Soudní řízení je mimo jiné ovládáno zásadou projednací a zásadou ústnosti. Obecné pravidlo je projednat věci při jednání, při němž se provádí dokazování. Možnost projednání věci samé bez nařízení jednání je zakotvena v ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), které představuje výjimku z tohoto pravidla (§ 115 o. s. ř.). Jeho smyslem je zajistit hospodárnost řízení v případě, kdy všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů. Ustanovení § 115a o. s. ř. tak znamená prolomení zásady ústnosti a projednací, avšak za situace, kdy účastník požádá o nařízení jednání k projednání věci, je soud povinen jednání nařídit a zajistit tak účastníkovi možnost předstoupit před soud. V opačném případě by bylo porušeno právo účastníka na přístup k soudu a právo na projednání věci v jeho přítomnosti.[1]

 

Projednání věci bez nařízení ústního jednání je institutem sporného řízení. Tento postup proto nelze využít ve věcech, v nichž lze řízení zahájit i bez návrhu, a rovněž ve věcech, které byly dříve upraveny v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013). [2] Z režimu rozhodování soudu bez jednání jsou s účinností od 1. 1. 2014 vyloučena řízení, která upravuje nyní zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), jenž v ustanovení § 19 zakotvil obecnou povinnost nařídit jednání. Bez jednání lze rozhodnout pouze v případech taxativně stanovených v z. ř. s. Toto dopadá i na řízení o rozvod manželství, které je upraveno v § 383 a násl. z. ř. s. Z ustanovení § 389 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že ve věci rozvodu nemůže být rozhodnuto bez nařízení jednání.[3] Rozhodnutí ve věci rozvodu manželství bez nařízení jednání by bylo v rozporu se zákonem. To ale neplatí bezvýhradně. Kromě možnosti upuštění od výslechu v případě velkých obtíží spojených s jeho provedením, existuje výjimka v případě tzv. nesporného rozvodu. Jsou-li totiž splněny podmínky pro tzv. nesporný rozvod manželství,[4] soud nařídí jednání, při němž provede výslech účastníků tehdy, když z listinných důkazů, jež jsou již obsahem spisu, vyplývá, že rozvod manželství účastníků může být v rozporu se zvláštním zájmem nezletilého dítěte účastníků, přičemž výslech účastníků (jeho rodičů) by tuto skutečnosti mohl ozřejmit. Tento výslech soud může provést i v případě, kdy není žádným z účastníků navržen jako důkaz.[5]

Aby soud mohl postupovat podle § 115a o. s. ř., je nutné současné splnění dvou podmínek. Předně ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a zároveň se účastníci práva na projednání věci vzdali, příp. s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

Základním předpokladem projednání věci bez nařízení jednání je, že všechny rozhodné skutečnosti jsou zřejmé z obsahu spisu.[6] Bez nařízení jednání smí soud rozhodnout jen tehdy, pakliže má za to, že předložené listinné důkazy prokazují všechna relevantní skutková zjištění. K projednání věci samé tedy není třeba nařídit jednání pouze za situace, kdy účastníci prostřednictvím předložených listinných důkazů a shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy zjištěn skutkový stav věci. Postup soudu dle § 115a o. s. ř. tedy dále představuje výjimku z pravidla o způsobu provádění dokazování.[7] Není-li na základě předložených listin náležitě zjištěn skutkový stav věci, musí soud jednání nařídit, i kdyby se účastníci práva na projednání věci vzdali, nebo s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili. Soud musí jednání nařídit i tehdy, ukáže-li se, že některý z účastníků nesplnil svou povinnost tvrzení či povinnost důkazní, neboť účastníku je v tomto případě nutné poskytnout poučení dle § 118a o. s. ř. a soud tuto povinnost bez nařízení jednání splnit nemůže.[8] Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí bez nařízení jednání nelze založit na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní.[9] Jednání proto soud musí nařídit vždy, stojí-li proti sobě rozporná skutková tvrzení účastníků anebo rozhodnutí závisí na skutečnosti, kterou jeden z účastníků tvrdí, avšak neprokazuje ji. Postup dle § 115a o. s. ř. však nemusí vést pouze k vyhovění žalobě, nýbrž soud může tímto postupem žalobu i zamítnout.[10]

