Důvody, proč teritorialita exekutorů nedává smysl, jsou zcela zásadní
O tom, co přinesou přijaté legislativní úpravy reagující na koronavirovou krizi, jak se dotknou věřitelů a dlužníků, hovořil Advokátní deník s advokátem, předsedou České asociace věřitelů (ČAV) Pavlem Staňkem. V rozhovoru se rovněž vyjádřil k exekuční novele, která se právě projednává v Poslanecké sněmovně.
V rámci tzv. Lex COVID byly přijaty určité časově omezené legislativní úpravy insolvencí, oddlužení a exekucí, které měly reagovat na přijetí mimořádných opatření. Jak tyto úpravy hodnotíte i s ohledem na to, že ČAK varovala před přijímáním takových změn, které s krizí přímo nesouvisely?
Tak na jednu stranu je určitě pochopitelné, že stát na danou situaci musel reagovat a ochránit občany i firmy před zbytečnými bankroty a pády do dluhových pastí, na druhou stranu mám bohužel dojem, že zákonodárci k této věci opět přistupovali velmi jednostranně a nemysleli na to, že ochrana jedné skupiny lidí může způsobit problémy zase lidem jiným.
Mezi ta vcelku rozumná opatření řadím ochranu podnikatelů a firem v oblasti insolvencí, která řadě z nich skutečně může pomoct přežít, byť i zde je namístě velká opatrnost a zodpovědnost. Za celkem logický krok považuji i dočasné omezení mobiliárních exekucí a dražeb.
S čím mám naopak velký problém, jsou opatření dlouhodobého charakteru, konkrétně například trvalé zvýšení minimální hodnoty dluhu, pro který bude nově možné dražit dlužníkovu nemovitost. V tomto směru se mé obavy zcela ztotožňovaly s obavami České advokátní komory. V jednu chvíli se tu objevila celá plejáda legislativních nápadů, které by za normální situace neměly šanci projít, najednou ale byly se vší vážností na pořadu dne. Když se za nimi zpětně ohlédnu, tak vlastně asi ještě můžeme být rádi, že nakonec prošel alespoň určitý umírněnější kompromis.
Do jaké míry se opatření dotknou věřitelů? Z některých úprav se zdá, že stát preferuje pomoc dlužníkům nad právy těch, kterým dluží.
Ano, jak už jsem zmiňoval, kroky zákonodárců jsou v tomto ohledu podle mě poslední dobou velmi jednostranné, což pro věřitele samozřejmě není vůbec příjemné. Ať už šlo o dočasná opatření v oblasti exekucí a insolvencí, nebo o odklad splátek úvěrů či plateb nájemného, vždy se řešily jen úlevy pro dlužníky a nikoliv důsledky, které to přinese věřitelům.
Stát zřejmě poněkud hřeší na to, že velcí věřitelé se s tím prostě budou muset nějak poprat a pravděpodobně to unesou, nebo prostě zdraží služby těm, kteří normálně platí. Vedle toho jsou tu ale třeba pronajímatelé bytů nebo lidé z bytových družstev a SVJ, kteří jsou nuceni hradit nedoplatky za svoje sousedy, a těm ta přijatá opatření můžou způsobit skutečně velké problémy. A tady už nejde jen o několik velkých firem, ale o tisíce lidí, kteří i sami mohli být pandemií negativně zasaženi.
Česká advokátní komora vydala před časem stanovisko k exekutorské teritorialitě, o jejímž zavedení se nyní jedná ve sněmovních výborech. Do jaké míry odpovídá toto stanovisko zkušenostem České asociace věřitelů?
Troufám si říct, že takřka do posledního puntíku. Myslím si, že Komora v něm velmi srozumitelně vyjádřila snad veškeré zásadní důvody, proč exekutorská teritorialita nedává smysl – ať už jde o rozdíly mezi jednotlivými úřady, domnělé přiblížení dlužníka exekutorovi, rozdílné postavení soudce a exekutora, či skutečnost, že aktuálně projednávaný návrh na její zavedení by jen sotva pomohl lidem v dluhové pasti, protože by se jich vůbec nedotkl. Osobně jsem rád, že se ČAK touto věcí rozhodla zabývat a prezentovat k ní své stanovisko. Jsou to totiž právě její členové, kteří se s věřitelsko-dlužnickými vztahy potkávají nejčastěji a velmi dobře vidí, jak to celé v praxi funguje, potažmo nefunguje.
