Tento příspěvek na konkrétním případu dokumentuje právní střet ochrany práv zástavního věřitele v případě, že zastavená věc byla před zahájením insolvenčního řízení zpeněžena v rámci exekučního řízení. Zabývá se právním pohledem na dvě varianty důsledků, tj. zda v daném případě dochází k zániku zástavního práva v důsledku prodeje zástavy v dražbě, nebo zda jde o transformaci práva zástavního věřitele na vydání výtěžku z jejího prodeje. Zaměřuje se především na rizika postupu podle § 336l odst. 3 o. s. ř. v případě, že před vydáním rozvrhového usnesení podle § 337g odst. 1 o. s. ř. dojde ke zjištění úpadku a prohlášení konkursu na dlužníka.

Při realizaci zástavního práva prodejem zastavené věci může v praxi dojít k tomu, že před pravomocným ukončením exekučního řízení bude zahájeno insolvenční řízení, zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs. Tyto skutečnosti mohou zcela zásadním způsobem ovlivnit uspokojení zástavního věřitele.

K napsání tohoto příspěvku mě motivoval jeden případ z praxe. Zástavní věřitel poskytl dlužníkovi zápůjčku a k zajištění dluhu uzavřel s dlužníkem zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo k nemovité věci ve vlastnictví dlužníka. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí jako první v pořadí. Dlužník měl však řadu dalších věřitelů, a proto v rámci exekučního řízení, vedeného na návrh jednoho z nich, vydal exekutor dražební vyhlášku v souladu s ust. § 52 odst. 1 a § 69 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), a ve vazbě na § 336b zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nemovitá věc, na které vázlo zástavní právo, byla předmětem dražby.

Zástavní věřitel svou zajištěnou pohledávku do dražby řádně přihlásil a požádal, aby byla uspokojena z výtěžku dražby. Shodou okolností byl zástavní věřitel i dražitelem zastavené nemovité věci, a protože jeho podání bylo nejvyšší, byl mu udělen příklep soudního exekutora. Dle ust. § 336l o. s. ř. uplatnil zástavní věřitel osvobození od doplacení nejvyššího podání v rozsahu dvou třetin, když bylo důvodné předpokládat, že jeho pohledávka bude uspokojena z rozvrhu v dostatečné výši, že postačí k uhrazení pouze jedna třetina podání. Toto osvobození mu bylo soudním exekutorem přiznáno a současně byl zástavní věřitel vyzván k doplacení jedné třetiny podání.

Zástavní věřitel byl jako vydražitel zapsán na základě usnesení soudního exekutora o příklepu do katastru nemovitostí jako vlastník vydražených nemovitostí. Částku odpovídající jedné třetině podání uhradil k rukám soudního exekutora. Vzhledem k tomu, že zajištěná pohledávka zástavního věřitele přesahovala výtěžek z dražby zastavené nemovité věci, důvodně očekával, že mu po vydání rozvrhového usnesení bude zaplacená částka vyplacena – po odečtení nákladů dražby – jako výnos z prodeje zastavené nemovité věci. Před vydáním rozvrhového usnesení v exekuci však bylo ohledně majetku dlužníka zahájeno insolvenční řízení, byl zjištěn úpadek a rozhodnuto o způsobu řešení konkursem.

Zástavní věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jen pohledávku ve výši jedné třetiny pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem. Soud však dospěl k závěru, že přihláška pohledávky byla vadná a zástavní věřitel měl být před popěrným úkonem vyzván insolvenčním správcem k opravě přihlášky, proto žalobu označil jako předčasnou a uložil insolvenčnímu správci vyzvat zástavního věřitele k opravě přihlášky. V rámci opravy zástavní věřitel opravil i výši předmětné pohledávky tak, že přihlásil celou výši předmětné pohledávky včetně příslušenství (tedy ve výši přesahující celkový výtěžek z prodeje zastavené nemovité věci), a to jako pohledávku zajištěnou.

V rámci popsaného případu jsou k řešení následující otázky:

1. komu svědčí právo na vyplacení výtěžku z exekuce (tedy vydání zaplacené jedné třetiny podání, po odečtení nákladů zpeněžení),
2. existuje pohledávka na doplacení zbývajících dvou třetin podání, od jejichž zaplacení byl zástavní věřitel osvobozen, a pokud ano, komu svědčí,
3. je možné v rámci opravy pohledávky opravovat i její výši, a 
4. jde o zajištěnou pohledávku, když zastavená nemovitá věc byla prodána v dražbě?

