Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2257/2018

I. Východisko a vymezení právní otázky

 Dne 27. 2. 2019 vydal Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 2257/2018 rozsudek, ve kterém se vyjadřuje k problematice opuštění nemovité věci v režimu § 1045 odst. 2 o. z. Dle tohoto ustanovení „Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.“ NS v tomto rozhodnutí dospěl k závěrům, které jsou poměrně problematické, aniž by ovšem nabídl jejich podrobnější argumentaci.

II. Skutkový stav, rozhodnutí katastrálního úřadu, rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Žalobce (původní vlastník nemovitosti) podal u příslušného katastrálního úřadu návrh na zápis vlastnického práva k nemovitosti (ve prospěch státu), a to na základě notářského zápisu, v němž byl obsažen jeho projev vůle, že opouští určitou nemovitou věc dle § 1045 o. z. (konkrétně šlo o pozemek, jehož součástí byla stavba). Notářský zápis byl vydán formou osvědčení o prohlášení osoby dle § 80 not. řádu.

Katastrální úřad návrh na vklad práva zamítl s odůvodněním, že uvedený notářský zápis není způsobilou vkladovou listinou. Žalobce podal proti zamítavému rozhodnutí žalobu dle páté části o. s. ř.

Soud prvního stupně (Krajský soud v Praze) žalobu zamítl. Připustil, že opuštěná nemovitá věc sice připadá do vlastnictví státu bez dalšího (ex lege), avšak k zápisu vlastnického práva do katastru je nutné předložit způsobilou vkladovou listinu; výše uvedený notářský zápis však takovou způsobilou vkladovou listinou není.

Odvolací soud (Vrchní soud v Praze) rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil a v zásadě převzal i jeho právní argumentaci.

III. Rozhodnutí NS 

Na základě dovolání podaného žalobcem zrušil NS rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl přitom mj. k těmto závěrům:

1. § 560 o. z. se na případ derelikce nemovité věci nepoužije;
2. v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), tedy derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob;
3. názor, že povolení vkladu vlastnického práva v důsledku derelikce lze vázat pouze na listinu obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu), a toho, kdo nemovitost opustil, je v rozporu s § 1045 odst. 2 o. z., čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 17 odst. 1 až 3 katastrálního zákona a s ustálenou judikaturou NS.

IV. Kritické hodnocení

Jak je z předchozího bodu patrné, NS se ve svém rozhodnutí vyjádřil ke dvěma okruhům otázek: z oblasti občanského práva hmotného a katastrálního práva.

1. Aplikovatelnost § 560 o. z. na případ derelikce nemovité věci
   

Prvním aspektem, který NS řešil, je otázka aplikovatelnosti § 560 o. z. na projev vůle směřující k derelikci.[1] Dle uvedeného ustanovení „Písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.“ Zopakujme, že dle NS se § 560 v takovém případě neuplatní, neboť „nejde o právní jednání, jímž se převádí věcné právo k nemovitosti, ani se takové právo nemění ani neruší. (…) přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce, a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká“ (tučně zvýraznili aut.).

Předně je třeba rozporovat kategoričnost závěru NS o právní povaze derelikce, dle něhož se jedná o případ „přechodu“ vlastnického práva. To by ovšem znamenalo, že jde o derivativní (odvozené) nabytí, neboť přechod je jednou ze dvou podskupin tohoto typu nabytí práva (vedle převodu). Tento závěr není v žádném případě takto jednoznačný. Stejný problém řešila např. dříve polská literatura a judikatura. Jde o to, že v polském občanském zákoníku byla úprava opuštění nemovité věci dříve konstruována v podstatě stejně jako nyní u nás, jen s tím rozdílem, že vlastníkem opuštěné nemovitosti se stávala obec, v jejímž územním obvodu byla věc umístěna (čl. 179 § 2 polského Kodeksu cywilneho – dále také jen „KC“).[2]^{, [3]} Panující názor byl takový, že opuštění věci je jednostranné právní jednání, jehož důsledkem je originární nabytí vlastnického práva ze strany obce.[4]^{, [5]} Podle tohoto pojetí bychom tak i v případě § 1045 odst. 2 měli co dělat s originárním způsobem nabytí vlastnického práva, kdy vlastnické právo derelikventa opuštěním zaniká a na straně státu vzniká nové vlastnické právo, a to ex lege. S ohledem na § 1108 (k tomu viz níže) však řešení tohoto problému nemá v českém právu praktické důsledky, proto se jím zde nemusíme podrobněji zabývat.

