V praxi se orgány činné v přípravném řízení neshodují s obhájci v názorech na společné řízení a na doručování usnesení o jejich spojení. Neshody jsou i v tom, zda je policejní orgán povinen doručit obviněnému všechna usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci, v níž je stíhán. Proto v praxi dochází k tomu, že obviněnému nejsou doručena usnesení, jimž jsou ve věci stíhány jiné osoby. Proto se v předkládaném článku zabývám společným řízením, spojováním trestních věcí a také otázkou, zda má obviněný obdržet všechna usnesení o zahájení trestního stíhání, vydaná pod stejnou spisovou značkou, i když jimi v téže věci není stíhán on, nýbrž jiní obvinění.

Komu se zasílá usnesení o zahájení trestního stíhání? 

Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále „tr. řád“), zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného (§ 160 odst. 1 tr. řádu). Trestní stíhání určité osoby se zahajuje usnesením o zahájení trestního stíhání, proti kterému může obviněný podat stížnost (§ 160 odst. 7 tr. řádu). Zahájí-li policejní orgán usnesením trestní stíhání více osob, pak zašle toto usnesení každému z obviněných ve věci označené přidělenou spisovou značkou (dále též „sp. zn.“).

Pokud policejní orgán konající vyšetřování později zahájí trestní stíhání dalších osob jako obviněných v téže věci, setkávají se obhájci se dvěma odlišnými přístupy. Někdy zašle policejní orgán později vydané usnesení jak nově obviněným, tak i osobám dříve obviněným pod stejnou spisovou značkou. V těchto případech obdrží nové usnesení o zahájení trestního stíhání všichni obvinění, jak ti, proti nimž se nově zahajuje trestní stíhání a mají proti usnesení právo stížnosti, tak obvinění, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání dříve, a proto jim nepřísluší právo stížnosti proti novému usnesení, protože jím nejsou stíháni.

Jindy však policejní orgán zašle usnesení o zahájení trestního stíhání dalších osob pouze těm obviněným, proti nimž vydal nové usnesení, které však nedoručí dříve obviněným osobám, které později vydaným usnesením nejsou stíhány. Takto policejní orgán postupuje přesto, že v odůvodnění později vydaného usnesení o zahájení trestního stíhání nezřídka uvádí, že nově obvinění se dopustili trestné činnosti společně s osobami, které byly obviněny dříve vydaným usnesením pod stejnou spisovou značkou.

Otázkou proto je, komu musí policejní orgán zaslat nové usnesení o zahájení trestního stíhání. Není sporu o tom, že nové usnesení o zahájení trestního stíhání musí policejní orgán zaslat osobám, proti nimž nově zahájil trestní stíhání a které se doručením usnesení stanou obviněnými (§ 32 tr. řádu) a mají právo podat proti tomuto usnesení stížnost. Nelze však pominout, že dříve vydané usnesení o zahájení trestního stíhání již určilo jinou osobu či osoby, proti nimž se trestní stíhání vede a jsou již stíhány jako obviněné. Po vydání druhého usnesení o zahájení trestního stíhání jsou stíhány všechny osoby, které byly obviněny ve věci pod stejnou sp. zn., tedy i osoby obviněné v prvním usnesení o zahájení trestního stíhání.

Podle obhájců obviněných je v těchto případech potřebné dodat nové usnesení o zahájení trestního stíhání, tak jako každé jiné usnesení, všem obviněným, tedy i těm, kteří byli obviněni dříve (nebo budou obviněni později), i když nemají právo podat stížnost proti usnesení, jímž nejsou stíháni.

V praxi je problém v tom, že přístup orgánů činných v přípravném řízení je nejednotný. Některé policejní orgány konající vyšetřování doručují usnesení o zahájení trestního stíhání pouze nově obviněným osobám, jiné je zasílají i osobám, které byly obviněné dříve vydanými usneseními o zahájení trestního stíhání. Také státní zástupci vykonávající dozor nad přípravným řízením nemají stejný přístup.

