S delším časovým odstupem jsem se rozhodl vrátit ke stanovisku pléna Nejvyššího soudu k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě (Plsn 1/2015, původně připravované jako stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Cpjn 203/2014 a nyní publikované pod č. 1/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“) a dokončit seriál podrobnějších komentářů k tomuto stanovisku. V předchozích dílech jsem se zabýval tím, jak správně učinit elektronické podání, tedy jaký formát (a název) použít, co a jak má být elektronicky podepsáno, a jaké otázky přináší tzv. fikce podpisu.

V tomto dílu se budu zabývat problémem doručování v informačním systému datových schránek, neboť, jak známo, o správné doručování jde vždy až na prvním místě.

Datová zpráva a dokumenty v informačním systému datových schránek

V návaznosti na první článek ke stanovisku (1. díl) musím nejprve zopakovat, že informační systém datových schránek (dále jen „ISDS“) je stejně jako síť Internet veřejnou datovou sítí přepravující „datové zprávy“ – § 19 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZoElÚ“). Tyto zprávy (obálky, kontejnery) mají jednotný formát (ZFO). Každá zpráva procházející přes ISDS byla dříve automaticky označována stejnou uznávanou elektronickou značkou ISDS, nyní by se k tomuto účelu měla používat kvalifikovaná elektronická pečeť podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (dále jen „nařízení eIDAS“)[1]. Zprávy jsou tedy „zalepovány“ správcem systému (fakticky Ministerstvem vnitra) za účelem zajištění integrity a původu zpráv v daném systému. Stejný formát a stejný autentizační prvek mají i další zprávy systému, např. doručenky přenášených zpráv (viz níže). Odesílatel (včetně orgánů veřejné moci) nemá žádnou možnost (natož povinnost), jak odesílanou zprávu podepsat, podepsat může pouze dokumenty, které do zprávy jako přílohu vkládá. Takovou přílohou (dokumentem) je i každá doručovaná soudní písemnost (např. předvolání, rozhodnutí apod.).

Zprávy se v ISDS uchovávají pouze omezenou dobu 90 dnů, ledaže držitel datové schránky využívá placenou službu Datový trezor.[2] Poté jsou nenávratně ztraceny. Odeslané i přijaté zprávy lze ale také stahovat a uchovávat ve svém vlastním úložišti pro potřeby dalšího použití, např. vznikne-li potřeba prokázat, co a v jakém stavu bylo adresátu ze strany soudu doručeno (např. že konkrétní soubor ve zprávě nebyl, nebo byl poškozen, byl prázdný, nebyl podepsaný apod., nebo jaké příznaky pro doručení soud zvolil – viz níže). Platí to i naopak, při dokazování, co, v jakém stavu a také kdy bylo soudu doručeno (že např. podání bylo vůbec učiněno, bylo učiněno včas, v jakém formátu, že nebylo zavirováno, soubor nebyl poškozen atd.). Zprávy, na rozdíl od samotných dokumentů v nich obsažených, v tomto směru obsahují i potřebná metadata. Je-li zpráva v době předložení soudu opatřena platnou uznávanou značkou, resp. platnou kvalifikovanou pečetí ISDS (viz shora), jde podle mého názoru o řádný výstup z informačního systému veřejné správy, který lze použít jako důkaz, a to na úrovni veřejné listiny.^[3] Jednotlivé dokumenty samy o sobě naproti tomu neprokazují, že vůbec, resp. kdy a v jakém stavu skrz ISDS prošly.

Doporučení pro advokáty:

Minimálně u důležitých podání, ale i u důležitých doručených písemností, je vhodné stáhnout a archivovat nejen jednotlivé písemnosti (dokumenty – podání či soudní písemnosti), ale i celé zprávy pro případ jejich dalšího použití.

Soudní písemnosti v elektronické podobě a jejich náležitosti

Stanovisko již správně rozlišuje písemnou „formu“ (na rozdíl od ústní formy) a její listinnou nebo elektronickou (přesněji digitální) „podobu.“[4] Stanovisko také správně uvádí, že soud vyhotovuje své písemnosti originálně v té podobě, ve které je veden spis, dosud tedy převážně v listinné podobě, neboť elektronické spisy (např. v agendě CEPR) jsou stále výjimkou a plnohodnotný elektronický spis je stále ve stádiu příprav. Je-li spis veden v listinné podobě, jsou i vydaná soudní rozhodnutí podepisována v originále v listinné podobě – vlastnoručním podpisem příslušné soudní osoby. Stejnopisy těchto rozhodnutí (a jiných soudních písemností) už ale mohou mít obojí podobu. Doručovat prostřednictvím ISDS lze samozřejmě jen písemnosti v elektronické podobě. Neumožňuje-li povaha dokumentu jeho elektronickou podobu, např. je-li přílohou rozsudku geometrický plán v listinné podobě nebo je-li doručován listinný stejnopis znaleckého posudku, je doručení prostřednictvím ISDS naopak vyloučeno.

Elektronické soudní písemnosti, o nichž zákon stanoví, že musí být podepsány (např. § 40b o. s. ř. , § 158 o. s. ř.), nebo to vyplývá z jejich povahy, musí být s účinností od 20. 9. 2018 podepsány platným kvalifikovaným elektronickým podpisem příslušné soudní osoby (viz § 5 zákona č. 297/2016 Sb, o službách vytvářejících důvěru (dále jen „ZoSVD“), a čl. 3 odst. 12 nařízení eIDAS). To platí jak pro originály (prvopisy), jsou-li vyhotoveny již v elektronické podobě (např. elektronické platební rozkazy), tak pro elektronické stejnopisy listinných originálů (např. rozsudků). Originál písemnosti podepisuje ten, kdo písemnost vydal (např. soudce), a to v podobě, ve které je veden spis, stejnopis podepisuje ten, kdo ho z originálu vytvořil a potvrzuje shodu s originálem (např. zapisovatelka). Elektronické originály, jsou-li též elektronicky doručovány, nepotřebují žádný stejnopis, neboť všechny repliky téhož dokumentu mají stejnou kvalitu, včetně elektronického podpisu.

Snímek 1 – elektronický podpis kvalifikovaný vs. uznávaný

Jde o rozdíl mezi kvalifikovaným a uznávaným elektronickým podpisem pohledem programu Adobe Reader. Kvalifikovaný podpis vyžaduje nejen kvalifikovaný certifikát, ale i kvalifikovaný prostředek pro vytváření podpisu (certifikovanou čipovou kartu nebo USB token). Pouze zaručený elektronický podpis (není na obrázku) nevyžaduje ani jednu z uvedených podmínek, proto identitu podepsané osoby vůbec „nezaručuje.“

S platným kvalifikovaným elektronickým podpisem by měly být soudní písemnosti, není-li vyžadována vyšší forma ověření, uznávány v elektronické podobě i v celé Evropské unii. Po přechodné období od 19. 9. 2016 do 19. 9. 2018 (viz § 19 odst. 1 ZoSVD) postačoval v ČR pouze zaručený elektronický podpis soudní osoby založený na kvalifikovaném certifikátu (tzv. „český uznávaný“ elektronický podpis), který mimo ČR samozřejmě nebyl a není „uznáván.“ Tato nižší úroveň elektronického podpisu pro písemnosti vyhotovené od 20. 9. 2018 již nepostačuje. Totéž platí po celou dobu pro pouze zaručený elektronický podpis, který není založen ani na kvalifikovaném certifikátu, ale na jiném certifikátu (např. komerčním). Je-li stejnopis soudní písemnosti opatřen nedostatečnou úrovní elektronického podpisu, znemožňuje to nejen následnou autorizovanou konverzi takové soudní písemnosti do listinné podoby^[5], ale také to vylučuje účinky doručení takto chybně podepsané soudní písemnosti (stejnopisu), kterou nelze považovat za veřejnou listinu.[6] Povinnost podpisu samozřejmě platí tím spíše pro originály soudních písemností založené v soudním spisu, neboť bez podpisu toho, kdo rozhodnutí vydal, takové rozhodnutí (jeho písemné vyhotovení) vůbec nevzniká a případné doručení jinak perfektního stejnopisu proto také nemá žádné účinky.[7] Totéž platí nejen pro písemnosti zcela bez elektronického podpisu, ale i pro písemnosti opatřené kvalifikovaným elektronickým podpisem, který však v okamžiku doručení není platný (např. proto, že kvalifikovaný certifikát podepsané osoby byl revokován ještě před vytvořením podpisu), nebo již nemůže být jako platný ověřen (neví se, zda je platný, či nikoli, např. proto, že uplynula doba řádné platnosti kvalifikovaného certifikátu a chybí platné kvalifikované časové razítko[8]).

Ostatní soudní písemnosti, které se nepodepisují, ale představují výkon působnosti soudu, by měly být opatřeny platnou kvalifikovanou elektronickou pečetí (§ 8 ZoSVD).To je však v otázce doručování spíše marginální problematika.

Soudní písemnosti se vyhotovují v datovém formátu PDF, bez možnosti vkládání dalších dokumentů jako příloh, i když uvedený datový formát takové vkládání technicky umožňuje.

Doporučení pro advokáty:

V případě doručení soudní písemnosti v elektronické podobě je vhodné věnovat pozornost připojenému elektronickému podpisu soudní osoby, zda je (od 20. 9. 2018) kvalifikovaný a také platný, a zda tedy může být takové doručení účinné. Od toho se odvíjí běh případných lhůt, právní moc rozhodnutí a také skutečnost, zda lze takto získanou soudní písemnost na žádost autorizovaně konvertovat do listinné podoby či ji bez konverze použít jako validní dokument v elektronické podobě v jiném řízení (např. v exekuci, insolvenci, správním řízení apod.).

Písemnosti stran v elektronické podobě

V některých zákonem stanovených případech doručuje soud účastníkům nebo jejich zástupcům, kromě vlastních soudních písemností, i písemnosti, jejichž původcem je někdo jiný, typicky druhá (jiná) strana řízení. Takto se doručují zejména podání. Jiné dokumenty (např. důkazy) se naproti tomu obvykle nedoručují, ledaže jde o poskytnutí elektronických dat získaných a odesílaných prostřednictvím veřejné datové sítě na žádost. Pokud je určitý elektronický dokument (např. výpis z katastru nemovitostí jako důkaz) přepraven prostřednictvím ISDS do cílové datové schránky, neznamená to samozřejmě, že je jen proto pravý. ISDS samozřejmě přepraví všechny dokumenty, které mu odesílatel k přepravě zadal, pravé i nepravé.

