Konflikty rodičů týkající se úpravy styku dítěte s rodičem, s nímž po rozchodu či rozvodu rodičů nežije, patří k nejčastějším a současně k nejobtížněji řešitelným. Oba rodiče mají pocit, že pravda a právo je na jejich straně – nerezidentní rodič má právo na dítě a rezidentní rodič právo rozhodovat o dítěti. Příčinou těchto vleklých problémů, v nichž je mnohdy na to nejdůležitější, tedy na pohodu a spokojenost samotného dítěte, úplně zapomínáno, je přitom často podceněná výchozí úprava styku nerezidentního rodiče s dítětem.

Mnoho lidí si až po svém rozchodu uvědomí, že skutečnost, že se stali rodiči společného dítěte, mezi nimi vytvořila trvalé a nezrušitelné pouto a že partnerským rozchodem jejich vzájemný vztah nekončí a nejméně na několik dalších let, určitým způsobem však po zbytek života, budou nadále součástí života toho druhého. Rozcházející se rodiče si musí především ujasnit své povinnosti a práva vůči společnému dítěti, zejména jakým způsobem bude nadále zajištěna péče o dítě, jakým způsobem se který z rodičů bude podílet na zajištění výživy dítěte, a pokud bude dítě převážně v péči pouze jednoho z rodičů, jakým způsobem a v jakém rozsahu bude realizován styk s druhým rodičem. Pro účely tohoto příspěvku budu nadále označovat rodiče, s nímž dítě žije, „převážně pečující rodič“ nebo „rezidentní rodič“, a rodiče, který s dítětem nežije a který péči o dítě uskutečňuje prostřednictvím pravidelného osobního styku, „nerezidentní rodič“.

Primárně by se na otázkách péče, výchovy a výživy dítěte měli rodiče dohodnout. Toto pravidlo reflektuje princip autonomie rodiny a právo na rodinný život, neboť stát by do toho, jak rodina funguje, neměl zasahovat, pokud uspořádání poměrů neohrožuje zájmy nezletilého dítěte. Dohoda rodičů musí být schválena soudem, pokud rodiče uzavřeli manželství a po svém rozchodu usilují o rozvod manželství. Žili-li rodiče v nesezdaném soužití, jejich dohoda být soudem schválena nemusí, nicméně pouze soudem schválená dohoda představuje vykonatelný právní titul.

Zatímco v případě úpravy péče o dítě a výživného musí být u rozvádějících se rodičů zřejmé, jak se dohodli (tj. zda bude dítě v péči pouze jednoho z rodičů, zda bude realizována střídavá péče, nebo jsou rodiče schopni zajistit nadále péči společnou, a konkrétní částky výživného, jimiž bude nerezidentní rodič, nebo v případě střídavé péče budou oba rodiče přispívat na výživu dítěte), ohledně styku nerezidentního rodiče s dítětem není nezbytné předkládat soudu konkrétní úpravu nebo nechávat dohodu o způsobu a rozsahu styku soudem schválit. To vyplývá z § 891 odst. 1 o. z. Rozhoduje-li soud nebo schvaluje-li soud dohodu o úpravě péče o dítě a o výživném, ale rodiče nemají konkrétní dohodu o realizaci styku, resp. mají určitou představu, jak by měl styk probíhat, ale buď nemají nastavena pevná pravidla, nebo nechtějí tato pravidla brát jako závazná ve formě vykonatelného soudního rozhodnutí, obvykle není úprava styku v soudním rozhodnutí zmíněna vůbec, nebo je ošetřena konstatováním, že styk nerezidentního rodiče s dítětem se bude uskutečňovat pravidelně podle dohody rodičů. A právě v této formulaci může (i když nemusí) být skryt bludný kořen, který způsobí nerezidentnímu rodiči řadu dalších komplikací a problémů.

Dohoda rodičů

Dohodou se rozumí vzájemný adresovaný obsahově shodný projev vůle (nejméně) dvou stran.[1] Přičemž aby mohla být dohoda považována za platnou, musí být projevy vůle určité, musí být myšleny vážně, nesmí být v rozporu s dobrými mravy a s právním pořádkem a musí být učiněny svobodně, tj. nikoliv pod nátlakem.

V případě, že styk dítěte s nerezidentním rodičem není upraven soudním rozhodnutím, ale jeho realizace je ponechána na schopnosti rodičů se dohodnout, jsou tyto rodičovské dohody často dohodami pouze zdánlivě. Pokud totiž rodiče prohlásí, že se dohodli, za situace, kdy si pouze sdělili, že „na styku se vždycky nějak domluvíme“, a neexistují alespoň rámcová pravidla, pak zde chybí jakákoliv určitost takové dohody. Nejsou pak výjimkou situace, že si každý z rodičů takovou „dohodu“ o styku představuje úplně jinak – nerezidentní rodič si myslí, že si dítě bude brát tři odpoledne v týdnu a každý druhý víkend, zatímco pro rezidentního rodiče to znamená, že nerezidentnímu rodiči bude stačit, pokud mu dovolí strávit s dítětem každou druhou sobotu. Vzhledem k tomu, že rodiče svoji představu o obsahu dohody o styku nevyjádřili předem určitě, nedošlo samozřejmě ani k obsahovému překryvu, a žádná dohoda tak vlastně nevznikla.