Komentář Wolters Kluwer k § 160 tr. řádu uvádí: „Usnesení o zahájení trestního stíhání má v zásadě dvojí význam: jednak vymezuje skutek, pro který se trestní řízení vede, neboť pouze pro tento skutek může být později podána obžaloba (§ 176 odst. 2) a pouze o tomto skutku může soud rozhodnout (§ 220 odst. 1), jednak určí osobu, proti níž se trestní stíhání vede a která se doručením usnesení stává obviněným (§ 32).“[1] Jsou-li policejním orgánem vydána postupně dvě usnesení o zahájení trestního stíhání proti více osobám v téže věci, pak je zpravidla vymezeno více skutků a také více osob, proti nimž se vede trestní stíhání a které se po doručení usnesení stávají obviněnými.

V Beckově komentáři k § 160 tr. řádu se uvádí: „Usnesení o zahájení trestního stíhání má účinky již od jeho vydání, resp. přesněji řečeno – od okamžiku, kdy bylo vydáno a vyhotovené usnesení následně rozesláno všem oprávněným osobám, neboť zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává takové stížnosti odkladný účinek.“[2]

Otázkou je, kdo jsou tyto oprávněné osoby. Je-li ve věci vydáno jediné usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou oprávněnými osobami obvinění, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání a kteří mohou proti tomuto usnesení podat stížnost (§ 160 odst. 2, 7 tr. řádu). Pokud jsou ve věci vydána postupně dvě usnesení o zahájení trestního stíhání stejných obviněných, jsou zasílána všem obviněným.

Sporné jsou však situace, kdy policejní orgán (příp. státní zástupce) ve věci vydá postupně dvě usnesení o zahájení trestního stíhání a druhým usnesením jsou stíhány jiné osoby než prvním usnesením. V praxi není shoda v tom, kdo jsou oprávněné osoby, které mají právo obdržet druhé usnesení. Zda jen obvinění, proti nimž je novým usnesením zahájeno trestní stíhání, nebo i ti obvinění, kteří byli ve stejné věci, se stejnou sp. zn., obviněni dříve.

Zastávám názor, že policejní orgány by měly považovat za oprávněné osoby všechny obviněné v téže věci, včetně těch, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání již dříve, a proti novému usnesení, jímž nejsou stíháni, nemohou podat stížnost. Proto by každému obviněnému v téže věci měla být dodána policejním orgánem všechna usnesení o zahájení trestního stíhání vydaná ve věci. Pokud k tomu nedochází, pak je to v rozporu s názorem, že „zahájením trestního stíhání se trestní řízení stává více transparentní a snáze kontrolovatelné“.[3] Proto je nezbytné, aby se každý obviněný od policejního orgánu dozvěděl, že kromě něj jsou později vydaným usnesením stíhány také jiné osoby a že se proti osobám postupně obviněným v téže věci koná společné řízení. Je nepřijatelné, aby se obhájce dozvěděl o stíhání dalších osob díky účasti vyššího počtu obhájců přítomných při vyšetřovacích úkonech a o jejich obvinění nebyl ani on, ani jeho klient vyrozuměn. Pokud se obviněný obhajuje sám, pak se o stíhání dalších obviněných dozví po nahlédnutí do spisu či při studiu spisu při skončení vyšetřování. Pokud právo účasti při těchto úkonech nevyužije, tak se o větším počtu obviněných dozví až z obžaloby.

Obvinění a jejich obhájci chtějí oprávněně vědět o každém obviněném, proti němuž bylo ve věci zahájeno trestní stíhání, a to i usnesením později vydaným pod stejnou sp. zn.

Úprava společného řízení obsažená v trestním řádu

Společné řízení proti více obviněným je upraveno v ust. § 20 tr. řádu. Proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 20 odst. 1 tr. řádu).

