In medias res: Se statutárními městy se v rámci naší právní úpravy obecního zřízení můžeme setkat již od roku 1990.[1] Možno konstatovat, že statutární města jsou města takzvaného zvláštního významu a zákon o obcích je taxativně (nikoliv demonstrativně) vyjmenovává.

 

Připomeňme, že statutárními městy podle ustanovení § 4 zákona o obcích aktuálně jsou Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec nad Nisou, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná, Mladá Boleslav, Prostějov a Třinec.[2] Nyní máme tedy v České republice dvacet šest statutárních měst, v roce 1990 jich bylo pouhých třináct. Takže se jedná de facto o stoprocentní kvantitativní nárůst.[3]  

Spolu s předním českým (vlastně i moravským) administrativistou prof. P. Průchou konstatuji, že postavení statutárního města nelze získat jinak než zákonem, přičemž ani české obecní zřízení, ani jakýkoliv jiný zákon nestanoví žádná výslovná kritéria, podle nichž by byly posuzovány předpoklady pro získání takového postavení.[4] Jinak vyjádřeno, náš právní řád de lege lata neobsahuje ani jednu legální podmínku (např. na počet obyvatel, velikost území) pro možnost právní změny „běžného města“ na statutární město. Je zcela na rozhodnutí zákonodárce, jestli bude, či nebude do taxativního katalogu statutárních měst obsaženého v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o obcích zařazeno další město.

Území statutárních měst se může (avšak nemusí) členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy. Takto územně členěná statutární města ze zákona upravují své vnitřní poměry ve věcech správy města tzv. statutem, jenž je vydáván formou obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti obce/resp. města.

Z nynějších dvaceti šesti statutárních měst v České republice má aktuálně přijatý svůj statut pouze a jen sedm z nich. Dodejme pro vyšší informační komplexnost, že svůj statut má i hlavní město Praha, ale Praha není upravena v zákonu č.128/2000 Sb., o obcích, ale ve zvláštním zákonu č.131/2000 Sb., o hlavním městě Praze.

Ex lege platí, že městské obvody a městské části jednají za statutární město v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem.[5]

„(Ne)normotvornost“ městských částí a obvodů

Nyní se dostáváme k hlavnímu tématu článku, a to k dnešnímu normotvornému (či spíše nenormotvornému) charakteru činnosti městských částí a obvodů statutárních měst.

Podle ustanovení § 134 odst. 2 zákona o obcích městské obvody a městské části nemohou vydávat obecně závazné vyhlášky nebo nařízení. Toto právní omezení nutno vnímat značně negativně, a to především na úseku nemožnosti vydávání nařízení městské části nebo městského obvodu v přenesené působnosti.

Obdobně jako právník a VŠ pedagog Zd. Koudelka[6] mám dlouhodobě za to, že tento zákaz je nevhodný, především z toho pohledu, že tzv. statutární město vykonává přenesenou působnost obce s rozšířenou působností a městské části realizují přenesenou působnost běžných obcí.

Je dobré si uvědomit, že přijímání nařízení je jednou z forem výkonu přenesené státní správy. Zákonné omezení možnosti vydávání územních právních předpisů lze snad ještě akceptovat na úrovni městských částí a obvodů u obecně závazných vyhlášek přijímaných v samostatné působnosti, ale u nařízení v přenesené působnosti (tedy výkonu státní správy) je tato legislativní restrikce, podle mého odborného názoru, do značné míry nesystematická a vlastně i neefektivní a v principu zbytečná.

Pro informační komplexnost dodejme, že předešlý zákon o obcích č.367/1990 Sb., umožňoval normotvorbu i městským částem a městským obvodům.

Nynější, byť již také trochu „vousatou“, dvacet let účinnou, právní úpravu nutno pokládat za systémový krok zpět.  Doufejme, že v rámci připravovaných nových právních úprav na úseku obecního zřízení[7], a to ať ve formě zcela nového obecního kodexu, či v rámci větších novelizací dnešního zákona č.128/2000 Sb., o obcích se dostane na pořad dne i návrat možnosti normotvorné činnosti městských částí a obvodů.

Není paradoxní a nesystémové, že například obec s pěti sty obyvateli může v roce 2020 přijímat vlastní právní předpisy a stotisícová městská část nebo obvod města Brna, Plzně či Ostravy nikoliv?