Podání, která byla realizována v elektronické podobě, by měla být ve stejné podobě (ať již s elektronickým podpisem či bez) doručována dál, bez jakýchkoli úprav. Obvykle se takto doručují konkrétní dokumenty (v jejichž obsahu se podání nachází), nikoli celé zprávy[9], přičemž okruh formátů dokumentů, které lze takto přeposlat prostřednictvím ISDS, upravuje prováděcí předpis.[10] Z praktického pohledu je problematický zejména formát e-mailových zpráv, který není v ISDS povolen. Podání realizované v těle e-mailu tak nelze bez dalšího doručit jiné straně řízení do datové schránky a je třeba provést změnu formátu (soudy využívají opět formát PDF). Je-li podání realizované v příloze e-mailu nepodepsané, bude dále doručováno nepodepsané a příjemce nemá možnost zjistit, zda a jak byla podepsána alespoň samotná zpráva (e-mail), ledaže soud spolu s podáním doručí též záznam podatelny o ověření (tzv. identifikátor).

Pokud účastník činí podání v listinné podobě, měla by být podle (blíže však neodůvodněných) závěrů stanoviska nejprve provedena autorizovaná konverze z moci úřední do elektronické podoby, má-li být dále doručováno elektronicky. V praxi je ale tento závěr spíše neživotný, standardně se totiž stále provádí jen konverze prostá (pořídí se prostý elektronický obraz – sken dokumentu). Výstup do elektronické podoby pak není opatřován ani konverzní doložkou ani kvalifikovaným elektronickým podpisem konvertující osoby. Na procesní účinky doručení takto vytvořené prosté elektronické kopie původní listiny to podle mého názoru ale nemá vliv, v případě hmotněprávního jednání obsaženého v procesním úkonu (např. výzva k plnění, výpověď smlouvy apod.) už to ale vliv mít může. Použitelná judikatura nicméně podle mých zjištění zatím chybí.

Doporučení pro advokáty:

Vlastní podání není vhodné činit v těle zprávy elektronické pošty (e-mailu), byť to není zakázáno, ale jen jako přílohu e-mailu ve formátech souborů uvedených v Instrukci MSp, které by měly být zveřejněny i na webových stránkách každého soudu, nejlépe ve formátu PDF, který je na příjmu podání u soudů technicky nejlépe podporován. Ani v ISDS, kde existuje pro podání ze své datové schránky tzv. fikce podpisu, není vhodné na tuto fikci spoléhat, neboť jde z principu o řešení náhradní, jen pro osoby neschopné se řádně elektronicky podepsat.[11] Mnohem lepší je opatřit své podání (soubor – dokument – přílohu, např. ve formátu PDF) platným uznávaným (ještě lépe kvalifikovaným) elektronickým podpisem, neboť tím je zajištěna integrita dokumentu i v případě pozdějšího přeposílání protistraně. Zajistí se tím bez pochybností též účinky případných písemných hmotněprávních úkonů vtělených do procesního podání.

Důvěryhodnost ostatních dokumentů (příloh – důkazů) se odvíjí od jejich původu osvědčeného elektronickým podpisem, elektronickou značkou, resp. pečetí, jinak mají důkazní sílu jen prosté kopie. Skutečnost, že dokumenty bez takového autentizačního prvku prošly skrz ISDS, je zcela bez významu, na pravost dokumentů to nemá žádný vliv.

Způsoby doručování v občanském soudním řízení

Podle § 45 o. s. ř. zákon rozeznává čtyři základní „způsoby“ doručení soudních písemností. Prvním je osobní doručení tzv. krátkou cestou v listinné podobě („na místě,“ při jiném soudním roku nebo při jednání). Dále jde o doručení do datové schránky, následované doručením na e-mailovou adresu. Až čtvrtou možností je doručení prostřednictvím doručujícího orgánu, typicky prostřednictvím držitele poštovní licence (poštou). Pořadí těchto způsobů doručení je pro soud závazné, jeho porušení ze strany soudu proto může (ale nemusí) způsobit neúčinnost doručení. Přednost před doručením do datové schránky má pouze doručení na místě. Doručení poštou (v listinné podobě) proto může být neúčinné, pokud mělo být správně doručováno do datové schránky. Stanovisko, stejně jako předchozí judikatura, ale preferuje materiální účinky doručení. Dostane-li se tedy doručovaná písemnost prokazatelně do dispozice adresáta (nikoliv jen do jeho dispoziční sféry), považuje se písemnost za doručenou, i když byla doručována nesprávným způsobem doručení. Nejčastějším případem v praxi je právě převzetí písemnosti doručované poštou, ačkoliv měl adresát zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku, kam mělo být doručováno přednostně. Nezáleží přitom na skutečnosti, zda má adresát svou datovou schránku zřízenu povinně (ze zákona) nebo na žádost. Podstatné je, zda byla adresátu zřízena „správná“ datová schránka (viz níže), zda v době doručení již byla zpřístupněna a zda nebyla znepřístupněna, a to ani zpětně (viz § 11). Povinnost soudu (všech orgánů veřejné moci, dále jen „OVM“) doručit do datové schránky je doplněna povinností adresátů tímto způsobem písemnosti přijímat. Adresát o doručení do datové schránky nemusí u soudu žádat a ani nemusí soudu sdělovat identifikátor („číslo“) své datové schránky. Současně nemá právo žádat, aby soud do datové schránky nedoručoval, jsou-li k tomu splněny všechny zákonné předpoklady.

Dosud neřešenou otázkou jsou účinky případného odepření přijetí písemnosti doručované nesprávným způsobem, nejčastěji poštou. Podle mého názoru takové odepření přijetí vyloučit nelze a doručovanou písemnost by zřejmě nebylo možné považovat za doručenou. Adresát se však v případě odmítnutí přijetí vystavuje riziku, že poštovní zásilka ve skutečnosti obsahuje takovou písemnost, která prostřednictvím datové schránky doručována být nemohla, což bez převzetí písemnosti těžko posoudí. V takovém případě nejspíš bude mít odepření přijetí standardně účinky doručení. Snad proto je tato otázka spíše akademická.

Postup při doručování do datové schránky – výběr správné datové schránky

V rámci jednotlivých „způsobů“ doručování existují zákonné „postupy,“ jak se ten který způsob doručení provádí. To platí i pro doručení do datové schránky. Závěr soudu, že adresát má zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku, do které je nutné doručovat, souvisí s tím, do jaké datové schránky vlastně má být správně doručováno. Nelze totiž účinně doručovat do libovolné (jakékoli) datové schránky, ale jen do té „správné.“ Pokud adresát tuto „správnou“ datovou schránku nemá, je třeba doručit jiným (dalším) způsobem doručení, typicky poštou.

Na tomto místě připomínám druhý článek ke stanovisku (2. díl), v němž jsem popisoval různé pojmy ISDS, včetně různých držitelů datových schránek a různých fyzických osob, které do různých datových schránek mohou přistupovat. Kromě osoby (primárně) oprávněné to může být i apriorně neomezený počet jiných osob (pověřených osob nebo administrátorů) s různými oprávněními. Do každé datové schránky lze také přistupovat prostřednictvím nějaké aplikace. Sluší se připomenout i to, že v případě datových schránek fyzických osob, včetně podnikajících fyzických osob, se i při doručování projevuje potenciální mnohost datových schránek stejné fyzické osoby. Každá fyzická osoba totiž může mít (a často i reálně má) zřízeno a zpřístupněno více „svých“ datových schránek.

Snímek 2 – držitel více datových schránek

 

Jde o výběr ze seznamu držitelů datových schránek pro účely doručení datové zprávy. Náhodně vybraný JUDr. Novák má patrně 3 své datové schránky a nejspíš má vztah i k uvedené datové schránce právnické osoby.

Stanovisko Nejvyššího soudu vychází v první řadě ze závěru, že se vždy doručuje jen do té datové schránky, které je adresát držitelem (která mu byla zřízena), nikoliv do jakékoliv datové schránky, do které má adresát přístup, ať již jako osoba oprávněná, nebo jako osoba pověřená, nebo jako administrátor, popř. prostřednictvím elektronické aplikace.

V praxi vyvolávala, a kupodivu stále vyvolává, největší otazníky možnost doručení do jiné datové schránky (do cizí datové schránky) na žádost adresáta. V praxi advokáti občas žádají o doručování do datové schránky právnické osoby (dále též jen „DS PO“), v níž vykonávají advokacii, nebo do datové schránky koncipienta, popř. jiného advokáta (substituta). Také jiné osoby s přístupem do datové schránky právnické osoby (např. jednatelé, jako oprávněné osoby) žádají o doručování do DS PO i ve svých soukromých či podnikatelských věcech, které se dané právnické osoby netýkají. To vše je ale vyloučeno, obdobně jako u zásilek v listinné podobě, kde také nelze účinně doručovat jiné osobě, která není adresátem, byť by možná tato osoba adresátu zásilku později předala. Nejvyšší soud zde jasně uvedl, že žádost o doručování do cizí datové schránky není možná, a to ani v případě, že držitel této cizí datové schránky s takovým postupem vyslovil souhlas. Soud by tedy k takové žádosti podle § 41a odst. 3 o. s. ř. neměl přihlížet. Postupuje-li jinak a žádosti vyhoví, těžko lze písemnosti považovat za doručené do cizí datové schránky, což může způsobit další vady řízení. Vychází se z toho, že doručení do datové schránky je upraveno zvláštním zákonem (viz § 46 odst. 1 o. s. ř.) a identifikátor datové schránky není ani elektronickou adresou (viz § 46 odst. 2 o. s. ř.) ani jinou adresou pro doručování (viz § 46a odst. 2 o. s. ř.), kterou lze zvolit.

Dále stanovisko správně vychází z toho, že se vždy doručuje jen do té datové schránky, s níž doručovaná písemnost věcně souvisí.[12]To bývá v praxi také občas zpochybňováno, zejména v exekučním řízení, v němž je namítána vada doručení exekučního titulu.

Problematika mnohosti datových schránek, jak shora uvedeno, se týká jen fyzických osob, byť Nejvyšší soud ve stanovisku vychází z mylné domněnky, že jde též o problematiku osob právnických. Právnické osoby ale zatím mají zásadně zřízenu jen jednu datovou schránku, a to i v případě, že mohou vykonávat veřejnou moc (např. školy) a byla jim zřízena datová schránka určená k výkonu veřejné moci (DS OVM_PO). Ta se totiž zřizuje místo standardní DS PO.