Právo na vyplacení výtěžku z exekuce 

V popsaném případě dospěl exekutor a následně i odvolací soud k závěru, že exekuční výtěžek po úhradě nákladů exekutora náleží insolvenčnímu správci. Důvodem je právní úprava v § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen „ins. zák.“], podle něhož nelze po zahájení insolvenčního řízení provést exekuci, která by postihovala majetek dlužníka. Dospěli k závěru, že „provedením“ exekuce je právě vydání rozvrhového usnesení. Za situace, kdy rozvrhové usnesení nemůže exekutor vydat, náleží právo na vydání výtěžku z dražby insolvenčnímu správci a připadá do majetkové podstaty dlužníka. Soud se přiklonil k závěru, že právo na vydání výtěžku z dražby může věřitel uplatnit výhradně přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení.

Tento právní názor je zcela zásadní nejen v popsaném případě, ale ve všech případech, kdy po prodeji zastavené nemovité věci v exekučním řízení, ale před vydáním rozvrhového usnesení, dojde k zahájení insolvenčního řízení. V takovém případě pak podle výše popsaného právního názoru „ztrácí“ zástavní věřitel právo na vydání výtěžku z exekuce a pro uspokojení jeho pohledávky mu zbývá jediná možnost, a to přihláška pohledávky v rámci insolvenčního řízení.

V popsaném případě tak mezi výtěžek z prodeje zastavené věci a právo zástavního věřitele na jeho vydání vstupuje zcela nový účastník, a to insolvenční správce. Takový pohled se jeví jako zcela nespravedlivý pro zástavního věřitele, kterému svědčí jednoznačně dle § 1359 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Pohledávka na doplacení dvou třetin podání

Spornou právní otázkou je i to, zda vůbec existuje pohledávka na doplacení dvou třetin podání, a pokud ano, komu svědčí, tedy kdo je jejím věřitelem. Ve shora popsaném případě insolvenční správce tuto pohledávku sepsal do majetkové podstaty a začal ji vymáhat po zástavním věřiteli – neboť dovodil, že on je osobou, která musí dané podání doplatit, protože za vydražené nemovitosti zaplatil jen jednu třetinu podání.

Řešení této otázky přitom dle mého názoru nemůže být odlišné v případě, kdy (jako v popisované kauze) vydražil zastavenou nemovitou věc zástavní věřitel, od případu, kdy by ji vydražila jiná osoba a z nějakého důvodu by před zahájením insolvenčního řízení své podání nezaplatila. Na druhé straně znemožňovalo zahájené insolvenční řízení exekutorovi vydat rozvrhové usnesení podle § 337g odst. 1 al. druhá o. s. ř., ve kterém by exekutor určil, v jakém rozsahu pohledávku vydražitele (zástavního věřitele) vyplatí a v jakém ji započte na nejvyšší podání. Je zjevné, že se osvobození od doplacení nejvyššího podání již zástavní věřitel domáhat nemůže, to však neznamená, že mu nesvědčí právo na vyplacení výtěžku z prodeje.

Významné pro posouzení této právní otázky je ust. § 337h o. s. ř., podle něhož teprve dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovité věci. Za dané situace, kdy se zástavní věřitel stal nezpochybnitelným vlastníkem zastavené nemovité věci, by zástavní právo váznoucí na této nemovité věci bylo nonsensem, muselo tedy dojít k jeho transformaci na právo na vydání výtěžku ze zpeněžení ve smyslu § 1359 odst. 1 o. z. Přesto soud prvního stupně a následně též odvolací Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 12. 2019, sp. zn. 101 VSPH 607/2019, na základě žaloby zástavního věřitele o vyloučení uvedené pohledávky z majetkové podstaty dospěly k závěru, že tato pohledávka existuje a oprávněným přitom není zástavní věřitel, ale insolvenční správce.

