Doktor Gerhardt Bubník, český advokát s německým jménem, anglickým vystupováním, americkým vzděláním na prestižní Harvardově univerzitě, a hlavně člověk s otevřeným srdcem,  dnes slaví své 85. narozeniny.

Přestože procestoval téměř celý svět a má mnoho mezinárodních zkušeností ze sportu i práva, vždy se nejraději vracel do své advokátní kanceláře v centru Prahy, ve které je „doma“ už téměř šest desetiletí. Tady se setkával se svými klienty, odtud vstoupil v roce 2016 do Právnické síně slávy a zřejmě i zdejší zdi byly němým svědkem jeho nápadu na zvláštní cenu za významnou Pro bono aktivitu, která bude navždy spojena s jeho jménem. Bylo mu totiž líto, že vítězové právě této kategorie ankety Právník roku, kteří poskytují právní služby znevýhodněným nebo nemajetným lidem zdarma, nedostávají k ceně žádnou finanční odměnu… Takový je dnešní jubilant!

Advokátní deník blahopřeje Gerhardtu Bubníkovi k významnému životnímu jubileu a čtenářům nabízí rozhovor s ním, který byl vydán v knize Nestoři české advokacie.

 

JUDr. Gerhardt Bubník, LL.M.

* 23. 7. 1935 v Praze, v advokacii od roku 1958

Gentleman britského střihu s životopisem, který by jiným stačil na několik životů. Špičkový sportovec, první Čech, který kdy absolvoval práva na Harvardově univerzitě, mezinárodní rozhodčí, arbitr mezinárodního rozhodčího soudu pro sport, držitel Olympijského řádu a ceny MOV za boj proti dopingu. V roce 2015 obdržel Zlatý odznak České advokátní komory a v roce 2016 byl uveden do Právnické síně slávy. Loajalita ke klientovi je prvním přikázáním JUDr. Gerhardta Bubníka. Řídí se tím, že „Pravda“, kterou má ve znaku jeho alma mater, je důležitější než nečestné vítězství vlastního týmu!

 

Po kom jste, pane doktore, dostal tak neobvyklé křestní jméno?

To bylo přání mé tetičky. Ani nevím, kde to jméno vzala. Nikde v příbuzenstvu jsme takové neměli. Ovšem nikdy jsem ho neužíval. V celé rodině a mezi přáteli jsem od malička Karel, spolužáci z anglického gymnázia mi říkají Charlie a Američani mi říkali Gerry.

Než jste se stal advokátem, proslavil jste se jako krasobruslař. Kdo Vám koupil první brusle?

Určitě táta, který chodil po válce na Zimní stadion na Štvanici. Můj nevlastní bratr Václav Bubník tam hrál hokej a později byl dokonce hokejovým reprezentantem. Jeden trenér krasobruslení, který se krátce předtím vrátil z koncentráku, stejně jako můj táta, dělal nábory na krasobruslení. Trénoval jenom děti a řekl tátovi: „Když Vašek dělá hokej, tak nám dej Karla do oddílu.“ Tak jsem začal bruslit.

Kolik Vám bylo let?

Jedenáct let, tedy dost pozdě na začátek sportovní kariéry. Jsem vrstevník a kamarád známého československého krasobruslaře a olympionika Karola Divína. Společně jsme závodili. Byl vynikající, já byl vždycky nanejvýš druhý. Dvakrát mě nominovali na mistrovství Evropy. Poprvé v roce 1956, kdy se konalo v Paříži. To už jsem měl i pas, sbaleno vybavení i reprezentační oblečení, ale dva dny před odjezdem bylo rozhodnuto, že pojede jenom Karol Divín. Tak jsem to všechno musel zase odevzdat. Podruhé v roce 1957 bylo mistrovství Evropy ve Vídni. Tam jel za mě třetí z mistrovství s odůvodněním, že je mladší a nadějnější. Mně bylo dvacet dva a jemu osmnáct. Byly to však jen výmluvy. Já zkrátka až do roku 1963 na Západ nesměl a mohl se zúčastňovat jen mezinárodních závodů konaných v socialistických státech.

Jaký byl Váš nejlepší krasobruslařský výsledek?

Druhé místo na mistrovství republiky a sedmé místo na Světové univerziádě ve Varšavě. Nebyl jsem zase až tak dobrý, protože jsem neměl trenéra. Toho měl jedině Karol Divín, a to svého tátu. Trenéři byli zrovna tak amatéři jako my. Až jako reprezentanta mě trénoval Josef Dědič. On byl později viceprezidentem mezinárodní federace, a tak jsme pak celý život funkcionařili spolu. Ale to víte, musel přitom chodit do práce. Jednou na trénink přišel, třikrát ne. Tak jsem trénoval sám – hlavně povinnou jízdu, tu slavnou osmičku. Bylo to strašně náročné na čas. Vstával jsem pětkrát týdně v půl čtvrté ráno, ve čtyři mi jela poslední noční tramvaj z Vršovic a v půl páté začínal na Štvanici trénink. V půl osmé jsem jezdil do gymplu a později na právnickou fakultu. A odpoledne či večer další dvě hodiny tréninku volné jízdy.