V soudních řízeních je proto při doručování účastníku třeba rozlišit, zda se dané řízení týká podnikání fyzické osoby (a pak je třeba doručovat do datové schránky podnikající fyzické osoby – DS PFO) nebo jde o věc soukromou, která se podnikání netýká (a pak je třeba doručit do datové schránky fyzické osoby – DS FO). Obdobné rozlišení se ostatně provádí i při doručování poštou, neboť výchozí adresa pro doručování poštou je u podnikatelů odlišná. Není přitom podstatné, jak byl účastník v řízení označen (zda prostřednictvím rodného čísla nebo identifikačního čísla), ale jaký nárok byl v řízení uplatněn. Bylo-li, čistě teoreticky, uplatněno v jednom řízení více nároků nebo povahu doručované písemnosti nelze z jiného důvodu jednoznačně určit, lze uvažovat o doručování do kterékoli datové schránky, s níž doručovaná písemnost věcně souvisí.

V případě advokátů, insolvenčních správců, daňových poradců či statutárních auditorů je dále problematika komplikována tím, že kromě datové schránky podnikající fyzické osoby mohou (musí) mít ještě další specifické datové schránky určené pro výkon dané profese. Například písemnosti určené advokátu, které se týkají výkonu advokacie, je třeba doručovat do datové schránky podnikající fyzické osoby advokáta (DS PFO_ADVOK), zatímco písemnosti adresované stejné osobě, které se týkají výkonu funkce insolvenčního správce, je třeba doručovat do datové schránky podnikající fyzické osoby insolvenčního správce (DS PFO_INSSPR). Totéž platí pro daňového poradce (DS PFO_DANPOR). Pokud by šlo o podnikání stejné osoby ještě v jiném oboru, doručovalo by se do obecné datové schránky podnikající fyzické osoby (DS PFO). Pokud ale tentýž advokát vystupuje jako účastník řízení ve své soukromé věci (např. se sám rozvádí, vede opatrovnický spor o děti, nebo spor o vypořádání společného jmění manželů, popřípadě je trestně stíhán), je třeba doručovat do datové schránky fyzické osoby (soukromé DS FO), nikoli do některé z jeho profesních datových schránek. Totéž platí i v případě fyzických osob a podnikajících fyzických osob, které vykonávají veřejnou moc a mají zřízenu též datovou schránku orgánu veřejné moci (OVM_FO nebo OVM_PFO), což jsou v praxi zejména notáři a soudní exekutoři. Proto bude-li soudní exekutor např. kárně stíhán nebo se bude rozvádět, je třeba mu doručovat do datové schránky fyzické osoby (DS FO), má-li ji na svou žádost zřízenu a zpřístupněnu, nikoli do jeho profesní datové schránky (DS OVM_PFO).

V odůvodnění stanoviska se v tomto směru explicitně hovoří jen o případu mnohosti datových schránek, což v praxi vyvolalo spory o možnost aplikace stanoviska na řešení situace, kdy tu mnohost datových schránek na straně adresáta (zatím) není, neboť adresát má v době doručení pouze jednu datovou schránku, která však neodpovídá povaze doručované písemnosti. Tato otázka byla po vydání stanoviska již jednoznačně vyřešena tak, že do oborově nesprávné datové schránky soud doručovat nemá, i kdyby byla jedinou datovou schránkou adresáta, a je správné doručit jiným způsobem, typicky poštou. Jinak by v konečném důsledku všichni, kterým byla jediná datová schránka zřízena povinně (advokáti, insolvenční správci, daňoví poradci a statutární auditoři, potažmo i soudní exekutoři a notáři), v rozporu se zákonem ztratili možnost volby doručování tímto způsobem v soukromých věcech či jiných profesních věcech (kde se datová schránka zásadně zřizuje jen na žádost). Zřízení další datové schránky, jak zákon předpokládá, by tak vlastně pozbylo smyslu. Byl by také nastolen rozdílný doručovací mechanismus osobám s jedinou datovou schránkou a s více datovými schránkami. V konkrétním případě navíc nelze vyloučit ani situace, kdy adresát disponuje více zpřístupněnými datovými schránkami, z nichž žádná není oborově správná pro danou písemnost. Do jaké datové schránky z více oborově nesprávných by pak měl soud doručovat? Opominout nelze ani argument, že možnost účinného doručení do libovolné datové schránky adresáta by pro každého držitele více datových schránek znamenala nutnost stále osobně sledovat provoz všech svých datových schránek, v opačném případě by se vystavoval riziku fikce doručení libovolné písemnosti v kterékoli z nich. Tomuto výkladu ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu o elektronických úkonech a dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 46/2010, které tutéž otázku řešilo ve vztahu k datové schránce insolvenčního správce (stejné fyzické osoby), nebo novější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 109/2015. Diskusi na toto téma snad uzavřel Ústavní soud, např. v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 486/19. Přehlédnout nelze ani to, že s obsahem doručovaných písemností by se v oborově nesprávné datové schránce běžně seznamovaly i další osoby (pověřené osoby či administrátoři), jejichž oprávnění držitel datové schránky koncipoval jen pro doručení písemností určité povahy, nikoli všech možných písemností. Jinými slovy, advokát může jen těžko legitimně očekávat, že se jeho sekretářka, které udělil přístup do své profesní datové schránky DS PFO_ADVOK, bude v této schránce seznamovat i s písemnostmi, které jsou svou povahou jen jeho soukromé (z řízení o rozvod, z jeho trestního či daňového řízení) a působit jejich účinné doručení (viz níže).

Z toho lze dovozovat, že do oborově nesprávné datové schránky by soud neměl doručovat ani na žádost adresáta. Ten má vždy možnost si pro danou povahu písemností zřídit odpovídající datovou schránku a ve vztahu ke všem takovým písemnostem případně určit v této datové schránce pověřené osoby či administrátory.

Snímek 3 – ustanovení pověřené osoby nebo administrátora

 Jde o snímek z prostředí ISDS, kde má osoba oprávněná možnost ustanovit další osoby (pověřené nebo administrátory), aby do datové schránky vstupovaly, a vymezit jim oprávnění. Ustanovený administrátor pak může dále samostatně ustanovovat i další pověřené osoby a vymezovat jejich práva.

To však neznamená, že při chybném postupu při doručování (do oborově nesprávné datové schránky téhož adresáta) nemůže dojít k účinnému doručení. Stejně jako v případě vadné volby způsobu doručení Nejvyšší soud i v případě volby oborově nesprávné datové schránky téhož adresáta preferuje materiální účinky doručení, jak bude dále rozvedeno.

Ojediněle se také může stát, že podle dostupných údajů o adresátovi reálně nelze zjistit, zda adresát má či nemá zřízenu oborově správnou datovou schránku, zejména datovou schránku fyzické osoby. Pro tento případ Nejvyšší soud rovněž umožňuje účinné doručení poštou.

Ve vztahu k orgánům veřejné moci (OVM) je také nutné v souladu se stanoviskem připomenout, že na žádost lze OVM zřizovat i další (vedlejší či sekundární) datové schránky pro potřebu vnitřní organizační jednotky OVM nebo k výkonu konkrétní agendy nebo činnosti OVM. Stanovisko zřejmě vychází ze závěru, že jde o věc interního členění OVM a existence další specifické datové schránky by neměla být nástrojem pro vyloučení účinků doručení do původní (hlavní či primární) datové schránky. S tím lze jen souhlasit. Soud (OVM) proto doručuje jinému OVM, který je účastníkem řízení nebo který poskytuje soudu součinnost, volitelně buď do hlavní datové schránky, nebo do takové vedlejší datové schránky, která s doručovanou písemností věcně souvisí. Nelze však účinně doručit do vedlejší datové schránky, která s písemností nesouvisí. Jde např. o doručení jednotlivým věznicím (vedle či místo doručení do hlavní datové schránky Vězeňské služby), nebo o doručení pobočkám soudů, mají-li svou datovou schránku, vedle či místo doručení do datové schránky mateřského soudu.

Z praktického pohledu na fungování soudu je výběr konkrétního typu datové schránky, do které má být doručeno, věcí soudce, popř. vyššího soudního úředníka, asistenta a podobně (dále jen „referenta“), nikoli zapisovatelky (či rejstříkové vedoucí – dále užíváno pro obě tyto soudní osoby jen označení „zapisovatelka“), která pokyn k doručení jen provádí a shora popisované znalosti nejspíše nemá. Splnění pokynu je pak nutné také kontrolovat na doručence, neboť stejně jako v případě listinných zásilek nelze vyloučit, že zapisovatelka pokyn řádně nesplní.

Doporučení pro advokáty:

Pro doručování je třeba, stejně jako pro podání, využívat jen svou datovou schránku, navíc oborově správnou pro danou povahu písemnosti. Doručení do cizí datové schránky, i kdyby ji adresát pro doručení označil, není účinné, což se může v řízení negativně projevit při nesprávném vyznačení doložky právní moci, ve vadách řízení apod. Doručení do oborově nesprávné datové schránky může být rovněž neúčinné.

Postup při doručování do datové schránky – příznaky pro doručení

V případě doručování do datové schránky ze strany soudu (OVM) je správný postup soudu dán též správným využitím příznaků pro doručení. Jde o doručování tzv. veřejnoprávních (či „úředních“) datových zpráv.[13]Tyto příznaky jsou v ISDS dva, jejich vzájemná kombinace představuje potenciálně čtyři, prakticky (podle zákona) jen tři odlišné postupy při doručování. V rámci ISDS v první řadě existuje příznak pro doručení do vlastních rukou (viz § 19 odst. 2 ZoElÚ). Dále je zde příznak pro vyloučení náhradního doručení (viz § 17 odst. 4 ZoElÚ). Tyto příznaky pro doručení musí v každé datové zprávě vyznačit odesílatel (soud), a to opět podle pokynu příslušného referenta. Je tomu tak i proto, že zákon (ZoElÚ) sám nestanoví, které písemností je třeba doručovat do vlastních rukou a u kterých je náhradní doručení vyloučeno, to vyplývá z příslušných procesních předpisů, včetně možnosti soudu takový postup při doručování z nějakého důvodu nařídit, i když to zákon obecně nenařizuje (viz např. § 49 odst. 1 a 5 o. s. ř.). Takové rozhodnutí je opět věcí referenta, nikoliv zapisovatelky, která pokyn k doručení fakticky realizuje. Přesto se lze v soudních spisech stále setkat s pokyny typu „doruč“, aniž by bylo uvedeno, jakým způsobem a jakým postupem, nebo „doruč do datové schránky,“ aniž by bylo uvedeno do jaké datové schránky a jakým postupem (s jakými příznaky). Často lze vidět i přesnější pokyny, např. „doruč do DS/I“, nicméně zapisovatelka takovému pokynu ve vztahu k datové schránce nerozumí, neboť zkratku „I.“ si spojuje pouze s typem obálky (I.) pro listinné zásilky doručované poštou do vlastních rukou, u nichž náhradní doručení není vyloučeno. V takovém případě pak zapisovatelka může snadno písemnost odeslat nejen do „nesprávné“ datové schránky, ale i do „správné“ datové schránky, ovšem s nesprávnými příznaky, v daném příkladu buď bez příznaku na doručení do vlastních rukou, nebo s příznakem vylučujícím náhradní doručení, popř. s oběma chybami.[14]Samozřejmě nelze vyloučit ani situaci, kdy byl pokyn referenta perfektní, ale jeho provedení bylo chybné. To vše je pak třeba kontrolovat na doručence ISDS, kde jsou všechny uvedené údaje zachyceny, což se bohužel ne vždy stává.