Podstatně větší problém představuje konstatování NS, že „samozřejmě toto právo ani nezaniká“. Standardně se totiž rozlišuje relativní a absolutní zánik práva. Relativní zánik (rušení) práva znamená, že zaniká (ruší se) pouze ve vztahu ke konkrétnímu vlastníkovi, zatímco v případě absolutního zániku (rušení) zaniká ve vztahu ke všem (potenciálním) vlastníkům (nikdo jiný je nenabude).[6] Derelikce movité věci je tedy absolutním zánikem (zrušením) vlastnického práva, protože toto právo nenabývá další subjekt. Naproti tomu v důsledku § 1045 odst. 2 je derelikce nemovité věci jen relativním zánikem (zrušením) vlastnického práva, neboť zaniká (ruší se) jen pro osobu dosavadního vlastníka, když vlastnické právo k této věci nabývá stát.

Tyto závěry mají vliv na aplikaci § 560 na případy derelikce, kterou NS podle našeho názoru nesprávně vylučuje. Dle uvedeného ustanovení vyžaduje písemnou formu i právní jednání, kterým se věcné právo k nemovité věci „ruší“. Dle názoru NS není derelikce zrušením vlastnického práva. Pojem „zrušení“ (práva) není zákonem zvláště definován. Navíc se v textu zákona vyskytuje ve více modalitách, a již z tohoto důvodu je proto nejednoznačný. Přesto je však třeba § 560 na případy derelikce aplikovat, a to buď přímo, popř. alespoň analogicky. Autoři této glosy sice mají na vymezení uvedeného pojmu „zrušení“ odlišný názor; to však má vliv jen na podobu argumentace, nikoli na závěr ohledně aplikovatelnosti daného ustanovení. Zatímco F. Melzer se vzhledem k výše popsaným možnostem zániku práva přiklání k přímé aplikaci § 560 (na základě extenzivního výkladu pojmu „zrušení“), dle P. Tégla by se ustanovení na případ derelikce mělo použít pouze analogicky. V každém případě jsou ve vztahu k aplikaci § 560 rozhodující teleologické argumenty a oba autoři se plně shodují, že tyto argumenty velmi silně hovoří pro jeho použití i na případy derelikce.

Tyto argumenty svědčící pro nezbytnost písemné formy právního jednání, jímž dochází k derelikci nemovité věci, jsou následující. Za prvé, z velmi širokého vyjádření zákonodárce lze dovozovat, že se v § 560 snažil postihnout všechny případy věcněprávních dispozic s nemovitou věcí na základě právního jednání. Pod uvedený výčet případů lze nepochybně řadit i právní jednání jednostranná [např. zřízení vlastníkovy služebnosti je jednostranné právní jednání, jímž se limitované věcné právo k nemovité věci zřizuje, vyžaduje proto písemnou formu; totéž platí např. pro jednostranné vzdání se limitovaného věcného práva – srov. např. § 1377 odst. 1 písm. b)].

Dále je důležité, že derelikce jakožto jednostranné právní jednání má v daném ohledu prakticky stejné důsledky jako smlouva – konkrétně důsledek v podobě změny věcněprávní pozice (vlastnické právo zaniká u původního vlastníka a nově vzniká na straně státu). Lze dokonce tvrdit, že požadavek souhlasu nabyvatele (který se pravidelně vyžaduje ve smlouvě) je zde nahrazen zvláštní zákonnou konstrukcí § 1045 odst. 2 – jde v podstatě o jakýsi „fiktivní smluvní přímus“ státu. Otázka je nabíledni – existuje nějaký rozumný důvod, proč by zákonodárce vyžadoval písemnou formu pro všechny případy věcněprávních dispozic na základě právního jednání (včetně právních jednání jednostranných) a jen pro derelikci tuto formu nevyžadoval? Domníváme se, že tomu tak není.

