Wolters Kluwer ČR, 2020, ASPI

Zákon č. 49/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon o bankovní identitě“) přináší do tuzemského veřejného digitálního prostoru revoluční novinku – tzv. bankovní identitu, bankovní ID či BankID. Bankovní identita umožní zejména digitální ověřování identity klientů bank (bankami se pro účely textu tohoto příspěvku rozumí i pobočky zahraničních bank a poskytovatel identifikačních služeb = prospektivní „special purpose vehicle“ zřízený samotnými bankami) pomocí jejich přístupu do internetového bankovnictví. Přístup k službám eGovernmentu a online službám soukromého sektoru, tak může nově a zdarma nabýt až cca 5,5 milionu klientů bank[1].

Zákon o bankovní identitě předmětného cíle dosahuje sérií koncepčních změn (rozšíření činností, k jejichž výkonu jsou banky oprávněny, a to bez povinnosti bank žádat o rozšíření licence; přístup bank do NIA, tedy národního bodu pro identifikaci a autentizaci; přístup bank do základních registrů; umožnění bankám poskytovat elektronickou identifikaci mimo státní systém e-identifikace; rozšíření možností, jak provést identifikaci klienta na dálku podle AML zákona), jejichž struktury se drželi i autoři komentáře. Těchto koncepčních změn, k nimž byla v rámci legislativního procesu komplexním pozměňovacím návrhem připojena i úprava přístupu do základních registrů pro pojišťovny, je však dosaženo za pomoci změny pouhých 10 paragrafů ve čtyřech různých zákonech. Je tak zřejmé, že před autory předmětného komentáře byla postavena matérie legislativně technicky poměrně subtilní, avšak v poměru ke svému obsahu a dopadům takřka gargantuovská. Autoři se s ní však dokázali vypořádat pro čtenáře srozumitelně, jasně a v rámci možností zákona a řešené problematiky i čtivě.

Hned v úvodu samotného komentáře autoři vhodně upozorňují (při vědomí složitosti předmětného zákona bych se nebál použít výrazu „varují“), že stejně jako zákon o bankovní identitě i jeho komentář je žádoucí číst chronologicky. Autoři prozíravě v největší možné míře přistoupili k tolik potřebnému naředění technicistního jazyka předmětných právních norem a na vhodných místech komentáře používají názorně vysvětlující příklady [např. vysvětlení fungování pravidla 1:1, kdy prostředek elektronické identifikace = bankovní identitu (dále jen „bankovní identita“) budou banky moci používat mimo NIA pro soukromoprávní účely, pouze pokud byl tento vydán již v rámci NIA, dále pak např. rozlišení jednotlivých stupňů důvěryhodnosti bankovní identity, atd.]. Ty dále vnášejí do studia zákona srozumitelnost, a tím zvyšují kýžený stupeň poznání, jehož nabytí čtenáři komentáře logicky očekávají. Ke komentářovému výkladu tedy bylo přistoupeno s jasnou strukturou a jednotlivé podoblasti komentované právní normy byly zpracovány a vysvětleny s náležitou a očekávanou odborností a pečlivostí. V dalším textu si proto dovolím zmínit pouze některé konkrétní aspekty.

Z hlediska obsahu předmětu úpravy se komentář věnuje takřka všem stěžejním, i vedlejším problémům a procesům, které s sebou zákon o bankovní identitě přináší. Je přitom logické, že postihnout zcela všechny problematické detaily zákona v možnostech autorů nebylo. Illustrandi causa – v případě problematiky dohledu nad použitím bankovní identity mimo kvalifikovaný systém, kdy Ministerstvo vnitra bude vykonávat dohled nad použitím bankovní identity pouze v rámci kvalifikovaného systému, mohou autoři komentáře jen stěží odpovědět na otázku, jakým způsobem a zda vůbec bude probíhat výkon dohledu při použití bankovní identity mimo kvalifikovaný systém, pokud se k ní omisivně zachoval samotný zákonodárce.

Ve vztahu k problematice ochrany osobních údajů lze jednoznačně kvitovat, že autoři v části komentáře věnované využití údajů z taxativně vymezených informačních systémů veřejné správy, zaměřili pozornost také na rozbor oprávnění/povinností vyplývajících ze zpracování osobních údajů, tak jak je stanoví GDPR.

Jako doklad toho, že se autoři nebáli postavit i faktickým výkladovým výzvám, jejichž nabízené řešení je jedním z nezpochybnitelných přínosů komentářové literatury obecně, lze uvést následující příklad – v části komentáře věnované rozšíření rozsahu, v jakém mají pojišťovny a Česká kancelář pojistitelů oprávnění využívat údaje ze základních registrů přímým přístupem, totiž autoři správně poukazují na diskrepanci zvolené textace právní normy. V § 129 odst. 3 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, použitém tvaru slova „využívají“ by vztažný rámec legislativních pravidel totiž standardně implikoval povinnost. Důvodová zpráva k zákonu, respektive v tomto případě komplexnímu pozměňovacímu návrhu k problematice daného ustanovení, mlčí. Autoři však napravují zde uplatnitelnou, lehce škodolibou legislativní poučku „kde končí důvodová zpráva, začíná problém“ a uvádějí na pravou míru, že v korelaci s § 2 písm. d) zákona o základních registrech, půjde tak jako v případě bank pouze o oprávnění.

Závěrem nelze předmětný komentář k zákonu o bankovní identitě než doporučit a poblahopřát autorům k jeho vydání. Doporučení přitom kromě vysoké odborné úrovně a propracovanosti komentáře zesiluje i poměrně nešťastný stav důvodové zprávy k předmětnému zákonu (zákon o bankovní identitě byl v průběhu legislativního procesu zásadně upraven komplexním pozměňovacím návrhem, tudíž původní důvodová zpráva ve většině oblastí neodpovídá finálnímu stavu přijaté právní normy). V případě zájmu o důkladné pochopení všech konsekvencí spojených s konstruktem bankovní identity, by proto komentář k zákonu, který ji zavádí, neměl být pouze jednou z možností, nýbrž v podstatě povinnou četbou.

Odkaz na komentář https://bit.ly/3ndameT

[1] Naproti tomu v současné době disponuje prostředkem pro přístup do eGovernmentu (např. e-občanka) podstatně nižší počet občanů ČR, velmi hrubým odhadem nižší stovky tisíc, přičemž ještě nižší počet (vzhledem např. k nutnosti pořídit si na vlastní náklady k e-občance ještě čtečku karet – pro srovnání – Slovenská veřejná správa distribuuje čtečku karet občanům SR k tamější verzi e-občanky zdarma) tento přístup fakticky využívá.

Mgr. Michal Gruber
autor působící na Ministerstvu financí, oddělení Bankovnictví, Odbor Finanční trhy I,
zaměřuje se na problematiku nevýkonných úvěrů, sekuritizace, digitalizace a družstevních záložen