Snímek 4 – volba příznaků pro doručování v doručence

Jde o zobrazení doručenky v prostředí ISDS představující tzv. obyčejné doručení datové zprávy, tedy bez požadavku odesílatele na doručení do vlastních rukou a bez vyloučení náhradního doručení, které je fakticky označováno jako „zákaz doručení fikcí.“ Pokud by uvnitř zprávy byla ve skutečnosti písemnost vyžadující doručení do vlastních rukou, u níž je navíc náhradní doručení vyloučeno, jistě by ji nebylo možné považovat za doručenou dnem 21. 3. 2020, jak se ISDS domnívá.

To vše také samozřejmě má, nebo může mít, vliv na účinky doručení. V praxi se přitom nesprávná volba příznaků pro doručení do datové schránky, ať již z jakéhokoli důvodu, stále objevuje. Lze tedy považovat za škodu, pokud se Nejvyšší soud ve stanovisku problematice příznaků pro doručení, zejména pak rozboru možných následků chybné volby příznaků, v podstatě nevěnoval. Ne každá chyba při volbě příznaků pro doručení do datové schránky je totiž podstatná, jak bude dále rozvedeno. Jinými slovy, případné pochybení soudu se může následně i zhojit. Rozhodně však neplatí laický závěr, který se občas v praxi objevuje, že doručení do datové schránky je vždy (řádným a účinným) doručením do vlastních rukou (viz § 17 odst. 3, 4 a 6 ZoElÚ). Tento závěr neplatí ani podle obecných ustanovení občanského soudního řádu (viz § 49 odst. 6 o. s. ř., který se vztahuje na doručování elektronickou poštou).

Je třeba uvést, že všechny datové zprávy jsou odesílány z odesílající datové schránky soudu (všech OVM) a dodávány do cílové datové schránky stejně, regulován je pouze přístup k těmto zprávám v cílové datové schránce, a to právě podle zvolených příznaků pro doručení, zejména podle příznaku pro doručení „do vlastních rukou.“ Zde je nutné nad rámec stanoviska zdůraznit i to, že ISDS neobsahuje žádný příznak pro doručení „výhradně do vlastních rukou oprávněné osoby,“ což představuje nezanedbatelný rozdíl oproti doručení „do vlastních rukou.“ Odesílatel (soud) si při doručování do datové schránky nemůže prostřednictvím uvedených příznaků pro doručování vynutit doručení jen konkrétní (oprávněné) osobě. Okruh osob, které se mohou do datové schránky příjemce přihlásit, a rozsah jejich přístupových práv stanovuje příjemce (resp. oprávněná osoba nebo na základě jejího pověření administrátor). V občanském soudním řízení to odpovídá úpravě při doručování zásilek v listinné podobě (viz § 50a o. s. ř.) a nejde o zásadní problém, v trestním řízení ale může jít o signifikantní rozdíl. Pokud se tomu ale Nejvyšší soud nijak explicitně nevěnoval, patrně to ani v trestním řízení za problém nepovažuje.

Dále je třeba si všimnout, že ISDS umožňuje volbu příznaků pro doručení jen ve vztahu k celé datové zprávě, nikoliv ve vztahu k dokumentům, které jsou touto datovou zprávou přepravovány. Jinými slovy, nelze v jedné datové zprávě doručit více dokumentů, jejichž příznaky pro doručení by byly rozdílné.

V opačném směru, při doručování ze strany účastníků řízení k soudu (OVM), jde ve skutečnosti o podání. Zde je výběr příznaků datové zprávy omezený na příznak „do vlastních rukou.“ Jeho volba ale není vůbec „důležitá,“ ve skutečnosti nemá na účinky doručení žádný vliv. Účinky doručení (podání) totiž nastávají již okamžikem dodání zprávy obsahující podání do datové schránky soudu (OVM).

Snímek 5 – volba příznaků při odesílání z DS FO

Jde o pohled odesílatele při tvorbě v ISDS, kde příznaky nehrají ve skutečnosti žádnou roli. Obdobným způsobem ale v opačném směru může (musí) jednotlivé příznaky při odeslání zprávy vyznačit soud (OVM). U soudu k tomu ale dochází již v interním informačním systému (např. ISAS, ISVKS), který se následně (jako aplikace) k ISDS přihlašuje a zprávu s danými příznaky odesílá.

Doporučení pro advokáty:

Účinky doručení do datové schránky jsou dány též správnou volbou příznaků pro doručení. Rozhodně neplatí, že doručení do správné datové schránky je vždy účinné a že jde vždy o doručení do vlastních rukou adresáta. V případě doručení do datové schránky naopak stále dochází k nejrůznějším pochybením, kterých se lze ve prospěch klienta dovolávat.

Přihlášení do datové schránky– přístupové prostředky

V případě doručování datových zpráv ISDS (tzv. úředních či veřejnoprávních zpráv) je doručen „okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.“ To samo o sobě zní poměrně jasně, přesto se za touto větou skrývá celá řada praktických problémů. Prvním z nich je samotné „přihlášení.“ Této problematiky se Nejvyšší soud ve stanovisku dotkl jen velmi okrajově a ne zcela přesně.

Jak už bylo uvedeno, do každé zpřístupněné datové schránky může potenciálně dálkově přistupovat (přihlašovat se) více osob nebo aplikací (programů, strojů). Každá taková osoba (aplikace) k tomu ale potřebuje mít alespoň jeden funkční elektronický „přístupový prostředek,“ tedy buď tzv. přístupové údaje (login a heslo), ev. v kombinaci s certifikátem, SMS kódem či tzv. bezpečnostním kódem, aktuálně též eObčanku, nebo tzv. mobilní klíč. Lze však do budoucna očekávat i jiné prostředky.

Snímek 6– ISDS přihlašovací obrazovka

Jde o snímek webového rozhraní ISDS pro osobní přihlášení do datové schránky. Každá přistupující osoba (oprávněná, pověřená, nebo administrátor) má potenciálně na výběr různé (a různě bezpečné) přístupové prostředky. V praxi bohužel většina uživatelů stále využívá jen přístupové údaje (login a heslo), ačkoli jde nejméně bezpečný prostředek (jde o tzv. jednofaktorovou autentizaci).

Zákon samozřejmě vyžaduje, aby každá fyzická osoba držela tyto osobní přístupové prostředky ve své výhradní dispozici. Podle užití těchto osobních prostředků lze totiž identifikovat a autentizovat (ověřit) totožnost konkrétní přihlášené fyzické osoby a také to případně prokázat prostřednictvím logů, které ISDS zaznamenává.[15]V případě využívání přístupových aplikací do datové schránky^[16], ať už se přihlašují autonomně podle nějakého nastavení nebo na pokyn konkrétního člověka, ale fakticky není známo, zda a která fyzická osoba s datovou schránkou právě nakládá.

V praxi se bohužel občas stává, že namísto zajištění vlastního přístupu (přístupového prostředku) pro každou fyzickou osobu, která má mít právo vstupu do datové schránky, nebo i vedle tohoto prostředku, zpřístupní další osoba jinému svůj přístupový prostředek a odevzdá tak jinému svou elektronickou identitu.[17]Takový nezákonný postup ale těžko může být soudy akceptován jako omluvitelný důvod, proč osoba, jejíž přístupový prostředek byl takto využíván, v řízení zmeškala určitý úkon. To se děje obdobně i prostřednictvím těch druhů aplikací, které pracují s přístupovými údaji (elektronickou identitou) konkrétní osoby (např. advokáta jako osoby oprávněné), ale reálně s nimi pracuje někdo jiný (např. sekretářka).

Obecně je také nutné rozlišovat právní možnost (právo) se do datové schránky přihlásit z titulu určité funkce (např. jako statutární orgán PO nebo jeho člen) a technickou možnost se do datové schránky přihlásit (z titulu dispozice s některým přístupovým prostředkem). Tyto okamžiky v praxi často nesplývají, a to jak u získání přístupového prostředku, tak u jeho ztráty či zablokování.[18] Zejména se to projevuje u právnických osob. Jednatel nebo člen představenstva právnické osoby např. nemá přístup do datové schránky PO ihned při svém jmenování, ale až s určitým časovým odstupem, stejně tak neztrácí přístupový prostředek v okamžiku svého odvolání, ale až „po oznámení této skutečnosti novým statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem.“[19] Do té doby se samozřejmě technicky může do datové schránky přihlásit, právní účinky přihlášení (doručení) již ale mohou být sporné. Stává se, že určitá osoba má do datové schránky přístup, ačkoli by ho z titulu své funkce již mít neměla, nicméně přístupový prostředek jí dosud nebyl zablokován. Jednatelé také mohou vést o svou funkci spor. Jednatel nebo člen představenstva právnické osoby také např. může v průběhu své funkce jeden či více prostředků (popř. všechny) na určitou dobu pozbýt, popř. to jen účelově předstírat. Datová schránka ale zůstává zpřístupněná a lze do ní (technicky) datové zprávy dodávat.

Od problému držení přístupového prostředku je také nutné odlišit situace, kdy tu v určitém okamžiku není nikdo způsobilý se do datové schránky přihlásit, protože neexistuje (např. jednatel zemřel). Stávají se ale i jiné situace (např. jednatel se stal nezvěstným, byl omezen ve svéprávnosti, nebo na osobní svobodě apod.). U datových schránek FO a PFO jde o důvod k znepřístupnění datové schránky, bez ohledu na to, zda má do dané datové schránky přístup též nějaká pověřená osoba (nebo administrátor) či aplikace. U DS PO ale zůstává datová schránka stále zpřístupněná a lze do ní (technicky) datové zprávy dodávat. V ZoElÚ se nepočítá ani se zneplatněním přístupových prostředků takto dotčených fyzických osob. ZoElÚ hovoří (jen na žádost) jen o zneplatnění přístupových údajů, za něž se ale vždy vydávají nové.