„Zásada společného řízení vyjádřená v § 20 tr. řádu zajišťuje, aby všechny trestní věci, které spolu souvisí, byly projednány společně, pokud tomu nebrání důležité důvody. Její smysl spočívá v trestním řízení provedeném efektivně a soustředěně, se zřetelem na všechny rozhodné okolnosti, významné především z hlediska viny obviněného nebo společně stíhaných obviněných a uložení odpovídajícího trestu obviněnému nebo společně stíhaným obviněným. Klade se důraz na ekonomičnost a hospodárnost řízení, čímž je respektována zásada rychlosti a hospodárnosti trestního řízení.“[4]

Ust. § 20 tr. řádu stanoví pravidla pro konání společného řízení, a to v kterémkoli jeho stadiu. Smyslem této úpravy je zajistit společné projednání více trestních věcí, ve vztahu k nimž by jinak byla konána oddělená řízení, při zachování zásady hospodárnosti a efektivity řízení (§ 2 odst. 4). „Ke spojení dvou či více věcí do společného řízení může dojít v případech, kdy se jedná o více trestných činů spáchaných týmž obviněným (tzv. vícečinný souběh), zásadně pak v případech, kdy jde o trestné činy spáchané různými osobami (obviněnými), které však spolu skutkově i důkazně souvisí.“[5]

Pravidla pro konání společného řízení platí ve všech stadiích trestního řízení, tedy nejen v řízení před soudem, nýbrž také v přípravném řízení, a to v obou jeho fázích, jak při postupu před zahájením trestního stíhání, tak i ve vyšetřování. Proto je třeba, aby se ust. § 20 tr. řádu využívalo nejen u soudu, u něhož bylo na téhož obviněného nebo na více obviněných podáno více samostatných obžalob nebo návrhů na potrestání, nýbrž i v obou fázích přípravného řízení, tedy i ve vyšetřování.

„Podmínky pro konání společného řízení jsou určovány souvislosti trestních věcí: a) subjektivní, tj  v osobě, kdy se téže osobě klade za vinu více trestných činů (vícečinný souběh), b) objektivní, tj. ve věci, kdy trestné činy více osob spolu vzájemně souvisí (např. spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, účastenství podle § 24 tr. zákoníku, nebo jiná forma trestní součinnosti zejména podle § 214, 215 či 216 tr. zákoníku, ale i další souvislost v nejširším smyslu – např. § 235 tr. zákoníku ve vztahu k § 233 tr. zákoníku, § 333 tr. zákoníku ve vztahu k § 331 až 332 tr. zákoníku, § 364 až 368 tr. zákoníku atd. Společné řízení, ve kterém přichází v úvahu kombinace subjektivní a objektivní souvislosti, by mělo být zásadně konáno, neboť k vyloučení věci, která se týká jenom některého obviněného nebo některého z více obviněných, může dojít jen za podmínek § 23 odst. 1 tr. řádu.“ [6]

Zásada společného řízení vyjádřená v § 20 tr. řádu zajišťuje, aby všechny trestní věci, které spolu souvisejí, byly projednány společně, ať již jde o více trestných činů spáchaných týmž obviněným (tzv. vícečinný souběh), nebo o trestné činy spáchané různými obviněnými, přičemž tyto trestné činy spolu skutkově i důkazně souvisí. V přípravném řízení ji uplatňují policejní orgány začleněné ve Službě kriminální policie a vyšetřování, stejně jako státní zástupci, kteří vykonávají dozor nad přípravným řízením nebo případně vyšetřováním.

Společné řízení se dle § 20 odst. 1 tr. řádu nekoná, pokud tomu brání důležité důvody, např. situace, kdy u souvisejících trestných činů více obviněných byly na straně jednoho z nich (s ohledem na vážné zhoršení jeho zdravotního stavu) shledány zákonné podmínky pro přerušení trestního stíhání ve smyslu § 173 odst. 1 písm. b) nebo vyvstane-li potřeba provedení, resp. doplnění, časově náročného dokazování ve vztahu k některému z dílčích útoků pokračujícího trestného činu (např. výslech svědka cestou mezinárodní právní pomoci), nebo nemá-li orgán činný v trestním řízení povědomost o spáchání dalších dílčích útoků pokračujícího trestného činu.[7] Pokud některý z těchto důležitých důvodů neexistuje, pak se musí konat společné řízení.