Nenastaví-li rodiče včas alespoň rámcová pravidla, např. co do rozsahu styku, nesou s sebou tyto „prázdné dohody“ jedno zásadní riziko, kterým je nerovné postavení rodičů. K tomu fakticky dochází, jakmile se jeden z nich pravomocně stane převážně pečujícím rodičem, protože tento rodič má ve věcech styku poslední slovo. Pokud řekne, že dítě ke styku nepředá, tak nerezidentní rodič nemá žádnou možnost, jak se k dítěti dostat a převzít si ho. Dochází-li tedy k průběžnému vytváření dohod ad hoc, v praxi jsou v naprosté většině případů uzavírány za situace, kdy postavení jedné ze stran je výrazně slabší, a dá se říci, že dohoda je touto stranou uzavírána za nápadně nevýhodných podmínek, často i pod nátlakem.

A zde je právě možné narazit na jeden z největších problémů mimosoudních dohod rodičů o realizaci styku nerezidentního rodiče s dítětem. Převážně pečující rodič je jednoznačně ve výhodnější pozici, a pokud si tuto svou výhodu uvědomuje, může ji snadno zneužívat při jednání s nerezidentním rodičem. Jednoduše řečeno – neexistuje-li pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí o úpravě styku, nemůže se nerezidentní rodič svého práva na styk s dítětem domáhat výkonem rozhodnutí, dítě je v péči rezidentního rodiče, a tento rodič tak může jednostranně určovat pravidla, za jakých styk bude probíhat. Termínem a rozsahem počínaje, kladením různých podmínek (ačkoliv takové podmínky je dle § 888 o. z. oprávněn stanovit pouze soud[2]) a požadováním různých protiplnění (de facto vydíráním) konče. A nerezidentní rodič se proti tomu vlastně nemá jak bránit. Nelíbí-li se mu nebo nevyhovují-li mu pravidla styku, která převážně pečující rodič určil, buď je musí i proti své vůli přijmout, aby se s dítětem vůbec viděl, nebo odmítnout za cenu, že dítě neuvidí. Pokud přistoupí na realizaci styku za podmínek, s nimiž nesouhlasí (např. mu není umožňováno, aby u něj dítě zůstávalo přes noc, nebo se smí s dítětem zdržovat pouze v místech určených převážně pečujícím rodičem), pak nemůžeme hovořit o dohodě rodičů o výkonu styku nerezidentního rodiče s dítětem, ale o jednostranném diktátu převážně pečujícího rodiče, který musí nerezidentní rodič akceptovat v pozici slabší strany, která jednoznačně jedná za nápadně nevýhodných podmínek.

Problém nemusí představovat pouze výše popsané vnucené „dohody“, ale i dohody, které rodiče přijímají s vědomím, že neodpovídají jejich vůli, ale jsou výsledkem jednostranného kompromisu. Samozřejmě může být i kompromisní řešení zcela v pořádku, ale stejně tak může časem vzniknout pochybnost, rodič může nabýt dojmu, že udělal větší ústupek než druhá strana, a tím oslabil svoji pozici. Výsledné kompromisní řešení by mělo vždy naplňovat alespoň minimální požadavky, s nimiž obě strany zahajovaly jednání, nikdo by neměl přistoupit na podmínky, které pro něho jsou z principu nepřijatelné (tzn. přijmout původně nepřijatelné s odůvodněním „méně je lepší než nic“).[3] Na druhou stranu by však rodiče své minimální požadavky měli nastavovat realisticky, tj. uvědomit si, jaký požadavek je rozumný a jaký naopak přehnaný. Tato hranice by měla vycházet jednak ze spravedlivého rozdělení času stráveného s dítětem mezi rodiče, především však z toho, jakým způsobem se který z rodičů dítěti věnoval v době trvání jejich vztahu. Tzn., měl-li nerezidentní rodič, který byl zvyklý se svému dítěti věnovat každodenně, chodit s ním ven, doprovázet ho na kroužky apod., ale po rozchodu rodičů mu dítě nebylo svěřeno do péče, představu, že se s dítětem chce vídat v rozsahu alespoň pět dní během dvou týdnů, pak se domnívám, že jeho požadavek je postavený na reálném základu a dohoda rodičů, podle které bude styk probíhat každý druhý víkend od pátku do neděle a k tomu každý týden v úterý odpoledne a v týdnu, kdy je dítě přes víkend s převážně pečujícím rodičem, také ve čtvrtek odpoledne, jeho představu splňuje. Souhlasí-li však tento rodič s tím, že se s dítětem uvidí pouze každý druhý víkend od soboty do neděle, a navíc ve středu v týdnu, kdy dítě tráví víkend s rezidentním rodičem, představuje to pro něho velký ústupek. To může časem způsobovat problémy a vyvolávat konflikty mezi rodiči.