Snadno tak může nastat situace, kdy tu je zpřístupněná datová schránka PO, ale není tu žádná osoba způsobilá se do datové schránky PO přihlásit, ať už fyzicky, nebo jen technicky, protože pozbyla všechny přístupové prostředky, nebo je jen nemůže z popsaných důvodů použít.

Nejvyšší soud tuto situaci ve stanovisku správně kritizoval (zatím ale bez jakékoli odezvy ze strany zákonodárce), nicméně při jejím řešení zvolil ne zcela jasný přístup, když ve schválené právní větě uzavřel, že nenastanou účinky doručení, prokáže-li adresát, který je právnickou osobou, že „v době doručování písemnosti neměl osobu oprávněnou nebo pověřenou k přístupu do své datové schránky a že tento stav nezavinil.“ Tím podle mého názoru došlo ke smísení celé řady situací.

Nejvyšší soud dále uvádí, že předpokladem účinného doručení je (mimo jiné) skutečnost, že adresát „má fyzickou osobu oprávněnou k přístupu do své datové schránky“ (zřejmě myšleno jakoukoli, tedy nejen osobu oprávněnou, ale i osobu pověřenou) a že nedošlo (ani zpětně) ke znepřístupnění datové schránky „v době od dodání úkonu“ (zřejmě soudní písemnosti) do datové schránky až „do doby, než nastanou účinky doručení.“ Tato situace může samozřejmě nastat i v případě datových schránek fyzických osob, zde však uvedený závěr nevzbuzuje zásadní obtíže. Nejvyšší soud se sice kazuisticky zaměřil jen na opakovanou účelovou revokaci (zneplatnění) přístupových údajů, která by neměla podle Nejvyššího soudu hrát pro účinky doručení roli, zbytek popsaných situací je ale dostatečně řešen případným (i zpětným) znepřístupněním DS FO nebo PFO podle § 11 odst. 1 ZoElÚ.

V případě datových schránek právnických osob lze ale dovozovat, že podle Nejvyššího soudu problém spočívá v „neexistenci platných přístupových údajů,“ což by měl ISDS odesílateli (soudu) signalizovat, aby k odeslání vůbec nedošlo. Otázka přístupových prostředků (včetně přístupových údajů) je ale složitější, jak shora uvedeno. Tyto prostředky mohou být platné, ale nemá je kdo použít, nebo je použít nemůže.^[20]

Podle Nejvyššího soudu k účinnému doručení (zřejmě míněno fikcí) postačuje též potenciální přístup (existence) pověřené osoby, nevyžaduje se existence osoby oprávněné (např. jednatele). Zřejmě tedy obecně nejde o situaci, kdy by měl být právnické osobě jmenován opatrovník podle § 29 odst. 2 o.s.ř., což považuji za velmi sporné.[21]Otázka oprávnění přihlásit se do datové schránky v případě pověřených osob (též administrátorů) a aplikací souvisí s oprávněním jednat jménem právnické osoby podle § 21 o.s.ř.. Za pověřenou osobu svého druhu lze považovat i administrátora, byť o něm Nejvyšší soud nehovoří, neboť také administrátor může mít přístup k doručeným zprávám. Nejvyšší soud také zcela pominul případnou aplikaci, která se do datové schránky může přihlásit, i když tu žádná oprávněná či pověřená osoba s přístupem do datové schránky není. Funkční aplikace ale zřejmě pro účinné doručení postačovat nebude.

Matoucí je i podmínka „zavinění“ na straně adresáta. Spíše totiž jde o existenci osob, nebo o existenci jiných („omluvitelných“) důvodů, proč se nelze do datové schránky přihlásit. Pokud např. jednatel zemře sebevraždou, zavinil, že právnická osoba nemá žádnou osobu oprávněnou či pověřenou k přístupu do datové schránky? Mohl např. včas ustanovit pověřenou osobu? Jsou ale i méně obskurní situace na straně právnické osoby – např. plánovaná či neplánovaná hospitalizace jednatele, zmíněné omezení osobní svobody, dlouhodobá dovolená, odvolání z funkce apod. Jde o to, co vše lze přičítat právnické osobě k tíži, neboť to spadá do její vnitřní sféry, a co už nikoli.

Proto bych spíše rozlišoval neexistenci jakékoli osoby oprávněné (v důsledku smrti, odvolání z funkce), což se odrazí v zápisu v obchodním rejstříku, s možností ustanovení opatrovníka, a to bez ohledu na případné osoby pověřené, administrátory či aplikace, které oprávněné osobě podléhají. Od toho bych odlišoval omluvitelné důvody, proč se oprávněná osoba, resp. místo ní pověřená osoba (nebo administrátor), nemohla do datové schránky přihlásit, tedy proč nemá žádný přístupový prostředek (nejen přístupové údaje) nebo proč nemohla žádný použít. Takových situací může být celá řada a bude záležet na individuálním posouzení. To by v zásadě nemělo poskytovat prostor pro účelové maření účinků doručení, na druhou stranu lze považovat za vhodné, aby „míra omluvitelnosti“ byla obdobná u doručení v listinné i v elektronické podobě. Pravidla pro doručení do datové schránky nemají adresáta trestat za to, že má zřízenu datovou schránku.

V každém případě lze souhlasit s Nejvyšším soudem v tom, že tato problematika by si zasloužila určitou legislativní i technickou úpravu.

Doporučení pro advokáty:

Ve své vlastní praxi je vhodné si opatřit více přístupových prostředků do datové schránky a tyto zásadně nikomu nepředávat. Jinak hrozí těžko omluvitelné prodlení v přístupu k doručovaným písemnostem. Je také vhodné zvážit, zda vůbec využívat aplikaci, která se se do datové schránky přihlašuje místo jednotlivých osob, a pokud ano, zda tak činit pod přístupovými údaji advokáta, pokud s touto aplikací reálně pracuje někdo jiný.

Existuje celá řada situací, kdy se v rámci ISDS právní nebo technické omezení v přístupu jednotlivých osob do DS nepromítne buď vůbec, nebo až se zpožděním. Formálně (technicky) řádné doručení tak ve skutečnosti může být právně neúčinné. Ve prospěch klienta se toho lze dovolávat, popř. argumentovat proti popisovaným vadám, uplatní-li je protistrana.

Přihlášení do datové schránky – přístupová práva

Dalším důležitým tématem je přihlášení osoby, která má „s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.“

Do datové schránky se může vždy přihlašovat osoba oprávněná. Ta má vždy plná přístupová práva, včetně práva „číst zprávy“ a „číst zprávy do vlastních rukou“ a nemůže se těchto plných práv nijak zbavit (viz § 8 odst. 1 až 4 a odst. 5 ZoElÚ).

Snímek 7 – přístupová práva osoby oprávněné

Jde o snímek z webového prostředí ISDS – oprávněná osoba má vždy všechna práva

ISDS jako program samozřejmě nezná tuzemskou legislativu a neví, jaké písemnosti mají být doručovány do vlastních rukou a jaké nikoli. Řídí se jen podle příznaku pro doručení do vlastních rukou, který v metadatech zprávy nastavil či nenastavil (podle zákona a pokynu referenta správně nebo také chybně) odesílající OVM (u soudu prakticky zapisovatelka, jak shora uvedeno). Přihlášení oprávněné osoby tedy způsobí doručení všech zpráv, bez ohledu na vyznačení příznaku pro doručení do vlastních rukou. Práva oprávněné osoby má podle § 29 ZoElÚ i aplikace, která se přihlašuje systémovým certifikátem (a tím přiznává, že je stroj). Přihlášení této aplikace tedy také způsobí doručení všech zpráv.

Pokud ale má do datové schránky přístup (přihlašovací prostředek) jakákoliv pověřená osoba (§ 8 odst. 6 ZoElÚ) nebo administrátor (§ 8 odst. 7 ZoElÚ) jako pověřená osoba suigeneris, nemusí mít právo číst jakékoli zprávy, protože má jen jiná práva. Může mít ale právo „číst zprávy“ a/nebo „číst zprávy do vlastních rukou.“ Záleží na tom, jak byla tato práva nastavena oprávněnou osobou, nebo administrátorem, v době doručování, neboť jednotlivá práva pověřené osoby (i administrátora) se mohou v průběhu času měnit, lze je libovolně přenastavit.

Snímek 8 – přístupová práva administrátora

Jde o snímek z webového prostředí ISDS – administrátor zde nemá všechna práva, nesmí číst zprávy určené (příznakem) do vlastních rukou. Totéž lze nastavit pro ostatní osoby pověřené. U všech to lze navíc kdykoli změnit.

Podstatné je, že právo „číst zprávy do vlastních rukou“ fakticky podle mých výzkumů (pokud nedošlo ke změnám) představuje právo číst všechny zprávy, ať již jsou určené do vlastních rukou, nebo ne, což je i celkem logické. Obecně by to ale mohlo být i tak, že by se právo „číst zprávy do vlastních rukou“ vztahovalo jen na zprávy s tímto příznakem a neumožnilo by číst zprávy bez tohoto příznaku. Pokud se tedy do datové schránky přihlásí pověřená osoba (nebo administrátor), může způsobit doručení jen tehdy, má-li právo číst nějaké zprávy, jinak doručení svým přihlášením nezpůsobí. Podle rozsahu práva pak způsobí doručení všech zpráv, nebo jen těch, které nejsou určeny do vlastních rukou (varianta doručení jen v rozsahu zpráv určených do vlastních rukou, pokud vím, nenastává).

Pokud se do datové schránky přihlašuje aplikace[22], která využívá přístupové údaje konkrétní fyzické osoby (skrývá se za její identitu), tak ISDS nerozlišuje, zda se přihlásila aplikace a nikoliv tato osoba. Obě situace splývají. Aplikace pak má logicky taková práva, jako fyzická osoba, jejíž přístupové údaje aplikace využívá (osoba oprávněná, nebo pověřená či administrátor). To je v praxi poměrně častá situace.