Logicky si musíme položit otázku: Proč se pak vlastně nákladně volí zastupitelstva (a následně další samosprávné orgány) městských částí a obvodů? Dle údajů MVČR v rámci nečleněných[8] (!) statutárních měst jsou výdaje na zastupitelstva v přepočtu na obyvatele o třetinu až polovinu nižší než u členěných statutárních měst.[9] Z toho plyne další racionální otázka, proč jsou v České republice každoročně vynakládány milionové částky z veřejných zdrojů na chod samosprávných orgánů městských částí a obvodů, když jim není umožněna právotvorba dokonce ani na úseku tzv. přenesené působnosti, kde se toho popravdě nedá, v laskavé nadsázce řečeno, ani moc pokazit? Cui bono?

Pokud nebude přistoupeno k „plnokrevné“ normativní způsobilosti městských částí a obvodů statutárních měst, mělo by se minimálně vážně uvažovat alespoň o zavedení možnosti městských částí a obvodů vydávat nařízení MČ anebo MO v tzv. přenesené působnosti (výkon delegované státní správy).

Sečteno, o decentralizaci a dekoncentraci moci by se nemělo jen hovořit na konferencích a psát do sborníků, ale mělo by se s ní více aktivněji pracovat i v rámci našeho platného právního řádu. Anebo o tom začít přinejmenším důkladněji a komplexněji hovořit a psát.

Vážení čtenáři, na úplný závěr si dovolím právně-filozoficky poznamenat, že umožnění právotvorby[10] městským částem a obvodům by také bylo naplněním myšlenkového půdorysu Nálezu pléna Ústavního soudu, který mj. vyjádřil právní myšlenku, že „…Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky je tedy svěřena zastupitelstvům obecně a neexistuje tedy žádná ústavní překážka k tomu, aby zastupitelstvo města tuto pravomoc svěřilo zastupitelstvu městské části.^[11]

Z čehož možno též předvídatelně dovodit, že právní úprava (de lege ferenda) umožňující městským částem a obvodům vydávat právní předpisy, kterak bylo naznačeno v textu výše, by nebyla rozhodně protiústavní.

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., právník a VŠ pedagog

---

[1] Viz tehdejší zákon č.367/1990 Sb., o obcích, který byl následně nahrazen zákonem č.128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). A v obou těchto právních předpisech byla a je právní úprava statutárních měst obsažena

[2] Pro zajímavost aktuálně nejmenším statutárním městem je Třinec, má cca 35 300 obyvatel.

[3] Nadto v roce 1990, existovalo, jak známo, ještě Československo.

[4] Viz Průcha P. in Kolektiv: Zákon o obcích, (Komentář), Wolters Kluwer, právní stav k 1. 1. 2020, (ASPI ID) KO128-2000CZ

[5] Připodotkněme informaci, že městské obvody/částí dnes nemají vlastní právní subjektivitu. Pouze a jen konají za zřizovatelské statutární město ve věcech, které jim svěřil statut nebo zákon.

Městský obvod nebo městská část nejsou veřejnoprávní korporací, jsou organizační jednotkou města. (Srov. např. KOUDELKA Z. Samospráva. Praha: Linde, 2007, str. 239 a násl.).

[6] Srov. Koudelka Z., in Koudelka, Z., Průcha,P., Zwyrtek Hamplová ,J.: Zákon o obcích (obecní zřízení), Leges Praha, 2019, s.447

[7] V poslední době pravda přípravné práce na novém zákonu o obcích trochu pospávají.

[8] Tedy tam, kde nemají zřízeny městské části a obvody

[9] Srov. HRUŠKA, L.; FOLDYNOVÁ, I.; HRUŠKOVÁ, A.; RICHTER, J.; KOVÁŘ, J.; a kol (2018) Analýza rozsahu výkonu veřejné správy v jednotlivých statutárních městech, městských částech a městských obvodech. Ostrava: PROCES – Centrum pro rozvoj obcí a regionů, s.r.o. – zpracováno jako veřejná zakázka pro MVČR, (veřejná zakázky „Zpracování analytických podkladů vycházejících z Implementačních plánů Strategického rámce rozvoje veřejné správy České republiky pro období 2014 – 2020“ reg. č. CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_019/0000649).

[10] Byť třeba jen omezeného charakteru, tedy jen pro oblast přenesené působnosti

[11] Viz Nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 40/95 ze dne 17. dubna roku 1996.