Vraťme se k právům. Kdy jste začal se studiem?

Na právnickou fakultu jsem nastoupil v roce 1953 a promoval v roce 1958. Chtěl jsem se stát soudcem nebo advokátem. Pro soudce jsem neměl kádrové předpoklady a advokacii mi tenkrát taky nedali. Dostal jsem umístěnku na Městský národní výbor v Hořicích. Tu jsem odmítl, i když se to odmítat nesmělo, a snažil jsem se dál dostat do advokacie. To se mi nakonec podařilo v Olomouci. Dodnes mám schovaný telegram, kterým mě zvali na pohovor.

Jak si vzpomínáte na své první místo?

V Olomouci byl vedoucím advokátní poradny JUDr. Julius Donáth, otec dnes mediálně známého Michala Donátha. Byl strašně přísný a zároveň laskavý na všechny koncipienty. Velice dbal na to, aby měli koncipienti tu nejlepší výchovu. Byli jsme tam tři koncipienti: JUDr. Václav Mandák, JUDr. Květoslav Boublík a já. Všichni tři jsme bydleli v kanceláři, protože žádné jiné ubytování nebylo, a doktor Donáth to trpěl. Byly tam rozkládací sedačky, které jsme vždycky ráno museli uklidit, aby to bylo pro klienty přijatelné.

Vzpomenete si, jaký jste měl nástupní plat?

Plat byl 800 Kčs měsíčně a myslím, že 80 Kčs byly prémie. Samozřejmě na hotel nebo ubytování to nebylo, byli jsme rádi, že jsme tam mohli bydlet zadarmo. Takhle jsem tam žil rok a půl, než jsem šel na vojnu.

Vy jste neprošel vojnou při studiu?

Ročníky přede mnou to tak měly. Čtyřleté studium, vojna v tom a studenti vyšli jako podporučíci. My jsme dělali tři roky totéž, ale ve čtvrtém ročníku nám to zrušili. Studium nám prodloužili na pět let, odpustili nám jen půl roku vojny a vyšli jsme bez hodností. I když jsme měli za sebou tři roky vojenské přípravy, polovičku důstojnických zkoušek a dvouměsíční letní soustředění v kasárnách v Lounech. Nastoupil jsem tedy do poddůstojnické školy v Opavě, kde nás pěšáky honili jak nadmutou kozu, pořád na pochoďáky v plné polní a zakopávat se.

Po odchodu z Prahy do Olomouce jste skončil s vrcholovým sportem?

Kdepak, já s ním skončil už v roce 1957. Hned na to jsem se stal krasobruslařským funkcionářem, rozhodčím a v Olomouci jsem už pomáhal jako amatérský trenér.

Kam jste po vojně nastoupil?

Jako ročníkovou i diplomovou práci jsem dělal mezinárodní právo soukromé a od dětství jsem studoval jazyky. JUDr. Alois Grumlík z Ústředí advokátních poradenjinak advokát z Prostějova, mě za ten rok a půl v Olomouci poznal a podpořil, takže se mi podařilo dostat jako koncipient do pražské „jedničky“, kde se dělala hlavně mezinárodní agenda. To jsme už seděli v tomto domě, kde spolu dnes hovoříme, v Charvátově ulici v Praze. Jen dočasně jsem byl v Advokátní poradně č. 5 na Václaváku, což bylo pro mě velkým darem, protože jsem se tam seznámil s tak dobrými starými českými advokáty, jako byli JUDr. Karel Stožický a JUDr. Miroslav Hrabák.

Chcete říci, že máte v této budově kancelář celou svoji advokátní kariéru?

Ano, přesně tak. Jsem zde nejstarším nájemníkem. Jsem tady už od roku 1961, to je 55 let v jedné budově. Naše ulička je Charvátova. Hned vedle je Vladislavova ulice a tam bylo kdysi Státní anglické reálné gymnázium, do kterého jsem nastoupil jako desetiletý v roce 1945. Čili v téhle malé uličce se pohybuji už od deseti let.

Překvapuje nás, že komunisti po roce 1948 anglické gymnázium nezrušili.

