Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, 272 stran, 650 Kč.

Na trh odborné literatury se dostává nová publikace zabývající se likvidací obchodních korporací, zpracovaná pod vedením prof. Jarmily Pokorné z Katedry obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Autorů věnujících se problematice likvidace není příliš mnoho, monografií pak ještě méně, a proto vítám, že se nabídka v této oblasti rozšiřuje.

Publikace je sice rozdělena do pěti kapitol; dá se však říci, že se skládá ze tří částí. První část zahrnující první dvě kapitoly je zaměřena na zasazení fáze likvidace do životního cyklu obchodní korporace, rozpoznávání a odvracení krizí.

Jádrem publikace je třetí a čtvrtá kapitola, v níž je pozornost věnována podrobnému rozboru aktuální právní úpravy zrušení obchodní korporace a její likvidace, především pak otázkám spojeným s osobou likvidátora (povolání likvidátora do funkce, předpoklady výkonu funkce, odměňování, postavení v rámci organizační struktury obchodní korporace apod.).

Poslední část knihy obsažená v páté kapitole je praktickým průvodcem procesem likvidace obsahujícím charakteristiku jejích jednotlivých kroků. Praxe zajisté uvítá, že vedle popisu jednotlivých fází likvidace tato část obsahuje i vzory právních dokumentů, které pravidelně naleznou uplatnění v průběhu likvidace. Závěrečná část této kapitoly je věnována souvisejícím daňovým otázkám.

Z textu i ze samotného vyjádření autorů je zřetelné, že jejich snahou bylo především vytvořit použitelnou pomůcku pro praxi, která s likvidací každodenně přichází do styku. Přes toto primární zaměření se monografie nevyhýbá rozvíjení odborné diskuse o sporných právních otázkách. Jejím velkým kladem je, že reaguje na současný stav judikatury a odborné literatury, jejichž názory buď přebírá či rozvíjí, anebo s nimi polemizuje, resp. nabízí úplně nová řešení. To kvituji s povděkem, protože tím publikace přispívá k prohloubení odborné diskuse o nejednotně interpretovaných otázkách.

Z nich bych pro ilustraci zmínila tři, které se v poslední době staly předmětem diskuse a na něž v doktríně a judikatuře nepanuje shoda. Začnu s otázkou dopadů vstupu obchodní korporace do likvidace na její právní jednání. Jarmila Pokorná předestírá dosavadní přístup nauky a judikatury, který tenduje k omezení právní osobnosti likvidované obchodní korporace či alespoň k omezení zástupčího oprávnění likvidátora a ostatních zástupců, přičemž s ním polemizuje a na základě přesvědčivé argumentace dovozuje, že pravidla obsažená v § 188 ve spojení s § 196 odst. 1 o. z., o něž se tento přístup opírá, jsou konkretizací péče řádného hospodáře a nemají účinky vůči třetím osobám (str. 57 až 60). S tímto závěrem plně souzním a jsem ráda, že byl publikován a že se tak může stát předmětem odborných diskusí.[1]

Druhou zajímavou otázkou vybranou pro ilustraci zajímavosti a šíře otázek souvisejících s likvidací a jejich (ne)specifičností je, zda lze na likvidátora aplikovat pravidlo business judgment rule. Jarmila Pokorná se na rozdíl od Lucie Joskové[2] opatrně kloní k závěru, že se na něj toto pravidlo neuplatní, protože po vstupu do likvidace již nelze uvažovat o podnikatelském rozhodování, protože podnikání obchodní korporace skončilo (str. 140). S tímto závěrem si dovolím polemizovat. Soudím, že i po vstupu do likvidace až na výjimky obchodní korporace pokračuje ve svém podnikání, byť s cílem jeho postupného útlumu a skončení. Pokračuje-li obchodní korporace v podnikání, které v tomto kontextu chápu jako provoz obchodního závodu, pak nelze vyloučit ani existenci podnikatelských rozhodnutí, a tím ani aplikaci pravidla business judgment rule. Představme si, že likvidovanou obchodní korporací je společnost provozující síť maloobchodních prodejen. I po jejím vstupu do likvidace může probíhat jejich další provoz, tedy podnikatelská činnost, mimo jiné proto, aby byly rozprodány zásoby zboží. Rozhodnutí o tom, v jakém pořadí bude docházet k jejich uzavírání, případně prodeji, je podle mého soudu podnikatelským rozhodnutím, u něhož není vyloučena aplikace pravidla business judgment rule.

Ochutnávku ze zajímavých sporných otázek ukončím otázkou vlivu vstupu obchodní korporace do likvidace na působnost valné hromady, konkrétně otázkou, zda k prodeji obchodního závodu, resp. jeho podstatné části, likvidátor potřebuje souhlas valné hromady nebo ne. Jarmila Pokorná na str. 123 předestírá argumenty zastánců jak závěru o tom, že souhlas valné hromady je nutný, nemá-li být právní jednání stiženo vadou a vystaveno možnosti vznesení námitky relativní neplatnosti podle § 48 z. o. k., tak argumenty zastánců opačného názoru.

Hlavním argumentem pro závěr, že schválení valné hromady není během likvidace vyžadováno, je, že v této fázi po zrušení obchodní korporace již není třeba chránit zachování předmětu podnikání (činnost) skrze vlastnictví určitého obchodního závodu, jehož ztráta by nutně znamenala změnu předmětu podnikání, protože zrušením obchodní korporace zanikl zájem společníků na jeho zachování a jeho prodej může být velmi efektivním způsobem naplnění účelu likvidace.

Základním argumentem pro zachování působnosti valné hromady v této věci i v průběhu likvidace je, že zákon pro etapu likvidace tuto záležitost výslovně nevyjímá z působnosti valné hromady a že podmínky prodeje obchodního závodu či jeho podstatné části mají vliv nejen na uspokojení věřitelů, nýbrž i na výši likvidačního zůstatku. Spor není vyřešen; z opatrnosti je doporučováno schválit prodej obchodního závodu či jeho podstatné části valnou hromadou, a vyloučit tak případné spory. Domnívám se, že v úvahu přichází i možnost předběžného vymezení podmínek prodeje obchodního závodu v rozhodnutí o zrušení obchodní korporace, jakož i následné schválení uskutečněného prodeje při schvalování konečné zprávy o průběhu likvidace a návrhu na použití likvidačního zůstatku.

Závěrem shrnuji, že vydání této knihy vítám a doporučuji ji k přečtení všem, kteří se o právní úpravu likvidace zajímají. Ocení ji však zejména ti, kterým je především určena, a to odborníci z praxe, kteří poskytují likvidovaným obchodním korporacím právní, účetní a daňové poradenství, jakož i ti, kteří se podílejí na její správě v této etapě jejího života, tedy především likvidátoři.

JUDr. KATEŘINA EICHLEROVÁ, Ph.D., odborná asistentka na Katedře obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze

[1] Souznění není nahodilé, protože k témuž závěru jsme dospěly obě nezávisle na sobě (srov. K. Eichlerová: Dopady vstupu právnické osoby do likvidace na její právní jednání, Soukromé právo č. 2/2019, str. 19-28).

[2] L. Josková in L. Josková, M. Pravdová, I. Zacharová: Likvidace obchodních společností, C. H. Beck, Praha 2017, str. 58-59.