V ISDS, jak shora uvedeno, dochází k dodávání datových zpráv z odesílající datové schránky do cílové datové schránky vždy stejně, regulován je pouze přístup k těmto zprávám, a to podle příznaku pro doručování, který zvolil odesílatel, a podle rozsahu práv konkrétní přihlášené osoby, který je nastaven v ISDS.

Chyba soudu v příznaku pro doručení, zejména pokud chybí příznak pro doručení do vlastních rukou, ačkoli je podle zákona či rozhodnutí referenta pro doručovanou písemnost vyžadován, proto může mít na účinky doručení fatální následky, a to primárně v případě přihlášení pověřené osoby, která přístup ke zprávám určeným do vlastních rukou neměla. ISDS samozřejmě technicky považuje zprávu (písemnosti v ní obsažené) za doručenou, pokud se někdo přihlásil a přihlášená osoba měla alespoň právo číst (obyčejné) zprávy. Právně ale tento následek nemůže nastat, a to ani z pohledu materiálních účinků doručení, neboť písemnost převzala osoba, která výslovně neměla mít přístup ke zprávám určeným do vlastních rukou (viz 8 odst. 6, 7 a 8 ve spojení s § 17 odst. 3, 4 a 6 ZoElÚ). Naopak v případě přihlášení oprávněné osoby, nebo aplikace s právy oprávněné osoby, nebo při přihlášení pověřené osoby (popř. administrátora) s právem přístupu i ke zprávám určeným do vlastních rukou[23] ale tyto následky nevznikají, neboť vada v příznaku pro doručení se rozsahem práv přihlášené osoby zhojí, neboť k žádné újmě adresáta v takovém případě chybným příznakem nedochází.

Snímek 9- doručenka bez příznaku do vlastních rukou

Jde o snímek doručenky ISDS(předpokládejme, že jde o doručení rozsudku ze strany soudu a nikoli o zprávu katastrálního úřadu), kde chybně nebyl vyznačen příznak pro doručení do vlastních rukou, ale přihlásila se osoba oprávněná, čímž se chyba soudu zhojila.

Varianta, kdy příznak pro doručení do vlastních rukou naopak přebývá, neboť byl v datové zprávě vyznačen, ačkoli to zákon ani pokyn referenta nevyžaduje, v praxi problémy nepůsobí. Podle mého názoru totiž účinkům doručení nebrání. Každý držitel datové schránky musí být připraven na příjem datových zpráv určených do vlastních rukou. Případné omezení okruhu osob, které budou mít podle svých přístupových práv k takové zprávě přístup, tak žádnou skutečnou újmu držiteli datové schránky nepůsobí.

Údaje ISDS o tom, zda a kdy došlo k „doručení,“ mají tedy jen technický a nikoli právní význam. Právní závěr o tom, zda a kdy došlo k účinnému doručení, tedy činí soud a nikoli ISDS. To je vždy třeba mít na paměti. U listinných zásilek pošta také nevydává žádné závazné právní stanovisko, kdy bylo doručeno. Pouze zaznamená, zda a komu písemnost předala, popř. též další okolnosti (uložení apod.). Jinými slovy, je zcela nesprávné a velmi nebezpečné sledovat v doručenkách ISDS jen kolonku „doručeno,“ jak se bohužel stále často stává.

V tomto směru je také dobré připomenout, že ISDS nesleduje a neposuzuje obsah přenášených zpráv, proto také nepozná, když zamýšlená písemnost v odeslané zprávě chybí, nebo došlo při odeslání k záměně písemností, nebo odeslaná písemnost nemá všechny zákonné náležitosti, jak shora uvedeno. ISDS nepozná ani to, když zprávu (podle chybného zadání odesílatele) dodá do určené, ale právně nesprávné (cizí) datové schránky.

Snímek 10- doručení do DS PO místo DS PFO

Jde o snímek doručenky v soudním systému ISAS, který přebírá údaje ISDS a určitou dobu si je i aktualizuje. Vizualizace je proto odlišná, což platí i pro jiné soudní systémy (CEPR, ISVKS) a jejich vzhled doručenek. Obsah je ale obdobný.

Soud zde chybně doručoval do cizí datové schránky (DS PO), ačkoli měl doručovat do profesní schránky advokáta (DS PFO_ADVOK) jako zástupce účastníka. Jde o doručení neúčinné, i když ISDS vyznačil opak. Lze si také všimnout, že šlo o doručení s příznakem do vlastních rukou, ale bez příznaku vylučujícího náhradní doručení (v řádku „způsob doručení“ proto chybí), a že se přihlásila osoba pověřená – měla tedy i právo číst zprávy do vlastních rukou, ale jinde (v DS PO).

V těchto případech jsou jakékoli příznaky pro doručování, údaje o přihlášení, či rozsah práv přihlášené osoby zcela bez významu, stejně jako okamžik skutečného technického doručení někomu jinému, který ISDS označuje za okamžik doručení. Odlišná situace nastává jen u doručení do „oborově nesprávné“ datové schránky téže fyzické osoby (adresáta), jak bude ještě rozvedeno.

Jako určitou perličku lze ještě zdůraznit, že zákon hovoří o přístupu k dodanému „dokumentu,“ ve skutečnosti ale jde o přístup k dodané „datové zprávě,“ včetně všech dokumentů uvnitř. Jednotlivé dokumenty (písemnosti) příznaky nemají. Dále je třeba připomenout, že v ISDS není žádný příznak pro právo „číst zprávy výhradně do vlastních rukou oprávněné osoby,“ což odpovídá absenci tohoto příznaku, jak bylo uvedeno shora. Jinými slovy, odesílatel (soud) nemůže zajistit doručení formou přihlášení oprávněné osoby, neboť i doručení zprávy určené do vlastních rukou (správně) též odpovídajícím příznakem může vždy „převzít“ přihlášením aplikace nebo pověřená osoba či administrátor (s právem číst zprávy do vlastních rukou).

Doporučení pro advokáty:

Účinné doručení jako právní následek závisí na celé řadě faktorů, které se následně zobrazují v doručence, tedy co, kam a jak bylo dodáno a zda, kdy a kdo se do datové schránky přihlásil. Údaje ISDS o okamžiku doručení mají z povahy věci jen technický význam, byť právní závěr je mnohdy shodný. Je proto nesprávné sledovat v doručenkách ISDS jen kolonku „doručeno.“

Okamžik doručení písemnosti – přihlášením

Dalším zajímavým momentem je „okamžik“ přihlášení, neboť s tímto okamžikem zákon primárně spojuje právní následek v podobě doručení písemnosti obsažené v datové zprávě (všech písemností uvnitř). Ve skutečnosti totiž z technického hlediska dochází k doručení jiným okamžikem – okamžikem volání funkce seznamu dodaných zpráv. Ta je v rámci nastavení ISDS volána často i opakovaně během doby, kdy je uživatel přihlášen k datové schránce. Při přístupu přes webové rozhraní konkrétně vždy, kdy si uživatel nechá zobrazit obsah své datové schránky (výčet dodaných datových zpráv).

Uvedený rozdíl je významný zejména u adresátů, kteří přijímají větší množství zpráv do datové schránky, a to v situaci, kdy konkrétní fyzická osoba je v datové schránce přihlášena po určitou dobu, v níž např. přijaté zprávy čte, stahuje, nebo je vytváří a odesílá, popř. provádí určitá nastavení apod. A teprve pak se odhlásí a není přihlášená až do okamžiku dalšího přihlášení. Během této doby mohly být do její datové schránky dodány další zprávy a opakovaným zobrazením obsahu datové schránky mohlo dojít k jejich doručení.

Otázka tedy zní, kdy nastává „okamžik přihlášení“ (a tím i účinky doručení) u datových zpráv, které do datové schránky v okamžiku přihlášení (ve smyslu zadávání přihlašovacích údajů, resp. použití prostředku pro přihlášení) ještě dodány nebyly, ale byly dodány do datové schránky v období od tohoto okamžiku do okamžiku odhlášení. Hovoříme zde o „intervalu“ přihlášení, což zákon nezná. Nabízí se vyložit interval přihlášení jako sérii okamžiků a spojovat doručení již s okamžikem dodání písemnosti do datové schránky, který je jedním z (mnoha) „okamžiků“ přihlášení. To je ale poměrně přísné, neboť držitel datové schránky se o takové zprávě vůbec nemusí dozvědět (pokud si během práce s datovou schránkou nenechá znovu zobrazit její obsah). Druhou možností je až příští „okamžik přihlášení“ (ve smyslu zadání přístupových údajů), což by ale umožnilo se seznamovat s obsahem zprávy v intervalu přihlášení, aniž by nastaly účinky doručení. Třetí možností je právě spojení okamžiku přihlášení až s okamžikem seznámení se s okruhem dodaných zpráv (novým zobrazením obsahu schránky, resp. voláním funkce seznamu dodaných zpráv).

V praxi je tato situace problematická zejména tehdy, přihlašuje-li se do datové schránky místo konkrétní fyzické osoby jakákoli aplikace, což využívá řada advokátů i právnických osob a OVM. Jde o správné programové nastavení ISDS a také používaných aplikací (všechny nemusí pracovat stejně). Přihlášení stroje (aplikace) totiž obvykle spočívá v jednorázovém či opakovaném volání funkce seznamu dodaných datových zpráv[24], v jejich stažení do nějakého úložiště nebo speciální spisové služby mimo ISDS a odpojení se. Pokud aplikace seznam dodaných zpráv znovu nevolá, nezjistí, že během předchozího stahování byla dodána další zpráva (nebo více zpráv) a tyto logicky nestáhne. Nicméně ISDS dříve přesto označil takto nově dodané zprávy za doručené. Tím mohlo dojít minimálně k omylu o okamžiku doručení a k následnému „zmeškání“ navazující lhůty. K tomu v minulosti skutečně docházelo a k nápravě došlo až poté, co soudní praxe upřednostnila jiný výklad, tedy okamžik doručení až dalším „okamžikem přihlášení“ ve smyslu volání funkce seznamu dodaných zpráv.[25]Současně došlo k úpravě fungování systému ISDS tak, aby odpovídal tomuto výkladu.

Správná je tedy varianta třetí. Okamžik volání seznamu dodaných zpráv ovšem může nastat i před odhlášením, je-li aplikace nastavena tak, že po stažení všech zpráv z předchozího seznamu načte nový seznam dodaných zpráv a nalezené zprávy stáhne a tak stále dokola, dokud se nějaká datová zpráva v seznamu dodaných zpráv objevuje. Může se však po načtení prvotního seznamu a stažení zpráv ihned odpojit, což je mnohem častější, a v takovém případě nebudou zprávy, které došly v mezidobí (po dobu stahování), považovány za doručené a budou doručeny až okamžikem dalšího přihlášení aplikace a nového načtení seznamu dodaných datových zpráv.