Nám se ještě podařilo v roce 1953 odmaturovat a pak je zrušili. Byla to výborná škola. Měli jsme devět hodin angličtiny a anglický zeměpis, dějepis a literaturu. Ostatní předměty jsme měli v češtině. Tím, že tatínka napadlo nechat mě už za války učit soukromě angličtinu, určil moji kariéru na celý život, protože angličtina a anglické gymnázium, to bylo mé okno do světa!

Koncem šedesátých let jste začal studovat na slavné Harvardově univerzitě. To nebylo v té době příliš obvyklé.

Jednoho dne jsem začal na žádost amerického advokáta pracovat na velké mezinárodní kauze, která souvisela s československým předválečným právem a se zdejšími událostmi. Onen americký advokát byl původně politikem ve státě Minnesota, nejmladším guvernérem v historii USA. Po válce byl velvyslancem USA u OSN a podepisoval za USA Chartu OSN. Byl politickým poradcem presidenta Eisenhowera. Jezdil do Československa a potřeboval právní pomoc, tak jsem mu vypracovával nějaké právní posudky. Poznali jsme se i osobně a on říkal, že jsem velmi dobrý právník a že umím i dobře anglicky. Při jedné návštěvě v roce 1966 mi řekl: „Proč se neucházíš o nějaké stipendium v USA? U nás je tolik cizinců na stipendiích a máme tolik nadací a výměnných programů.“ Já na to, že s komunistickým státem žádný výměnný program nemají. Ale on si nedal říci, ať prý zkusím požádat o stipendium. Tak jsem to v dubnu 1967 podal – zcela soukromým dopisem. Bylo mi v té tobě už 32 let, byl už jsem advokátem a moc se mi nechtělo jít znovu do školy. Musel jsem udělat zkoušky z jazyka, ofotit všechny indexy a mít doporučení od profesora. Mým profesorem byl prof. JUDr. Rudolf Bystrický, v roce 1968 emigroval, možná znáte jeho učebnici mezinárodního soukromého práva. Celý rok se nikdo neozval a pak – to si pamatuji jako dneska – 17. dubna 1968 jsem si koupil moje první auto, toho nejmenšího Fiata šestistovku a druhý den mi přišlo přijetí z Harvardu.

Získal jste stipendium?

Dostal jsem stipendium 4 100 dolarů, z toho si hned srazili 1 800 dolarů školné a nevím už kolik za kolej. Z toho zbytku jsem si musel platit jídlo a ostatní náklady a nezbyl mi ani cent. Koruna nebyla konvertibilní, a tak jsem byl absolutně odkázaný na stipendium, které ovšem bylo myšleno jen na pokrytí koleje a školného. Takže jsem tam opravdu živořil. Stále jsem přemýšlel, jestli mám jít pěšky nebo použít metro, které stálo 25 centů, a jestli si můžu koupit Coca-colu, která byla za 10 centů.

Jak dlouho jste v Americe studoval?

Udělal jsem to za rok a půl. Bylo to velmi vyčerpávající, protože jsem během jednoho roku napsal dvousetstránkovou dizertaci. Byl jsem takový blbec (ne jako ostatní zahraniční studenti, kteří si vybrali téma z vlastního práva), že jsem si vybral téma z amerického práva soukromého, kolizní právo. Nejenže jsem nejdřív několik měsíců musel dělat rešerše, ale zrovna v těch letech 1968 a 1969 došlo v americkém kolizním právu k úplné revoluci. Předtím tam skoro sto let platila soukromá kodifikace, ta se jmenovala Reinstatement, a najednou začaly soudy aplikovat nové teorie a odchýlily se od dosavadních pravidel. Já v tom plaval a opravdu jsem pracoval strašně moc. Na Harvardu mne ale naučili analyticky myslet a dobře argumentovat.

To se Vám muselo hodit i ve Vaší další praxi v Čechách…

Moji kolegové věděli, že mám tento přístup a chodili za mnou na poradu. Věděli, že nehledám jen větu v zákoníku, ale problémy, které mohou nastat, a argumenty proti sobě. Ještě před nástupem na Harvard jsem prodělal dvouměsíční letní přípravný kurz v Princetonu. Když jsem tam skládal poslední zkoušku, bylo zrovna 21. srpna 1968, veřejné rozhlasy v Americe ohlásily invazi sovětských vojsk do Československa. Byl jsem absolutně bezradný, zoufalý, nevěděl jsem, co dělat, protože spojení nebylo žádné a já jsem ani netušil, jestli se vůbec budu moci vrátit, nebo naopak jestli se mám vrátit hned.

Neuvažoval jste v tom okamžiku o emigraci?

