Dne 25. února 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 86/20, podle kterého platí, že rozhodnutím ustanovit poškozenému zmocněnce stát plní svoji povinnost chránit v trestním řízení práva těch, jež je nemohou dostatečně sami hájit a ocitli se v řízení zpravidla pro protiprávní jednání jiné osoby. Pokud je úmyslem zákonodárce zařadit mezi náklady, jejichž úhradu po jejich zaplacení ustanovenému zmocněnci může stát nárokovat po pravomocně odsouzeném, nestačí k tomu procesním ustanovením upravit proceduru rozhodování (§ 155 odst. 5 trestního řádu), nýbrž je nutné povinnost pravomocně odsouzeného vůči státu nahradit náklady vzniklé ustanovením zmocněnce výslovně zakotvit.

Postupem obecných soudů došlo (v níže uvedené kauze) k přenesení nákladů trestního řízení ze strany státu na odsouzenou bez zákonného podkladu. Interpretace zákonného textu, která takovou povinnost rozhodnutím soudu stanovila, tak zakládá dotčení vlastnického práva a práva na spravedlivý proces garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V dubnu roku 2018 byla na stěžovatelku podána u Okresního soudu ve Svitavách obžaloba, podle níž se měla dopustit zločinu týrání svěřené osoby. V této trestní věci byli poškozeným dvěma dětem – ve smyslu § 51a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen „trestní řád“) – ustanoveni zmocněnci, a to poškozené nezletilé dívce advokát Mgr. P. C. a poškozenému nezletilému chlapci advokát JUDr. P. B. Zmocněnci poškozených soudu předložili návrhy na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a soud usneseními ze dne 26. 6. 2019 přiznal Mgr. P. C. částku 81 647,17 Kč a JUDr. P. B. částku 47 788,22 Kč.

Stěžovatelka byla v této trestní věci uznána vinnou a byla pravomocně odsouzena za zločin týrání svěřené osoby (nezletilé dívky) podle § 198 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. S ohledem na tuto skutečnost bylo rozhodnuto ve smyslu § 155 odst. 5 trestního řádu tak, že stěžovatelka má uhradit státu odměnu, kterou sám stát vyplatil ustanovenému zmocněnci Mgr. P. C. ve výši 81 647 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla shledána vinnou jednáním vůči poškozenému nezletilému chlapci, nepožadoval soud po stěžovatelce náhradu vyplacenou zmocněnci tohoto poškozeného JUDr. P. B.

Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Povinnost odsouzené hradit náklady ustanoveného zmocněnce dovodil z § 154 a § 155 trestního řádu. Odkázal na § 155 odst. 5 trestního řádu, v němž je přímo stanoveno, že o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému a o jejich výši rozhoduje po právní moci rozsudku předseda senátu prvního stupně i bez návrhu. Podle názoru stížnostního soudu se jedná o ustanovení, které navazuje na § 151 trestního řádu. V ustanovení § 151 odst. 3 trestního řádu je pak uvedeno, že o výši odměny a náhrady hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila. Podle odstavce 6 téhož ustanovení se pak ustanovení odstavce 2 až 5 přiměřeně užijí na rozhodování i o výši odměny a náhradě hotových výdajů mimo jiné ustanoveného zmocněnce poškozeného. Postup soudu prvního stupně tak stížnostní soud hodnotil jako odpovídající citovaným ustanovením trestního řádu.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít uložením povinnosti zaplatit státu vyplacenou odměnu ustanovenému zmocněnci bez opory v trestním řádu. Jednou ze základních zásad trestního řízení je, že jeho náklady nese stát a na obžalovaného nesmí být vytvářen ekonomický tlak, který by ho nutil rezignovat na obhajobu. Proto zákonodárce tyto náklady stanovuje paušální částkou a přesně vyjmenovává, které náklady lze obžalovanému předepsat k úhradě. Náklady na ustanoveného zmocněnce jsou jedním z mnoha nákladů trestního řízení, které nese stát, a není žádný důvod právě tyto náklady separovat a zvlášť ukládat odsouzenému k úhradě. Povinnost odsouzeného nést náhradu nákladů trestního řízení vymezuje ustanovení § 152 trestního řádu. Její rozšíření nelze podle ní dovodit výkladovými metodami, které použily obecné soudy.