Dalším faktorem, který rodiče často pomíjejí a který by naopak měl být pro ně klíčovým kritériem při rozhodování o úpravě styku, jsou přání a představy dítěte o tom, jak často a v jakém rozsahu by chtělo trávit čas s nerezidentním rodičem. Lze si jen stěží představit situace (s výjimkou, kdy se již během soužití celé rodiny projevovaly v chování nerezidentního rodiče patologické rysy, např. alkoholismus, násilné sklony, případně lze chování rodiče označit jako despotické – rodič se snaží dítě ovládat, odmítá respektovat a zohlednit jakákoliv jeho přání a názory, nebo dítě pociťuje ze strany rodiče nějakou křivdu – např. důvodem jeho odchodu od rodiny byl nový partner, s nímž nerezidentní rodič nyní žije, nebo dokonce založil vlastní rodinu), kdy by se dítě s nerezidentním rodičem nechtělo z vlastního rozhodnutí po rozchodu rodičů vídat vůbec nebo jen co nejméně.[4] Jakákoliv omezení ve styku dítěte s rodičem, s nímž trvale nežije, pak mají neblahý dopad na rozvoj jejich vzájemných vztahů, a dítě tak přichází o možnost výchovného působení a přejímání hodnot a vzorců chování od obou svých rodičů (shodně Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 554/2004: „Zájmem dítěte je, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci.“).

O nerovné rovnosti rodičů aneb o právu silnějšího

Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům (§ 865 odst. 1 o. z.). Oba rodiče jsou stejnou měrou povinni vykonávat rodičovské povinnosti a mají stejná rodičovská práva. A to bez ohledu na to, zda tvoří „úplnou rodinu“, nebo se rozešli a dítě trvale žije pouze s jedním z nich, i když je pravda, že fakticky tato skutečnost zasahuje do povinnosti a práva nerezidentního rodiče osobně pečovat o dítě.[5] Nadále ale má i tento rodič povinnost a právo osobní péči o dítě realizovat, a to právě prostřednictvím osobního styku s dítětem. Do rodičovské odpovědnosti může zasáhnout výlučně soud a jakékoliv restrikce jsou přípustné jen v případě, že je to v zájmu dítěte (§ 866 o. z.). O společné rodičovské odpovědnosti svědčí i formulace o. z. v části týkající se rodičovské odpovědnosti (§ 865-886 o. z.), kde je zásadně používáno množné číslo „rodiče“ a jen tehdy, je-li upravována situace, kdy dítě žije pouze s jedním ze svých rodičů, je to výslovně uvedeno („pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů…“, „žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich…“).

Zkušenosti z praxe však ukazují, že jakmile dojde k rozchodu rodičů a dítě nadále nežije společně s oběma rodiči, ale jeden z nich se pro ně stane hlavní pečující osobou, u které má domov, která zajišťuje každodenní fungování rodiny a organizaci péče o dítě, je to vnímáno tak, že má tato osoba i rozhodující postavení jako rodič v životě dítěte. Nerezidentní rodič se stává „cizincem“, který si dítě smí „půjčovat“, a rezidentní rodič pak má pocit, že je oprávněn stanovovat podmínky a určovat pravidla pro dobu, kterou dítě s nerezidentním rodičem stráví. Včetně toho, že jejich vzájemný styk bude realizován pouze tehdy, pokud to převážně pečující rodič umožní. Jinými slovy – nerezidentní rodič si bude moct dítě „vypůjčit“ na dobu, o kterou požádá nebo kterou navrhne, pokud se to rezidentnímu rodiči bude hodit. Přitom při jakékoliv úpravě styku dítěte s rodičem je „… nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy ‚v nejlepším zájmu dítěte‘, přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 955/2015).

Názornou ukázkou toho, že rezidentní rodiče jsou považováni (a zejména se považují) za rodiče „nadřazené“, jsou případy, kdy styk je upraven soudním rozhodnutím včetně vymezení doby, kterou dítě může strávit s nerezidentním rodičem během letních prázdnin. S tím, že nerezidentní rodič má přednostní právo na volbu termínů, v nichž bude styk s dítětem realizovat. V soudních rozhodnutích je toto právo obvykle formulováno slovy „oznámí termíny rezidentnímu rodiči do …“ (většinou konce dubna). Má-li nerezidentní rodič termíny oznámit, stěží lze obhájit jiný výklad, než že má nerezidentní rodič právo sám tyto termíny určit a rezidentní rodič povinnost je respektovat. Domnívám se, že ustálená praxe tímto způsobem do určité míry vyrovnává slabší postavení nerezidentního rodiče, který má přednost při volbě termínů, v nichž s dítětem stráví dovolenou, a rezidentní rodič, který jinak s dítětem tráví převážnou část roku, toto musí přijmout (a pokud předem ví, že by s dítětem sám chtěl strávit konkrétní dobu v průběhu prázdnin, může nerezidentního rodiče předem kontaktovat a dohodnout se s ním, aby mu tento termín nechal volný, je-li to možné). Nicméně vůbec nejsou výjimečné situace, kdy rezidentní rodiče mají pocit, že termíny sdělené nerezidentním rodičem jsou oprávněni korigovat, upravovat, nebo dokonce je mají schválit. Ale v těchto případech není co odsouhlasit, rezidentní rodič má tyto údaje pouze vzít na vědomí a s ohledem na termín, dokdy mu měly být sděleny, má ještě dostatek času na to, aby si s dítětem naplánoval program na zbytek prázdnin. Soudní rozhodnutí neukládá, dokdy má nerezidentní rodič sdělit data, o kterých rodiče budou dále vyjednávat, ale dokdy má tato data oznámit. Aniž by rezidentní rodič měl jakékoliv právo tyto termíny odmítnout nebo proti nim něco namítat, má je pouze vzít na vědomí a respektovat. Praxe zde bohužel ukazuje, že ani pravomocné soudní rozhodnutí, které přichází na řadu až v situaci, kdy rodiče evidentně nejsou schopni se dohodnout, a proto jsou pravidla styku nastavena tak, aby se již na ničem shodnout nemuseli, není univerzálním řešením, protože i jednoznačné formulace soudních výroků mohou být rodiči (a někdy bohužel i jejich právními zástupci) vykládány různě.