Ne. Nejdříve jsem potřeboval zjistit, co se vlastně děje. Telefonní spojení nebylo, a než jsem dostal dopis z domova, trvalo to asi tři neděle: „Prosím tě, musíš dostudovat, takovou jedinečnou možnost tady nikdo nemá, neměj žádný strachy.“ Takže jsem zůstal, i když jsem se kvůli matce chtěl vrátit. O emigraci jsem opravdu neuvažoval, já jsem prostě takový zatvrzelý Pražák. I dnes, už mi bylo osmdesát, když jsem v létě na chatě, tak se těším, jak zase budu chodit po Praze. Já bez ní nemůžu být.

Studium v Americe jste dokončil, získal prestižní titul LL.M. a vrátil se domů?

Vrátil jsem se v říjnu 1969 a pokračoval v Advokátní poradně č. 1 v Praze. V práci jsem žádné potíže neměl. Víte, co je zajímavé? Na fakultě jsem požádal o nostrifikaci svého harvardského diplomu, ale to už zase byly jiné poměry. Řízení trvalo deset let. Oni se pořád báli to uznat a komise napsala, že americké hodnosti nejsou adekvátní k našim, že nejsou na stejné úrovni. S některými z nich jsem se docela dobře znal – proděkanem byl prof. JUDr. Antonín Růžek, CSc. Tak, abych jim nedělal potíže, protože se jim to na druhé straně nechtělo zamítnout, jsem vzal žádost po deseti letech zpátky. Titul jsem nepotřeboval a ani jsem ho nepoužíval. Využívat jsem ho začal až po roce 1989.

Během Vaší advokátní kariéry jste potkal mnoho zajímavých osobností. Kdo na Vás měl největší vliv?

Určitě advokát JUDr. Jiří Heyer. Když jsem nastoupil do „jedničky“, tak to byl právě on, kdo ze mě vyškolil opravdového civilistu. On sám byl totiž úžasný předválečný civilista a školitel, vděčím mu za hodně. Vzpomínám i na JUDr. Dagmar Burešovou, tu jsem znal taky dobře. Vynikající advokátka, úžasná lyžařka. Ale i další. Pořádali jsme s kolegy advokáty všelijaké sportovní akce a turnaje a víte, kdo byl největším nadšencem? Advokát JUDr. Josef Rychetský, otec dnešního předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. On byl sice přesvědčený komunista, ale dobrý advokát a tajemník sdružení. Byl neskutečným fandou do sportu, organizoval advokátní turnaje ve všech sportech.

Vzpomenete si na některý ze svých zajímavých případů z té doby?

Dokonce na dva. Sice jsem nebyl žádný hrdina, ale jsem zásadový člověk, a když právo platí, tak platí! Nikdy jsem se nebál hájit zájmy klientů. Zastupoval jsem jednoho šlechtice (prince) ze Západu, starého pána o berlích. Jeho tchyně – známá česká kněžna – zemřela v roce 1961 a on za mnou v 80. letech přišel s tím, že u nás nikdy nebylo projednáno její dědictví a že jeho žena a děti nikdy nic nedostaly. Jestli by se s tím dalo něco dělat. Tak jsem převzal zastoupení a zjistil, že dědické řízení opravdu neproběhlo. Jim samozřejmě sebrali všechny zámky, přišla pozemková reforma a potom znárodňovací zákony, ale ty se nevztahovaly na movitý majetek, tedy na zařízení oněch zámků, nábytek, obrazy, porcelán apod. Kupodivu jsem zjistil, že to všechno bylo dobře zdokumentované, zinventarizované a uložené v různých depozitářích na českých zámcích, v galeriích atd. Stát ale neměl žádný titul pro své vlastnictví. Tak jsem na tom začal pracovat. Udělal jsem návrh na dodatečné projednání dědictví a jezdil jsem po všech depozitářích. Nakonec to muselo notářství potvrdit. Tím to ale neskončilo. Následoval vývoz dědictví. Tam, kde se jednalo o starožitnosti, jsem musel všechno vyfotit a na každý jednotlivý předmět, na obrazy, nábytek, porcelán, mít znalecký posudek. A s těmi fotkami a znaleckými posudky požádat o souhlas buď Národní galerii, nebo Uměleckoprůmyslové muzeum. Prostě kamion starožitností za komunismu vyvézt za hranice na Západ a ještě „nepřátelské šlechtě“, nebylo jednoduché. Nikdo tomu nechtěl věřit, ale povedlo se mi to.

Kolik let to trvalo?

Dva až tři roky a pro mě to byla úžasná práce a zážitek: dostat na Západ všechny ty starožitnosti! Někdo se o tom doslechl a já dostal druhou zajímavou kauzu – politicky ještě horší, protože šlo o dědictví po prvorepublikovém významném politikovi, který zemřel ještě před válkou. Zkraje jsem byl nervózní. To by se mi nemělo stát, ale stává. Jeho manželka i děti už také zemřely a vnoučata emigrovala do USA. Zjistil jsem, že dědictví po manželce také nebylo nikdy projednané. Zemřelý politik byl obrovský sběratel porcelánu a starožitného skla. Před smrtí žil na statku a tam ve stodole bylo všechno uskladněno. Asi osm set položek.