V projednávaném případě I. senát Ústavního soudu, příslušný k projednání a rozhodnutí této věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4005/19 s ohledem na závažnost věci (otázka, zda může stát nárokovat úhradu nákladů vyplacených ustanovenému zmocněnci poškozeného po pravomocně odsouzeném) a s přihlédnutím k tomu, že stejná právní otázka, relevantní pro rozhodnutí této věci, může být spornou i v dalších ústavních stížnostech, o nichž budou rozhodovat jiné senáty Ústavního soudu, a mohla by tak vzniknout nejednota judikatury, rozhodl usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 4005/19, o postoupení této věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

Plénum ÚS konstatovalo, že podle ustanovení § 51a odst. 2 trestního řádu platí, že poškozený mladší osmnácti let a zvlášť zranitelná oběť mají nárok, nejde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy, na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně. V případě, že si ho nezvolí, ustanoví mu v řízení před soudem předseda senátu jako zmocněnce advokáta podle zákonem stanovené procedury výběru. Ustanovení § 51a odst. 4 v poslední větě výslovně uvádí, že náklady vzniklé přibráním takového zmocněnce hradí stát (ve znění trestního řádu účinném od 1. 10. 2020 je toto pravidlo uvedeno v § 51a odst. 7).

Dále v nálezu uvedlo, že obecně platí, že náklady trestního řízení zásadně nese stát. Výjimky, kdy tomu tak není, stanoví trestní řád (např. v § 151 odst. 1) nebo jiné předpisy (např. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách). Některé z nákladů, které nese stát, na něj dopadají od samého počátku (např. náklady na doručování úředních písemností), jiné nejdříve vzniknou jednotlivým osobám, které vystoupily v určitém procesním postavení, a podle zákona jim stát vynaložené náklady, které dočasně nesou, nahradí (např. svědečné). V případě některých těchto nákladů, které nese stát, pak trestní řád upravuje regresní nárok státu vůči odsouzenému (§ 152 trestního řádu nebo např. podle § 153 odst. 1 trestního řádu vůči osobě, která podala bezvýsledně dovolání nebo návrh na obnovu řízení). Pokud zákon výslovně takovou výjimku neupravuje, platí obecné pravidlo, že náklady nese provždy stát.

Pro posuzovanou věc tedy byla klíčová otázka, zda trestní řád upravuje nárok státu přenést jím nesené náklady na ustanoveného zmocněnce poškozeného na jiný subjekt, konkrétně na osobu odsouzenou.

Uplatňování nákladů ustanoveného obhájce i ustanoveného zmocněnce probíhá systematicky podle hlavy osmé nadepsané Náklady trestního řízení (§ 151 – § 156 trestního řádu). Ustanovení § 151 trestního řádu, nadepsaného Náklady trestního řízení, jež nese stát, upravuje postup, jaký musí dodržet ustanovený obhájce nebo zmocněnec, aby získal od státu odměnu a náhradu hotových výdajů (upravuje se zde lhůta, ve které je nutné nárok uplatnit, a v jaké by měl příslušný orgán činný v trestním řízení o nároku rozhodnout a přiznanou částku vyplatit).

Otázce možného přenesení povinnosti nést náklady státu na jiný subjekt se věnuje část trestního řádu nadepsaná marginální rubrikou Povinnost k náhradě nákladů trestního řízení (§ 152 až § 153 trestního řádu). V této části není o povinnosti odsouzeného nést náklady vynaložené státem na ustanoveného zmocněnce poškozeného ani zmínka. Výčet nákladů uvedených v § 152 odst. 1 trestního řádu, které nese pravomocně odsouzený, je zjevně taxativní. Svědčí o tom i znění položky nákladů uvedených pod písmenem e), které mluví o „paušální částce“ odpovídající „ostatním nákladům, jež nese stát“.

Ustanovení § 155 je nadepsáno Rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši a upravuje procesní postup pro předsedu senátu, který o povinnostech vyplývajících pro odsouzeného z § 152 – § 153 trestního řádu rozhoduje. Účelem ustanovení § 155 trestního řádu je vymezit příslušnost předsedy senátu k rozhodování o nich, časové a další podmínky takového rozhodování a určit, kdy lze taková rozhodnutí napadnout stížností.

Je třeba zdůraznit, že závěry Ústavního soudu v tomto nálezu obsažené se vztahují na právní úpravu předmětných otázek, která byla účinná do 30. 9. 2020. Stížností napadená rozhodnutí byla totiž přijata Okresním soudem ve Svitavách a Krajským soudem v Hradci Králové, pobočkou v Pardubicích, dne 28. 8. 2019, resp. dne 25. 9. 2019; I. senát Ústavního soudu za účinnosti stejné právní úpravy dne 23. 6. 2020 rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu maje za to, že v tehdejší době platná úprava povinnosti odsouzeného hradit náklady státu vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému neumožňuje obecným soudům ji aplikovat tak, jak obecně činí.