Méně častým případem nerovného postavení mezi rodiči jsou situace, kdy ve faktické výhodě není rodič, který má dítě ve své péči, resp. není ve výhodě proto, že má dítě ve své péči, ale mezi rodiči existuje jiný vztah, který jednomu z rodičů vytváří výhodnější postavení. Za situace, kdy rodiče řeší vzájemné majetkové vztahy nebo vypořádání společného bydlení, to může být právě finanční prospěch – rodič bude velkorysý při majetkovém vypořádání nebo přenechá druhému rodiči a dítěti bezúplatně k bydlení svou nemovitost a jako protiplnění mu bude neomezeně umožňován styk s dítětem. V některých případech se nerezidentní rodič dožaduje styku s dítětem pod pohrůžkou, že nebude-li mu vyhověno dle jeho představ, zahájí soudní řízení o úpravu péče o dítě a doposud převážně pečujícího rodiče o dítě připraví (což jsou v naprosté většině případů plané výhrůžky, ale na milujícího rezidentního rodiče působí velmi efektivně). Zejména u nesezdaných párů nejsou výjimečné situace, kdy se rodiče dohodnou, že dítě zůstane v péči matky, a otec – zpravidla velmi dobře hmotně zabezpečený s nadprůměrnými příjmy – bude poskytovat na jeho výživu nadstandardní výživné (tzn. výživné ve výrazně vyšší částce, než by byla určena soudem v řízení o výživném), s vědomím, že tímto výživným neza­opatřuje pouze dítě, ale i jeho matku, a dokud bude svou vyživovací povinnost takto štědře plnit, bude se moci s dítětem stýkat, kdykoliv o to projeví zájem.

Jak fungují „prázdné“ dohody o styku s dítětem v praxi

Nenastavení konkrétních pravidel pro styk, resp. jejich ne­uvedení do pravomocného soudního rozhodnutí, může dát prostor pro flexibilitu rodičů, kteří se skutečně dokáží domlouvat na styku průběžně, podle potřeb a přání dítěte a podle svých možností. Preferenci spolupráce rodičů podtrhl i Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2748/2012, kdy konstatoval, že „je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů“. I tak ale většinou mají pevně stanovený minimální rámec, v němž styk probíhá, a jakékoliv změny jsou pak prováděny operativně, protože rodiče jsou flexibilní, nemají problém spolu komunikovat, vycházejí si vstříc, a hlavně si uvědomují, že styk s dítětem je pro rodiče neméně důležitý jako styk s oběma rodiči pro dítě. To však vyžaduje, aby rodiče byly vyspělé osobnosti, které se vzájemně respektují jako rodiče a nevyužívají dítě jako nástroj, kterým se snaží druhého rodiče trápit nebo ovládat.

K závažnosti problémů nemálo přispívá fakt, že v České republice je obecně styk s dítětem špatně vnímán a chápán. Jak konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2887/2009, „… rozhodnutí soudu o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem“. Těmito formami je myšlen právě přímý a nepřímý styk s dítětem namísto soustavné dlouhodobé péče. Pouze v době, kdy má dítě ve své osobní péči, kdy se dítě nachází jen s ním a nerezidentní rodič rozhoduje o běžných záležitostech dítěte, má tento rodič možnost na dítě výchovně působit, užívat si okamžiků s ním, předávat mu své životní zkušenosti a seznamovat ho se svými životními postoji a hodnotami.[6] Ve společnosti však převládá představa, že nerezidentní rodič je pouze „rodičem na víkendy“, který si dítě na stanovenou dobu „půjčí“, v této době by ho měl bavit, připravit pro ně zajímavý program a ve stanovenou hodinu ho zase vrátit rezidentnímu rodiči. Pokud možno nepoškozené, zdravé a bez jakýchkoliv negativních pocitů a v klidu (nejsou výjimkou případy, kdy právě skutečnost, že dítě těžce snáší loučení s nerezidentním rodičem, vůbec není převážně pečujícím rodičem interpretována tak, že dítě má rádo oba své rodiče a je mu smutno, ale raději je dávána za vinu nerezidentnímu rodiči, který dítě v průběhu styku určitě ovlivňoval, naváděl a dítě se pak z tohoto zážitku musí dlouze uklidňovat). A tato interpretace pak samozřejmě vyhovuje rezidentním rodičům, kteří chtějí o dítěti a jeho životě rozhodovat sami nebo chtějí vliv nerezidentního rodiče alespoň co nejvíce eliminovat, nebo tohoto rodiče ze života dítěte pokud možno úplně vymazat. Se sebereflexí ve smyslu připuštění, že by mohlo být něco špatně na nastaveném režimu, který dítěti nevyhovuje, že dítě touží trávit s nerezidentním rodičem mnohem více času, že dítě není spokojené s tím, jak rodiče rozhodli o jeho životě, je možné se setkat zcela minimálně a zpravidla až po zásahu externího odborníka, do jehož péče se dítě dostane v souvislosti s řešením jiných problémů (zdravotních, psychických, výchovných…).