Kromě toho, i pro případ derelikce jsou naplněny stejné funkce písemné formy jako u smluvních dispozic: konkrétně funkce varující, důkazní, jakož i zajišťovací. Není snad u derelikce stejně významný požadavek na varování subjektu, který se hodlá svého vlastnického práva vzdát, jako je tomu u smluvního převodu vlastnického práva? Má-li být před závažností svého právního jednání varován např. subjekt, který prodává nemovitost, tedy za ni dostává peněžní protiplnění, pak tím spíše je třeba varovat subjekt, který se zbavuje vlastnického práva bez jakékoli protiohodnoty. Podobně se lze ptát u dalších funkcí písemné formy, které naplňuje § 560. Má snad být v případě derelikce méně opodstatněný požadavek na důkazní či zajišťovací funkci písemné formy? Zcela určitě ne. Písemná forma má být totiž často způsobem prokázání existence vážné vůle, což právě v případě derelikce může být velmi problematické.

Upozornit je třeba rovněž na řešení osudu právních závad zatěžujících opuštěnou věc – toto řešení je zcela stejné jako v případech, kdy dochází ke smluvnímu převodu vlastnického práva. V § 1106 a 1107 je regulována otázka osudu práv a povinností spojených s věcí, resp. osudu právních závad zatěžujících věc (tj. věcněprávních omezení) v případě převodu vlastnického práva. Dle § 1108 pak platí, že „Ustanovení § 1106 a 1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického práva jinak než převodem.“ Je tedy patrné, že zákonodárce stanovil jednotný osud uvedených zatížení věci bez ohledu na to, o jaký způsob nabytí vlastnického práva se jedná.[7] I v tomto ohledu má tedy derelikce shodné následky jako převod vlastnického práva na základě smlouvy.

Dalším – byť již pouze podpůrným – argumentem pro nutnost písemné formy může být i to, že v důsledku derelikce dochází k mimoknihovní změně věcněprávní pozice. V těchto případech je tím spíše opodstatněný požadavek, aby právní jednání, které takovou mimoknihovní změnu vyvolává, bylo učiněno ve zpřísněné formě.

Všechny výše uvedené argumenty (s výjimkou posledního) se budou rovnocenně uplatňovat i ve vztahu k nemovitým věcem neevidovaným; poslední argument se uplatní pouze ve vztahu k nemovité věci evidované.

Konečně i komparativní argumenty směřují k témuž závěru. Tak konkrétně čl. 179 § 1 polského KC vyžadoval (před zrušením ze strany ústavního soudu – viz výše) pro právní jednání, jímž došlo ke zřeknutí se vlastnického práva k nemovitosti, tutéž (zpřísněnou) formu, která byla vyžadována i pro smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti – konkrétně formu notářského zápisu.[8]

2. Důsledky derelikce ve vztahu k jiným subjektům, než je derelikvent
   

Obtížně přijatelný je též názor NS, dle něhož „v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob“ (tučně zvýraznili aut.). Toto konstatování je dle našeho názoru zjevně nesprávné, když je patrné, že derelikce by mohla mít negativní efekt i ve vztahu k jiným osobám.[9] Uvedený závěr NS je tedy příliš paušální a nebere v úvahu jednotlivé specifické momenty, které mohou nastat (a koneckonců i NS v dalším textu rozhodnutí sám sebe popírá).

Prvním subjektem (odlišným od derelikventa), do jehož právní pozice je opuštěním věci zasahováno – a to dokonce zcela zásadně –, bude vždy nový vlastník, tedy Česká republika. Ta – prakticky vždy bez svého souhlasu, či dokonce vědomí – nabývá vlastnické právo k nemovité věci (jde o zásah do její majetkové sféry).[10]

Tím však výčet okruhu potenciálně dotčených osob nekončí. Nemovitá věc totiž může být zatížena limitovaným věcným právem třetí osoby, které „brání před změnou vlastníka“ této věci (věcněprávní zákaz zcizení), popř. právem, které „možnost změny vlastníka omezuje“ (věcné předkupní právo).