A opět se Vám to povedlo dotáhnout do úspěšného konce?

Nikdo mi všechny ty věci nechtěl nafotit, tak jsem si zajistil fotografa, kamaráda, který mi to udělal jako melouch. Strávil jsem v té stodole několik týdnů fotografováním, psaním soupisu a potom se znalcem. Všechno jsme projednali. Jeho vnoučata byla označena sice jako „nepřátelští emigranti“, ale všechno jsem pro ně dostal zpět. Objednal jsem velké dřevěné lodní kontejnery, krychle metr a půl na metr a půl. Sedmnáct beden, do kterých jsem musel nechat pečlivě zabalit všechen ten porcelán. A když už bylo všechno hotové, tak přišla kapitánka od Státní bezpečnosti pod rouškou celní úřednice. Že prý dostali oznámení, že ilegálně vyvážím starožitnosti. Řekl jsem, že to zajišťuji jako advokát a na vše mám povolení. Všechno rozbalit! Několik dnů jsme to rozbalovali. Nakonec zjistili, že to mám opravdu všechno v pořádku. Neměli na mě nic, tak jsme to znovu balili a konečně jsem mohl do Ameriky poslat 17 kontejnerů starožitností.

Ve kterém roce to bylo?

Možná 1986 nebo 1985. Po Listopadové revoluci přijela zůstavitelova vnučka. Byla mi vděčná, přišla mi osobně poděkovat a ještě jsme se pak párkrát viděli.

Dělal jste také trestní právo?

Výjimečně. Začátkem roku 1983 mě požádalo britské velvyslanectví, abych byl jejich právním poradcem. Dostal jsem jmenovací dopis, že jsem jmenován Her Majesty’s British Ambassadors’ Honorary Legal Advisor a že tento titul můžu používat na svém dopisním papíře, což jsem v životě neudělal. Tak jsem pro ně pracoval až do roku 1995.

Byl jste v komunistické straně?

Ano. Vždycky jsem to považoval za strašlivou chybu a taky jsem po Listopadu 1989, když mě chtěli do všeho možného volit, všechno odmítal. Musím říct, že za to může mé bruslení. V roce 1962 jsem se stal mezinárodním rozhodčím, ale do té doby jsem vůbec nemohl na Západ a Josef Dědič mi řekl: „Jsi dobře kvalifikovaný, máš mezinárodní reputaci, jazyky umíš, ale když nebudeš ve straně, tak tě tam nebudeme moci posílat.“ Byl to, jak se říká, oportunistický přístup. V advokacii mě všichni znali, každý věděl, jak to tenkrát chodilo, jaká je to formalita. Když jsem se vrátil z Ameriky, kolega z jedničky JUDr. Karel Čermák byl předsedou Městského sdružení advokátů v Praze, byla tam i Dáša Burešová. Oba dva potom vyhodili, ale ještě než je vyhodili, tak mi řekli: „Prosím tě, nevystupuj ze strany a my tě zkusíme dostat do městského výboru místo nás.“ A tak jsem byl zvolen do výboru Městského sdružení advokátů v Praze. Ve straně jsem ale nikdy žádné funkce neměl, byl jsem jen řadovým členem.

Ovlivňovala politická situace práci advokátů?

Já jsem nikdy nedělal politicky angažované kauzy. Dělal jsem mezinárodní obchod a arbitráž a do práce mi nikdo nemluvil. Vedoucí naší poradny JUDr. Theodor Donner se nám na rozdíl od jiných vedoucích do práce nepletl. On měl svoji práci a nás nebuzeroval. Od svého vstupu do advokacie jsem zvyklý pracovat samostatně. Neměl jsem nikdy žádného nadřízeného, nikdy jsem jinou práci nedělal, nedokážu si představit, že bych přijímal rozkazy a byl podřízený nějakému zaměstnavateli.

Opravdu jste nikdy nezaznamenal žádný pokus Vás ovlivnit?