Rizikovost absence jakékoliv závazné úpravy styku nerezidentního rodiče s dítětem vyplývá z toho, že i situace rodičů, kteří jsou zpočátku schopni se na styku domlouvat a organizovat ho s ohledem na dítě a vzájemně si vycházet vstříc, se může změnit. Podnětem pro takovou změnu může být např. skutečnost, že si jeden z rodičů najde nového partnera (ten může ovlivňovat rodiče jak k tomu, aby styk s nerezidentním rodičem omezoval, tak nerezidentního rodiče k tomu, aby usiloval např. o změnu úpravy péče na střídavou péči, nebo může vyvolat žárlivost u druhého rodiče, a tím způsobit konflikty mezi rodiči, které se projeví i v neschopnosti další flexibilní spolupráce v otázkách styku s dítětem), nebo zásadní neshoda rodičů v souvislosti s jinou otázkou týkající se dítěte (např. výběr školy), kdy vzniklý konflikt pak bude mít negativní dopady samozřejmě i na realizaci styku mezi rodičem a dítětem.

Nelze pominout ani případy, kdy snaha o neupravení styku soudním rozhodnutím je od počátku taktikou převážně pečujícího rodiče, který slibuje, že ve styku nebude nijak bránit, bude ho všemožně podporovat a bude se na něm v zájmu dítěte s nerezidentním rodičem domlouvat. Jakmile však nabude právní moci rozhodnutí o úpravě péče a výživného, dá tento rodič jasně najevo, že styk nerezidentního rodiče s dítětem nebude umožňovat vůbec, nebo ve velmi omezeném rozsahu, o kterém bude rozhodovat pouze on sám.[7] Bez pravomocného soudního rozhodnutí, nebo obsahuje-li toto rozhodnutí pouze neurčitou formulaci, že na styku se rodiče budou průběžně domlouvat, se nerezidentní rodič nemůže domáhat styku cestou výkonu rozhodnutí, a jeho jedinou možností je tak zahájení nového soudního řízení o úpravě styku s dítětem.

V praxi nejběžnější jsou však případy, kdy rodiče skutečně mají vůli se na styku bez soudem schválených pravidel domlouvat, ale pro rezidentního rodiče to znamená, že podmínky bude stanovovat pouze on a nerezidentní rodič bude bez výhrad poslouchat.[8] Tedy o tom, jak se budou domlouvat, má každý z rodičů jinou představu. Poté nerezidentní rodič brzy zjistí, že má výrazně menší možnost vídat se se svým dítětem, než by si přál, ale nemůže s tím vůbec nic dělat, protože záleží výlučně na převážně pečujícím rodiči, jestli, kdy, v jakém rozsahu a za jakých podmínek jejich vzájemný styk umožní. Případně může být umožnění styku vázáno na protiplnění určená rezidentním rodičem [„můžeš s dítětem odjet na týdenní dovolenou na hory, ale v létě nám (dítěti i mně) zaplatíš dovolenou u moře“], tedy de facto je nerezidentní rodič donucen si styk s dítětem „kupovat“. Nebo může převážně pečující rodič očekávat, že si z nerezidentního rodiče udělá levnou chůvu – pokud potřebuje na určitou dobu zajistit hlídání, nebo se mu zrovna nehodí mít dítě doma, považuje za zcela samozřejmé, že si po tuto dobu dítě převezme nerezidentní rodič (a ještě za to bude vděčný). Pokud se to nerezidentnímu rodiči nehodí, nebo ho taková nabídka na poslední chvíli překvapí, může se to velmi rychle nepříjemně obrátit proti němu, kdy je obratem obviněn, že o dítě nestojí, nebo pokud si nemůže dítě převzít teď, tak mu převážně pečující rodič styk ne­umožní, až si bude chtít dítě převzít příště. Obzvláště otrlí rodiče se pak neštítí ani toho, dezinterpretovat tuto situaci před dítětem a vysvětlit mu takto, že nerezidentní rodič o ně nemá zájem.

Tyto situace vznikají nejčastěji z toho důvodu, že rodiče si vzájemně projeví vůli se na styku domlouvat, aniž by bylo potřeba si nechat soudem schválit konkrétní rozsah a termíny, kdy styk bude probíhat, ale často si už vzájemně nesdělí své představy, které v tomto směru mají. Až později se ukáže, že nerezidentní rodič měl představu výrazně širšího styku včetně zapojení se do péče o dítě v průběhu pracovního týdne, možnosti přespání dítěte v jeho domácnosti, rovnoměrného rozdělení prázdnin a státních svátků, zatímco rezidentní rodič počítal s tím, že v týdnu se mu nerezidentní rodič do péče a výchovy vůbec nebude plést a dítě k němu bude chodit pouze každý druhý víkend a po zbytek roku bude dítě nerezidentnímu rodiči „půjčovat“, pokud se mu nepodaří zajistit péči (např. v době prázdnin) jiným způsobem, nebo si bude chtít od dítěte odpočinout. A takoví rodiče pak mají úspěšně vykročeno k vleklému konfliktu a novému soudnímu řízení.

