Rudolfu Kolářovi (1914-1981), soukromému zemědělci z Lovětína, byla v červnu 1953 úředně „odebrána výfuková řezačka“. Předseda místního JZD František Ráftl však zjistil, že Kolář nevydal s řezačkou všechny její roury, ale „asi 5 m rour mu zůstalo … doma“, a tak si pro ně přišel.[1]

Koláře předsedova návštěva tak rozčílila, že mu začal nadávat „zloděj zlodějská“ a vzal na něj „rýžové koště, které je nasazené na holi“. Když to viděla Kolářova manželka Jiřina (1923-2000), začala mu bránit, „aby předsedovi JZD Ráftlovi neublížil“.

Rozčílený Kolář ale křičel: „Pusť mě, ať ho zabiji, mně už je všechno jedno.“ Manželka to ale nevzdala, a tak Ráftl využil příležitosti a „okamžitě odešel ven a šel ze stavení“.

Ráftlovi se tedy fakticky nic nestalo, nicméně vše nahlásil. Sedlákovu zpupnost pak potrestal Lidový soud v Jindřichově Hradci 11. 9. 1953 těmito tresty:

• odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně;
• ztráta čestných práv občanských na 3 roky;
• propadnutí jmění;
• zákaz pobytu v okrese Jindřichův Hradec navždy.

V tehdejší době mohl Kolář dopadnout i hůř. Co je ale těžko pochopitelné, soud vyslovil i „zabrání zemědělského majetku manželky obviněného Jiřiny Kolářové“.[2] Ta přitom z ničeho obžalovaná nebyla; naopak to byla ona, kdo zásadním způsobem zamezil eskalaci konfliktu.

Zjevnou nespravedlnost napravil až nyní, po 67 letech, Okresní soud v Jindřichově Hradci, když vyslovil účast Jiřiny Kolářové na soudní rehabilitaci. Senát pod vedením Mgr. Evy Svobodové konstatoval, že Kolářova manželka „byla nezákonně zbavena majetku v souvislosti s trestným činem, za který byl odsouzen její manžel. Stala se tak obětí trestně právní represe ze strany trestních orgánů, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání… ona se žádné trestné činnosti nedopustila.“[3]

Soud tak nejen vyslovil Jiřině Kolářové in memoriam morální satisfakci, ale dal také jasně najevo, že nelze perzekuovat manželky za to, že jejich manželé začnou nezřízeně láteřit. A to platí zejména tehdy, když se manželka snaží rozčíleného manžela zklidnit.

Jednání Kolářovy manželky připomíná biblický příběh o moudré a odvážné Abigail, která „zadržela [Davida], aby se neprovinil prolitou krví a nepomstil se vlastní rukou“.[4]

---

K článku „Okresní soud v Jindřichově Hradci: Manželky nelze trestat za to, že uklidňují rozčílené manžely“ autor doplnil odpovědi na některé otázky, které se k případu vztahovaly…

Hrozilo Ráftlovi opravdu zabití, když na něj Kolář vzal „rýžové koště, které je nasazené na holi“?

Těžko říct. Pokud by například Kolář praštil Ráftla násadou po hlavě, mohlo to mít nepředvídatelné následky. Kromě toho Ráftl popsal smrtící nástroj jinak. Tvrdil, že Kolář na něj „vzal kus železa v délce asi 50 cm, kterým mu vyhrožoval, že ho zabije“. Ať už měl Kolář v ruce cokoli, jisté je, že Ráftl se vrátil domů bez jakékoli fyzické úhony.

Byl Kolář po listopadu 1989 v této věci rehabilitován?

Částečně. Rehabilitace se týkala „ohrožení jednotného hospodářského plánu“, ale nikoli „násilí na veřejném činiteli“. Za trestný čin rehabilitací nedotčený byl dne 17. 8. 1990 Kolářovi uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Jakými skutky se měl Kolář, který zemřel v roce 1981, ve zkušební lhůtě osvědčit, soud neuvedl.

Dodržel Kolář „zákaz pobytu v okrese Jindřichův Hradec navždy“?

Nedodržel. Bylo zjištěno, že „se dvakráte bez povolení zdržoval v Lovětíně“. Když tam přijel potřetí, byl „dne 5. února 1956 kolem 13 hodiny … u své manželky přistižen“ a „bezpečnostními orgány zadržen“. Hájil se tím, že „byl v domnění, že když zajede na krátkou návštěvu své rodiny, nikomu tím neublíží“. Soud však jeho obhajobu neuznal. Kolář byl potrestán pokutou ve výši 200 Kčs a v případě její nedobytnosti náhradním trestem odnětí svobody v trvání 14 dnů.

Byl v této druhé věci Kolář rehabilitován?

Ano. Stalo se tak ale až usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 12. 2020.

Jak to dopadlo s manželkou, když i její majetek propadl ve prospěch státu?

Zemědělská usedlost, propadlá státu, byla svěřena do obhospodařování JZD v Lovětíně. Jeho předseda, shora zmíněný František Ráftl, navrhl soudu, aby Jiřina Kolářová byla z domu vystěhována, protože „žalující strana potřebuje [byt, kde žalovaná bydlela s tehdy jedenáctiletým synem Rudolfem] pro některého svého člena“. Lidový soud v Jindřichově Hradci dne 26. 6. 1958 žalobě vyhověl a zároveň uložil Kolářové zaplatit soudní poplatek ve výši 10 Kčs. Vystěhování se uskutečnilo ve dnech 19. a 20. 7. 1958 a Kolářovi museli zaplatit stěhovací náklady ve výši 376,20 Kčs.

Je vůbec někdo, koho by se po tolika letech případ osobně dotýkal?

Ano, přinejmenším se týká tehdy vystěhovaného, dnes 73letého Rudolfa Koláře mladšího. A navíc příběh Kolářových může povzbudit některé další rodiny, kterým se stala podobná příkoří, že by se možná i v jejich případě dala ještě zjednat náprava.

Autor: JUDr. Lubomír Müller, advokát
Ilustrační foto: Pixabay 

---

[1] Podle § 9 odst. 1 zákona č. 55/1947 Sb. měl takové problémy řešit místní národní výbor, nikoli předseda JZD.

[2] Rozsudek Lidového soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 9. 1953 sp. zn. 169/53.

[3] Usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 11. 2020 č.j. 11 Nt 451/2020-23 (doručeno 21. 12. 2020).

[4] První kniha Samuelova, 25. kapitola; dostupné na https://wol.jw.org/cs/wol/b/r29/lp-b/nwt/9/25#study=discover.