Jediný pokus ze strany státních orgánů byl, když jsem pracoval pro britské velvyslanectví. Přišli za mnou do kanceláře dva pánové, ale nebyla to StB, byla to kontrašpionáž, rozvědka. Nějaký major se mi představil falešným jménem a začali mě přesvědčovat z hlediska vlastenectví a obrany státu. Že jezdím do ciziny a také chodím na velvyslanectví, že je tady rejdiště špionů a že by potřebovali informace. Nejsem žádný hrdina, ale řekl jsem: „To přeci na mně nemůžete chtít, vždyť jsem advokát a mám povinnost mlčenlivosti. Nezlobte se, ale najděte si jiného, který nemá zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti, ale tohle já dělat nemůžu.“ Na rozdíl od primitivních estébáků tenhle vypadal jako anglický gentleman v obleku a s dýmkou, určitě chytrý člověk. Chtěl mě přesvědčit, abychom se znovu sešli někde jinde. Odmítl jsem, ale přišli znovu do kanceláře to ještě jednou zkusit. Zase jsem odmítl se stejným odůvodněním. Povídali, že o naší schůzce nesmím nikde nic říkat, že to zůstane mezi námi. Šel jsem ale hned za předsedou sdružení a předsedou Ústředí a řekl jsem jim všechno: „Jak můžou přijít za advokátem, aby pro ně pracoval?“ Koukali na mě jak na blbce. „Ty jsi tak naivní! To přeci víme, že mezi advokáty mají donašeče.“ Byl jsem úplně vyjevený. Bál jsem se, že budu mít potíže s cestováním, ale nikdy se nic nestalo. Nevydírali mě, jen mě přesvědčovali tím vlastenectvím a já je zase přesvědčoval tím zákonem.

Jak dlouho jste byl členem výboru pražského městského sdružení?

O roku 1971 do roku 1981. Předsedou tam byl nejprve JUDr. Vladislav Vrba, později JUDr. Oldřich Horák. Vzpomínám si, jak jsme počátkem osmdesátých let řešili kauzu JUDr. Otakara Motejla. On tehdy způsobil dopravní nehodu a byl velký politický zájem na tom, aby byl vyhozen z advokacie. Nejprve přišla žádost od trestního soudu o jeho pracovní posudek. Předseda sdružení JUDr. Vrba zrovna nebyl v práci, tak jsem ho psal já. Samozřejmě to byl kladný posudek. To se ale Městskému výboru KSČ nelíbilo. Jak mají vyhodit někoho, kdo má kladný pracovní posudek? Tak dále tlačili na JUDr. Vrbu a nás ostatní, abychom posudek změnili a Otu Motejla z advokacie vyloučili. To se jim nepodařilo a Ota v advokacii zůstal. Od té doby jsme oba, dr. Vrba i já, upadli v nemilost a s funkcemi v advokacii museli skončit.

Vraťme se ještě zpět na začátek Vaší kariéry. Vzpomenete si, jak nesli prvorepublikoví advokáti změny v advokacii po roce 1948?

Já jsem je poznal až o deset let později. Oni si tu demokracii nesli v sobě dál, jenomže klientela byla jiná. Státní podniky měly svá právní oddělení. Před soudy jste zastupoval jenom občany v civilních věcech. Hlavní funkce byla trestní obhajoba. Advokáti v 50. a 60. letech, to byl pro stát takový póvl. Byli jsme trpěni režimem, protože z hlediska trestního práva musela být zaručena nezávislá obhajoba. Byli jsme jediné povolání, které bylo sice provozováno tak nějak družstevně, ale nebyli jsme státní zaměstnanci. A stát nás trpěl jako buržoazní přežitek. Naše platy byly až do roku 1965 šíleně nízké, potom to šlo trochu nahoru. Byla to nuzota. I zkušený advokát bral dvanáct set, patnáct set korun.

Mělo to vliv na kvalitu právní pomoci?

Nemělo. Advokacie se provozovala pořád jako advokacie, od těch předválečných advokátů jsme se to učili a mně to taky tak bylo vštěpováno. Advokátní etika, přístup ke klientům, mlčenlivost, ochrana zájmu klientů, to všechno jsem bral velmi důsledně. Neberte to jako staromilství, ale kolik je v posledních letech mezi dvanácti tisíci advokátů nepoctivých lidí? I když je to jen zlomek, vrhá to špatné světlo na celou advokacii. Vezměte jen ty zpronevěry klientských peněz!

To by dřív nebylo možné?

Samozřejmě že ne. My se všichni znali, bylo nás málo. Advokacie si zachovala respekt ke kolegům a prošla komunistickým obdobím tak, že si udržela svoji základní funkci a základní stavovské principy.

Povězte nám něco ke kauze zříceného letadla v roce 1975.