Vrchní soud v Praze v citovaném rozsudku konstatoval, že zástavní věřitel „podáním excindační žaloby fakticky obchází zákonný postup uplatňování zajištěných pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení. K dovršení celého procesu uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, který se současně stal nabyvatelem předmětu zajištění v průběhu exekučního řízení, je nezbytné vydání rozvrhového usnesení, v němž je ve smyslu ust. § 337g odst. 1 o. s. ř. rozhodováno o přiznání pohledávek jejich věřitelům a o jejich vyplacení po právní moci usnesení a ve vztahu k vydražiteli také o tom, v jakém rozsahu mu soud (soudní exekutor) vyplatí jeho pohledávku a v jakém rozsahu ji případně započte proti nejvyššímu podání. Teprve v důsledku úkonu započtení dojde v rozsahu započtení k zániku pohledávky vydražitele za dlužníkem a pohledávky ‚nedoplatku nejvyššího podání‘ tedy zásadně té části nejvyššího podání, od jehož placení byl zajištěný věřitel dlužníka v postavení vydražitele osvobozen dle ust. § 336l odst. 3 o. s. ř. Smyslem osvobození od povinnosti zaplatit v určitém rozsahu nejvyšší podání je výhradně odstranění formálně nehospodárného postupu při vypořádání pohledávky zajištěného věřitele, který se stane současně vydražitelem předmětu zástavy, a pohledávky nejvyššího podání. Nemění to ale nic na tom, že je vydražitel vždy povinen za vydraženou zástavu poskytnout celé nejvyšší podání, byť se tak stane formou zákonem předpokládaného zápočtu vůči pohledávce za dlužníkem postupem dle ust. § 337g o. s. ř.“

Vrchní soud v Praze tak uzavřel, že v situaci, kdy exekutor nemohl učinit úkon započtení, byl povinen vydat rozdělovanou podstatu insolvenčnímu správci. Současně konstatoval, že „zástavní věřitel nemá bez dalšího právo na to, aby byla z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojena jeho pohledávka za dlužníkem. V insolvenčním řízení je pohledávka takového zástavního věřitele uspokojována z výtěžku zpeněžení zástavy, s nímž je pro tyto účely nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení, a to v zásadě jen tehdy, jestliže se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel.“

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo 10/2014, přitom vyplývá, že oprávněný má postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví dlužníka, a do majetkové podstaty náleží výtěžek zajištění. Zpeněžením zástavy proto nemohlo majetkové právo zástavního věřitele zaniknout, mohlo se pouze změnit v jiné majetkové právo. V této souvislosti je možné analogicky poukázat na obecně přijímanou doktrínu o zachování práva i v případě změny věci, která je obecně uplatňována v zákonném manželském majetkovém režimu (společném jmění manželů, dříve bezpodílovém spoluvlastnictví manželů). Z výkladu Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k § 143 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, vyplývá, že věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou i nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví.[1]

Výklad Vrchního soudu v Praze není výkladem jediným možným. Akcentuje totiž především procesní stránku věci, tedy způsob uplatnění pohledávky zajištěného věřitele, a dospívá k závěru, že je tak možné činit jen v rámci insolvenčního řízení a jen na základě přihlášky pohledávky. Pohledávka je však v pojetí o. z. věcí, byť nehmotnou, a můžeme tak diskutovat o tom, kdo je vlastníkem takové věci a jakým způsobem by se měl svého vlastnického práva dovolávat.

Ust. § 3 odst. 2 písm. f) o. z. zakazuje odepřít komukoli to, co mu po právu náleží. Ust. § 2 odst. 1 o. z. pak přikazuje, aby bylo každé ustanovení soukromého práva vykládáno jen ve shodě s Listinou a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž občanský zákoník spočívá, jakož i se zřetelem k trvalým hodnotám, které tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze přitom chápat tak, že pohledávka na výtěžek ze zpeněžení zajištěné věci nesvědčí zajištěnému věřiteli, ale náleží dlužníkovi a dispoziční právo k ní náleží insolvenčnímu správci. Tento výklad tak popírá věcný (absolutní) charakter zástavního práva, resp. věcný charakter práva zajištěného věřitele na vydání zpeněžení zástavy, k němuž došlo před zahájením insolvenčního řízení, a neřeší otázku vlastnictví dané pohledávky. Hmotné právo se při řešení této otázky dostává do střetu s právem procesním, kdy však aplikace norem procesního práva musí vést ke stejnému výsledku jako aplikace práva hmotného – tedy k respektování zásady formulované v § 3 odst. 2 písm. f) o. z.