Snímek 11 – doručenka – přihlášení aplikace

Jde o doručenku ISDS a detail přihlášení aplikace, která „přiznává, že je stroj“ (kód EV 13). Taková aplikace má při doručení vždy plná práva jako osoba oprávněná.

Snímek 12 – doručenka – přihlášení aplikace

Jiné aplikace, které využívají identitu konkrétní osoby (zde pověřené), se jeví stejně jako fyzické přihlášení této osoby (EV 11 nebo EV 12 – též na snímku níže).

U fyzických osob to probíhá obdobně s tím rozdílem, že obvykle dochází před odhlášením k návratu na seznam dodaných zpráv, zobrazení jeho obsahu a tím ke zjištění, že po dobu přihlášení dané fyzické osoby byla dodána ještě další datová zpráva, která se tím okamžikem stane doručenou „přihlášením.“

Vzhledem k tomu, že přihlášení je aktivní úkon adresáta, lze samozřejmě kalkulovat s jeho načasováním, maximálně však do doby, než nastanou účinky doručení jinak. V ISDS lze snadno nastavit notifikaci dodaných datových zpráv e-mailem (bezplatně), nebo SMS (za úplatu). V rámci notifikace tedy nedochází k „přihlášení,“ zprávy zůstávají nedoručené. Nelze samozřejmě přeposílat jejich obsah, ale z rozsahu notifikace (kde je volitelně obsažen předmět i držitel odesílající datové schránky) lze poměrně snadno určit, čeho se zpráva týká, a podle toho načasovat přihlášení. Téhož efektu lze dosáhnout i prostřednictvím pověřené osoby bez práva číst jakékoli zprávy. Bohužel někteří účastníci i advokáti tuto možnost zneužívají k oddálení okamžiku doručení, a tím k maření zákonné lhůty k přípravě na jednání, popř. k prodloužení lhůty k odvolání apod. Soud by proto měl i s takovou možností počítat a své procesní kroky tomu časově uzpůsobit. Existují ale i referenti, kteří nařizují doručení písemnosti, kterou advokát nutně potřebuje, v jedné zprávě spolu s dalšími písemnostmi, nebo cíleně s příznakem pro doručení do vlastních rukou. Přihlášení do datové schránky za účelem přečtení takové písemnosti pak samozřejmě způsobí doručení všech ostatních písemností, i když byly dodány v jiné datové zprávě.

Doporučení pro advokáty:

Pokud někdo využívá softwarovou aplikaci pro přihlášení do datové schránky, je vhodné věnovat pozornost nastavení aplikace v závislosti na technických specifikacích ISDS, aby nedošlo k chybám při načítání a stahování dodaných zpráv a k omylu o okamžiku doručení. Vlastní nesprávné nastavení používané aplikace těžko může být omluvitelným důvodem.

Okamžik doručení písemnosti – uplynutím lhůty

V § 17 odst. 4 ZoElÚ je dále upraveno, že „nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.“

Reálně, jak už bylo uvedeno, se nedodává jednotlivý „dokument“, ale celé „datové zprávy,“ včetně všech dokumentů uvnitř. Dále není podstatné samotné „přihlášení,“ ale volání funkce seznamu dodaných zpráv. Místo (vedle) fyzických osob se také mohou přihlašovat i zmíněné aplikace.

Teprve v případě, že ve lhůtě 10 dnů od dodání datové zprávy žádná osoba ani aplikace v datové schránce nezavolá funkci seznamu dodaných zpráv, považuje se datová zpráva, včetně všech písemností uvnitř, za doručenou uplynutím lhůty 10 dnů, ledaže je náhradní doručení vyloučeno. Jinými slovy, ISDS co do určení okamžiku doručení ignoruje případné přihlášení osoby či aplikace, která podle (ne)zvoleného příznaku pro doručování do vlastních rukou a podle nastavení přístupových práv nemá k dodané datové zprávě přístup (nemůže ji „číst“).

Je také třeba uvést, že náhradním doručením není doručení někomu jinému (jinak než výhradně do vlastních rukou adresáta), náhradním doručením je tzv. doručení fikcí, tedy uplynutím lhůty (jinak než převzetím písemnosti oprávněným příjemcem). Okruh písemností, u nichž je náhradní doručení vyloučeno, stanoví příslušné procesní předpisy, ZoElÚ žádnou takovou úpravu neobsahuje. ISDS samozřejmě opět nemůže vědět, u kterých písemností zvláštní právní předpis náhradní doručení vylučuje, řídí se pouze podle vyznačeného příznaku pro doručování. Je-li tedy nesprávně při odeslání opomenut příznak vylučující náhradní doručení, vyznačí ISDS, že k doručení došlo uplynutím lhůty 10 dnů. Jde ale opět jen o závěr technický, právně takový následek nemůže nastat. Závěr o účinném doručení tedy opět může učinit jen odesílající soud (OVM) a údaj ISDS o tom, kdy „bylo doručeno“ pro něj není závazný.

Při schvalování stanoviska se dále rozvinula poměrně bohatá diskuse nad počítáním uvedené lhůty. Bylo to způsobeno zejména tím, že do Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, který měl na obsah stanoviska Nejvyššího soudu neformálně značný vliv, byla schválena dvě protichůdná rozhodnutí. V pracovních verzích stanoviska se tato otázka také opakovaně měnila, ve výsledku ale Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta 10 dnů se počítá podle justičních procesních předpisů, v závislosti na tom, zda poslední den připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Pak je jejím posledním dnem nejblíže následující pracovní den. Argumentace spočívá v tom, že potenciální přístup do datové schránky v režimu 24/7 (24 hodin denně, 7 dní v týdnu) není sám o sobě určující. Podobným způsobem, byť ne v rozsahu 24/7, fungují i některé pošty a přesto uvedený způsob počítání lhůt u listinných zásilek zůstává zachován. Jde tu také o právo o víkendu a svátcích nepracovat, včetně obsluhy datové schránky, i když to lze. U některých držitelů datové schránky navíc může být obsluha datové schránky svěřena osobám v pracovním poměru, které objektivně v uvedené dny nepracují. Nejvyšší soud zde tedy uhájil svůj názor, ačkoli jinak je jeho stanovisko ve všech podstatných bodech (po výměně zpracovatele stanoviska) zcela poplatné rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, bez ohledu na věcnou správnost (viz předchozí články – díl 1. a 2.).

V tomto směru je otázkou, zda Nejvyšší správní soud v této otázce svou rozhodovací praxi změní v souladu se závěry Nejvyššího soudu či nikoli. Dichotomie v posuzování této otázky v soudních a správních řízeních je samozřejmě nežádoucí. Tomu odpovídá i faktické nastavení ISDS, kde se právní názor zaujatý Nejvyšším soudem ve stanovisku nijak neprojevil. Proto ISDS stále vyznačuje okamžik doručení násobkem čísla 10 (počtu dnů) s číslem 24 (počtem hodin v každém dni) od okamžiku dodání zprávy do datové schránky a k víkendům a svátkům nepřihlíží.

Snímek 13- počítání času

Jde o snímek z ISDS, kde stále dochází k počítání lhůt bez ohledu na soboty, neděle a svátky. V daném případě lze zprávu považovat za doručenou účastníku podle závěrů stanoviska (fikcí) až dnem 23. 3. 2020 a nikoli dnem 21. 3. 2020, jak se domnívá ISDS.

Pro účely občanského soudního řízení a trestního řízení je to ale nastavení chybné, což jen potvrzuje, že jde o závěr technický, nikoli právní. To samozřejmě nevylučuje, že se osoba (či aplikace) s příslušným právem do datové schránky do datové schránky přihlásí a způsobí doručení přihlášením i v sobotu, neděli či svátek.

Z uvedeného dále vyplývá, že okamžik doručení také nemusí vůbec nastat, nebo může nastat podstatně později. Je-li do datové schránky dodána datová zpráva s příznakem zakazujícím fikci doručení – náhradní doručení (což má podle zákona smysl jen v kombinaci s příznakem pro doručení do vlastních rukou) a nikdo s odpovídajícím právem se nepřihlásí, zůstává zpráva v datové schránce uložena a „čeká.“ K výmazu datových zpráv totiž zásadně dochází po 90 dnech od přihlášení, jinak ne. To se změnilo až v roce 2017 a takové zprávy jsou smazány nejpozději po uplynutí 3 let od dodání. Pokud se ale do té doby osoba či aplikace s odpovídajícím právem do datové schránky přihlásí, účinky doručení nastanou tímto přihlášením. To samozřejmě nemůže ovlivnit účinky úkonů, které v řízení v mezidobí nastaly. Takové doručení proto bude nejspíš obsoletní.

V případě nesprávného vyznačení příznaku zakazujícího fikci doručení (chybí-li, ačkoli ho zákon nebo pokyn referenta vyžaduje) nenastávají žádné obtíže, dojde-li k přihlášení osoby či aplikace s odpovídajícím právem ke čtení zprávy. Pokud ale k přihlášení nedojde, ISDS samozřejmě vyznačí doručení uplynutím lhůty 10 dnů, i když je náhradní doručení právně vyloučeno, a pozdější přihlášení už také nezohlední. Technicky jde o správný postup, právně nikoli.

Byl-li naopak uvedený příznak zakazující fikci doručení v datové zprávě nesprávně vyznačen, ačkoli to ze zákona nevyplývá a ani referent to nenařídil, ISDS okamžik doručení uplynutím lhůty nevyznačí. To lze ale nejspíš považovat za správné i právně, neboť adresát v případě pozdějšího přihlášení může podle zvoleného příznaku legitimně očekávat, že zákaz náhradního doručení vyplývá minimálně z pokynu referenta a že k doručení uplynutím lhůty 10 dnů proto nemohlo dojít. Dojde-li k přihlášení osoby či aplikace s odpovídajícím právem ke čtení zprávy, nenastávají žádné obtíže.

Doporučení pro advokáty:

Účinné doručení jako právní následek závisí na celé řadě faktorů, které se následně zobrazují v doručence, tedy co, kam a jak bylo dodáno a zda, kdy a kdo se do datové schránky přihlásil. V případě fikce doručení záleží i na správném počítání lhůty 10 dnů, jímž se ISDS technicky neřídí. Údaje ISDS o okamžiku doručení tedy mají z povahy věci jen technický význam, byť právní závěr je mnohdy shodný. Je proto nesprávné sledovat v doručenkách ISDS jen kolonku „doručeno.“

Vady v doručení do datové schránky a jejich možné zhojení

Ze shora uvedeného již jasně vyplývá, k jakým vadám při doručení do datové schránky může docházet a dochází a zda a kdy se taková vada může zhojit a doručení bude i s určitou chybou účinné. Nejvyšší soud se ve svém stanovisku věnoval jen některým a ne vždy přesně.