Není oprávněný závěr, že soudní exekutor je de facto vykonávacím soudem, takže výběr exekutora by měl splňovat stejné nároky jako je ústavní právo na zákonného soudce?
To je poměrně často opakovaný argument zastánců teritoriality, se kterým ale nemohu souhlasit. I sám Ústavní soud již v minulosti judikoval, že exekutoři jsou vedle vykonavatelů státní moci také podnikatelé. Možná je to na první pohled trochu zvláštní souběh postavení, nicméně soukromí exekutoři u nás na tomto principu fungují od samého počátku a myslím, že velmi dobře. Stejné postavení mají nakonec i ve většině ostatních států EU, takže v tomto směru rozhodně nejsme žádnou nezvyklou výjimkou. A právě s ohledem na toto postavení je podle mě naprosto nesmyslné, snažit se exekutory beze zbytku přirovnávat k soudcům či stavět výběr exekutora do polohy ústavně zaručeného zákonného soudce.
Zastánci zavedení rovnoměrného přidělování případů soudním exekutorům argumentují rovněž tím, že se zánikem soutěže by se eliminovalo korupční prostředí, založené na spojení věřitelů s vybranými exekutorskými úřady.
Ano, zastánci teritoriality tuto protikorupční rétoriku používají velice rádi a často. Slovo „korupce“ je u nás – někdy více, a někdy méně oprávněně – hojně užívané a moderní už řadu let a ve spojení se slovem „exekuce“ jistě vyvolává husí kůži u nejednoho občana i zákonodárce. Na to zastánci daného principu nepochybně sázejí. Faktem ovšem je, že tady o korupci nemůže být řeč. Žádný případ korupčního jednání ze strany věřitele směrem k exekutorovi nebyl nikdy prokázán. Jde tedy o pouhé spekulace, fabulace, nebo, chcete-li, manipulace.
Často se rovněž hovoří o tom, že na „obchodu s chudobou“ z exekucí profitují advokáti. Co tomuto obvinění říkáte?
Tento špatný obrázek advokátů bohužel v některých lidech opravdu stále přežívá, což mě, coby příslušníka této právní profese, osobně velmi mrzí. Je asi potřeba si přiznat, že zde skutečně byla doba, kdy byly odměny advokátů vysoké, neodpovídaly tehdejším poměrům a výrazně navyšovaly původní dlužnou částku. To ve svém důsledku vedlo ke vzniku nezdravého byznysu s pohledávkami, jehož cílem nebylo ani tak vymožení původního dluhu, jako spíš získání oné odměny. Ty časy jsou ale už dávno pryč, postupně došlo k výraznému snížení advokátního tarifu. Z dnešního pohledu si dokonce troufám říct, že natolik výraznému, že už jeho výše naopak přestává odpovídat náročnosti této činnosti a stejně tak i hodnotě podobných služeb.
Podprahově se tím naznačuje, že na zastupování věřitele advokátem je něco nekalého. Není to ale spíše zárukou toho, že naopak klienta vystříhá při vymáhání pohledávky případného protiprávního jednání?
Když advokát pomáhá svému klientovi-věřiteli právně zajistit jeho nárok, nebo mu následně v případě potřeby poskytuje pomoc při jeho vymáhání, tak jednoduše dělá svou práci. To přece nelze vnímat nějak negativně. Naopak, přesně jak říkáte, by měl být advokát určitou garancí, že vše proběhne řádným způsobem a v souladu s platnými právními předpisy.
Ministerstvo spravedlnosti nedávno zveřejnilo stanovisko, podle něhož advokáti účtují neoprávněné náklady za poskytnuté služby. Není spíše problém ve snížení advokátního tarifu, kdy se nevyplatí žalovat bagatelní pohledávky?
Na to, že se bagatelní pohledávky v praxi přestanou vymáhat, ČAV upozorňovala již při posledním snižování advokátního tarifu. Praxe od té doby bohužel jasně ukázala, že ta obava byla oprávněná. Jak jsem již naznačoval, domnívám se, že v určitých dobách byl advokátní tarif skutečně nastaven příliš vysoko a bylo správné ho upravit. Dnes už se ale zase pohybujeme na hranici druhého extrému, což nakonec poslední dobou zaznívá i z úst řady kolegů z advokátního stavu.
Advokát přece může zastupovat i dlužníka, nemluvě o tom, že dlužníkům poskytuje řada z nich i služby pro bono. Taková poradna existuje i v rámci ČAV.