Nelze přijmout závěr, že v případě, kdy je s nemovitou věcí disponováno pomocí derelikce, se uvedená omezení neuplatní. Tak především věcněprávní zákaz zcizení (tj. zákaz smluvního převodu vlastnického práva) nelze obejít tím, že zatížená věc se stane vlastnictvím nového vlastníka v důsledku jednostranného právního jednání (a nikoli smlouvy). Věcněprávní zákaz zcizení by v takovém případě představoval zápisnou překážku stejně jako u smluvního převodu (stát by tak nemohl být zapsán jako nový vlastník do katastru v důsledku derelikce). Smyslem věcněprávního zákazu zcizení typicky je, aby dosavadní vlastník věci nemohl pozbýt své vlastnické právo bez souhlasu oprávněné osoby v důsledku právního jednání; pak je však nerozhodné, zda je takovým právním jednáním smlouva, nebo jednostranné právní jednání (derelikce).

Pokud by byla derelikvována nemovitá věc, k níž někomu náleží věcné předkupní právo, které dopadá i na jiné způsoby zcizení než prodejem,[11] ani zde není možné uvažovat o tom, že derelikce působící změnu vlastnictví, která je iniciována právním jednáním povinného subjektu, má být posouzena jinak než smluvní převod. Tedy v případě opuštění nemovité věci zatížené věcným předkupním právem by předkupníkovi vznikala odpovídající práva z porušení předkupního práva, která by mohl uplatnit vůči státu. Stát by tak sice mohl být zapsán do katastru jako nový vlastník nemovitosti (porušení věcného předkupního práva nepředstavuje zápisnou překážku); to by ovšem nemělo žádný vliv na možnost předkupníka uplatnit vůči státu své porušené předkupní právo.

Konečně lze upozornit na to, že samozřejmě není vyloučeno, aby opuštění věci bylo v konkrétním případě klasifikováno i jako zkracující právní jednání. Je bez pochybností, že i jednostrannému právnímu jednání v podobě opuštění věci lze odporovat způsobem dle § 589 a násl. o. z. Půjde o situaci, kdy stát jakožto nabyvatel vlastnického práva sice s dlužníkem (derelikventem) právně nejednal (nejde o smlouvu), avšak z takového právního jednání dlužníka přímo nabyl prospěch (§ 594 odst. 1 i. m. o. z.).

3. Lze povolení vkladu vlastnického práva v důsledku derelikce vázat pouze na listinu obsahující souhlasné prohlášení toho, kdo nemovitost opustil, a státu?
   

Pokud jde o posouzení katastrálního práva, NS dospěl k závěru, že pro zápis České republiky jako (nového) vlastníka nemovité věci do katastru nemovitostí postačí prohlášení derelikventa o tom, že nemovitost opustil; souhlasné prohlášení derelikventa a státu tedy není třeba. NS „odůvodnil“ tento závěr následovně: „Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného (tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na něhož opuštěná věc přešla). (…) interpretace ust. § 66 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 357/2013 Sb., katastrální vyhlášky, provedená odvolacím soudem a spočívající v tom, že lze vázat povolení vkladu změny vlastnického práva [§ 11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona] v důsledku derelikce pouze na listinu obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu), a toho, kdo nemovitost opustil, je v rozporu s ust. § 1045 odst. 2 o. z., čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 17 odst. 1 až 3 katastrálního zákona a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť případný nesouhlas státu s účinky derelikce nemá žádný právní význam (není překážkou platnosti právního jednání, jehož důsledkem je přechod vlastnického práva na stát)“ (tučně zvýraznili aut.).

