Lex Covid III pohledem soudní exekutorky

Poslanecká sněmovna možná dne 24. března schválí v pořadí třetí zákaz provádění exekuce prodejem movitých věcí. Za nefér považuji legislativně technickou taktiku, kdy zákaz provádění exekucí byl do zákona vtělen fakticky jako ocásek k něčemu, co je třeba, aby prošlo – posunu účinnosti zákona o chráněném účtu, protože původní legisvakanční lhůta byla od počátku příliš optimisticky krátká, přestože bankovní sektor opakovaně upozorňoval, že na přípravu systémů potřebuje více času.

Stejně tak nefér je fakt, že zatímco Ústavní soud jednoznačně deklaruje svůj požadavek na uvážlivém přístupu k tvorbě covidových zákonů, apeluje na legislativce, aby si uvědomili, že už dávno nejsme v době pandemické hysterie, kdy k tvorbě předpisů stačilo říct kouzelné slovo „pandemie,“ ale že doba pokročila a že je třeba k zákazům přistupovat s opatrností, jednotlivě, zodpovědně, přijímat jen ty, které jsou opravdu potřebné a které si navrhovatel dokáže před veřejností i před Ústavním soudem při kontrole norem na základě věrohodných podkladů založených na analýze skutečného stavu věcí obhájit, proč ten který konkrétní zákaz byl potřebný, v jakém rozsahu a na jakou dobu. V případě zákazu provádění exekuce prodejem movitých věcí je zvykem na tyto povinnosti rezignovat a odkazovat se na dávno přežité hypotézy z doby divoké legislativy přijímané v dubnu 2020.

Nefér je jednostranný selektivní zákaz pouze pro exekutorské exekuce a soudní výkon rozhodnutí. Proč na daňové exekuce ani insolvence žádný zákaz prodeje majetku dlužníka neplatí? Čím lze obhájit nerovnost před zákonem, ať už srovnáváme exekutora, soud nebo správce daně? Čím lze obhájit, že v době od března 2020 do června 2021 se pohledávky soukromých věřitelů víc jak 60 % času nesmějí vymáhat a současně stát v neomezené míře zaklekává daňové dlužníky? Proč v insolvenčním řízení může být movitý i nemovitý majetek zpeněžován bez omezení? Cožpak to nejsou lidé?

Nefér je fakt, že soudní exekutor na rozdíl od restauratéra nemá možnost volby. Stát exekutorovi jinou, než exekuční činnost zakázal a nyní mu zakazuje i podstatou část činnosti exekuční. I kdyby požádal o odvolání z exekutorského úřadu, stane se tak až po uplynutí šesti měsíců. Nikdo se neptá, z čeho zaplatíte zaměstnance, provoz exekutorského úřadu nebo odstupné.

Nefér je, že si nikdo neuvědomuje, že otevřít exekuci po pominutí zákazu není totéž, jako otevřít restauraci. Peníze nevymůžete hned první den. I po pominutí zákazu to trvá dlouho, než dojde k dražbě. Nejde ji provést ze dne na den. Musí se nařídit dopředu. Nikdo si neuvědomuje, že třeba auta, která jsme zabavili v lednu, budeme dražit až v létě. Budou stát na zimních gumách, expirují provozní kapaliny, propadává jim „technická“ a povinný, protože je neustále vlastník, stále platí úvěr na pořízení vozidla, který by se pokryl dražbou, a rostou mu úroky, takže se po uspokojení úvěru snižuje částka pro ostatní věřitele. Stále také – jako vlastník vozidla – platí povinné ručení. Tyto škody nikdo nevidí.

Nefér je, že vykonavatelé se cítí vyprázdněně a nepotřebně. Vědí, že je čeká práce, vědí, že dlužníci v krizi nejsou a mohou platit, jenže nemusejí. Nikdo je k tomu nenutí. Zaměstnanci, kteří mají službu na telefonní lince, nevyřizují hovory jen s povinnými, ale stále častěji s oprávněnými, kteří nechápou, jak je možné, že se opět odkládá návštěva u povinného nebo dražba jeho majetku, když oni jsou v právu, ale jejich právo nemá pro poslance žádnou cenu. Hlavně, že je dobře postaráno o dlužníka.

Nefér je, že se tak děje bez vážného důvodu. Direktivně se tu nařizuje neprovádět exekuce v době, kdy počet žádostí o odklad exekuce, které by se alespoň náznakem odkazovaly na pandemii a s ní související omezení, je tak málo, že každý měsíc bych je v mém úřadě spočítala na prstech jedné ruky.

Nefér je celoplošnost zákazu. Bez výjimky se ochrana vztáhne na podnikatele, státní zaměstnance, obchodní společnosti, osoby pobírající sociální dávky, důchodce i všechny další příjemce peněz se státního rozpočtu, nebo na podnikatele, kteří nejsou krizí vůbec postiženi, naopak na ní vydělávají jen proto, že si někdo myslí, že je třeba exekuce zakázat úplně, než aby povinný z deseti tisíc musel požádat o odklad exekuce a tvrdit v něm, že ho pandemie postihla.

Nefér je špatné načasování i celková doba trvání nově nařizovaného zákazu. Zákaz má přijít v době, kdy pandemie ustupuje, kdy je nám slibováno, že po Velikonocích se bude rozvolňovat a nikdo nepochybuje o tom, že nejpozději v květnu se stejně jako minulý rok rozjede řada provozů. V červnu už bude otevřeno snad vše, jen věřitelé a exekutoři budou „čekat na Godota.“

Opravdu mám pocit, že to, co se v exekuční legislativě děje, nemá s právem na spravedlivý proces, právem na soudní ochranu porušených práv a rovností před zákonem vůbec nic společného. I ta ochrana dlužníka je jen „na oko“, protože státu se žádná omezení nedotknou.

 

Autorka Mgr. Marcela Petrošová působí jako soudní exekutorka v Exekutorském úřadě v Břeclavi
Foto: Pixabay

Go to TOP