Samozřejmě, dlužníci mohou využívat služby advokátů úplně stejně jako věřitelé a na rozdíl od nich mají dokonce celou řadu možností, jak získat právní pomoc zdarma. I třeba naše advokátní kancelář Arrows poskytuje některým svým klientům právní služby pro bono, takže hovořit o tom, že advokáti jenom těží, je z mého pohledu dost nefér. Co se týče asociace, tak ta v současnosti provozuje hned dvě bezplatné online poradny – jednu na svém webu a jednu na portálu Češi v právu. Každý měsíc tam odpovídáme na dotazy desítek lidí, a to nejen z řad věřitelů, ale i dlužníků, kteří se rozhodli ke své situaci postavit čelem a aktivně hledají její řešení. V rámci daných poraden tazatelům samozřejmě nemůžeme poskytovat plnohodnotné právní služby, to by bylo v rozporu s platnou legislativou. Nicméně myslím si, že i tak se nám poměrně dobře daří odpovídat na jejich dotazy, poskytovat jim orientaci v daném problému a nasměrovat je k dalším krokům, které by měli či mohli podniknout.
Pokud bychom se měli bavit o jednotlivých návrzích – nedává určitou logiku, aby výběr exekutora probíhal rotačním kolečkem, stejně jako je tomu u ustanovování insolvenčních správců?
Exekuce a insolvence jsou z povahy věci dvě zcela odlišná řízení. Každé z nich má určitý účel a od toho se odvíjí i jejich pravidla a jejich průběh. Nevidím proto nejmenší důvod, proč by se exekuční řízení mělo měnit po vzoru toho insolvenčního. A už vůbec nepovažuji za správné, aby věřitel přišel o možnost svobodně nakládat se svým majetkovým právem, včetně možnosti vybrat si exekutora, který v případě potřeby zajistí jeho vymožení.
Jaké přínosy, respektive negativa by přineslo zavedení tzv. bagatelní teritoriality na principu, že pro pohledávky do určité výše by platila teritorialita a pro pohledávky nad tuto hranici by měl oprávněný právo volby exekutora?
Upřímně netuším, jaké přínosy by to mělo přinést, osobně bohužel žádné nevidím. Tedy snad s výjimkou přínosu pro část exekutorů, kteří by tím měli zajištěný určitý nápad nových případů a tím i určitý příjem, což nyní nemají. A on by navíc ten nápad zřejmě nebyl vůbec malý. Pokud se nemýlím, tak návrh poslance Patrika Nachera počítá s hranicí bagatelnosti ve výši 50 tisíc korun, což by dle dostupných údajů postihlo asi 80 procent exekucí. A některé hlasy volají dokonce po ještě vyšších částkách. To je pro mě naprosto nepochopitelné. Jak může někdo v zemi, kde je průměrná mzda necelých 35 tisíc a minimální mzda ani ne 15 tisíc korun, mluvit o tom, že 50 tisíc je bagatelní suma?
Zároveň se mi velmi nelíbí, že by bagatelní teritorialita ve svém důsledku postihla přesně ty věřitele, kteří se do této pozice dostali bez svého přičinění, kteří nikomu nepůjčili, svého dlužníka si nevybrali. Například poskytovatelé telekomunikačních služeb, dodavatelé energií, ale samozřejmě i obce, dopravní podniky, drobní podnikatelé, pronajímatelé nemovitostí a podobně. S tím prostě nemohu souhlasit a nevidím nejmenší důvod, proč by měli být oproti věřitelům s vyššími pohledávkami tímto způsobem znevýhodněni.
Neměla by určitou logiku místní příslušnost exekutorů jen pro pohledávky z veřejného sektoru, třeba proto, že v případě financování z veřejných prostředků, by měl mít stát právo do určité míry regulovat, kdo bude tyto dluhy vymáhat?
Z mého pohledu by stát měl mít – stejně jako kterýkoli jiný věřitel – možnost svobodně se rozhodnout, jakým způsobem bude vymáhat své právo. Je tedy v podstatě jen a pouze jeho věc, jestli se v této volbě rozhodně sám sebe limitovat. Jako zástupce věřitelů takové rozhodnutí respektuji. To ovšem ještě automaticky neznamená, že pro to musím mít pochopení i jako občan a řádný daňový poplatník, z jehož peněz budou kompenzovány případné díry ve státním rozpočtu a ztráty způsobené poklesem vymahatelnosti či zvýšenými náklady na související administrativu.
