěžovateli dále uložil zaplatit bytovému družstvu na nákladech odvolacího řízení částku 26 174 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že neuzavřením nájemní smlouvy s K. H. pro nedostatek součinnosti z její strany nedošlo k porušení povinností bytovým družstvem, a tudíž stěžovateli nemohlo vzniknout právo na náhradu škody podle § 420 o. z. Nemohl se ani bezdůvodně obohatit ve výši částky, kterou jmenovaná investovala do nově vybudovaného bytu, neboť stěžovatel mu prodal celou nemovitost, tj. včetně této jednotky. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením odmítl a stěžovateli uložil zaplatit bytovému družstvu na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 669,20 Kč.

Stěžovatel poukazuje na to, že ho obecné soudy postavily do situace, kdy bytovému družstvu odprodal bytový dům za sjednanou cenu při sjednaných podmínkách, a aniž by přitom porušil jakoukoliv zákonnou nebo smluvní povinnost, byl nucen na základě rozsudku krajského soudu ze dne 11. 6. 2014 plnit na vložené investice do prodané nemovitosti osobě, kterou bytové družstvo odmítlo přijmout mezi členy (tj. K. H.), a to v částce vyšší, než byla cena za celý dům.

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu; dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli; chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost – nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. V tomto rámci jsou obecné soudy povinny adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud považuje za nezbytné k tomu doplnit, že závěry městského soudu nejsou jednoznačné natolik, aby s ohledem na vznesenou odvolací námitku postačovalo pouhé konstatování věcné správnosti odvoláním napadeného rozsudku. Městský soud totiž na straně jedné připustil, že povinnost bytového družstva plynoucí z nájemní smlouvy č. FO/BK2/16 by mohla spočívat (jen) ve vypořádání předmětné investice, na straně druhé argumentoval tak, že z článku IV odstavce třetího kupní smlouvy neplyne, jaká práva a závazky bytové družstvo „přebírá“, přičemž poukázal i na článek IV odstavec první (podle něhož naopak na převáděné nemovitosti neváznou mj. žádné dluhy a jiné právní povinnosti a bytové družstvo žádné nepřejímá) a na to, že výše pohledávky K. H. nebyla v době uzavření kupní smlouvy známa a že stěžovatel bytové družstvo o žádných investicích v určité výši před datem 1. 7. 2003 neinformoval s tím, že by je měl vypořádat. Vzhledem k tomu není zcela zřejmé, jakou z těchto skutečností lze považovat za právně relevantní (a tedy proč právní názor vyjádřený stěžovatelem v odvolání by nemohl obstát), to navíc v situaci, kdy krajský soud uzavřel, že bytové družstvo bylo s nájemní smlouvou č. FO/BK2/16 seznámeno.

Samotná skutečnost, že konkrétní výše pohledávky K. H. z titulu vypořádání investic nebyla v době uzavření kupní smlouvy známa (odsouhlasena stěžovatelem či bytovým družstvem), nemůže neurčitost příslušné povinnosti bytového družstva odůvodnit. Aniž by Ústavní soud, jakkoliv mínil předjímat závěry obecných soudů, s ohledem na zásadu autonomie vůle smluvních stran je třeba vzít v úvahu, že IV. ÚS 2957/20 8 povinnost založená dohodou mezi dlužníkem a přejímatelem podle § 534 o. z. se může týkat splnění věřitelovy pohledávky, která je splatná i nesplatná, a dokonce i pohledávky, která vznikne teprve v budoucnu; podmínkou však je, že musí být taková pohledávka jednoznačně specifikována, aby ji nebylo možné zaměnit s jinou.

V souvislosti s napadeným usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že s ohledem na vadu napadeného rozsudku krajského soudu je pro dovolatele velmi obtížné dostát svým povinnostem plynoucím z § 241a o. s. ř., nicméně i když se odvolací soud ve svém rozhodnutí k relevantní právní otázce (tj. na které závisí výsledek soudního řízení) explicitně nevyjádří (přestože bylo její nesprávné posouzení v odvolání namítáno), ani pak není vyloučeno podat eventuálně úspěšné dovolání. V takovém případě lze totiž vycházet z předpokladu, že odvolací soud příslušnou otázku zodpověděl ve vztahu k dotčenému účastníkovi řízení negativně. Nejvyšší soud ji v takovém případě může posoudit sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 481/19), případně, chybí-li skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, rozhodnutí odvolacího soudu zruší, neboť půjde o neúplné, a tudíž nesprávné posouzení dané právní otázky, a potažmo o naplnění dovolacího důvodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2353/2014). Jiná možnost obrany je „problematická“, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu, týkající se § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., nevypořádání se s námitkami odvolacím soudem nelze považovat za způsobilý dovolací důvod.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na výkladu § 534 o. z., ale na tom, že se bytové družstvo nezavázalo vypořádat dané investice místo stěžovatele, a prosazuje-li stěžovatel na základě výkladu článku IV kupní smlouvy opak, činí tak na základě vlastní skutkové verze. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je postavena na stanovisku, že dovozuje-li soud z právního úkonu IV. ÚS 2957/20 9 (resp. jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (např. rozsudek ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 26 Cdo 853/2007, usnesení ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. 20 Cdo 4051/2010 nebo rozsudek ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2093/2015).

Ústavní soud však s tímto názorem opakovaně vyjádřil svůj nesouhlas, přičemž ani v poměrech aktuální právní úpravy (srov. § 237 o. s. ř.) nelze v dovolacím řízení vyloučit možnost otevřít právní otázky, jež mohou v souvislosti s procesem intepretace právních jednání vyvstat, byť to na dovolatele bude klást zvýšené nároky na obsahové náležitosti dovolání podle § 241a o. s. ř. [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827) a judikatura v něm obsažená]. Za toho stavu nezbývá Ústavnímu soudu, než i zde konstatovat porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny i v dovolacím řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud a krajský soud napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tato rozhodnutí zrušil. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu, Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatel podal odvolání jakožto řádný opravný prostředek, o němž nebylo z procesního hlediska řádně rozhodnuto, když se krajský soud nezabýval stěžovatelovou stěžejní odvolací námitkou. Ve „znovuotevřeném“ odvolacím řízení bude na krajském soudu, aby se s ní důsledně vypořádal, přičemž kasačního zásahu Ústavního soudu ve větším rozsahu není z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele třeba, resp. by se neslučovalo se zásadou minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a principem subsidiarity ústavní stížnosti.

Právní věta: Požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadujícím transparentnost a přezkoumatelnost a vylučujícím libovůli v soudním rozhodnutí (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jež není v právním státě akceptovatelná; jde o kvalifikovanou vadu způsobující nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost. Nevypořádal-li odvolací soud námitku týkající se otázky, na níž závisí výsledek soudního řízení, v důsledku čehož nejsou seznatelné důvody jeho rozhodnutí, je to v rozporu s právě uvedenými požadavky.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2957/20 ze dne 23. března 2021 zde. 

Zdroj. Ústavní soud
Foto: canva.com