Tyto závěry jsou však dle našeho mínění zcela mylné, neboť k jejich „odůvodnění“ NS použil naprosto nesprávné argumenty. Problém je v tom, že NS pro posouzení způsobu zápisu věcněprávních změn do katastru nemovitostí „argumentuje“ nikoli katastrální legislativou, nýbrž občanským právem (hmotným). To je však jasně chybný postup. Prostý fakt, že věcné právo ke knihovnímu objektu se nabývá mimoknihovně (a třeba i v důsledku jednostranného právního jednání), totiž sám o sobě nevypovídá nic o způsobu, jakým bude tato mimoknihovní změna ve věcných právech promítnuta do katastru nemovitostí! To, jak se zapisují věcná práva do katastru nemovitostí, nestanoví o. z., nýbrž katastrální předpisy. Čistě teoreticky by sice bylo myslitelné, aby i samotný o. z. stanovil, jak se určitá věcněprávní změna zapíše do katastru – tak tomu však v uvedeném případě není (jako takové zvláštní ustanovení jistě nelze chápat právě § 1045 odst. 2 o. z.).

Nelze se proto ztotožnit s konstatováním NS, že „není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného“. Tento rozumný důvod zde naopak je a je velmi evidentní.

Je skutečně s podivem, že NS dospěl k uvedenému závěru, když pro správné řešení je též možné poukázat na elementární srovnání s jinými příbuznými situacemi – konkrétně s institutem odstoupení od smlouvy, popř. s institutem vydržení. Byl-li někdo zapsán do katastru jako vlastník na základě smlouvy o převodu vlastnického práva, a posléze od smlouvy jedna ze stran odstoupila, obnovilo se v tom okamžiku mimoknihovně vlastnické právo původního vlastníka (ex tunc). K tomuto důsledku se rovněž nevyžaduje v občanskoprávní rovině jakákoli aktivita druhé strany (stejně jako u derelikce). Samotný zápis této změny do katastru však již vyžaduje součinnost obou stran (souhlasné prohlášení), popř. určovací rozhodnutí civilního soudu o tom, kdo je vlastníkem dané věci. Nestačí prosté prohlášení jedné ze stran původní smlouvy, že vlastnické právo již náleží někomu jinému. Podobná situace vzniká u vydržení. Vydrží-li někdo vlastnické právo k pozemku (tedy stane se vlastníkem nezávisle na vůli dosavadního vlastníka[12]), není možné, aby vydržitel docílil změny zápisu v katastru pouze svým jednostranným prohlášením (konstatováním, že vlastnické právo vydržel). Stejně tak však není možné, aby původní vlastník dosáhl změny zápisu v katastru tím, že bude tvrdit, že vlastníkem již není, neboť toto právo proti němu vydržel někdo jiný. I zde je nutné trvat na tom, že zápis vlastnického práva pro vydržitele bude proveden buď na základě souhlasného prohlášení učiněného s dosavadním vlastníkem, nebo na základě rozhodnutí civilního soudu o tom, kdo je vlastníkem.

Jako vhodný argument v této souvislosti nelze hodnotit ani konstatování NS, že „ochrana nabyvatele (státu) proti zlovolnému jednání není nijak dotčena, neboť stát může vždy uplatnit neplatnost tohoto právního jednání“. Tento závěr NS by totiž podporoval situace, kdy katastrální úřad zapíše jako vlastníka nemovitosti stát, ačkoli v té době již může probíhat mezi státem a derelikventem soudní spor o určení vlastnického práva.[13] Racionálnější naopak je, aby pro zápis do katastru nemovitostí bylo vyžadováno souhlasné prohlášení obou stran – pokud se stát bude bránit uvedenému zápisu, je na derelikventovi, aby u civilního soudu prokázal, že již vlastníkem není, neboť nemovitost byla řádně opuštěna s účinky dle § 1045 odst. 2. I z hlediska obecných principů knihovního práva je smysluplné, aby důkaz o tom, že byly splněny předpoklady pro změnu zápisu v katastru, nesl ten, kdo o takovou změnu usiluje (jako je tomu koneckonců v jiných případech). Naopak není rozumná konstrukce, kdy stát bude automaticky zapsán jako nový vlastník (proti své vůli) a teprve následně se bude muset v soudním řízení bránit za účelem provedení výmazu svého vlastnického práva (obnovení původního knihovního stavu).

Rozhodnutí okomentovali doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. Oba jsou advokáty a současně působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

---

[1] Dále vycházíme z toho, že derelikce je jednostranné dispoziční právní jednání.

[2] Tato úprava však byla pro rozpor s ústavou posléze zrušena polským ústavním soudem (s účinky k 15. 7. 2006), a to rozhodnutím ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. K 9/04.