Rozhodnutí o spojení věcí

Rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí dle § 20 odst. 1 tr. řádu je ve smyslu § 119 odst. 2 tr. řádu usnesením, které je nutné oznámit jak obviněnému, tak jeho obhájci, pokud jej má, zpravidla doručením opisu usnesení nebo vyhlášením. Má-li obviněný obhájce, potom stačí, že je usnesení v opisu doručeno obhájci (§ 137 odst. 1, 2 tr. řádu). Srov. blíže nález I. ÚS 521/06.

Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět (§ 137 odst. 1 tr. řádu). Osobou, které se usnesení přímo dotýká, se tu rozumí ten, o jehož právech nebo povinnostech nebo o jehož svobodě se právě v daném usnesení rozhoduje. Takovou osobou bývá zpravidla obviněný.[8]

V konkrétní věci převzal obviněný XY usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž bylo jemu a dalším dvěma osobám sděleno obvinění z trestné činnosti. Později obviněný XY zjistil, že o vyšetřovacích úkonech v této věci jsou vyrozumíváni nejen obhájci těchto tří obviněných, nýbrž také obhájci dalších dvou obviněných osob, jejichž stíhání bylo zahájeno dříve.

Ze společné účasti obhájců pěti obviněných u úkonů konaných ve věci obhájce obviněného XY dovodil, že policejní orgán rozhodl o spojení dvou věcí do společného řízení. Přesto však obhajoba od policejního orgánu neobdržela usnesení o spojení věcí, které je zákonným předpokladem pro konání společného řízení.

Proti pěti osobám se konalo společné trestní řízení, i když proti dvěma z nich bylo zahájeno trestní stíhání pod jinou spisovou značkou. Bez znalosti usnesení o stíhání dalších dvou osob si nemohl obviněný XY a jeho obhájce ověřit, zda existují důvody pro spojení těchto věcí dle § 20 odst. 1 tr. řádu. Proto obviněný XY, zastoupený obhájcem, požádal dle § 157a odst. 1 tr. řádu státního zástupce vykonávajícího dozor nad přípravným řízením o přezkoumání postupu policejního orgánu, protože mu nebylo doručeno usnesení o spojení věcí, což je v rozporu s ust. § 20 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 137 odst. 1 tr. řádu.

Obviněný XY se od státního zástupce dozvěděl, že došlo ke spojení dvou výše uvedených věcí do společného řízení pod jednou sp. zn. Státní zástupce se však v reakci na žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle ust. § 157a odst. 1 tr. řádu nezabýval námitkou obhajoby, že postupem policejního orgánu došlo k porušení ust. § 20 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 137 odst. 1 tr. řádu.

Jak má dojít ke spojení věcí ke společnému řízení? 

Ode dne, kdy došlo ke spojení dvou trestních věcí dříve vedených pod různými sp. zn. pod jednu, se konalo společné řízení dle § 20 odst. 1 tr. řádu. Proto policejní orgán buď rozhodl usnesením o spojení těchto dvou věcí do společného řízení pod jednou sp. zn., avšak toto usnesení nezaslal obviněným ani jejich obhájcům, nebo usnesení o spojení věcí nebylo vydáno vůbec, příp. jen formou opatření, a pak ke spojení dvou věcí pod jednu sp. zn. nedošlo, protože policejní orgán postupoval v rozporu s ust. § 20 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 137 odst. 1 tr. řádu.

Odpověď na otázku, zda má policejní orgán rozhodovat o spojení věcí usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, nebo jen neformálním opatřením, proti němuž není opravný prostředek, poskytuje ust. § 119 odst. 2 a § 137 odst. 1 tr. řádu.