Předpoklady pro postup dle § 115a o. s. ř. nejsou primárně splněny v případě, kdy účastník k prokázání svých tvrzení navrhne rovněž i jiné než listinné důkazy, zejm. výslech svědků či výslech účastníků. To ale neplatí bezvýjimečně, neboť za situace, kdy rozhodná tvrzení jsou již prokázána právě listinnými důkazy nebo se jedná o jiný než listinný důkaz, který je pro posouzení věci irelevantní, nebrání tato skutečnost, aby soud danou věc rozhodl postupem dle § 115a o. s. ř.

Další podmínkou, bez níž soud nemůže k vydání rozsudku bez nařízení jednání přistoupit, je stanovisko účastníků k danému postupu soudu, resp. souhlas účastníků s tímto postupem. Rozhodnutí o takovém postupu je plně v dispozici účastníka řízení. Souhlasem s postupem dle § 115a o. s. ř. se účastník vzdává svého práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Pokud soud zamýšlí rozhodnout ve věci samé bez nařízení jednání, vyžaduje buď výslovný souhlas účastníků s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, anebo postupuje podle § 101 odst. 4 o. s. ř.[11] Postačí i souhlas presumovaný, který nastává, když účastníci ve stanovené lhůtě výslovně nesdělí, že s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí. Shora uvedená výzva k vyjádření může být účastníku doručena i tzv. náhradním způsobem postupem dle § 50 o. s. ř., který upravuje doručení jiných písemností. Nelze však pominout, že doručuje-li soud současně žalobu, je nutné s odkazem na § 79 odst. 3 o. s. ř. doručit písemnost do vlastních rukou podle § 49 o. s. ř.

Jestliže se účastník práva účasti na projednání věci nevzdá či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasí, nemůže soud ve věci samé bez nařízeného jednání rozhodnout. Pokud by soud nedostál své povinnosti nařídit jednání a zajistit tak účastníku možnost účastnit se jednání, porušil by právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [12].

Pokud jsou splněny obě výše uvedené obligatorní podmínky, může soud ve věci samé bez nařízení jednání rozhodnout.

Soud však nesmí vydat rozsudek bez jednání, pokud se žalovaný sice takovému postupu výslovně nebrání, avšak ve vyjádření uvede takové okolnosti, které mají vliv na rozhodnutí ve věci a nejsou předmětem shodného tvrzení účastníků či nevyplývají z důkazů, které jsou obsahem spisu. Pokud na základě výzvy soudu dle § 115a o. s. ř. některý z účastníků doplní skutková tvrzení či označí nové důkazy, které mohou být důvodem pro jiné rozhodnutí ve věci samé, musí soud v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu výzvu podle § 115a o. s. ř. zopakovat a účastníky na učiněné doplnění a změny upozornit.

Domníváme se, že při postupu podle § 115a o. s. ř. by se měl soud pokusit zjistit stanovisko žalovaného k podané žalobě a s jeho vyjádřením by pak měl žalobce vždy konfrontovat, aby se mohl rozhodnout, zda s postupem dle § 115a o. s. ř. vyjádří svůj souhlas či nikoli. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR však za situace, kdy žalobce v žalobě uvedenými tvrzeními unesl břemeno tvrzení a prostřednictvím předložených listinných důkazů i unesl důkazní břemeno, může soud i bez zjišťování stanoviska žalovaného věc projednat a rozhodnout bez nařízení jednání, neboť v takovémto případě by výzva k písemnému vyjádření představovala pouze zbytečný průtah v řízení, resp. skutečnost, že žalovaný v takovém případě nebyl vyzván k vyjádření, postupu podle § 115a o. s. ř. nebrání.[13] Pokud však soud vyzve žalovaného k vyjádření se k žalobě, musí výzvu, zda souhlasí s postupem dle § 115a  o. s. ř. žalobci zaslat až poté, co obdrží stanovisko žalovaného, aby se žalobce s jeho případným vyjádřením mohl seznámit a reagovat. Zákon vychází z toho, že pokud účastník udělí souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, jsou mu listiny založené ve spise známé a nemá vůči nim námitky. Účastníci by se proto měli po doručení výzvy soudu k postupu dle § 115a o. s. ř. seznámit s obsahem spisu a rozhodnout se, zda udělí souhlas, až po nahlédnutí do spisu.