[3] Jen velmi stručně lze poznamenat, že právní regulace derelikce nemovité věci je v příbuzných právních řádech různá. Zatímco např. německý BGB derelikci (resp. její zvláštní podobu) připouští na základě velmi specifické konstrukce v § 928 (řešení je však zcela rozdílné od našeho o. z.), francouzský CC výslovnou úpravu derelikce nemovitosti vůbec nemá; upraveny jsou jen případy, kdy vlastnické právo k nemovitosti není fakticky vykonáváno (to je ovšem situace od derelikce odlišná). Výslovná regulace derelikce nemovité věci nyní není obsažena ani v polském KC.

[4] Srov. např. Pyziak-Szafnicka in Z. Radwański (ed.): System Prawa Prywatnego. Prawo cywilne – część ogólna, Tom 1, C. H. Beck, Warszawa 2007, str. 756. Autorka uvádí, že doktrína považuje uvedený případ nabytí za originární způsob, a sama tento názor rovněž zastává; v pozn. č. 322 pak cituje stejné závěry několika dalších autorů. Shodně tak i polský ústavní soud ve shora uvedeném rozhodnutí – s poukazem na dlouhodobý jednotný pohled doktríny – uznal uvedenou konstrukci za případ originárního nabytí vlastnického práva: „Gmina (…) nie wstępuje więc w sytuację prawną właściciela nieruchomości, który zrzekł się jej własności, nie jest jego następcą prawnym, lecz wywodzi swe prawa wprost z ustawy“ (odst. 59 rozhodnutí).

[5] V polské doktríně existují dvě teorie zaujímající odlišný přístup k vysvětlení konstrukce uvedeného způsobu nabytí (podle obou se však jedná o originární nabytí). Dle prvního názoru nabytí vlastnického práva k opuštěné nemovitosti je přímým důsledkem projevu vůle vlastníka o vzdání se vlastnického práva k této věci. Dle druhého názoru nabytí vlastnického práva nastupuje nikoli jako přímý důsledek právního jednání derelikventa, nýbrž ex lege (přičemž předpokladem nastoupení tohoto následku ex lege je předchozí derelikce). Podrobněji k tomu výše uvedené rozhodnutí ústavního soudu (odst. 58).

[6] Srov. např. J. Spáčil a kol.: Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 99, m. č. 256.

[7] Tím samozřejmě není vyloučena možnost speciálních úprav pro jednotlivé případy nabytí vlastnického práva.

[8] Čl. 179 § 1 KC ve znění do 15. 7. 2006: „Właściciel może wyzbyć się własności nieruchomości przez to, że jej się zrzeknie. Zrzeczenie się wymaga formy aktu notarialnego.“

[9] Stejná myšlenka je vyjádřena i ve výše uvedeném rozhodnutí polského ústavního soudu (v odst. 102): „W przypadku czynności zrzeczenia się postulat poszanowania praw innych osób dotyczy zarówno podmiotu, któremu prawo własności ma przypaść, jak i osób trzecich, uprawnionych z tytułu praw na nieruchomości“ (tučně zvýraznili aut.).

[10] Nejde přitom o to, zda má tento zásah kladný či záporný hospodářský efekt. O zásah do právní pozice se totiž jedná i tehdy, pokud vede k rozmnožení majetkové sféry konkrétního subjektu bez jeho souhlasu.

[11] Nyní ponecháváme stranou případy zákonných předkupních práv, u nichž není v důsledku velmi nešťastného (a možná i nezamýšleného) zrušení § 1124 odst. 2 věty druhé o. z. v původním znění patrné, zda se uplatní i v případech bezúplatných převodů.

[12] Byť zde není právním titulem nabytí právní jednání; o tento aspekt zde však nyní nejde.

[13] Např. vlastník oznámí státu, že opustil konkrétní nemovitost. Okolnosti případu však svědčí o jasném zneužití práva ze strany derelikventa, a stát proto podá žalobu na určení vlastnického práva. Teprve následně (v průběhu řízení) je derelikventem podán návrh na zápis státu jako nového vlastníka do katastru.