Podle ust. § 119 odst. 2 tr. řádu policejní orgán rozhoduje usnesením, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Vzhledem k tomu, že v ust. § 20 tr. řádu není pro spojení věci předepsána forma opatření, rozhoduje policejní orgán o spojení věci usnesením. Podstatná je forma oznamování usnesení. Podle § 137 odst. 1 tr. řádu je třeba usnesení oznámit především obviněnému jako osobě, které se přímo dotýká, a to doručením opisu usnesení (příp. vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit). Má-li obviněný, jemuž je třeba usnesení oznámit, obhájce, doručí se usnesení jen obhájci. V případech uvedených v § 137 odst. 3 tr. řádu se oznamuje usnesení obviněnému i jeho obhájci.

Významný je v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/06. Ve vztahu k rozhodnutí policejního orgánu dle § 20 odst. 1 tr. řádu Ústavní soud uvedl, že tím, že rozhodnutí policejního orgánu nebylo doručeno obviněnému ani jeho obhájci, došlo k porušení § 137 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud konstatoval, že nezákonnost vzniklá neoznámením usnesení o spojení věcí obviněnému ani jeho obhájci má za následek, že obviněný ani jeho obhájce nemohli proti němu podat stížnost (srov. § 141 odst. 2 tr. řádu). Proto je možné s odkazem na § 140 odst. 1 tr. řádu dospět k závěru, že usnesení o spojení dvou věcí ke společnému řízení pod jednu sp. zn. nenabylo právní moci ani v případě, že je policejní orgán vydal, avšak nedodal obhajobě. Vzhledem k tomu, že zákon připouští stížnost proti usnesení, musí nastat ještě některá z eventualit uvedených v § 140 odst. 1 písm. b) pod písm. aa) až cc) tr. řádu, aby usnesení mohlo nabýt právní moci. Usnesení je pravomocné a vykonatelné, aa) pokud stížnost ve lhůtě podána nebyla, bb) nebo se oprávněné osoby stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo cc) podaná stížnost byla zamítnuta (nález ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/2006, uveřejněný pod č. 35 ve sv. 44 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR).

Ve věci, v níž byl stíhán obviněný XY, muselo být usnesení o spojení věcí doručeno pěti obhájcům pěti obviněných, kteří měli právo podat proti tomuto usnesení stížnost. Tím, že policejní orgán nedoručil usnesení o spojení věcí všem pěti obviněným, jichž se toto usnesení týká, ani jejich obhájcům, porušil § 137 odst. 1 tr. řádu. Důsledkem nedoručení opisu usnesení o spojení věcí obviněnému XY nebo jeho obhájci bylo to, že obviněný XY nemohl proti tomuto usnesení podat stížnost, tedy v rozporu se zákonem nedostal právo na uplatnění opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí (§ 141 odst. 2, § 140 odst. 1 tr. řádu).

Existují zájmová usnesení policejního orgánu?

V popisované věci obhájce obviněného XY požádal policejní orgán o zaslání nedodaného opisu usnesení o zahájení trestního stíhání, jimiž byly ve věci stíhány jiné dvě osoby. V odůvodnění uvedl, že nezná obsah nedodaného usnesení, není obeznámen s důvodem trestního stíhání dvou obviněných osob, a proto neví, jak spolu souvisí trestné činy osob, stíhaných postupně dvěma usneseními.

Policejní orgán k žádosti obhájce uvedl, že obhajoba nemá nárok na doručení požadovaného usnesení, protože jím nebyl ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu stíhán obviněný XY. Policejní orgán připojil poučení, že obviněný a jeho obhájci mají dle § 65 tr. řádu nárok nahlížet do spisu a pořizovat si jeho kopie, a výslovně uvedl, cituji: „V dané věci si můžete zájmová usnesení policejního orgánu ofotit v průběhu nahlížení do spisu.“