Nutno podotknout, že zatímco u některých rodičovských párů tyto problémy vznikají v důsledku nedostatečné komunikace, je zde určitá skupina rezidentních rodičů, která naopak s naivitou nerezidentních rodičů v tomto směru počítá. Tito převážně pečující rodiče si jsou již při uzavírání takovéto „prázdné dohody“ vědomi svého faktického silnějšího postavení ve vztahu k nerezidentnímu rodiči a zavazují se k průběžnému domlouvání na styku dítěte s nerezidentním rodičem s vědomím, že ve skutečnosti budou pravidla a rozsah styku určovat pouze oni a nerezidentní rodič je bude muset respektovat. Opět je zde však společným znakem, že rodiče, kteří takto jednají, myslí pouze na sebe a své zájmy a zcela opomíjejí, co si přeje a co potřebuje jejich dítě.

Prevencí nedorozumění v oblasti realizace styku dítěte s nerezidentním rodičem může být rodičovský plán.[9] Pokud si rodiče již před ukončením řízení o úpravě péče a výživného vzájemně sdělí svoji představu, své požadavky, svá očekávání týkající se průběhu a rozsahu styku nerezidentního rodiče s dítětem, vyhnou se následným nepříjemným překvapením, resp. nerezidentní rodič může být upozorněn na to, že jeho očekávání jsou přehnaná, a pečující rodič může zjistit, že nerezidentní rodič má větší zájem podílet se na péči o dítě, než se zdálo.

Obdobně užitečným nástrojem je také to, pokud rodiče nečekají až na nabytí právní moci soudního rozhodnutí o úpravě péče nebo schválení dohody, ale již v průběhu soudního řízení je styk dítěte s nerezidentním rodičem realizován. Tím se jednak v praxi vyzkouší, co dítěti vyhovuje a jak jsou představy rodičů uskutečnitelné ve skutečném životě. Samozřejmě to není zárukou toho, že po ukončení soudního řízení převážně pečující rodič nepřevezme iniciativu a nezačne o styku samovolně rozhodovat (takoví rodiče však zpravidla patří do výše zmíněné skupiny, která si je vědoma svého silnějšího postavení). Bohužel se touto cestou neřeší všechny problémy, které se postupně mohou objevit a v praxi se často objevují, jako např. neujasněné nastavení styku v průběhu prázdnin, Vánoc, Velikonoc, zda a jak se budou tato období střídat (tj. zda např. dítě bude každý rok trávit Štědrý den s rezidentním rodičem a nerezidentní rodič dítěti bude připravovat náhradní Vánoce v jiném termínu, nebo se rodiče budou spravedlivě střídat a dítě bude trávit Štědrý den každý rok s jedním z rodičů; nebezpečím ústní nepsané dohody v těchto otázkách pak je, že si rodiče nemusí pamatovat, s kým bylo dítě v loňském roce a na kom je tedy řada tento rok, což může rovněž mezi rodiči vyvolávat nepříjemné hádky), protože ne vždy trvá soudní řízení po celý kalendářní rok a pravidla pro styk rodiče zpočátku nastavují průběžně, jak se jednotlivé situa­ce vyskytnou. Že je vhodné nastavit mezi rodiči pravidla pro styk i pro státní svátky a školní prázdniny, zdůraznil v nálezu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/2017, také Ústavní soud. Není od věci dohodnout se i na zabezpečení péče o dítě v době, kdy rezidentní rodič je např. na služební cestě nebo dojde k jeho hospitalizaci, protože je běžnou praxí, že jsou pravidelně oslovováni příbuzní a blízké osoby ze strany převážně pečujícího rodiče, ačkoliv by primárně měl péči o dítě převzít nerezidentní rodič. Rovněž v případě nemoci dítěte by se na péči o ně měl mít možnost podílet i nerezidentní rodič, zejména tehdy, pokud o to má zájem a má vytvořeny vhodné podmínky (např. na rozdíl od rezidentního rodiče může pracovat z domova).

Význam rámcového vymezení styku

Vzhledem k tomu, že nikdo nemůže předem vědět, jak se vyvine právě jeho rodinná situace, co se může stát mezi bývalými partnery jako rodiči, kdy emoce spojené s rozpadem jejich vztahu mohou mít dříve či později neblahý dopad právě i na vzájemné rodičovské vztahy, považuji ponechání úpravy styku dítěte s nerezidentním rodičem v plném rozsahu na pouhé „prázdné dohodě“ rodičů za velmi rizikové. Protože pokud nastane problém, může být styk mezi nerezidentním rodičem a dítětem přerušen i na několik měsíců, než dojde k vydání soudního rozhodnutí o úpravě styku. Třebaže má být soudní řízení ukončeno s nejvyšším urychlením (§ 471 odst. 2 z. ř. s.), čím je dítě menší, tím závažnější dopad na jeho vztah s nerezidentním rodičem může mít každý den odloučení (odhlédněme přitom od snahy o manipulaci a navádění dítěte proti nerezidentnímu rodiči, k nimž v mezidobí může také úspěšně docházet).[10]

