Info.cz Online Media s. r. o., Praha, 2020, 126 stran, 290 Kč.

Věděl jsem sice, když jsem bral recenzovaný výtisk do ruky, že to není kniha ryze odborná, ale spíše publicistická, ale že přichází s tak originálním a absurdním humorem pojednanou sci-fi teorií trestů, to jsem nečekal. Co si také může člověk pomyslet, když po kapitolách Veřejné ponížení a Trest smrti následují kapitoly Trestání pohledem Pavla Šámala, Trestání pohledem Tomáše Sokola, a dokonce Trestání pohledem Marka Bendy nebo piráta Jakuba Michálka?

Živě jsem si představil, jak se pachatel pod přísným pohledem Tomáše Sokola stává menším a menším, až zmizí z povrchu zemského. Nebo že pod pohledem Marka Bendy padne na kolena a slíbí vlastnoručně vyrobit a na místě činu vyzvednout tři metry vysoký kříž a každý rok ve výroční den spáchání svého skutku se k němu po kolenou připlazit od nejbližší železniční zastávky a mrskat se přitom důtkami po holých zádech? A pohled piráta Jakuba Michálka jasně dává pachateli na vědomí, že se za chvíli bude houpat na ráhně. Lepší pro pachatele by ovšem bylo pod shovívavým pohledem Pavla Šámala věnovat polovinu svého majetku oběti trestného činu a druhou polovinu poslat na účet Ministerstva spravedlnosti za účelem vylepšení vybavení našich věznic. Bylo by to elegantní a originální řešení, bohužel tak to autoři knihy nemysleli. Pochopil jsem, že čeština nabízí i jiný sémantický výklad uvedených názvů těchto kapitol.

Teď ale vážně. Téma knihy je důležité a rozhodně je dobře, že vyšla a že způsobem zpracování má šanci dostat se do zorného pole nejen odborníků, ale i laiků. Hypertrofické ukládání trestů odnětí svobody našimi soudy je fakt, stejně jako to, že jsme tady „lepší“, než je průměr států EU. V knize uvedené srovnání s Německem je ilustrativní. Tím pádem jsou ale vězení přeplněná, podmínky v nich nejsou vhodné pro uskutečňování účelu trestu a výstavba dalších věznic to vyřešit nemůže. To jsou výchozí teze knihy a její autoři konstatují, že už stávající zákony umožňují ukládat řadu jiných trestů, které by měly zřejmě lepší efekt než odnětí svobody. Trochu zavádějící je jen název, protože nejde o tresty, které dnes nemáme a které by mohly existovat podle nějaké budoucí právní úpravy, ale v knize se pojednává jen o trestech, které už v našem právním řádu existují, byť nejsou používány v takové míře, v jaké by to bylo vhodné.

Trest odnětí svobody je plodem osvícenství, jak uvádí Michel Foucault ve své knize z roku 1977 Dohlížet a trestat (český překlad vyšel v nakladatelství Dauphin v roce 2000). Tato doba chtěla vymýtit staré pověry a krutosti, ale podle Foucaulta je nahrazovala snahou o absolutní dohled nad obyvateli státu, o jejich výchovu k pořádku a k práci, aby neměli myšlenky na zločinné jednání. K tomu sloužily různé instituce jako sirotčince, blázince a pracovní zařízení pro lidi, kteří se ničeho špatného, alespoň z našeho dnešního pohledu, nedopustili, a vězení pro ty horší, kteří se už něčeho špatného dopustili. Tato osvícenská utopie, že totiž vězení z pachatele vychová řádného člověka, přetrvává jen z jakési setrvačnosti. Jak vyplývá z textu, v blahodárné působení tohoto trestu už málokdo věří. Jde už jen o nejjednodušší formalitu, jak se vypořádat s pachatelem, a proto ji využívají státní zástupci a soudci v režimu jisté rutiny.

Ostatní tresty, které kniha všechny uvádí (tedy ty, které existovaly v létě 2019, jak autoři v závěru upozorňují), jsou zákonem označovány za alternativní, což je možná poněkud zavádějící terminologie. Na str. 66 se k tomu cituje Libor Dušek, vedoucí Katedry národního hospodářství Právnické fakulty UK v Praze – že by bylo žádoucí pojmosloví otočit a nenazývat např. peněžitý trest alternativní, ale naopak vězení jako alternativu k trestu peněžitému. Podobně se vyjadřují i v knize zpovídaní právníci.

