Dne 24. února 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 1783/20, podle kterého platí, že s ohledem na obecný zákaz retroaktivity přísnější trestní úpravy a zákon č. 357/2011 Sb., o Rejstříku trestů, podle něhož se zákaz nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie pro trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je limitováno použití soudních rozhodnutí o vině a trestu téže osoby v jiném členském státě Evropské unie. Vzhledem k tomu, že zákon č. 357/2011 Sb. nabyl účinnosti dne 1.  ledna 2012, není možné na jednání obžalovaných, kterého se dopustili před tímto termínem, aplikovat § 11 odst. 2 trestního zákoníku. Jestliže soudy aplikovaly citované ustanovení retroaktivně v neprospěch pachatele, učinily tak v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny a porušily i zásadu nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny i čl. 7 odst. 1 Úmluvy).

V dané věci Okresní soud v Ostravě (dále jen „nalézací soud“) uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu loupeže a uložil mu trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou; poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozeného Krajský soud v Ostravě zrušil výrok o trestu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici s ostrahou; odvolání stěžovatele ve zbývající části a odvolání poškozeného zamítl.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl zčásti jako nedůvodné a zčásti jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

Stěžovatel se domáhal zrušení uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

Ve své stížnosti stěžovatel brojil proti nesprávnému postupu orgánů činných v trestním řízení již před zahájením soudního řízení, vytýká jim postup v rozporu s § 2 odst. 4, 5 a 6 trestního řádu, nedůslednost, jednostranný přístup, opomíjení stěžovatelových tvrzení a návrhů (znalecké posouzení jeho psychického a duševního stavu během spáchání trestného činu, neboť byl podle svědků značně rozrušený).

Podle stěžovatele obecné soudy nedostatečně zohlednily jeho spolupráci, doznání, upřímnou lítost a slib odstranit vzniklou škodu. Vytkl jim nesprávné posouzení jeho motivace (ziskuchtivost z důvodu špatné majetkové situace) a poukázal na svou vůli být odhalen a odsouzen (usnadnění identifikace pohledem do kamery banky). Odvolací soud podle stěžovatele pochybil, nerozhodl-li o jeho návrhu na výměnu obhájce. Dále stěžovatel podrobně polemizoval s jednotlivými závěry soudu; k usnesení Nejvyššího soudu zopakoval výše uvedené námitky.

Stěžovatel také namítal, že jeho předchozí trestní minulost považovaly obecné soudy mylně za přitěžující okolnost. Již nalézací soud zohlednil, že stěžovatel byl za zcela totožnou trestnou činnost odsouzen rozsudkem Okresního soudu Dolný Kubín ze srpna 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Žilině z října 2015. Obecné soudy ale přehlédly, že šlo o rozhodnutí v obnoveném řízení; stěžovatel byl původně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Dolný Kubín již v červenci 2011 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Žilině z října 2011. Podle § 11 odst. 2 trestního zákoníku je ale k potrestání v jiném státě Evropské unie možno přihlédnout jen za činy spáchané za účinnosti tohoto ustanovení, tedy po 1. lednu 2012.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud, odvolací soud i nalézací soud zcela odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí; vyjádření neobsahovala nové skutečnosti ani tvrzení.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat; tato zásada je ale prolomena při zjištění nejzávažnějších pochybení, tedy vybočí-li obecné soudy z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a jsou-li porušeny ústavní procesní principy – taková situace nastala, a proto je ústavní stížnost důvodná.

ÚS konstatoval, že stěžovatel do značné míry opakoval argumentaci, kterou použil v řízení před obecnými soudy, které se věcí řádně zabývaly, s jeho argumenty se vypořádaly dostatečně a srozumitelně uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k výroku o vině. O jinou situaci jde v případě rozhodování o trestu, konkrétně vyhodnocení předchozí trestné činnosti stěžovatele jako přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) trestního zákoníku. Nejvyšší soud hodnotil důvodnost dovolací námitky stěžovatele proti nesprávné aplikaci § 11 trestního zákoníku, přesně popsal právní úpravu, včetně přechodných ustanovení, a uzavřel, že byl-li stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu Dolný Kubín z srpna 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Žilině z října 2015, tedy za účinnosti § 11 odst. 2 trestního zákoníku, jde o odsouzení se stejnými účinky, jako by byl odsouzen soudy České republiky.

Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti na území Slovenské republiky; šesti útoky v letech 2007–2010 spáchal dva zločiny loupeže a pokračující zvlášť závažný zločin loupeže, za což byl uznán vinným a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, a to rozsudkem Okresního soudu Dolný Kubín z července 2011 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Žilině z října 2011. Po povolení obnovy při nezměněném výroku o vině byl stěžovateli nově rozsudkem Okresního soudu Dolný Kubín ze srpna 2015 uložen nejprve úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, který následně Krajský soud v Žilině v říjnu 2015 zrušil ve výroku o trestu a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let. Z tohoto trestu si stěžovatel odpykal sedm a půl roku a v březnu 2018 byl podmíněně propuštěn na svobodu za současného stanovení zkušební doby sedmi let a vyslovení dohledu probačního úředníka na tři roky.

S ohledem na uvedené aplikovaly české obecné soudy § 11 odst. 2 trestního zákoníku, podle nějž „na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky“. Slovenská republika vstoupila do Evropské unie dne 1. května 2004, definice stíhaného jednání je v obou právních úpravách shodná: § 188 zákona č. 300/2005 z. z., trestného zákona, zní: „Kto proti inému použije násilie alebo hrozbu bezprostredného násilia v úmysle zmocniť sa cudzej veci, potrestá sa odňatím slobody na tri roky až osem rokov“; § 173 odst. 1 trestního zákoníku zní: „kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.“ Proto jsou podmínky § 11 odst. 2 trestního zákoníku podle obecných soudů splněny.

Uvedené znění § 11 odst. 2 trestního zákoníku je výsledkem implementace rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení a rámcového rozhodnutí Rady 2009/315/SVV ze dne 26. února 2009, o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy. Součástí trestního zákoníku se nová právní úprava stala prostřednictvím zákona č. 357/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 357/2011 Sb.“).

S ohledem na obecný zákaz retroaktivity přísnější trestní úpravy bylo do zákona o Rejstříku trestů včleněno přechodné ustanovení (čl. IX. odst. 1 zákona č. 357/2011 Sb.), které zní: „Ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie pro trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Tím je limitováno použití soudních rozhodnutí o vině a trestu téže osoby v jiném členském státě Evropské unie (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník § 11, k odst. 2 bod 8. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). Vzhledem k tomu, že zákon č. 357/2011 Sb. nabyl účinnosti dne 1. ledna 2012, není možné na jednání stěžovatele, kterého se dopustil dříve (poslední útok spáchal dne 31. srpna 2010), aplikovat § 11 odst. 2 trestního zákoníku.

V případě stěžovatele tedy § 11 odst. 2 trestního zákoníku nelze použít a k jeho předchozí trestní činnosti soudy neměly přihlížet. Jestliže soudy aplikovaly citované ustanovení retroaktivně v neprospěch pachatele, učinily tak v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, a porušily i zásadu nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny i čl. 7 odst. 1 Úmluvy). Popsaným postupem obecné soudy neposkytly stěžovateli soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny, a porušily tak i právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu a Nejvyššího soudu zkracující stěžovatele v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nyní bude úkolem odvolacího soudu rozhodnout nově o trestu s přihlédnutím jen k těm přitěžujícím okolnostem, jež mohou mít relevanci. Opodstatněnost ostatních námitek ÚS nezjistil, a proto ústavní stížnost ve zbývající části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1783/20 vyhlášený dne 24. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com