Proto se domnívám, že je pro rodiče (zejména rodiče, kteří nemají dítě ve své péči, a jsou tedy rodiči oprávněnými ke styku s dítětem) jednoznačně vhodnější, aby existovala alespoň základní rámcová úprava rozsahu jejich styku s dítětem. Čím konkrétnější, tím lépe, protože to pak usnadňuje vykonatelnost styku s dítětem (styk v každém sudém týdnu od pátku 14 hodin do neděle 18 hodin lze prostřednictvím soudního vykonatele vymoci výrazně snáze než styk v rozsahu 60 hodin každý sudý týden). Nikdo rodičům nemůže bránit v tom, aby styk realizovali v rozsahu širším, než bude takto nastavený základní rámec. A nastanou-li problémy, bude mít nerezidentní rodič větší šanci, že mu bude umožněn nebo se mu podaří vymoci styk alespoň v tom základním nastaveném rozsahu.

A ačkoliv je to mezi právníky myšlenka až kacířská, nelze popřít, že je zde řada rodičů, kteří sice mají pravomocné soudní rozhodnutí, v němž je upravena péče o děti a styk s dítětem určitým způsobem, ale v praxi jejich rodina nakonec dospěla k úplně jinému nastavení vzájemných vztahů a realizaci péče o dítě, aniž by si tuto novou v reálném životě vytvořenou dohodu nechali schválit soudem v novém soudním řízení (navíc možnost nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí v situaci, kdy rodiče jsou schopni se domluvit na jiné úpravě vzájemných vztahů odlišně od původního rozhodnutí a v zájmu dítěte, v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1620/2019, preferoval před novým soudním řízením i Ústavní soud). Čímž chci říct, že ten soudně upravený minimální základní rámec by měla být skutečně jen pojistka a ve skutečnosti mohou rodiče vykonávat své rodičovské povinnosti a práva jiným způsobem – realizovat styk v lichém týdnu místo sudého, od čtvrtka do pondělí místo víkendu apod. (asi nejčastější jsou případy, kdy sice existuje pravomocné soudní rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a upravující styk dítěte s druhým rodičem, ale rodina časem přešla na model střídavé péče, kterou rodiče realizují bez ohledu na existující soudní rozhodnutí). Dokud to mezi nimi funguje a jsou schopni se domluvit, je jednoznačně v zájmu dítěte, aby byli flexibilní, aby byli schopni komunikovat a aby zohledňovali přání a potřeby dítěte. Ale jakmile přestanou komunikovat a vycházet si vstříc a začnou se hádat, není v zájmu dítěte ztrácet drahocenný čas a oddělit dítě od milujícího rodiče na dlouhou dobu, než se mu podaří úspěšně získat soudní rozhodnutí upravující jejich osobní styk.

Je však třeba poukázat i na skutečnost, že právě trvání na soudním schválení dohody o minimálním rozsahu styku může způsobit, že převážně pečující rodič se urazí, že mu nerezidentní rodič nedůvěřuje, a přestože zpočátku deklaroval svou vůli umožňovat a podporovat styk v neomezeném rozsahu dle přání nerezidentního rodiče, po schválení dohody bude ochoten umožňovat styk právě jen v minimálním rozsahu upraveném soudním rozhodnutím. Bohužel nedá se ani předem říct, co se s převážně pečujícím rodičem stane po vydání soudního rozhodnutí, ani zpětně hodnotit, jak by se převážně pečující rodič choval, kdyby rozhodnutí upravující styk neexistovalo. V každém případě se tak jedná o dvousečnou zbraň, jejíž účinky nelze s jistotou předem odhadnout. Může být pouze „pojistkou“ na horší časy, která bude uložena na dně skříně, a ve skutečnosti bude styk dítěte s nerezidentním rodičem probíhat v širším rozsahu a rodiče budou zcela flexibilní a plně spolupracující (přitom pro nerezidentního rodiče bude soudní rozhodnutí představovat jistotu alespoň minimálního rozsahu styku s dítětem, který je připraven akceptovat, pro případ, že by spolupráce rodičů v budoucnu přestala fungovat), na druhou stranu však může právě existence pravomocného soudního rozhodnutí, jímž byla dohoda schválena, způsobit, že převážně pečující rodič nebude ochoten k flexibilním operativním úpravám styku, a nejenže neumožní širší rozsah styku, než bude upraven ve schválené dohodě, ale nepřistoupí ani na jakékoliv změny (protože když bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, musí se přece dodržovat).

