Skryté kamery na pracovišti nepředstavují zásah do soukromí zaměstnanců, pokud je zachována rovnováha mezi právem zaměstnanců na respektování soukromého života a oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci López Ribalda a další v. Španělsko [GC] ze dne 17. 10. 2019, stížnosti č. 1874/13 a 8567/13

Shrnutí fakt:

V rozhodnou dobu stěžovatelé pracovali jako prodavači v supermarketu. Manažer supermarketu poté, kdy zjistil nesrovnalosti mezi množstvím zásob a prodaným zbožím a zaznamenal ztráty na zisku za období pěti měsíců, nainstaloval v supermarketu kamery jak viditelné, tak skryté. Stěžovatelé byli informováni pouze o přítomnosti viditelných kamer. Poté, kdy bylo ze záznamů skrytých kamer zjištěno, že stěžovatelé a další zaměstnanci odcizují zboží, čtrnáct zaměstnanců včetně stěžovatelů bylo propuštěno z disciplinárních důvodů. Oznámení o propuštění obsahovalo informaci, že skryté kamery zachytily stěžovatele nejenom, jak sami odcizují kusy zboží, ale také jak pomáhají zákazníkům a spolupracovníkům v krádeži zboží. Tři z pěti stěžovatelů podepsali dohodu o narovnání, ve které uznali svou účast na krádeži zboží a souhlasili s ukončením pracovního poměru. Zaměstnavatel se zavázal, že proti stěžovatelům nepodá trestní oznámení. Obě smluvní strany se vzdaly uplatnění vzájemných nároků vyplývajících z pracovní smlouvy.

Všichni stěžovatelé se následně obrátili na pracovní tribunál se stížností na protiprávní propuštění ze zaměstnání a namítali zejména tu skutečnost, že v důsledku použití skrytých kamer došlo k porušení jejich práva na soukromí a že takové kamerové záznamy nemohou být připuštěny jako důkaz. U prvních dvou stěžovatelů, kteří nepodepsali dohodu o narovnání, pracovní tribunál jejich případ přezkoumal ve světle judikatury Ústavního soudu týkající se otázky proporcionality při použití kamerových monitorovacích systémů na pracovišti. Tribunál shledal, že nedošlo k porušení práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života, že kamerové záznamy byly platnými důkazy a že propuštění stěžovatelů bylo v souladu se zákonem. Tribunál zamítl žaloby ostatních stěžovatelů, přičemž souhlasil s námitkou zaměstnavatele o nepřípustnosti podání stěžovatelů vzhledem k tomu, že podepsali dohodu o narovnání. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu první instance. K námitce prvního stěžovatele, že podle vnitrostátních předpisů měl zaměstnavatel povinnost o kamerovém dohledu předem informovat, odvolací soud uvedl, že takové opatření by mělo být spíše podrobeno testu proporcionality v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Soud shledal, že kamerový dohled v supermarketu splňoval ústavněprávní kritéria, jelikož byl odůvodněný vzhledem k existujícímu podezření na protiprávní jednání, byl přiměřený stanovenému cíli a byl nezbytný.

Předmět stížnosti:

Všichni stěžovatelé namítali porušení čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého života), které mělo spočívat v použití skrytých kamer na pracovišti, a dále porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) z důvodu použití kamerových záznamů soudy, které na jejich základě shledaly propuštění stěžovatelů ze zaměstnání v souladu se zákonem. Ti stěžovatelé, kteří podepsali dohodu o narovnání, dále namítali, že ji podepsali pod nátlakem s ohledem k pořízeným kamerovým záznamům, které neměly být přijaty jako důkaz, na jehož základě soudy posléze rozhodly, že jejich propuštění bylo v souladu se zákonem. 

Rozhodnutí ESLP:

Ke stížnosti na porušení čl. 8 Úmluvy

Stěžovatelé byli podrobeni kamerovému dohledu na pracovišti po dobu deseti dnů, přičemž kamery byly nasměrovány na okolí pokladen. Tudíž sledování nebylo cíleno na jednotlivé stěžovatele, ti mohli být sledováni během pracovní doby. Pracoviště (supermarket) stěžovatelů bylo přístupné veřejnosti a zaznamenávané aktivity (zejména přijímání plateb od zákazníků) nebyly povahy intimní ani soukromé. Očekávání stěžovatelů, že jejich soukromý život bude chráněn, bylo tudíž limitováno. Vnitrostátní právo ukládalo osobě, která kamerový dohled provádí, ve veřejném prostoru nevyjímaje, aby dotčené osoby předem informovala o tom, že jsou monitorovány. Stěžovatelé byli informováni o instalaci kamer v supermarketu. Kamery byly viditelné a umístěny tak, aby monitorovaly vstupy do supermarketu. Stěžovatelé tak mohli rozumně očekávat, že nebudou sledováni v jiných prostorách obchodu, aniž by o tom byli předem informováni.

