Ustanovení občanského zákoníku o rozhradách se uplatní pouze tehdy, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4043/2018

K věci: 

Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobce je výlučným vlastníkem kameno-cihelné zdi včetně části s oplocením se sloupky a pletivem, která odděluje pozemky ve vlastnictví žalobce – parc. č. st. XY a parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, od pozemků žalované parc. č. st. XY a parc. č. XY a XY, v k. ú. a obci XY, zastavil řízení o žalobním návrhu na určení, že části pozemků parc. č. XY, XY a XY, nacházející se pod hraniční zdí a oddělené geometrickým plánem, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce, rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Závěry soudů obou stupňů nepovažuje za správné. Podle jejího názoru je rozhodnou úpravou obecný zákoník občanský, který vycházel z domněnky společného vlastnictví rozhrady. Stavební materiál části rozhrady na hranici s pozemkem parc. č. XY a podstatné části rozhrady na hranici s pozemkem žalované parc. č. XY vyčnívají pouze na stranu pozemku žalované parc. č. XY a XY, a v pochybnostech by tak mělo žalované svědčit nedělené vlastnictví rozhrady.

Z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že spoluvlastnictví dělicí zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů tvořících původně dům jediný. Právní domněnku spoluvlastnictví rozhrady zakotvuje i nový občanský zákoník. Pokud soudy vycházely ze skutkového závěru, že předmětná rozhrada je postavena na žalobcových pozemcích, nepostupovaly správně, neboť i kdyby tomu tak bylo, neznamenalo by to bez dalšího, že je rozhrada jeho výlučným vlastnictvím. Nesprávné skutkové zjištění v tomto směru tvoří vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Při řešení otázky, komu patří předmětná rozhrada, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To platí i pro řešení otázky, zda je možné provést změny v katastru nemovitostí ohledně hranic mezi sousedními nemovitostmi na základě rozsudku o určení vlastnického práva k tzv. umělé rozhradě (hraniční zdi a oplocení oddělující nemovitosti). V rozhodovací praxi dovolacího soudu pak nebyla řešena otázka, zda má na vlastnictví předmětné rozhrady vliv skutečnost, že žalobce na části předmětné rozhrady umístil bez povolení a souhlasu žalované přístřešek s přesahem do části rozhrady žalované, přičemž tato část rozhrady tvoří pro část přístřešku opěrnou zeď. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že při řešení otázky nákladů řízení odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že vzal žalobce v průběhu řízení částečně žalobu zpět a procesně zavinil částečné zastavení řízení a v konečném důsledku aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř., což plyne i z jí citované judikatury v dovolání. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobní návrh žalobce na určení vlastnického práva k předmětné zdi zamítá, a změnil rovněž výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhla rovněž, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že se mu podařilo prokázat, že jeho dědeček a babička v roce 1928 dojednali s právním předchůdcem žalované odkoupení části původního pozemku parc. č. XY. Právní předchůdci žalobce nezřizovali zcela zjevně hraniční zeď v nově zakoupené části, neboť ta byla zbudována pouze v nezastavěné části nové hranice pozemků. Argumentaci žalované, že jakékoli zdi vyskytující se na hranicích pozemků jsou společné, považuje žalobce za zavádějící. O rozhradu se může jednat pouze tehdy, pokud bude umístěna přímo na hranici pozemků. V daném případě je zeď ve výlučném vlastnictví žalobce, což bylo v řízení prokázáno. I kdyby měla být hranice mezi pozemky žalobce a žalované ve středu zdi, jak tvrdí žalovaná, byla by část pozemků žalované pod zdmi vydržena žalobcem, resp. jeho právními předchůdci. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Z odůvodnění: 

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku, komu patří předmětná rozhrada. Podle jejího názoru by se měla uplatnit domněnka společného vlastnictví rozhrady.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 854 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále také „o. z. o.“), brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.