Obviněný XY se nedožadoval dodání jemu nezaslaného usnesení o zahájení trestního stíhání dalších dvou obviněných v téže věci s odůvodněním, že chce do tohoto usnesení podat stížnost dle § 160 odst. 7 tr. řádu. Byl si vědom, že mu nepřísluší právo na podání stížnosti proti usnesení o stíhání jiných obviněných. Svoji žádost o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dvou osob obviněných ve věci dříve odůvodňoval tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká (§ 137 odst. 1 tr. řádu), a za takovou osobou lze považoval každou osobu obviněnou v předmětné věci vedené pod stejnou sp. zn. Policejní orgán však usoudil, že obviněného XY se v pořadí první usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci přímo nedotýká, protože je stíhán jako obviněný až později vydaným usnesením o zahájení trestního stíhání.

V ust. § 137 odst. 1 tr. řádu je upraveno oznamování usnesení vydávaných ve věci, tedy také oznamování usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu. Není pochyb, že „osobou, které se usnesení přímo dotýká, je osoba, o jejíchž právech nebo povinnostech se usnesením rozhoduje, a takovou osobou je nepochybně obviněný“.[9] Je-li ve věci vypracováno jen jedno usnesení o zahájení trestního stíhání, pak se usnesení dotýká jen osoby či osob obviněných tímto usnesením. Pokud policejní orgán vypracuje ve věci dvě či více usnesení o zahájení trestního stíhání a každé z nich doručí jen obviněným, kteří jsou stíháni určitým usnesením, je situace složitější.

Otázkou je, zda lze souhlasit s tím, že se obviněného XY v konkrétní věci nedotýká usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci jen proto, že je stíhán jako obviněný až později, či byl již stíhán dříve vydaným usnesením o zahájení trestního stíhání. Zastávám názor, že pokud v průběhu vyšetřování vydává policejní orgán více usnesení, pak je povinen předat je všem obviněným v konkrétní věci, protože se jich tato usnesení přímo dotýkají, a to jak v případě, že je v nich konkrétní obviněný jmenován, či nikoliv. Kterékoliv písemně vypracované usnesení, tedy i usnesení o spojení věcí, stejně jako usnesení o zahájení trestního stíhání jiných osob v téže věci, by měl policejní orgán doručit všem obhájcům obviněných nebo obviněným, pokud se hájí sami. Osobou, které se usnesení přímo dotýká, je každý obviněný v téže trestní věci, tedy nejen osoba obviněná usnesením, proti němuž může podat stížnost.

Trestní řád v ust. § 137 odst. 1 nerozlišuje mezi usneseními, která policejní orgán obviněnému musí dodat, a usneseními, která mu nedodává. Proto by všem obviněným ve věci se stejnou sp. zn. mělo být oznamováno policejním orgánem každé usnesení, tedy i usnesení o spojení věcí a usnesení o zahájení trestního stíhání vydané v této věci. Jinak by obviněný XY nebyl v dané věci informován o předmětu trestního řízení v celém rozsahu, ani o tom, jak spolu souvisejí trestné činy osob, stíhaných postupně dvěma (či více) usneseními, i když to plyne z ust. § 20 odst. 1 tr. řádu. 

Co je předmětem trestního řízení?

Zahájením trestního stíhání je poprvé závazně určen předmět trestního řízení, protože obžalobu je možné podat jen pro skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, musí následovat nové zahájení trestního stíhání.[10]

Jsou předmětem trestního řízení ve věci, v níž je stíhán i obviněný XY, skutečnosti týkající se pěti osob stíhaných ve dvou usneseních o zahájení trestního stíhání vedených pod stejnou sp. zn., nebo jen skutečnosti, které jsou uvedeny v usnesení, jímž je stíhán XY jako obviněný? Předmět trestního řízení určuje policejní orgán v praxi jedním či více usneseními o zahájení trestního stíhání, která vydává postupně v průběhu měsíců nebo i let. Proto předmětem trestního řízení v konkrétní věci vedené pod jednou sp. zn. jsou všechny skutky, které policejní orgán popsal ve dvou či více usneseních o zahájení trestního stíhání, vydaných postupně pod stejnou spisovou značkou.