Na deficit právní úpravy v podobě absence výslovného zakotvení povinnosti odsouzeného hradit náklady státu vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému již zákonodárce odpovídajícím způsobem reagoval. Zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, účinný od 1. 10. 2020, zakotvil povinnost odsouzeného hradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, s výjimkou tam specifikovaných okolností. Došlo i k tomu odpovídající změně nadpisu § 154 (nově je nadepsán Povinnost k náhradě nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení) a ke změnám v § 51a odst. 4 a 7, § 151 odst. 6 a § 155 odst. 5. Z nového znění § 361a je zřejmé, že se při správě placení těchto pohledávek státu postupuje podle daňového řádu. Nově je zřejmé, že při rozhodování o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce je namístě zohlednit případné spoluzavinění poškozeného, hraje zde roli i povaha trestného činu a otázka, zda se jedná o úmyslný či nedbalostní trestný čin a osobní a majetkové poměry odsouzeného.

Podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020 se ustanovení § 155 odst. 1 věnovalo rozhodování o povinnosti odsouzeného uložené v § 152 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, ustanovení § 155 odst. 2 se věnovalo povinnosti uložené v § 152 odst. 1 písm. d) trestního řádu, ustanovení § 155 odst. 3 se věnovalo povinnosti uložené v § 152 odst. 1 písm. c) trestního řádu u odsouzeného, který byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 155 odst. 4 se vztahovalo k § 154 trestního řádu, který se týká vztahu poškozeného a odsouzeného, nikoli tedy nákladů státu, a konečně ustanovení § 155 odst. 5 upravovalo proces rozhodování o povinnosti, kterou však podle výslovného znění trestního řádu nese stát.

Povinnost odsouzeného i tyto náklady státu nést a upravenou procedurou je státu uhradit nebyla trestním řádem ve výše uvedeném znění do 30. 9. 2020 upravena.

Pro orgány činné v trestním řízení především platí, že státní moc jim svěřenou mohou vykonávat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy), resp. uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny). Nikdo přitom nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny). Orgány činné v trestním řízení musejí také respektovat práva a svobody zaručené Listinou a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána (§ 2 odst. 4 trestního řádu).

Povinnost odsouzeného nést náklady vzniklé státu přibráním zmocněnce poškozeného nebylo možné dovodit z jiných ustanovení trestního řádu, jak to učinily obecné soudy v posuzované věci. Ať přistoupíme ke gramatickému či systematickému výkladu odkazovaných ustanovení, nevyplývalo z nich, že odsouzený má povinnost náklady státu na ustanoveného zmocněnce hradit či že stát má nárok jejich úhradu po odsouzeném požadovat. Ustanovení § 151 odst. 6 trestního řádu se totiž výslovně i systematickým zařazením vztahuje k předchozí fázi uplatnění nároku na odměnu a hotové výdaje obhájcem či zmocněncem vůči státu a ustanovení § 154 trestního řádu zase upravuje zcela jiný vztah, totiž vztah poškozeného k odsouzenému, vůči kterému má poškozený za konkrétních okolností regresní nárok ohledně všech či části nákladů potřebných k účelnému uplatnění jeho nároku, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

Rozhodnutím ustanovit poškozenému zmocněnce stát plní svoji povinnost chránit v trestním řízení práva těch, jež nemohou svá práva dostatečně sami hájit a ocitli se v řízení zpravidla pro protiprávní jednání jiné osoby. Ačkoli Ústavní soud rozumí úvaze, že je namístě uložit vyplacené náklady ustanoveného zmocněnce odsouzenému k úhradě, neboť právě v důsledku jednání pravomocně odsouzeného došlo k jejich vynaložení, bylo nutné, aby tento záměr zákonodárce výslovně vtělil do výčtu povinností, které odsouzený vůči státu má. Úvahami o obdobném postavení státu a poškozeného a oprávněnosti žádat po odsouzeném úhradu za stejných podmínek nebylo možné vytvořit neexistující zákonem neuloženou povinnost, navíc v situaci, kdy pozice poškozeného a státu nejsou srovnatelné. Postavení poškozeného (oběti), kterému stát v trestním řízení umožňuje realizovat jeho subjektivní veřejná práva, a státu, který realizuje svou trestní politiku, nelze bez dalšího stavět naroveň.

Na posuzovanou věc dopadá právní úprava účinná před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. Postupem obecných soudů došlo k přenesení nákladů trestního řízení ze strany státu na stěžovatelku bez zákonného podkladu. Interpretace zákonného textu, která takovou povinnost stěžovatelky stanovila, tak zakládá dotčení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně nekonformní.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadená usnesení zrušil.

Nová úprava trestního řádu účinná od 1. 10. 2020 na posuzovaný případ nedopadá, neboť náklady státu mají svůj základ v době před její účinností. Povinnost stěžovatelky náklady státu vzniklé ustanovením zmocněnce hmotněprávní úprava účinná do 30. 9. 2020 nezakotvovala, a nemůže tedy vzniknout zpětně aplikací úpravy trestního řádu v novelizovaném znění.

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 86/20 vyhlášený dne 25. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud 
Foto: canva.com