K jednotlivým alternativním trestům se vyslovují výše uvedení právníci v rozhovorech, jež s nimi autoři vedou. V tom, že trest odnětí svobody je ukládán přespříliš, se shodnou. Zajímavé je, že se shodnou i na tom, že se přespříliš ukládají tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, což bych pokládal v kontextu dalších úvah za spíše prospěšné. Jaké jiné tresty ukládat a jak zapůsobit na soudce, aby je více používali, na tom se neshodnou. Shodnou se však na tom, že nové tresty vymýšlet a zavádět netřeba.

Řeknu teď něco kacířského – soudcovská nezávislost je samozřejmě potřebná, nicméně má i svoji odvrácenou tvář. Soudci pracují v režimu určité rutiny. To je normální u každého člověka a soudce je také jenom člověk. Ke změně přístupu je nelze ani prvoplánově nutit na seminářích, jak uvádí Pavel Šámal, protože by to zasahovalo do jejich nezávislosti. Z toho plyne, že i kdyby se všichni odborníci na forenzní psychologii a trestní právo shodli na tom, že z hlediska dosažení účelu trestu – který ovšem už není v zákoně explicitně vyjádřen – je třeba ukládat převážně alternativní tresty, každý soudce může z titulu své nezávislosti vědecké závěry nerespektovat. Tady je ovšem řada na zákonodárci, aby přímo ze zákona vyplývala povinnost uložit v určitých případech jiný trest než odnětí svobody. Jinak, zdá se, zůstaneme stále v zajetí osvícenské utopie.

Kniha zastává tezi, že neexistuje přímá úměrnost mezi výší trestů a mírou zločinnosti. Myslím, že tady by se mělo uvést příkladmo, o jaké výzkumy se tyto názory opírají. Uvedl bych příklad opaku – osobně jsem se znal s jedním člověkem, který od 30. let minulého století působil jako četník na služebně jednoho pražského obvodu. Ten si dobře pamatoval, že za tzv. protektorátu výrazně klesla násilná trestná činnost. Celou tu dobu jsme řešili jen vloupačky do bytů, kapesní krádeže nebo hospodské fackovačky, ale ne vraždy, násilné loupeže nebo těžká ublížení na zdraví, říkal. Proč? Protože režim byl brutální a dostat se do koncentráku nebo být po krátkém procesu nacistickou justicí popraven byl silný odstrašující argument. Samozřejmě tento příklad je extrémní, ale svědčí o tom, že in extremis existuje opačná korelace.

Co je účelem trestu, to je ve své podstatě filozofická otázka, kterou tato kniha nemůže vyřešit a nemůže to vyřešit ani bádání v určitém specializovaném oboru. Pouze celostní pohled může nějakým způsobem odpověď zformulovat. V knize je tedy preferován názor, že z různých důvodů – k nimž patří i čistě pragmatická snaha o vyprazdňování přeplněných věznic – je lepší trestat mírně a snažit se docílit toho, aby pachatel po vykonání trestu žil nadále tzv. řádným životem, tedy aby s ním už nebyly problémy. Poukazuje se tady na to, že by mělo být i legislativně posíleno postavení Probační a mediační služby tak, aby se mohlo s odsouzenými pracovat v průběhu výkonu trestu i po jeho ukončení, aby měl podmínky pro zařazení do života společnosti a uměl je využívat. Což je samozřejmě potřebné, protože recidiva je u nás značná.

Kniha je tedy podnětná v tom, že shrnuje současnou situaci v naší trestní politice a prezentuje názory našich předních právníků. Pro případné další vydání bych doporučoval přece jen jedno doplnění: opomíjí se totiž postavení obětí trestných činů. Stávající zákon o obětech trestných činů umožňuje poměrně rozsáhlou pomoc ze strany státních orgánů, včetně pomoci finanční, nicméně oběť stále nemá možnost vyjádřit se k potrestání pachatele, což chápu jako relikt osvícenského absolutismu, který jak pachatele, tak oběť chápe jen jako objekty působení státní moci, jako lidi bez vlastní vůle. Oběť je tak naprosto závislá na státu, jestli a jak bude stíhat pachatele, který jí ublížil. Řešení by bylo např. v možnosti podat soukromoprávní trestní žalobu, jak to bylo možné za 1. republiky. A co zavést možnost rozhodčího řízení v trestním právu? Když se v takovém řízení může rozhodovat o miliardových sporech mezi korporacemi, proč by se tak nemohlo rozhodovat o odškodnění obětí pachateli? Myslím, že téma „tresty budoucnosti“ nabízí ještě mnoho otázek k prozkoumání.

JUDr. Jan Tuláček, advokát