V roce 1975 se zřítilo v Praze u Suchdola jugoslávské letadlo, ve kterém se vraceli členové ROH od Jaderského moře. Sedmdesát devět jich zemřelo, čtyřicet jedna přežilo. A Ústřední rada odborů mě požádala, abych na jejich účet zastupoval všechny cestující, resp. jejich pozůstalé, čili 120 jednotlivých kauz. To bylo na léta. Jezdil jsem vyjednávat s pojišťovnou Lloyd do Londýna a do Německa. Nechci se chlubit, ale byl jsem tak důsledný, že jsem pro ty lidi vymohl nároky, o kterých nikdo nevěřil, že budou uznány. Větší odškodnění pro ty přeživší a pro pozůstalé po těch sedmdesáti devíti mrtvých důchody. Když to všechno skončilo, podal jsem speciální žádost Ministerstvu financí, aby to dostali v tuzexových bonech. Chtěli jim dát odškodnění, které bylo vyplaceno v dolarech, v korunách. Po dlouhém hádání jsem dosáhl toho, že je dostali v bonech. To bylo tehdy velice důležité. Když jsem někomu vymohl 200 dolarů měsíční rentu, tak to bylo 1 400 bonů, což bylo 7 000 korun, přitom platy byly kolem 2 000 Kčs. Díky tomuto kurzu dostali všichni velké peníze. Stala se mi později taková neuvěřitelná věc. Když jsem se před patnácti lety přestěhoval z Vršovic na Malvazinky, tak ve druhém patře žila jedna z mých klientek, která to neštěstí přežila. Ona si mne i po 30 letech pamatovala.

Takovou kauzu ovšem nezastupujete každý den.

Každý den ne, ale ještě jedno letecké neštěstí jsem měl. To vám budu vyprávět, abych mohl ukázat, že jsem se nebál jít se žalobami ani proti sovětskému státu. V tomto případě jsem šel proti Aeroflotu. V jednom jejich letadle zahynula Češka a já převzal její zastoupení. Byl to rok 1973, nejhorší doba normalizace. Uplatnil jsem veškeré nároky jako v jiných případech. Načež přijela do Prahy nějaká vysoká představitelka Aeroflotu. V jejich kanceláři na Václavském náměstí si na mě vyskakovala a myslela si, že se podělám! Křičela, že jsem buržoazní advokát, že si vymýšlím neexistující nároky a že z toho chci profitovat. Neustoupil jsem a ona mi vyhrožovala, že se již byla poradit na Nejvyšším soudu a že to má zkonzultované!

To už bylo dosti vážné? Co jste s tou výhrůžkou dělal?

Udělal jsem hned písemný záznam, protože jsem si říkal, že z toho bude velký malér. Poslal ho předsedovi městského sdružení, ale tvrdě jsem šel dál za svým a oni nakonec ustoupili. Takže mám ve všem čisté svědomí. Kromě toho, že jsem podal tu blbou přihlášku do strany. Ale pokud jde o zastupování klienta a advokátní etiku, tak ano. Nikdy jsem nebral úplatky, ani když někteří advokáti za komunismu do kapsy brali. Nikdy jsem od nikoho nic nevzal. Za komunismu bylo advokátů pomálu a lidi, aby se vůbec k nějakému dostali, dávali jako u lékařů. Ale o mně bylo známo, že jsem proti tomu.

Za Vaší praxe se opakovaně změnil občanský zákoník, trestní zákoník, trestní řád, pak se vše změnilo v roce 1989 a teď se zase změnil občanský zákoník.

Já už to nestuduji, teď už je na mě pozdě. Všechno se dá najít, ale důležité je umět v rámci toho, co platí, být iniciativní a kreativní. Umět argumentovat, jednotlivá ustanovení analyzovat a uplatnit tvůrčím způsobem. V rámci jednoho případu náhrady škody jsem dokonce studoval zimbabwské kmenové právo. I v tomto případě jsem dosáhl toho, že jedné české vdově byl přiznán důchod v tuzexových bonech po černošském lékaři, který tam zahynul při dopravní nehodě. To bylo proti jejich kmenovým zvyklostem, protože tam zůstala jeho rodina, která si na to dělala nárok a českou manželku neuznávala.

Vedle svého zaměstnání jste byl i sportovním funkcionářem.

Nejen národním, ale i mezinárodním. V roce 1996 jsem se stal členem vedení mezinárodní bruslařské federace (ISU) s funkcí právního poradce. To bylo neplacené, ale práce bylo hodně: koncipovat stanovy a pravidla, vést disciplinární věci, každý druhý rok připravit návrhy pro kongres, vedle toho soudy a arbitráže ve Švýcarsku, v New Yorku. Celkem jedenáct arbitráží a jenom jednu jsem prohrál. Když jsem zastupoval unii jako advokát, tak jsem placen byl. Zároveň jsem rozhodcem arbitrážního soudu pro sport v Lausanne, takže jsem rozhodoval spoustu dopingových věcí a i jiné druhy sportovních sporů, z fotbalu např. platnost transferů a výši peněžních náhrad za ně. Celkem jsem rozhodoval asi 14 nebo 15 složitých případů.

Který z nich byl nejzajímavější?

