Poslanecká sněmovna finalizuje projednávání komplexní exekuční novely, kterou před dvěma lety předložila vládě ministryně spravedlnosti. Jedná se o upravený návrh, který se v minulosti hned dvakrát neúspěšně pokoušel prosadit předchozí ministr Robert Pelikán. Legislativní rada vlády ale návrh vždy vrátila k přepracování. Podle JUDr. Antonína Blažka, autora níže uvedeného článku, totiž návrh celkově trpěl řadou chyb a některé jeho principy nejsou žádoucí. Při třetím předložení byla Legislativní rada vlády jednoduše obejita a návrh byl postoupen do Poslanecké sněmovny, kde se nevyhnul vlně kritiky a stal se terčem masivní palby pozměňovacích návrhů nejrůznější povahy, od technických pro ryze populistické.  

V ústavněprávním výboru byl návrh poměrně zásadně „vykuchán“, když z něj vypadla například příliš komplikovaně napsaná koncentrace exekucí založená na principu jeden dlužník – jeden exekutor, dále necitlivě tvrdá povinná záloha na náklady exekuce, faktické znemožnění změny exekutora v průběhu řízení nebo přidělení exekutora na bázi místní příslušnosti v případě, že povinný již nějakou exekuci má. Všechno to byly nesystémové návrhy vytrhávající z exekučního řádu základní pilíře, na nichž od počátku funguje. Kdyby tyto změny prošly, pak by se exekuční řízení stalo pro účastníky řízení nesnesitelným a pro všechny zúčastněné neúměrně drahým a administrativně náročným kolbištěm.

Ministryně spravedlnosti se nechala slyšet, že celý návrh zákona možná vezme zpět. Osobně jsem přesvědčen, že by to za dané situace bylo nejlepší řešení.

Návrh byl od počátku nekvalitní, nebyl schopen dostát kladeným cílům jako je například zlevnění řízení nebo přispění k vyřešení problému vícečetných exekucí. Ve skutečnosti by řízení značně zkomplikoval a zdražil. I po úpravách v ústavněprávním výboru v návrhu zbývá řada rozbušek, které by řízení zaplevelily natolik, že by bylo zapotřebí další revizní novelizace, která by zavedené změny odstranila. Do té doby by se exekutoři, soudy i účastníci řízení utápěli v procesních nesmyslech.

V novele totiž zůstávají celé desítky „změn pro změnu“, kde se tu mění slovo, tu zavádí nová povinnost exekutorovi nebo účastníkům, tu se něco zdražuje a někdo to musí zaplatit nebo to někoho poškodí. Nic se nezlevňuje, nic se nezjednodušuje.

Novela je protivěřitelská – navrhuje se velmi necitlivě a paušálně zavést povinné zastavování exekucí, kde jediným kritériem je délka exekuce, ale už se vůbec nebere ohled na důvody, pro které exekutor nemohl exekuci vykonat. K povinnému zastavení by mělo docházet i v případech, kdy exekutor zajistil majetek dlužníka, ale ten se brání tak dlouho, že exekutor majetek ve stanovené době nemohl a vlastně ani nesměl zpeněžit a uspokojit věřitele. Rovněž je mi proti srsti, že by se měly zastavovat exekuce další v pořadí jen proto, že čekaly na pořadí například u srážek ze mzdy příliš dlouho. Je třeba mít na paměti, že exekuce není zlo, ale zákonem předvídaný následek nezaplacení dluhu, a že je v pořádku, pokud exekuce trvá tak dlouho, dokud se neukončí exekuce, která je v pořadí před ní. Věřitel nemůže za to, že jeho dlužník má více exekucí, naopak dlužník by ze své zadluženosti neměl neoprávněně těžit na úkor svých věřitelů.

Problematická je i doba tříletého testu pro zastavení exekuce. Ta odpovídala době před možná pěti lety, ale od té doby se dramaticky zvýšily nezabavitelné částky u srážek ze mzdy, řada způsobů exekuce byla omezena a doba potřebná k ukončení exekuce jejím vymožením se zákonitě prodloužila. Na tuto necitlivost právnická obec upozorňuje dlouhodobě, avšak dosud nebyla vyslyšena.

A konec konců, i když bude exekuce zastavena, pak dlužníkovi zcela jistě příliš nepomůže, že bude to on, kdo náklady zastavené exekuce zaplatí. Na to stát nepamatoval.

Proti dlužníkovi i jeho věřiteli jde například zavedení paušální náhrady za provádění srážek ze mzdy. V řadě exekucí se po zásadním zvýšení nezabavitelných částek v posledních dvou letech daří provádět srážky ze mzdy jen v řádu několika málo desítek korun (dříve to byly tisíce). Pokud by měl plátce mzdy mít za provedení srážky náhradu třeba ve výši 50 korun, pak by toho na věřitele už moc nezbylo. Dlužníkův dluh by neklesal, ale rostl by na úrocích.

Jak vidno, z nekvalitní předlohy o dvou stovkách změn, která přišla o svůj nosný princip, z něhož vůbec vycházel celý motiv jejího vzniku, se kvalitní a užitečný zákon udělat nedá a jako nosič pozitivních změn se nehodí. Na to obsahuje až příliš mnoho balastu. Není proti divu, že kupříkladu pozměňovací návrh na zavedení chráněného účtu je nyní raději projednáván jako samostatný návrh zákona.

Pokud se ministryně spravedlnosti nakonec rozhodne vzít celý návrh zpět, bude to pro účastníky řízení jen dobře.

JUDr. Antonín Blažek
autor působí jako advokát v Uherském Hradišti
Foto: Pixabay a archiv JUDr. A. Blažka