Předmětem trestního řízení ve věci, v níž je stíhán jako obviněný XY, jsou skutečnosti týkající se pěti osob stíhaných postupně dvěma usneseními o zahájení trestního stíhání pod stejnou sp. zn. Pouze v důsledku toho jsou obhájci všech pěti osob postupně obviněných vyrozumíváni o všech úkonech trestního řízení.

Po skončení vyšetřování podal státní zástupce obžalobu na pět obviněných osob, a to pro skutky, které byly policejním orgánem popsány ve dvou usneseních o zahájení trestního stíhání. Pouze pro ně mohla být později podána obžaloba (§ 176 odst. 2 tr. řádu) a jen o těchto skutcích může soud rozhodnout (§ 220 odst. 1 tr. řádu). Protože obviněný XY neobdržel jedno ze dvou vydaných usnesení o zahájení trestního stíhání v této věci, nebyl policejním orgánem informován o vymezení skutků, pro které se trestní řízení vede, ani o osobách, proti nimž se vede trestní stíhání a z jakého konkrétního důvodu.

Policejní orgán vytvořil v předmětné věci nový pojem „zájmová usnesení policejního orgánu“, který trestní řád nezná. Podle citovaného názoru tohoto orgánu činného v přípravném řízení nemá obviněný právo na to, aby mu byla dodána ta usnesení o zahájení trestního stíhání vydaná ve věci, pokud jimi nedošlo k jeho obvinění. Nerespektoval však ust. § 137 odst. 1 tr. řádu, podle něhož je třeba usnesení oznámit osobám, kterých se přímo dotýká, a jimi jsou všichni obvinění v dané věci, včetně XY.

Policejní orgán po vytvoření pojmu „zájmová usnesení policejního orgánu“ mylně usoudil, že ve věci je třeba ve vztahu k obviněnému XY odlišovat dva druhy usnesení o zahájení trestního stíhání. Jednak usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž byl ve věci ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu obviněn XY, a toto usnesení mu policejní orgán musí doručit v podobě opisu dle § 160 odst. 2 tr. řádu, jednak zájmová usnesení o zahájení trestního stíhání, jimiž ve věci nebyl obviněn XY, na jejichž doručení nemá obviněný XY nárok, i když byl obviněn v téže věci a je dovozována návaznost jeho trestné činnosti na trestnou činnost dalších stíhaných osob, s jejichž obviněním nebyl policejním orgánem obeznámen. Takto vytvořil policejní orgán svévolně vlastní klasifikaci usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci, která není obsažena v trestním řádu. 

Závěr s návrhy de lege lata a de lege ferenda

Trestní řád dává obviněnému právo na doručení všech usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci, ve které je stíhán, a to proto, aby byl policejním orgánem informován o předmětu trestního řízení v konkrétní věci. Obviněný je pak oprávněn podat stížnost jen proti těm usnesením o zahájení trestního stíhání, jimiž je stíhán jako obviněný.

Trestní řád neobsahuje ustanovení, které by umožňovalo, aby ve věci se stejnou sp. zn. dodal policejní orgán obviněnému jen ta usnesení o zahájení trestního stíhání, jimiž je stíhán jako obviněný, a aby mu nedodal usnesení, jimiž není stíhán, protože by obviněný jinak nemohl posoudit, zda trestné činy, z nichž je obviněn, souvisí s trestnými činy, z nich jsou pod stejnou sp. zn. obviněny jiné osoby, navíc za situace, kdy se vzhledem ke stejnému předmětu řízení koná společné řízení proti všem osobám obviněným pod stejnou sp. zn.

Trestní řád nezná „zájmová usnesení policejního orgánu“, tedy usnesení, která není nutné doručovat obviněnému, i když jsou vydána ve věci pod stejnou sp. zn. V trestním řádu není ustanovení, dle něhož by policejní orgán mohl místo doručení usnesení doporučit obviněnému, aby si usnesení, jímž není obviněn, okopíroval při nahlédnutí do spisu.