Případ rychlobruslařky Claudie Pechsteinové, který se táhne dodnes. Na něm pracuji už sedm let. Ten ale nerozhoduji, zastupuji unii jako žalobce.

Jak jste všechny své aktivity skloubil s rodinou?

Já rodinu nemám, takže jsem byl volný. Jsem jeden z pěti Čechů, kteří dostali Olympijský řád za 50 let práce pro olympismus, v roce 2009 jsem dostal od Mezinárodního olympijského výboru cenu za boj proti dopingu. To nebylo za Pechsteinovou, ale za práci, kterou jsem dělal 12 let tady jako předseda Rozhodčí komise ČOV.

Každý advokát občas něco prohraje nebo se mu zdá nějaký rozsudek nespravedlivý.

Mám jeden významný případ, který myslím nebyl správně rozhodnut. V roce 1974 jsem převzal zastoupení tří historiků, kteří spolupracovali s Vladislavem Vančurou na vytvoření Obrazů dějin národa českého, slavného to Vančurova díla. Vančura je uznával za své spoluautory za svého života a jeho dědicové ještě dalších 30 let. Do sedmdesátých let s nimi jako spoluautory počítaly všechny smlouvy a oni dostávali i část autorských honorářů. No a najednou v 70. letech se Vančurovi vnuci rozhodli, že o žádné spoluautorství nejde a že na další vydání s nimi nemá být žádná smlouva uzavírána. Historici, respektive jejich dědicové, se na mě obrátili, dali mi všechny možné materiály, které jsem prostudoval, a došel k závěru, že o spoluautorství jde. Zažaloval jsem proto nakladatelství a nastal velký politický poplach. Jak se můžeme něčeho takového domáhat a popírat výlučné autorství národního hrdiny, nejúspěšnějšího spisovatele Vladislava Vančury atd. A v tomto duchu se nesl celý proces. Ten jsem prohrál, ale dodnes to považuji za špatné soudní rozhodnutí, poplatné politické situaci. Spoluautorství je strašně složitá věc. Pokud dojde k neshodám, tak se většinou těžko prokazuje, kdo co napsal.

Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít dobrý advokát?

Především dobré odborné znalosti. Ne nabiflované, ale znalosti, které umí analyticky a tvůrčím způsobem uplatňovat. A pak morální kredit. Musí opravdu ctít stavovská pravidla, na kterých byla advokacie vybudována. To nejsou pravidla, která někdo vymyslel v poslední době, ta se vytvářela staletí.

Která z nich považujete za nejdůležitější?

Mlčenlivost, to je úplný základ a samozřejmost. Pak taky loajalitu ke klientovi, vystříhání se jakýchkoliv konfliktů zájmů. Někdy mohou jít konflikty zájmů tak daleko, až se může zdát, že to advokátovi brání ve výdělku v jiných kauzách, ale to není žádná omluva. Kde hrozí konflikt zájmů, tam nemůže advokát zastoupení převzít. A pochopitelně čestnost, advokát se nemůže dopustit ničeho, co by mohlo být z hlediska etických pravidel a morálky považováno za nečestné, i když to není protizákonné.

Co když se advokát spojí s protistranou?

Tohle už je něco, co by mě ani nenapadlo, že by se toho někdo mohl dopustit. Výdělek nesmí nikdy být hnacím motorem pro advokáta. Já jsem prohrál hodně málo sporů, opravdu, protože jsem každý případ vždy zanalyzoval, a když jsem viděl, že to není oprávněný nárok, tak jsem zastoupení klienta nebral nebo jsem mu to rozmluvil. Čili advokáti, kteří za vidinou výdělku převezmou všechno a pak to prohrají, neboť to od začátku nemělo šanci, to je taky porušení etických pravidel. Pro mladší generaci působím jako staromilec. Myslím, že určitá chyba se stala i automatickým sloučením s komerčními právníky. Byly pro to tenkrát důvody, ale ti komerční právníci, což byli z 90 % podnikoví právníci, neprošli žádným výběrem, neprošli žádnou koncipientskou dobou, žádnou výchovou o etických pravidlech a žádnou zkouškou.

Kdybyste se mohl rozhodnout, šel byste znovu na práva a do advokacie?

Já nic jiného neumím, pro nic jiného nemám talent. Vždycky říkám, že jsem měl neskutečné štěstí, že jsem studoval to, co jsem chtěl, a dělal to, co mě bavilo a co jsem uměl. Miluji hudbu, jsem pořád na koncertech, ale vůbec nemám hudební talent. Chodím na výstavy, ale vůbec neumím kreslit. Já neumím nic jiného, jen ta práva mi šla a bavily mě jazyky. Takže bych neměnil.

 

Redakce AD
Foto: archiv ČAK