Ze závěrů Nejvyššího soudu lze v tomto směru upozornit na poměrně častou situaci, kdy je doručováno do oborově nesprávné datové schránky stejné fyzické osoby. Zde Nejvyšší soud ve stanovisku dovodil, že písemnost lze považovat za doručenou přihlášením („za podmínek uvedených v § 17 odst. 3 ZoElÚ“), což ale ne zcela odpovídá následnému odůvodnění a není to podle mého názoru ani správné a ani praktické. Jistě lze souhlasit s tím, že k účinnému doručení dojde přihlášením osoby oprávněné, což je u DS FO a PFO současně držitel – adresát.[26]U osoby pověřené či administrátora už je ale tento závěr velmi sporný.

Snímek 14 – přihlášení osoby

Jde o příklad, jak se konkrétní přihlášená osoba (či aplikace) v doručence ISDS (potažmo v soudních doručenkách) zobrazuje.

V odůvodnění stanoviska Nejvyšší soud tyto účinky oproti schválené právní větě omezil jen na přihlášení osoby, která „by měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k doručované písemnosti též v příslušné datové schránce, popřípadě adresátu, který je fyzickou osobou, nebo osobám oprávněným jednat (vystupovat) ve sporu nebo v jiné právní věci před soudem za adresáta, který je právnickou osobou, státem, obcí nebo vyšším územně samosprávným celkem.“

V případě právnických osob uvedený problém ve skutečnosti nenastává, neboť každá právnická osoba může mít jen jednu datovou schránku. V případě DS OVM jde o shora popsanou problematiku další (sekundární) datové schránky.

Při doručení do oborově nesprávné datové schránky (DS FO nebo DS PFO) v první řadě nemusí existovat žádná „příslušná“ (oborově správná) datová schránka. Adresát může mít zřízenu a zpřístupněnu jen datovou schránku pro danou písemnost (např. v soukromé věci) oborově nesprávnou (např. DS PFO_ADVOK) nebo více oborově nesprávných datových schránek (ještě DS PFO_INSSPR). I když by jiná (oborově správná) datová schránka existovala (zde DS FO), bylo by vždy třeba pro posouzení účinků doručení učinit dotaz na Ministerstvo vnitra – odbor eGovernmentu, jaká konkrétní pověřená osoba (či administrátor) způsobila doručení svým přihlášením v nesprávné datové schránce a jaký byl tehdy rozsah jejích práv a zda k danému okamžiku měla stejná fyzická osoba též stejná (dostatečná) práva ke čtení zpráv i v oborově správné datové schránce (zde DS FO). Takový postup, i když má určitou logiku, není podle mého názoru vůbec praktický. Nejvyšší soud měl spíše v případě přihlášení pověřené osoby (či administrátora) účinky doručení zcela vyloučit a trvat na doručení do oborově správné datové schránky. Nelze totiž odhlédnout od toho, že k různým datovým schránkám téže fyzické osoby obvykle přistupují vedle osoby oprávněné různí lidé, takže podmínka Nejvyššího soudu stejně nebude naplněna a uvedený dotaz bude jen zbytečným průtahem. I kdyby se podmínka přihlášení stejné osoby se stejnými právy naplnila, může dojít k negativním následkům kvůli neočekávanému smísení různých typů písemností. Uvedu příklad. Předpokládejme, že syn advokáta má v době doručování jako pověřená osoba (nebo administrátor) přístup jak do soukromé datové schránky advokáta (DS FO), tak do jeho profesní DS PFO_ADVOK, popř. i do jeho další schránky (DS PFO_INSSPR. Dále předpokládejme, že má i stejná práva (např. číst zprávy do vlastních rukou). Pokud soud chybně odešle rozsudek o vypořádání vlastního SJM advokáta do jeho profesní DS PFO_INSSPR, nebo PFO_ADVOK (místo do soukromé DS FO), může podle Nejvyššího soudu dojít k účinnému doručení právě přihlášením syna jako pověřené osoby i v uvedené nesprávné datové schránce. Skutečnost, že soukromá písemnost se v takové schránce může smísit s písemnostmi zcela jiného druhu (a až do odhalení s ní tak bude dále nakládáno), patrně považuje Nejvyšší soud za nevýznamnou. Pokud by navíc platilo doručení jakýmkoli přihlášením (jak se bohužel nabízí podle právní věty), nepotřebovali bychom pro účinky doručení dokonce ani uvedené předpoklady, což je podle mého názoru v rozporu s legitimním očekáváním všech držitelů více datových schránek a neodpovídá to ani ostatním závěrům stanoviska, jak byly popsány shora.

Ze stejných důvodů je také diskutabilní případné přihlášení elektronické aplikace, o kterém se Nejvyšší soud v odůvodnění vůbec nezmiňuje. Když se aplikace přihlašuje systémovým certifikátem (a přiznává, že je stroj), má totiž formálně práva oprávněné osoby (srov. § 29 ZoElÚ), tedy i právo číst všechny zprávy. Přesto jí byl zřízen přístup do konkrétní datové schránky jen v kontextu oboru, v němž byla datová schránka zřízena. Tomu pak odpovídá i nakládání se staženými zprávami, třeba prostřednictvím zaměstnanců. Ve shora uvedeném příkladu lze proto podle mého názoru stěží považovat za doručený rozsudek o vypořádání vlastního SJM advokáta, pokud byl chybně doručován do DS PFO_ADVOK, nebo PFO_INSSPR, kde rozsudek svým „přihlášením“ převzala a stáhla aplikace. Osobně bych účinky doručení v takovém případě také vyloučil.

Není-li zde jistota, že zásilku dostal adresát (osoba oprávněná), nemůže se chyba odesílajícího soudu ve volbě cílové datové schránky podle mého názoru zhojit ani přihlášením (někoho jiného nebo aplikace). V případě, že se v nesprávné datové schránce nikdo nepřihlásil, účinky náhradního doručení nenastávají zcela jistě.

Doporučení pro advokáty:

Do doby, než judikatura dále vyjasní otázku, kdy v jednotlivých skutkových variantách nastávají účinky doručení do oborově nesprávné datové schránky, je třeba nastavit pracovní procesy při obsluze více datových schránek tak, aby případné pochybení soudu bylo včas odhaleno. Na neúčinnost doručení se nelze spoléhat, pokud Nejvyšší soud své závěry v budoucnu nezmírní.

Závěr

Závěrem lze uvést, že v otázce doručování do datové schránky stanovisko Nejvyššího soudu přineslo celou řadu podstatných a správných závěrů, nicméně ani zde se nevyhnulo určitým nepřesnostem a nesprávnostem. Na řadu podrobnějších otázek tak bude třeba hledat odpovědi.

 

Mgr. Jan Podaný, soudce Krajského soudu v Praze

---

[1]srov. § 8 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru. Reálně se ale stále používá pouze uznávaná elektronická pečeť.

[2] nově lze využít též 500 MB úložiště na Portálu občana, které je zdarma

[3] srov. § 9 odst. 2 a 6 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a § 14 odst. 1 ZoElÚ

[4] písemně tedy neznamená v listinné podobě („na papíře“), ale „v písmenech“, proto je také nedává smysl provádět úkon „písemně nebo elektronicky,“ neboť i elektronický úkon může být písemný

[5] viz § 24 odst. 4 písm. f) ZoElÚ

[6] srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 ve vztahu k náležitostem stejnopisu

[7] srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1594/2016 – tyto závěry budou jistě platit i pro elektronický originál vyhotovený v rámci elektronického spisu

[8] viz § 11 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru

[9] srov. opět rozdíl mezi dokumentem a datovou zprávou zdůrazněný v prvním dílu seriálu

[10] viz příloha č. 3 vyhlášky č. 194/2009 Sb. upravující přípustné formáty „zpráv“, převážně jde ale o formáty dokumentů

[11] např. proto, že nedisponují potřebnými náležitostmi, zejména kvalifikovaným certifikátem

[12] opačné rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 379/2013, které bývá někdy citováno, bylo sice v roce 2014 navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšším soudem však bylo (dokonce jednomyslně) odmítnuto a k jeho publikaci nedošlo

[13] kromě toho existují v ISDS ještě tzv. poštovní datové zprávy určené pro soukromoprávní komunikaci, jejichž pravidla jsou trochu jiná

[14] lze si představit např. pokyn k doručení platebního rozkazu žalovanému: „Doruč do DS FO – VR, NDV / pošta II – adresa …..“

[15] V řízení lze konkrétní přihlášenou osobu (podle použitého prostředku) zjistit dotazem soudu na Ministerstvo vnitra – odbor eGovernmentu

[16] Ty jsou, jak známo, dvojího druhu – buď přiznávají, že jsou stroj (přihlašují se systémovým certifikátem), nebo se skrývají za identitu konkrétní fyzické osoby, jejíž přístupový prostředek využívají

[17] Jde o stejně nepochopitelný přístup, jako je zpřístupnění soukromého klíče k vytváření vlastního elektronického podpisu

[18] Je to obdobné jako v bankomatu – právo vybrat peníze z účtu není nutně spojeno s technickou možností. Ta je dána tím, že daná osoba má k dispozici platební kartu, že zná PIN a že karta není zablokovaná

[19] Viz § 12 odst. 3 ZoElÚ

[20] srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2568/2018, kde šlo o osobu oprávněnou ve výkonu vazby, existence osoby pověřené či aplikace se ale vůbec neřešila

[21] v opačném směru (při podání prostřednictvím datové schránky) se k této otázce Nejvyšší soud již vyjádřil jinak (viz usnesení sp. zn. 27 Cdo 4927/2017)

[22] takových aplikací třetích stran je celá řada, v praxi např. iDatovka, Praetor a další (s různou nabídkou služeb)

[23] přihlášenou pověřenou osobu a rozsah jejích práv lze zjistit dotazem na Ministerstvo vnitra – odbor eGovernmentu

[24] označuje se GetListOfRevceivedMessages

[25] srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 896/2015(65 ICm 3066/2014, KSPH 35 INS 13556/2013)

[26] srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1850/2015