Jak jsme se zmínili ve včerejším prvním díle našeho miniseriálu k historii advokacie, byl 1. červenec roku 1990 pro české advokátky a advokáty přelomovým okamžikem ve výkonu jejich profese. Více než tisícovce příslušníků tohoto stavu přinesl oprávnění poskytovat veškerou právní pomoc, a hlavně – otevřít si soukromou praxi. Některých z advokátů, kteří tento zásadní okamžik prožili, a navíc u své milované profese vydrželi plných 30 let, se Advokátní deník zeptal, jak na tuto dobu vzpomínají. Jak ta tři desetiletí prožili, co na současné advokacii mají rádi, co jim případně vadí, a také jakou by si advokacii představovali za dalších 30 let…  Tentokrát se s Vámi o své vzpomínky podělí JUDr. Jiří Machourek.

Třicet let, které uplynuly od založení nové svobodné advokacie, jakož i můj pokročilý věk, mne snad opravňují k malému zamýšlení nad tímto obdobím. A nemohu říci, že se mi na mysl derou jen pozitiva.

Vznik svobodné advokacie mne zastihl ve funkci předsedy Krajského soudu v Brně. Tehdejší ministryni spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešové jsem přislíbil, že v této funkci setrvám dva roky, a to i přesto, že justice mne nikdy nelákala. Měl jsem se zasadit o očistu brněnské justice a s tímto vědomím jsem místo předsedy krajského soudu přijal. Po šesti měsících jsem však požádal o uvolnění z funkce. Cítil jsem, že mým posláním je advokacie.

Dosavadní profesní život jsem strávil v období „socialistického práva“ v pracovním poměru ke Krajskému sdružení advokátů v Brně. Proto jsem se nemohl dočkat okamžiku, kdy budu moci vystupovat jako zcela svobodný a nezávislý advokát, svázaný jen zákonem o advokacii a stavovskými předpisy.

Musím však předeslat, že v tzv. socialistické advokacii byly poměry relativně svobodné a bylo na každém z nás, kolik svobody si ve své praxi vydobyl. Tuto relativní svobodu lze dokumentovat i tím, že když náčelník Krajské správy StB podal návrh na mé vyloučení z advokacie, orgány advokacie se za mne postavily. Pochopitelně na té místní úrovni byla i mezi námi řada aktivních straníků, které jsem však zcela přehlížel.

V roce 1990, spolu se vznikem svobodné advokacie, se začínaly napravovat křivdy způsobené komunistickým režimem a v této oblasti jsem nalezl svoji roli.

Byl přijat zákon o soudní rehabilitaci, který ze zákona či k návrhu rušil odsuzující rozsudky, které byly v rozporu s principy demokratické společnosti. A poněvadž jsem byl znám jako obhájce disidentů, obracela se na mne řada nespravedlivě odsouzených. Byl jsem rád, že jako advokát jim mohu pomoci. Ale ne všechny rehabilitace probíhaly hladce. Například disident a evangelický farář Jan Šimsa byl plně rehabilitován až po rozhodnutí Ústavního soudu, které zrušilo předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl zrušit odsuzující trest, a v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce uvedl, že trest uložený za žduchnutí do příslušníka StB, který prováděl nezákonnou domovní prohlídku, byl mírný.

Rovněž jsem zastupoval řadu klientů, kteří se na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhali vrácení majetku nezákonně zabaveného po roce 1948.

Nadále jsem zastupoval Petra Cibulku, nikoliv již jako disidenta, ale jako vydavatele Necenzurovaných novin. Poté, co vydal seznam spolupracovníků státní bezpečnosti, stal se terčem řady žalob na ochranu osobnosti. V té době jsme tyto spory ještě vyhrávali a jsem dodnes přesvědčen o tom, že evidence byla vždy provedena na základě vázacího aktu. Jinou otázkou je, zda takto evidovaný spolupracovník někomu uškodil či nikoliv, a zda se stal spolupracovníkem dobrovolně či na základě vydírání. Petra Cibulku jsem zastupoval až do roku 1995, kdy vůči Václavu Havlovi použil nadávku „Vašku, ty jsi prase“. Další zastupování by již bylo v rozporu s mým svědomím, a proto jsem jej ukončil.

V této souvislosti se musím ještě vrátit do období socialistické advokacie, ve které jsem vyrůstal. Jako koncipientovi v 70. letech, tedy v době počínající normalizace, mi bylo staršími advokáty, kteří ještě pamatovali prvorepublikovou advokacii, vštěpováno, že profese advokáta je založena na důvěrném vztahu mezi advokátem a klientem, že klient je náš „pán“, kterému poskytujeme požadovanou službu a kterého nesmíme nikdy zradit. Vždy si však musíme zachovat čisté svědomí. Myslím si, že na tomto základním etickém postulátu se nic nezměnilo ani po vzniku svobodné advokacie. Brzy jsem však začal zjišťovat, že vydobytá svoboda s sebou nese i řadu negativních prvků.

Advokacie, jako zcela otevřená samosprávná organizace, se stala útočištěm právníků, kteří museli opustit jiné právní profese. S tímto problémem jsem se setkal jako zkušební komisař u advokátních zkoušek. Zkoušel jsem bývalého příslušníka Státní bezpečnosti, se kterým jsem byl v době totality v častém styku jako obhájce disidentů. Jeho estébácké praktiky byly nezapomenutelné. Myslím, že pro nás oba to bylo dost těžké, nicméně vykázal nadprůměrné znalosti a zkoušky složil na výtečnou.

S nelibostí jsem zjišťoval, že pro mnohé kolegy se advokacie stala především byznysem a cítil jsem, že často byli ochotni udělat cokoliv, aby měli zisk. S úsměvem jsem sledoval, s jakou lehkostí se z kolegů, kteří byli zanícenými straníky, stali ze dne na den soukromí podnikatelé. Advokacie se stala i místem nelítostného konkurenčního boje a agrese mezi advokáty.

Z advokacie se zcela vytratila noblesa, která byla s výkonem advokacie vždy spojována a která byla v Brně reprezentována mými bývalými idoly JUDr. Göpfertem, JUDr. Steinmanem, JUDr. Koberem, JUDr. Volným a dalšími.

Advokacie, stejně jako celá společnost, také zhrubla. Z advokátní profese se vytrácí etika a snaha Komory sjednávat v tomto směru nápravu často naráží na rozhodovací praxi soudu ve správním soudnictví, která se často od názorů Komory liší.

Přesto jsem v advokacii rád. Advokát sice nemá žádnou rozhodovací pravomoc, má však možnost pomáhat svým klientům ve složitých životních situacích. Mým přáním do budoucna je, aby se v advokacii dodržoval článek 4 odst. 1 Etického kodexu, podle kterého je povinností advokáta chovat se poctivě, čestně a slušně.

Redakce AD

Foto: archiv JUDr. Jiřího Machourka