Dne 26. února vyhlásil Ústavní soud svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2732/20, podle kterého platí, že rozhodne-li soud o přenesení příslušnosti, aniž by byly splněny podmínky podle § 5 z. ř. s., poruší tím právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (zákaz odnětí zákonnému soudci). Přestože je ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (viz nález sp. zn. III. ÚS 200/98), je třeba jej uplatnit i při svévolném přenesení příslušnosti. Ačkoliv to § 5 z. ř. s. výslovně nestanoví, z práva na soudní ochranu lze dovodit povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu. Vyjádření účastníků pak bude důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení příslušnosti skutečně je v zájmu nezletilého, posuzovaného či opatrovance, nebo nikoliv.

 

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v řízení o návrhu matky na nahrazení souhlasu stěžovatele s přestupem nezletilé dcery do základní školy a o změně úpravy poměrů nezletilých dcer tak, že přenáší svoji místní příslušnost na Okresní soud v Mělníku, kterému bude věc po právní moci tohoto usnesení postoupena. Dále rozhodl, že opatrovníkem nezletilých se pro účely řízení o přenesení místní příslušnosti ustanovuje Městská část Praha 3. V posuzované věci matka svůj návrh na přenesení místní příslušnosti odůvodnila tím, že nezletilé se převážně zdržují v obvodu tohoto soudu, na adrese matky, kde jsou společně s ní trvale hlášeny.

Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že základní školu obě nezletilé navštěvují v Praze 3, druhá vedlejší účastnice však v této škole není spokojená a chtěla by přejít do základní školy v místě bydliště, tedy ve V. S ohledem na uvedené dospěl obvodní soud k závěru o důvodnosti přenesení místní příslušnosti na Okresní soud v Mělníku, neboť je to v zájmu obou nezletilých.

Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že při střídavé péči u obou nezletilých je v jejich zájmu, aby o návrhu matky, týkajícího se poměrů obou nezletilých, rozhodoval okresní soud. Přenesení místní příslušnosti je tedy v zájmu nezletilých. Městský soud dovodil, že s ohledem na skutečnost, že obě nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů, lze uvažovat o místní příslušnosti jak Okresního soudu v Mělníku, tak i Obvodního soudu pro Prahu 5, kde má bydliště otec, a nezletilé u něj střídavě bydlí. Obvodní soud pro Prahu 5 však ve věci nezletilých doposud nerozhodoval, okresní soud již dříve rozhodoval, spis určitou dobu vedl a s poměry nezletilých byl obeznámen.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obě nezletilé jsou od roku 2013 ve střídavé péči obou rodičů, a proto mají své bydliště u každého z nich. Obvodní soud při svém rozhodování uvedenou skutečnost zcela pominul a vycházel pouze z tvrzení o tom, že obě nezletilé se převážně zdržují v obvodu okresního soudu a bydlí u matky. Otec nezletilých se tak o návrhu matky na přenesení místní příslušnosti a na změnu úpravy poměrů nezletilých dověděl až z doručeného rozhodnutí obvodního soudu. Stěžovatel tak nedostal příležitost vyjádřit se k záměru soudu o přenesení místní příslušnosti na okresní soud, a zejména pak k tomu, zda je takový postup soudu v zájmu nezletilých dcer. V uvedeném postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu.

Stěžovatel poukázal i na to, že v odvolání namítal, že obvodní soud vycházel pouze z tvrzení matky a nezabýval se skutečností, že s ohledem na nařízenou střídavou výchovu mají nezletilé své bydliště jak na adrese matky ve V., tak na adrese otce v obvodu Prahy 5, když hlášení k trvalému pobytu není pro daný případ relevantní.

Městský soud podle stěžovatele pominul skutečnost, že okresní soud ve věci péče o nezletilé rozhodoval před dvanácti roky, v roce 2008. Od uvedené doby se obě nezletilé zdržují převážně v Praze, kde plní základní školní docházku, kde mají mimo otce a jeho matky a dalších příbuzných své přátele, své lékaře a přibližně do poloviny minulého roku i své aktivity. Je tedy v zájmu obou nezletilých, aby o jejich poměrech rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 5, který si i prostřednictvím příslušného Oddělení sociálně právní ochrany dětí opatří potřebné důkazy pro svá rozhodnutí. Stěžovatel dále poukazuje na to, že i působiště obou rodičů nezletilých je v Praze – matka zde má zaměstnání, otec zde bydlí a pracuje, v případě nařízených soudních jednání by oba rodiče i obě nezletilé, pokud bude třeba zjistit jejich názor, dojížděli z Prahy k Okresnímu soudu v Mělníku.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti zaslal ÚS ústavní stížnost k vyjádření všem účastníkům řízení.

Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění usnesení tohoto soudu i na odůvodnění napadeného usnesení městského soudu. Podle obvodního soudu bylo v daném případě v důsledku pravomocného rozhodnutí o střídavé péči nezletilých možno uvažovat jak o místní příslušnosti okresního soudu, tak i Obvodního soudu pro Prahu 5. Z důvodů uvedených v odůvodnění usnesení obvodního soudu tento soud přenesl příslušnost na okresní soud.