V praxi se málokdy stává, že účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, když ve většině případů zejm. žalovaní žádají, aby jejich věc byla projednána při nařízeném jednání. Autorky se již setkali i s podáním, v rámci něhož žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez jednání, avšak pod podmínkou, že soud žalobě vyhoví. K takto formulovanému souhlasu žalobce, který obsahoval podmíněný procesní úkon, však soud přihlížet nemůže (§ 41a odst. 2 o. s. ř.) a vychází z toho, že souhlas nebyl dán.[14]

Postupovat dle ustanovení § 115a o. s. ř. soud dále nemůže ani v řízení, v němž je účastníkem žalovaný, jehož faktický pobyt není znám a doručuje se mu pouze na základě fikce. V případě nekontaktního účastníka dochází k aplikaci dvou fikcí zároveň a takový postup není ústavně konformní. K výzvě podle ust. § 115a o. s. ř. se totiž v praxi běžně připojuje doložka dle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. Tuto výzvu lze fiktivně doručit na evidenční adresu účastníka, na níž se ale fakticky nezdržuje. Soud v takovém případě vychází z fikcí, že písemnost žalovanému byla doručena a rovněž že žalovaný s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Takový postup je však v rozporu se základními zásadami občanskoprávního řízení a taktéž s judikaturou Ústavního soudu ČR, která vybízí k úspornějšímu používání fikcí.

Postupuje-li soud dle § 115a o. s. ř., přestože nekoná ústní jednání, musí rozsudek vždy veřejně vyhlásit (§ 156 odst. 1 o. s. ř).

Pokud soud prvního stupně ve věci rozhodne postupem dle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, aniž by se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, příp. s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, je jeho rozhodnutí postiženo zmatečností, neboť soud v průběhu řízení nesprávným postupem odňal účastníku možnost jednat před soudem. Za situace, kdy tímto nesprávným procesním postupem znemožní účastníku realizaci procesních práv, které mu dává o. s. ř., zatíží řízení jinou vadou (§ 229 odst. 3 a § 212a odst. 5 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. V takovémto případě pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219a odst. 1 o. s. ř. zruší a věc podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.[15]

S ohledem na shora uvedené lze účastníkům doporučit, aby k udělení souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání přistupovali opatrně po pečlivém zvážení všech okolností dané věci s vědomím, že rozhodne-li soud ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., řídí se v odvolacím řízení projednání věci systémem neúplné apelace, který spočívá v tom, že skutečnosti a důkazy nesdělené před soudem prvního stupně mohou být před odvolacím soudem úspěšně uplatněny jen výjimečně za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř.[16]

 

JUDr. Marie Rychtářová, autorka je místopředsedkyní Okresního soudu ve Strakonicích
JUDr. Hana Jandová, autorka je asistentkou soudce

 

---

[1] Dle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen “Listina základních práv a svobod”) se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům – nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3679/12.

[2] Řízení o povolení uzavřít manželství, řízení o určení a popření rodičovství, řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, řízení o osvojení, řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob.

[3] Povinnost nařídit jednání v rozvodovém řízení je v z. ř. s. stanovena duplicitně, jednak v ust. § 19              a dále v ust. § 389 odst. 1.

[4] srov. § 757 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku

[5] ustanovení § 389 odst. 1 je lex specialis vůči § 390 z. ř. s.

[6] usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 164/2006 (R 87/2008)

[7] Podle § 129 odst. 1 o. s. ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující.

[8] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1696/2005

[9] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 29 Odo 1198/2003

  nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2440/19

[10] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009

[11] Podle § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.

[12] nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 3271/09

[13] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1826/2013

[14] usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015 č. j. 91 Co 188/2015-48

[15] usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 399/2010

[16] rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 566/2003