Principy, které byly založeny v případu Bărbulescu v. Rumunsko, jsou aplikovatelné mutatis mutandis také na případy, kdy zaměstnavatel umístí kamerové monitorovací systémy na pracovišti. Vzhledem k tomu, že se daný případ týká vztahu mezi soukromoprávními subjekty a že státy mají povinnost garantovat právo na respektování soukromého života i ve vztazích mezi jednotlivci, stížnosti je nutné posoudit z hlediska pozitivních obligací státu na základě čl. 8 Úmluvy. Pro to, aby kamerový dohled na pracovišti splňoval kritérium proporcionality, vnitrostátní soudy musí zohlednit následující faktory při poměřování soupeřících zájmů:

a) zda byl zaměstnanec předem informován jak o možnosti zavedení kamerového monitorovacího systému zaměstnavatelem, tak o jeho zavedení;

b) rozsah monitorování a míra zásahu do soukromí zaměstnance;

c) zda zaměstnavatel předložil legitimní důvody pro monitorování a jeho rozsah: čím více sledování zasahuje do soukromí, tím pádnější důvody musí být předloženy;

d) zda bylo možné zavést takový monitorovací systém, který by zasahoval do soukromí zaměstnanců v menší míře;

e) důsledky, které má sledování pro zaměstnance: je nezbytné zohlednit zejména to, jak zaměstnavatel naložil s výsledky sledování, a zda takové výsledky byly použity k dosažení sledovaného cíle;

f) zda byla zaměstnanci poskytnuta dostatečná ochrana, např. zda byli dotčení zaměstnanci nebo zástupci zaměstnanců informováni o instalaci kamer a o rozsahu sledování, zda bylo přijetí takového opatření oznámeno nezávislému orgánu nebo zda zaměstnanci měli možnost podat stížnost.

Pracovní tribunály shledaly, že pro instalaci kamer byly předloženy legitimní důvody, a to podezření z krádeže. Následně zkoumaly rozsah sledování a stupeň zásahu do soukromí stěžovatelů, přičemž zjistily, že sledování bylo omezeno na určitá místa a že jeho délka nepřekročila dobu, která byla nezbytná pro potvrzení podezření, že docházelo ke krádežím. Pracovní tribunály provedly detailní vážení soupeřících zájmů – právo stěžovatelů na respektování soukromého života a zájem zaměstnavatele na zajištění ochrany jeho majetku a na řádném fungování jeho společnosti. Vnitrostátní soudy zjišťovaly, zda kamerový dohled sledoval legitimní cíl, zda byl adekvátní a přiměřený a zda pro dosažení sledovaného cíle zaměstnavatel nemohl použít jiné prostředky, které by méně zasahovaly do práv stěžovatelů.

Pracovní povinnosti stěžovatelů byly vykonávány v místě, které bylo otevřené veřejnosti, a ve kterém docházelo k permanentnímu kontaktu s klienty. V rámci posuzování proporcionality sledování bylo nezbytné rozlišovat různá místa, na kterých ke sledování docházelo, a to s ohledem k ochraně soukromí, kterou zaměstnanci mohli rozumně očekávat. Očekávání bylo velmi vysoké v místech, která byla svojí povahou soukromá a ve kterých je úplný zákaz kamerového dohledu oprávněný (toalety, šatny), vysoké v uzavřených pracovních prostorách (kanceláře) a zjevně nižší v místech, která byla viditelná nebo přístupná kolegům nebo široké veřejnosti (jak tomu bylo v případě stěžovatelů).

Délka sledování (deset dnů) nebyla nepřiměřená. Kamerové záznamy viděli pouze manažer supermarketu, právní zástupce společnosti (zaměstnavatele) a zástupce odborů předtím, než s nimi byli seznámeni zaměstnanci. S ohledem ke všem zmíněným faktorům zásah do soukromí stěžovatelů nedosáhl vysokého stupně závažnosti. Kamerový dohled a pořízené kamerové záznamy nebyly použity zaměstnavatelem za jiným účelem než pro zjištění, které osoby páchaly krádeže zboží, a pro přijetí disciplinárních opatření ve vztahu k těmto osobám. Navíc rozsah ztrát zboží naznačoval, že krádeže byly páchány několika jednotlivci, a informování zaměstnanců mohlo překazit účel kamerového sledování, kterým bylo získat důkazy. Nebyl dán jiný způsob, kterým bylo možné dosáhnout sledovaného cíle. Existence důvodného podezření a rozsah ztrát představovaly závažné důvody pro zavedení kamerového dohledu, a to navíc za situace, kdy bylo ohroženo řádné fungování společnosti v důsledku podezření na koordinované činy několika zaměstnanců.

Ke stížnosti na porušení čl. 6 Úmluvy

Ohledně použití kamerových záznamů jako důkazu v řízení před soudy měli stěžovatelé možnost napadnout použití záznamů a vnitrostátní soudy odůvodnily jejich rozhodnutí poměrně extenzivně. Pořízené kamerové záznamy nebyly jedinými důkazy, soudy provedly také jiné důkazy, např. výpovědi stran. Navíc stěžovatelé nenapadli jejich autentičnost nebo správnost. Použití kamerových záznamů tak nenarušilo spravedlivost řízení. Zjištění vnitrostátních soudů, že při uzavírání dohod o narovnání nebylo použito zastrašování ani lsti, nejeví známky arbitrárnosti nebo zjevné bezdůvodnosti. Čl. 6 Úmluvy tudíž nebyl porušen ani v souvislosti s použitím kamerových záznamů jako důkazu, ani v souvislosti s podpisem dohod o narovnání některými stěžovateli.

S ohledem k zárukám, které poskytoval španělský právní řád, včetně opravných prostředků, které stěžovatelé nevyužili (např. stížnost k orgánu na ochranu osobních údajů), a k důvodům pro zavedení kamerového dohledu, které byly posouzeny vnitrostátními soudy, vnitrostátní orgány nepřekročily svou mez uvážení, když shledaly, že zásah do práv stěžovatelů byl proporcionální a legitimní. Ani čl. 6 odst. 1, ani čl. 8 Úmluvy nebyly porušeny.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.