Opatrovník uvedl, že pro samotný výkon kolizního opatrovnictví je z hlediska hospodárnosti, účelnosti, dostupnosti informací, v zájmu nezletilých dětí vhodnější, aby k jednání před soudem došlo v místě, kde se rovněž nachází orgán sociálně-právní ochrany dětí místně příslušný podle místa trvalého pobytu nezletilých dětí. Trvalý pobyt mají nezletilé tohoto času v oblasti Mělnicka, kolizním opatrovníkem pro jednání soudu prvního stupně je tak příslušný orgán sociálně-právní ochrany v Kralupech nad Vltavou. Okresní soud v Mělníku již v minulosti o nezletilých dětech rozhodoval. Opatrovník dospěl k závěru, že přenesením příslušnosti soudu na Okresní soud v Mělníku nebude dotčeno otcovo právo na soudní ochranu, právo na projednání nezávislým a nestranným soudem, právo na rovnost účastníků v soudním řízení ani právo na právního zástupce. Ústavní stížnost otce proto opatrovník vyhodnotil jako nedůvodnou.

Matka nezletilých se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.

Městský soud se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Zaslaná vyjádření obvodního soudu a opatrovníka nezletilých neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k vyjádření.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

…

Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásada rovnosti účastníků v řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, přičemž touto zásadou rozumí „rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí“. To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podobně podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně.

Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení „spravedlivé rovnováhy“ mezi stranami sporu [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111, 44/2014 Sb.); nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333); nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19, body 16 a 17; nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19, bod 24; srov. též nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) nebo nález ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2652/20].

Závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny musí vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku.

…

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Listina tím především zakazuje svévolné určování soudce. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)] interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v širším kontextu, neboť se jedná o zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která je soudům ústavně svěřena. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) [srov. nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)].

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), je pro řízení příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 467 odst. 1 z. ř. s. je pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé příslušný obecný soud nezletilého dítěte. Podle § 4 odst. 2 z. ř. s. je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný (dále jen „nezletilý“), soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.

V § 5 větě první z. ř. s., se uvádí, že změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ve věcech opatrovnických a v řízení o svéprávnosti okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého, opatrovance nebo osoby, o jejíž svéprávnosti se rozhoduje.

K přenesení místní příslušnosti může dojít za kumulativního naplnění dvou předpokladů: Za prvé, dojde-li ke změně okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost. Za druhé, přenesení místní příslušnosti je v zájmu nezletilého.

Rozhodne-li soud o přenesení příslušnosti, aniž by byly splněny podmínky podle § 5 z. ř. s., poruší tím právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (zákaz odnětí zákonnému soudci). Přestože je ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (viz nález sp. zn. III. ÚS 200/98), je třeba jej uplatnit i při svévolném přenesení příslušnosti.

Ačkoliv to § 5 z. ř. s. výslovně nestanoví, z práva na soudní ochranu lze dovodit povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu. Vyjádření účastníků pak bude důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení příslušnosti skutečně je v zájmu nezletilého, posuzovaného či opatrovance, nebo nikoliv (srov. Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 25).

Povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu, vychází z toho, že soud musí zvážit vhodnost a účelnost takovéhoto opatření s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Příkladem takové okolnosti může být například dosavadní vývoj řízení, který zřetelně naznačuje, že ostatní účastníci zaujímají k argumentům uváděným v návrhu nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí.

Je třeba připomenout, že vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na soudní ochranu. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [např. nález ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) či nález ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269), srov. obdobně nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)].

Se zřetelem k výše uvedenému lze tedy uzavřít, že z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny lze dovodit povinnost soudu seznámit účastníky se záměrem soudu přenést místní příslušnost a dát jim příležitost vyjádřit se k takovému postupu, neboť vyjádření účastníků bude důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení příslušnosti skutečně je v zájmu nezletilého.

V posuzované věci obvodní soud uvedenému požadavku nedostál a stěžovatele s návrhem matky na přenesení místní příslušnosti neseznámil. Nedal tak stěžovateli příležitost, aby se k zamýšlenému postupu soudu vyjádřil, a sice zejména k tomu, zda je takový postup soudu v zájmu obou nezletilých. Obvodní soud vycházel pouze z údajů sdělených matkou, tím stěžovateli znemožnil vznést protiargumenty, a hájit tak své stanovisko k možnému přenesení místní příslušnosti, byť bylo z okolností konkrétní věci zřejmé, že zaujímá k argumentům uváděným matkou nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí [srov. nález ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17 (N 176/86 SbNU 811)], čímž porušil i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Uvedený nedostatek nezhojil ani městský soud, ačkoli stěžovatel tyto námitky ve svém odvolání uplatnil. Městský soud však na uvedenou námitku stěžovatele nereagoval. Vyjádření stěžovatele přitom bylo důležitým podkladem pro posouzení otázky, zda přenesení místní příslušnosti skutečně je v zájmu obou nezletilých.

Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci obvodní soud rozhodl o přenesení místní příslušnosti, aniž by stěžovateli byla dána možnost se s podaným návrhem matky seznámit a vyjádřit se k němu, přičemž nešlo o pochybení, jež by bylo zjevně bezvýznamné z hlediska výsledku řízení. Uvedený nedostatek nenapravil ani městský soud, ačkoli stěžovatel tyto skutečnosti ve svém odvolání namítal. Vadnou interpretací a aplikací podústavního práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tak soudy porušily základní právo stěžovatele, jakož i obou nezletilých, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny.

Usnesením Městského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesení Městského soudu v Praze proto ÚS zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2732/20 vyhlášený dne 26. února 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com