Do posledního dílu vzpomínkové minisérie připravené ve spolupráci s některými z advokátů, pro něž byl 1. červenec roku 1990 zlomovým okamžikem ve výkonu jejich profese, jsme si ponechali trojici současných členů představenstva ČAK JUDr. Moniku Novotnou, JUDr. Radima Miketu a JUDr. Petra Tomana, LL.M. I jim změnil zákon o advokacii profesní život – nově měli oprávnění poskytovat veškerou právní pomoc a mohli si otevřít soukromou praxi. Je tedy přirozené, že i těchto významných osobností české advokacie se Advokátní deník zeptal, jak 1. červenec 1990 prožili, jak vzpomínají na uplynulých 30 let, co se jim líbí, a naopak nelíbí na současné advokacii i jaká je jejich představa o budoucnosti advokacie.

Místopředsedkyně Komory JUDr. Monika Novotná

Začátky české advokacie byly výjimečně vstřícné k mladým advokátům. Rehabilitace, restituce, privatizace – to byla právní témata, se kterými neměl nikdo z advokacie prakticky žádné zkušenosti, a tak jsme všichni byli na stejné startovní čáře.

Můj návrat do advokacie po mateřské dovolené byl trochu komplikovaný, můj zaměstnavatel – Městské sdružení advokátů – neexistoval, můj laskavý a moudrý školitel JUDr. Zdeněk Dítě odešel soudit rehabilitace a advokáti, kteří začínali se samostatnou praxí, měli obavy zaměstnat koncipientku s malým dítětem. Tehdy však zakládal advokátní kancelář i pan prof. Milan Bakeš, se kterým jsme s manželem měli přátelské vztahy již od fakulty, a s tím jsem se jednoho krásného večera v hotelu v Srní dohodla na spolupráci. Velmi přesně si vybavuji jeden z prvních případů, kterým mě pověřil. Byl totiž ustanoven ex offo obhájcem v jedné rehabilitační věci, za maličkost byl jeho klient v 50. letech odsouzen za vlastizradu. A protože byl policista, jeho rehabilitace se projednávala před vojenským Nejvyšším soudem federace, a tak jsem – poprvé a naposledy – hájila klienta před Nejvyšším vojenským soudem. To, že byl v rámci rehabilitace zproštěn obžaloby, kazila jedna zásadní věc – můj klient zemřel řadu let před tím, takže moje úspěšná rehabilitace byla spíš satisfakcí pro jeho děti.

Za těch 30 let prošla advokacie ohromným vývojem, stejně jako celá společnost. Těší mě, že je respektovaným stavem, že se v posledních letech podařilo přesvědčit i veřejnost, že bez advokacie nebude spravedlnosti a že jsme tu od toho, abychom lidem pomáhali v obtížných životních situacích. Kromě respektu bych si přála, aby si advokacie (pro nás, advokáty) zachovala to, čím mě okouzlila v mých úplných začátcích – přátelskou kolegialitu, moudrost, nadhled i smysl pro humor. 

Doktor Petr Toman: Advokacie zde byla, je a bude, nemám o ni obavy

Předlistopadovou advokacii jsem zažil pouhých šest let. A přesto mi dala tolik, že na ni dodnes s láskou vzpomínám: neocenitelné znalosti z praxe, ze kterých dodnes čerpám, nezapomenutelné kolegy, na které dodnes vzpomínám a s některými stále spolupracuji. A přesvědčení, že – odhlédnu-li od šílených politických procesů, se kterými jsem se naštěstí nesetkal – byl tehdejší pocit právní jistoty mezi běžnými občany větší, než je dnes. Pro mě, advokáta, to byl nezapomenutelný pocit umět odpovědět na většinu otázek klientů, které mi položili. Včetně té nejsložitější, jak asi dopadne jejich soudní řízení. Kdo znal právo, uměl na ně odpovědět. Dnes je bohužel většina podobných odpovědí na úrovni věštění z křišťálové koule, a to mě trápí. I tak je advokacie nejhezčí povolání, které jsem si mohl zvolit.

Advokacie zde byla, je a bude. Vzpomeňte kolika režimy prošla. Nemám o ni obavy. Jde však o to, jaká bude? Přál bych si, abychom i za dalších třicet let mohli říct, že je samostatná, samosprávná, svobodná, sebevědomá, respektovaná a vždy a za všech okolností na straně našich klientů.

Tehdejší právní služby se jeví mladým kolegům jako těžce uvěřitelné, konstatuje JUDr. Radim Miketa 

Jak si pamatuji začátky svobodné advokacie? Jako datum 1. 7. 1990, které je pro mě důležité hned z několika důvodů. V tento den nabyl účinnosti zákon České národní rady č. 128/1990 Sb., o advokacii, který položil základy svobodného výkonu advokacie. Jeho hektickou přípravu a širokou paletu názorů prezentovaných tehdejšími advokáty a advokátními koncipienty jsem pozoroval nejen zpovzdálí svého vojenského útvaru v zapadlé západočeské vísce, kde jsem jako četař – absolvent bránil vlast, ale také s dnes již stěží pochopitelným časovým zpožděním. Odkázán jsem byl na vlastnoručně psané dopisy a občasné „pevnolinkové“ telefonáty, převážné se svými rodinnými příslušníky a výjimečně i s některými kolegy.

V tentýž den jsem se však také vracel po devíti nejpromarněnějších měsících svého života „do civilu“ v očekávání věcí příštích. Překotné události doby mě jako advokátního koncipienta odvály z tehdejší Advokátní poradny Bruntál blíže k mému bydlišti do Ostravy, kde jsem si dál osvojoval advokátní dovednosti a trávil svá profesně-učednická léta. To již, dle tehdejšího názvosloví, v soukromé advokátní kanceláři svého otce, bratra a dalších kolegů. Postupem času do naší kanceláře přicházeli další kolegové a také další rodinní příslušníci, s jinými, na něž s láskou a úctou vzpomínám, jsme se ovšem také museli rozloučit.

Vedení kanceláře, způsob poskytování právních služeb i jiné reálie tehdejší doby se již dnes mnoha mladým kolegům jeví jako stěží uvěřitelné. Pokud některé z nich zmíním při přednáškách advokátním koncipientům, jsou mi odpovědí nepochopením otevřená ústa a blahosklonná pousmání nad tím, jací jsme to tehdy byli „matlalové“.

Byť jsem takříkajíc „socialistickou advokacii“ zažil jen několik měsíců před nástupem do vojenské služby, dokážu propastné rozdíly mezi tehdejší a dnešní advokacií vnímat. A to i přesto, že nám dnes nikdo nedá jistotu, že si zítra, za měsíc či za rok povedeme stejně či lépe, že nás každý den naši klienti zas a znova překvapují svými představami a požadavky a že nás každý den trápí nespočet dalších problémů, které musíme řešit… anebo nemusíme! A právě v tom tkví kouzlo svobodného výkonu advokacie.

Redakce AD

Foto: archiv JUDr. Moniky Novotné, JUDr. Petra Tomana, LL.M. a JUDr. Radima Mikety