Konflikt může vycházet i z toho, že insolvenční zákon je předpisem vydaným před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Vyloučení věci z majetkové podstaty tak chápe zužujícím způsobem, tedy toliko ve vztahu k věcem hmotným – tomuto závěru svědčí např. ust. § 159 odst. 1 písm. b), podle něhož jsou incidenčními spory spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty. Z citovaného ustanovení je zjevné, že právo nebo pohledávku nechápe insolvenční zákon – v rozporu s o. z. – jako věc. Pokud bychom na právo zajištěného věřitele na vydání výtěžku ze zpeněžení zástavy hleděli jako na věc, pak by vlastnické právo k této věci mělo rovněž svědčit zástavnímu věřiteli, a nikoli dlužníkovi, resp. insolvenčnímu správci. Tím, že insolvenční zákon rozlišuje mezi věcí, pohledávkou a právem, dává prostor pro výklad, že zatímco vlastnické právo k věci (hmotnému předmětu) může oprávněná osoba uplatnit vylučovací žalobou a domáhat se, aby tato věc byla vyloučena z majetkové podstaty, vlastnické právo k pohledávce (věci nehmotné) lze uplatnit jen v režimu přihlášení pohledávky, nikoli v režimu excindačního řízení.

Hmotné právo by však nemělo být natolik modifikováno normami práva procesního, mezi něž lze zařadit i insolvenční zákon. Aplikace norem procesního práva musí vést ke stejnému výsledku jako aplikace norem práva hmotného, tedy k respektování výše popsané zásady formulované v § 3 odst. 2 písm. f) o. z. Pokud bychom ve shodě s citovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze dospěli k závěru, že stávající znění insolvenčního zákona striktně trvá na rozlišení odlišných procesních postupů pro (hmotné) věci a pohledávky a ne­umožňuje mimo režim přihlášené pohledávky uspokojit majetkové právo zástavního věřitele na vydání výtěžku ze zpeněžení zástavy, pak by byla namístě i úvaha o novelizaci insolvenčního zákona. V daném případě má totiž zástavní věřitel dvě souběžná práva – jednak právo na plnění pohledávky z právního jednání, tedy na splnění dluhu ze smlouvy o zápůjčce, jednak právo na uspokojení této své pohledávky z výtěžku prodeje zastavené věci, tedy právo na vydání výtěžku ze zpeněžení zástavy (odhlédneme-li pro zjednodušení od hyperochy). Pokud by si zástavní věřitel se zástavním dlužníkem ujednal, že zástavu může prodat i mimo veřejnou dražbu, např. na základě inzerce, učinil by tak a nabyvatel by řádně za prodanou zastavenou věc nezaplatil, pak by bylo věcí zástavního věřitele, a nikoli zástavního dlužníka, aby po nabyvateli zaplacení kupní ceny vymáhal. Současně by osobní dlužník mohl oprávněně namítat, že zaplatí v souladu s § 1370 al. první o. z. jen to, čeho se nedostává, pokud bude výtěžek ze zpeněžení zástavy nižší, než činila pohledávka. V rámci insolvenčního řízení je však Vrchním soudem v Praze dovozováno, že výtěžek ze zpeněžení náleží dlužníkovi, tj. do majetkové podstaty, věřitel má pouze pohledávku ze zápůjčky a výtěžek ze zpeněžení je toliko zajištěním této pohledávky. Taková interpretace, byť by byla shledána za souladnou se zněním insolvenčního zákona, neodpovídá dikci § 1359 odst. 1 o. z.

Pokud však de lege lata připustíme, že věřitel se musí domáhat práva na zaplacení pohledávky ze zápůjčky, nikoli práva na vydání výtěžku ze zpeněžení zastavené věci, ocitáme se v bludném kruhu, pokud bude v insolvenci zástavní dlužník, ale nikoli dlužník osobní, případně, pokud budou v insolvenci oba, a dojde k popsané situaci, totiž, že zástava byla v rámci exekuce zpeněžena, avšak před vydáním rozvrhového usnesení došlo k zahájení insolvenčního řízení.