K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/2007, str. 189), uvedl, že podle tohoto ustanovení platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami (k tomu srov. F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů, Linhart, Praha 1935 – dále „Komentář“, díl III, str. 658). Obecný zákoník občanský z roku 1811 tedy výslovně počítal s tím, že předmětem spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních staveb může být i zeď tyto stavby oddělující. Pokud § 361 o. z. o. rozlišoval spoluvlastnictví nedělené s podíly ideálními a spoluvlastnictví dělené s podíly reálnými, pak spoluvlastnictví rozhrad bylo spoluvlastnictvím neděleným s podíly ideálními. Podle Komentáře, díl II, str. 221 „je v obč. zák. zevrubně upraveno, a to v § 825 až § 858 – O tomto spoluvlastnictví mluvíme, náleží-li věc ještě nerozdělená několika osobám současně (§ 361 věta 1), a to podle podílů ideálních“. Vznik spoluvlastnictví – společenství věci, která náleží nerozděleně několika osobám – upravoval § 825 o. z. o. tak, že „se zakládá na nahodilé události; na zákoně; na posledním pořízení nebo na smlouvě“. Nic tedy nebránilo tomu, aby spoluvlastnictví zdi sousedních staveb bylo založeno dohodou vlastníků sousedních staveb. Na trvání tohoto zvláštního spoluvlastnického vztahu by neměla vliv skutečnost, že občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 takový vztah neupravují.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3009/2018 (uveřejněném na www.nsoud.cz), ozřejmil, že ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o rozhradách (§ 1024 a násl. o. z.) nelze aplikovat v případě, že prostor, ve kterém bylo schodiště umístěno, se zcela nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze v tom případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici [srov. J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III, Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 181-183]. Obdobně upravoval rozhradu i § 854 o. z. o., podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky (k tomu srov. Komentář, díl III, str. 658).

O tomto pojetí rozhrady svědčí rovněž rakouská rozhodovací praxe, kde ust. § 854 o. z. o. platí v nezměněné podobě do současnosti. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 Ob 27/13s, jakož i v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 7 Ob 92/14a (obě dostupná na ris.bka.gv.at), judikoval, že pojem rozhrada zahrnuje taková rozhraničení, která se nacházejí v hraniční oblasti „mezi dvěma pozemky“, tedy jednou částí na jednom a jednou částí na druhém pozemku.

V řešené věci dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru (kterým je dovolací soud vázán), že se předmětná zeď nachází pouze na pozemku žalobce. Je tedy zřejmé, že se nemůže jednat o rozhradu, a nepřipadá tak do úvahy domněnka společného vlastnictví, o kterou se opírá dovolatelka.

Jestliže v tomto směru dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, opomíjí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz). Pokud dovolatelka zároveň uplatňuje vadu řízení, kterou měla nesprávná skutková zjištění založit, dovolací soud předesílá, že vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je možné v dovolacím řízení zohlednit pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pokud jde o další otázky nastolené v dovolání, tedy jaký vliv má skutečnost, že část rozhrady byla umístěna bez povolení a souhlasu žalované, a otázka, zda je možné provést změny v katastru nemovitostí ohledně hranic mezi sousedními nemovitostmi v případě určení vlastnického práva k rozhradě, odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí ani nezaložil, a proto nemůže být jejich řešení podrobeno dovolacímu přezkumu. Dovolatelčina argumentace vztahující se výhradně k institutu rozhrad přehlíží, že se o rozhradu nejedná.

Ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné podle smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Komentář: 

Pro toto číslo Bulletinu advokacie jsme zařadili rozhodnutí, které se týká jednoho z nově upravených institutů oblasti věcných práv v občanském zákoníku, a to institutu rozhrad. Oblast věcných práv byla vždy v judikatuře, a Nejvyššího soudu taktéž, velmi frekventovaná a nejinak tomu je a bude i v poměrech zák. č. 89/2012 Sb. Lze souhlasit se závěry vyslovenými v odborné literatuře, že věcná práva patří k oblastem, které ve srovnání s občanským zákoníkem z roku 1964 prodělaly nejpronikavější změny, kde vedle zavedení (staro)nových typů věcných práv (právo stavby, reálná břemena) či institutů (věcněprávní zákaz zcizení a zatížení, publiciánská žaloba) dochází i k odlišnému přístupu k regulaci (rozdělení věcných břemen na služebnosti a reálná břemena). Současně se zdůrazňuje, že uvedené změny proto vyžadují velmi pečlivý a poučený přístup k interpretaci zákona. Rovněž je třeba mít na paměti, že v oblasti věcných práv je výrazně omezena autonomie vůle. Základní zásada věcných práv (jejich působení erga omnes) hovoří proti principu smluvní autonomie, resp. tento princip významně oslabuje. Proto existuje numerus fixus věcných práv, a proto zákonodárce přistupuje k regulaci převážně pomocí kogentních norem.[1]

V oblasti věcných práv na poli rozhodovací praxe Nejvyššího soudu existuje nepochybně nejvíc rozhodnutí, v nichž – zejména – vlastnický senát 22 Cdo vykládá již úpravu obsaženou v zák. č. 89/2012 Sb. Je tomu tak s ohledem na konstrukci výchozího přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. Proto již velká většina rozhodnutí odvolacích soudů vydaných po 1. 1. 2014 aplikuje o. z., a proto také Nejvyšší soud již od roku 2014 vykládá ustanovení „nového“ občanského zákoníku o věcných právech.