Jaké jsou dosavadní zkušenosti se zavedením teritoriality na Slovensku? Reakce jsou spíše rozporuplné…
Ohlasy ze Slovenska jsou skutečně poměrně rozporuplné, především mám ale dojem, že se k nám nedostávají v takové míře, jaká by bylo žádoucí, abychom si z nich mohli odnést nějaký jasný závěr. Asi nejvíc jsou v Česku slyšet informace z úst prezidenta Slovenské exekutorské komory, který situaci líčí velmi příznivě. Neoperuje však žádnými konkrétními daty, kterými by byl schopen svá tvrzení podložit. Navíc bude asi potřeba přihlédnout i k tomu, že právě on byl jednou z klíčových osobností, která se danou změnu snažila prosadit. Od jiných exekutorů se k nám dostaly spíš opačné informace – v podstatě to prý má vypadá tak, že určitá část úřadů v dohledné době úplně zanikne, protože jejich fungování už ekonomicky nedává smysl. Dost negativní informace pak máme od zástupců věřitelů a inkasních agentur. Po úvodním odmítání daného systému sice již řada z nich přes exekutory opět vymáhá, mluví se ale o značném propadu vymahatelnosti, dokonce až v řádu desítek procent.
Co říkáte argumentu, že teritorialita je přiblížením exekutora dlužníkovi?
To je argument, který se u nás traduje snad už od prvního okamžiku, kdy se o teritorialitě začalo mluvit. Což je svým způsobem vlastně docela legrační, protože je zcela mimo realitu. Celá ta myšlenka se zakládá na tom, že by byl exekutor k případům přidělován podle trvalého bydliště dlužníka, a to v rámci nějakého omezeného území, aktuálně je uvažován soudní kraj. Problém je ale v tom, že podle dostupných údajů se jen asi pětina lidí v exekuci vyskytuje na své oficiální adrese a asi 40 procent těch, kdo bydlí jinde, se zdržuje mimo kraj. To znamená, že ten princip ve velké části případů vůbec nemůže nefungovat. A i pokud by dlužník nakrásně bydlel v daném soudním kraji, tak by mu mohl být přidělen exekutor vzdálený i víc než 150 km. To prostě nedává smysl.
Především je ale potřeba říct, že k nějakému přibližování vlastně vůbec není důvod. Naprostá většina dlužníků na exekutorské úřady nechodí a cestovní náklady exekutora jsou dávno zastropované, potažmo jsou hrazeny v rámci paušálu, takže na ně vzdálenost nemá vliv. Pokud bychom se měli bavit o nějakém zlepšení dostupnosti exekutorů, tak by bylo lepší se místo teritoriality zamyslet třeba nad určitým rozšířením úředních hodin či hodin pro telefonický styk, které jsou u řady úřadů velmi omezené.
Ani jeden z návrhů neřeší problém dosavadních exekucí. Vy jste nedávno zmiňoval, že řešení by mělo spočívat v sociální oblasti. Mohl byste upřesnit, co konkrétně jste měl na mysli?
Tohle je podle mě docela paradox. Zákonodárci na jedné straně neustále hovoří o tom, jak je potřeba pomoct lidem v dluhové pasti, tedy osobám, na které je dnes vedeno více exekucí. Na druhou stranu ani jedna z exekučních novel, které jsou aktuálně projednávány, by se těchto lidí nedotkla. Moc tedy nechápu, k čemu mají vlastně sloužit a v zájmu koho nebo čeho se snaží od základu proměnit celý exekuční systém.
Čím déle se danou problematikou zabývám, tím více jsem přesvědčen o tom, že by se ke starým exekucím, které jsou do značné míry dědictvím dřívější špatné legislativy, mělo přistoupit spíš jako k sociálnímu problému. Stát je spoluzodpovědný za jeho vznik, stát ho potřebuje vyřešit a stát na něm také může nejvíc vydělat, pokud se díky jeho odstranění skutečně tisíce lidí přesunou z šedé ekonomiky zpět do legálního systému. Stát by tedy měl přijít s řešením, které se bude týkat přesně a pouze těchto lidí, a nést s ním spojené náklady. Jak takové řešení bude konkrétně vypadat, je výsostně politickým rozhodnutím, kterému by měla předcházet hluboká politická i společenská debata. Budu velmi rád, pokud se takovou debatu podaří rozpoutat. Věřím, že bude daleko smysluplnější a přínosnější než desetiletá diskuze o výhodách a nevýhodách exekutorské teritoriality.
Autor: Dušan Šrámek
Foto: Bulletin advokacie + redakce AD