De lege ferenda by bylo proto namístě vyřešit uvedené konflikty mezi insolvenčním zákonem a občanským zákoníkem ve prospěch ochrany zástavního věřitele, např. výslovným zakotvením práva na výtěžek ze zpeněžení s tím, že jen ta část pohledávky z právního jednání (tj. v daném případě ze zápůjčky), která by převyšovala výtěžek ze zpeněžení, by byla řešena jako pohledávka v rámci insolvenčního řízení. V tomto smyslu by bylo vhodné provázat ust. § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák., které jako jeden z účinků zahájení insolvenčního řízení zakotvuje to, že exekuci, která by postihovala majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze ji však provést, s ust. § 337h odst. 3 o. s. ř, podle něhož po vydání usnesení o příklepu nelze zastavit výkon rozhodnutí.

Oprava pohledávky v insolvenčním řízení

Podle § 188 ins. zák. je povinností insolvenčního správce, aby vyzval věřitele k opravě nebo doplnění přihlášky pohledávky, pokud přihlášku nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost. K opravě nebo doplnění přihlášky musí insolvenční správce věřiteli poskytnout lhůtu v délce nejméně 15 dnů. Současně platí ust. § 192 odst. 4 ins. zák., podle něhož může věřitel až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 9. 2012, č. j. VSPH 101/2012-67, potvrdil, že „insolvenční zákon v § 192 odst. 4 ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 69/2011 Sb. připouští, aby až do skončení přezkumného jednání, dokud není pohledávka zjištěna, byla měněna pouze výše pohledávky, nikoliv pořadí“.

Pokud tedy v popisovaném případě zástavní věřitel ve vadné přihlášce pohledávky uplatnil svou pohledávku jen do výše jím zaplacené jedné třetiny podání, může v rámci opravy přihlášky navýšit pohledávku, a to do výše nezaplacené pohledávky ze zápůjčky včetně příslušenství, bez zohlednění nezaplacených dvou třetin podání. Jinými slovy, shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze lze v praxi (s respektováním ochrany práva zástavního věřitele) naplnit tak, že zástavní věřitel zcela odhlédne od výsledku dražby a bude jednat tak, že k žádnému uspokojení jeho zajištěné pohledávky nedošlo. Titulem jeho pohledávky tak bude zápůjčka – nárok na vrácení zapůjčené částky včetně příslušenství, a nikoli nárok ze zástavní smlouvy – nárok na vydání výtěžku ze zpeněžení zástavy.

Existence zajištění 

Zástavní právo zaniká podle § 1376 o. z. zánikem zajištěného dluhu, podle § 1377 odst. 1 o. z. dále zánikem zástavy, vzdáním se zástavního práva, vrácením zastavené věci zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi, složením ceny zastavené věci nebo uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno. Podle § 337h odst. 1 o. s. ř. zaniká zástavní právo dnem právní moci rozvrhového usnesení vydaného v exekuci, která vázla na nemovité věci.

Ve shodě s právním názorem Vrchního soudu v Praze, citovaným shora, tak lze uzavřít, že zajištění dané pohledávky (ze zápůjčky) trvá a spočívá v právu zajištěného věřitele domáhat se uspokojení pohledávky ze zápůjčky z výtěžku zpeněžení zastavené věci.

Závěr 

Popisovaný případ ilustruje rozpory mezi občanským zákoníkem a insolvenčním zákonem i mezi občanským soudním řádem a insolvenčním zákonem. V praxi lze v podobných případech ve shodě se zásadou vigilantibus iura scripta sunt doporučit věřitelům, aby využili všechny prostředky své ochrany, tedy včetně přihlášení pohledávky z právního jednání (zápůjčky), a to jako pohledávky zajištěné, přičemž jistotou by v daném případě byl výtěžek ze zpeněžení. Tím sice dojde ke zvýšení šance zástavního věřitele získat uspokojení své pohledávky, naznačené rozpory však odstraněny nebudou.

De lege ferenda by proto bylo namístě posílení ochrany i právní jistoty zástavních věřitelů, např. tím, že po právní moci usnesení o příklepu nebude následné zahájení insolvenčního řízení překážkou pro vydání rozvrhového usnesení, pokud jde o rozvrh výtěžku zpeněžení.

 

JUDr. Monika Novotná je advokátkou, partnerkou kanceláře Rödl & Partner, advokáti, v. o. s., a místopředsedkyní České advokátní komory.

---

[1] Jde o stanovisko „K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů“.