Často zásadní odklon od dosavadní právní úpravy, velmi stručná důvodová zpráva a prakticky chybějící odborná literatura jak nová, tak literatura posledních padesáti let nutí vlastnický senát 22 Cdo vykládat nová ustanovení i s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem a zahraniční judikatuře tam, kde ustanovení občanského zákoníku mají základ v zahraničních právních úpravách a celkové souvislosti umožňují využití zahraničních zkušeností. Tento trend zachytila i odborná literatura s příznivým přijetím.[2] Nejde o to za každou cenu přijímat a přebírat zahraniční zkušenosti, nicméně tam, kde jsou výsledkem dlouholetého vývoje jak judikatorního, tak i odborně literárního, jde o cenný zdroj, který by neměl zůstat bez povšimnutí.

To je ostatně i případ publikovaného rozhodnutí, v jehož odůvodnění zaznívá odkaz na období obecného zákoníku občanského s jeho reflexí v současné rakouské rozhodovací praxi.

Rozhodnutí dovolacího soudu představuje jedno ze zatím nemnoha rozhodnutí, která se vztahují k novému institutu tzv. rozhrad. V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018 (Právní rozhledy č. 7/2019, str. 262), Nejvyšší soud vysvětlil, že vlastností rozhrady je to, že vede mezi sousedními pozemky a odděluje je. Pokud jsou – jako v daném případě – túje a stromy vysázeny až za plotem, který odděluje sousední pozemky, pak rozhradou může být jen tento plot, nikoli však živý plot vysázený až za umělým plotem – rozhradou. Zdůraznění toho, že o rozhradu jde pouze tehdy, pokud vede mezi sousedními pozemky, má rovněž podporu v Nejvyšším soudem citované rakouské judikatuře, ale i v rakouské odborné literatuře (srov. F. Parapatits in A. Kletečka, M. Schauer: ABGB-ON, Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch, Manz, Wien 2010, str. 1535).

Aktuálně v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2071/2017, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že zasáhne-li vlastník jednoho pozemku stavbou oplocení nedovoleně na pozemek souseda, jedná se o neoprávněnou stavbu s tím, že samotný účel plotu, tedy oddělení a ohraničení pozemků, nemůže změnit skutečnost, že stavbou došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva jiného vlastníka a ten má možnost chránit své vlastnické právo v řízení o vypořádání ne­oprávněné stavby. Vypořádání neoprávněné stavby pak nebrání ani závěr, že plot tvoří umělou rozhradu mezi sousedními pozemky ve smyslu § 1024 o. z. V témže rozhodnutí pak dovolací soud dále vysvětlil, že rozhradu je možné chápat jako přirozené nebo umělé rozhraničení mezi dvěma pozemky stojící na obou těchto sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici; z funkčního vymezení rozhrady jako rozhraničení dvou sousedních pozemků však nelze dovozovat, že by ji bylo možné zřídit, byť pouze její část, na cizím (sousedním) pozemku, bez titulu umožňujícího na cizím pozemku stavět. Zřízení neoprávněné stavby nelze tedy „omluvit“ pouze tím, že taková stavba plní funkci rozhrady. Jestliže se vlastník pozemku rozhodne vybudovat jeho oplocení, měl by je v zásadě umístit na vlastním pozemku a nezasahovat na pozemek souseda. Konečně pak v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že § 1024 odst. 1 o. z. upravuje pouze vyvratitelnou domněnku spoluvlastnictví. Je-li vlastnické právo k rozhradě prokázáno nebo je nesporné, taková domněnka se neuplatní.

Přestože ve vztahu k řadě institutů se za cca šest let vytvořila již poměrně rozsáhlá judikatura (podílové spoluvlastnictví, nezbytná cesta, přechodná ustanovení, ochrana vlastnictví, sousedská práva apod.), řada věcněprávních institutů doposud odraz v judikatuře Nejvyššího soudu nemá (právo stavby, reálná břemena, řada otázek spojených s nabýváním od neoprávněného apod.). Je nicméně pouze otázkou času, kdy se i tyto nové instituty stanou předmětem rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

 

---

[1] K tomu srov. blíže Kolektiv autorů: Pět let poté: Nové soukromé právo v předškolním věku, Právní rozhledy č. 1/2019, str. 5.

[2] Tamtéž; dále např.: R. Pelikán, P. Čech: Narazili jsme…, Právní rádce č. 1/2019, str. 54.