Závěr

Osobní styk nerezidentního rodiče s dítětem je jediným způsobem, jak tento rodič může na dítě výchovně působit, předávat mu své hodnoty, upevňovat a prohlubovat vzájemný vztah. Ačkoliv je na vzájemný osobní styk nejčastěji pohlíženo optikou práva nerezidentního rodiče na tento styk, je nutné připomenout, že stejné právo má i nezletilé dítě a osobní styk je pro ně neméně důležitý jako pro rodiče. Dítě rozchodem svých rodičů ztrácí možnost mít oba své rodiče k dispozici, kdykoliv je potřebuje, zejména tehdy, pokud se rezidentní rodič rozhodne, že bude o styku nerezidentního rodiče svévolně rozhodovat, v horším případě ho využívat jako nástroj, jehož prostřednictvím bude ovládat nerezidentního rodiče (a v nejkrajnějším případě jako nástroj k trestání či odměňování dítěte), bez ohledu na přání a potřeby nezletilého dítěte.

Ačkoliv dohoda rodičů o styku nerezidentního rodiče s dítětem je zákonem preferovanou formou (§ 891 odst. 1 o. z.) a odrazem autonomie rodičů, kteří by si své rodinné záležitosti měli primárně upravovat sami dle své svobodné vůle,[11] neboť se jedná o jejich nejvýše soukromé záležitosti, a nikoliv se spoléhat na autoritativní rozhodnutí soudu v těchto věcech (protože „Jakýkoliv orgán veřejné moci těžko může svým rozhodnutím fungující rodinné a zdravé výchovné prostředí dostatečně nahrazovat“; usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 2644/2012), narážíme v praxi soustavně na nesprávné chápání postavení rodičů po jejich rozchodu. Přestože rozchodem ani rozvodem není nijak dotčena rodičovská odpovědnost, rodič, do jehož péče bylo dítě po rozchodu svěřeno nebo v jehož péči zůstalo na základě dohody rodičů, je často vnímán a bohužel nezřídka i sám sebe považuje za rodiče vůdčího, významnějšího, který má hlavní rozhodovací úlohu v životě dítěte, uzurpuje si schopnost vědět lépe, co je pro dítě nejlepší a co je v jeho zájmu, a proto má i právo mít konečné slovo ve všech záležitostech týkajících se dítěte, přestože se na nich rodiče mají společně dohodnout.[12] Takové postavení však rodiči nevyplývá ani ze zákona, ani ze soudního rozhodnutí a je pouze ve společnosti rozšířeným mýtem, který působí spoustu škody.

Rodičům by mělo být soustavně opakováno a zdůrazňováno, že styk s dítětem není žádnou výsadou, ale primárně je to prostředek, jímž může být realizováno právo dítěte mít oba své rodiče. A snaha o organizování času dítěte dle potřeb pouze převážně pečujícího rodiče, nebo dokonce s cílem poškodit a co nejvíce omezit nerezidentního rodiče v konečném důsledku negativně dopadne nejvíce právě na dítě.

Úprava alespoň minimálního rozsahu styku je podle mého názoru pojistkou pro nerezidentního rodiče (a tím i pro dítě), že jeho právo na styk s dítětem nebude bezdůvodně omezováno a kráceno pod nejužší přijatelný rozsah. I přesto, že bude existovat rámcová úprava v podobě soudního rozhodnutí, měl by stejně vítězit zdravý rozum a rodiče by spolu měli komunikovat a měli by být schopni se operativně domlouvat na realizaci styku se zohledněním přání a potřeb dítěte, i s přihlédnutím k potřebám vlastním. Rozhodování o volném času a naplnění rodinného života dítěte v žádném případě nemůže být nástrojem, jehož prostřednictvím bude jeden z rodičů dokazovat, že má nad druhým rodičem „navrch“. To svědčí pouze o nevyspělosti tohoto rodiče a o jeho pokulhávajících rodičovských schopnostech.

 

JUDr. Ing. Romana Rogalewiczová, Ph.D., působí na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně.

---

[1] J. Fiala, J. Hurdík, V. Korecká, I. Telec: Lexikon, Občanské právo, 2. vydání, Sagit, Ostrava 2001, str. 310.

[2] Srov. J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, M. Zuklínová a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I (§ 655-975), 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 510.

[3] P. Beck: Cochemer Praxis v. Integrierte Mediation – Vergleich der methodischen Ansätze, 1. vydání, GRIN Verlag, Mnichov 2009, str. 17.

[4] Srov. L. Čírtková: Styk dítěte s násilným rodičem v kontextu domácího násilí, Právo a rodina č. 11/2009, str. 3-4.

[5] F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV., § 655-975, 1. vydání, Leges, Praha 2016, str. 1404.

[6] Shodně R. Šínová, L. Westphalová, Z. Králíčková a kol.: Rodičovská odpovědnost, 1. vydání, Leges, Praha 2016, str. 133-134.

[7] T. Novák: Péče o dítě po rozvodu a její úskalí, 1. vydání, Grada, Praha 2012, str. 30.

[8] Srov. O. Matoušek a kol.: Děti a rodiče v rozvodu, 1. vydání, Portál, Praha 2015, str. 42-43.

[9] Rodičovský plán [online], [citováno 23. 6. 2019], dostupné z: <http://poradnapardubice.cz/data/uploads/rodiovsky-plan_tiskni-na-siku-oboustrann.pdf>.

[10] Shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 955/2015.

[11] Shodně L. Westphalová: Problematické aspekty styku rodiče s dítětem, Právní rozhledy č. 11/2017, str. 387.

[12] Shodně F. Melzer, P. Tégl a kol., op cit. sub 5, str. 1445.