Nedodání opisu usnesení o spojení věci, stejně jako nedodání některých usnesení o zahájení trestního stíhání v konkrétní věci obhájci obviněného nebo i obviněnému (byl-li v době spojení věcí stíhán vazebně), je závažnou procesní vadou přípravného řízení, kterou nelze napravit v řízení před soudem. Proto měl státní zástupce při výkonu dozoru nad přípravným řízením dát policejnímu orgánu pokyn dle § 174 odst. 2 písm. a) tr. řádu k dodání opisu usnesení o spojení věci obhájci nebo i obviněnému. Tak měl postupovat z úřední povinnosti, obzvláště pak na základě žádosti obviněného o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 tr. řádu.

Pokud státní zástupce vykonávající dozor nad přípravným řízením nedá policejnímu orgánu pokyn, aby doručil obviněnému nedoručená usnesení o zahájení trestního stíhání v téže věci, může obhajoba dát v průběhu vyšetřování podnět k výkonu dohledu příslušného vrchního státního zastupitelství nad činností toho krajského státního zastupitelství, kde je činný státní zástupce vykonávající dozor nad přípravným řízením (podle § 12c až 12e zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a § 1 a 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státních zastupitelství).

Nelze vyloučit, že ani po podnětu k výkonu dohledu nedojde k dodání opisu usnesení o spojení věci, ani k dodání dosud nedodaných usnesení o zahájení trestního stíhání v konkrétní věci obhájci obviněného nebo i obviněnému. Pokud je v takovém případě podána obžaloba, je na obhajobě, aby podala návrh na předběžné projednání obžaloby dle § 186 písm. b) tr. řádu s návrhem na vrácení věci státnímu zástupci k došetření dle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem.

• De lege lata navrhuji vydání judikátu k jednotnému výkladu ust. § 160 odst. 2 tr. řádu, který by zabezpečil, aby usnesení o zahájení trestního stíhání bylo oznamováno každému obviněnému v dané věci, včetně těch, kteří tímto usnesením nejsou jako obvinění stíháni, a proto nemají právo na podání stížnosti.
• De lege ferenda navrhuji doplnění ust. § 160 odst. 2 tr. řádu o mnou vloženou větu druhou, kterou uvádím tučně: „Opis usnesení o zahájení trestního stíhání se oznamuje také obviněným, kteří jsou již stíháni v téže věci dříve vydaným usnesením, a proto nemají právo podat stížnost proti usnesení, jímž nejsou stíháni.“
• De lege lata navrhuji vydání judikátu k zabezpečení jednotného výkladu ust. § 137 odst. 1 a 2 tr. řádu tak, aby usnesení o zahájení trestního stíhání bylo oznamováno každému obviněnému v dané věci, i když tímto usnesením není konkrétní obviněný stíhán, a proto nemá právo na podání stížnosti.
• De lege ferenda navrhuji doplnění ust. § 137 odst. 1 tr. řádu o mnou tučně zvýrazněnou vloženou větu: „Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Jde-li o usnesení o zahájení trestního stíhání, oznamuje se každé osobě stíhané ve věci, tedy i obviněným, kteří jsou již stíháni v téže věci dříve vydaným usnesením, a proto nemají právo podat stížnost proti usnesení, jímž nejsou stíháni.“

 

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je bývalý vysokoškolský učitel a advokát.

---

[1] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 1225.

[2] P. Šámal a kol.: Trestní řád II., Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2058.

[3] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 524.

[4] P. Šámal a kol.: Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 311.

[5] Op. cit. sub 1, str. 178.

[6] Srov. op. cit. sub 4, str. 31.

[7] Op. cit. sub 1, str. 178.

[8] Srov. op. cit. sub 4, str. 313.

[9] Op. cit. sub 1, str. 1046-1047.

[10] Op. cit. sub 3, str. 524.