Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Jako advokát ve sporech o náhradu nemajetkové újmy vyvolaných nepřiměřenou délkou řízení se stále častěji setkávám u obecných soudů s poněkud sporným výkladem judikatury Nejvyššího soudu k hodnocení významu účastníkem podaných opravných prostředků ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku dotčeného soudního řízení.

Často nalézacími i odvolacími soudy citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1613/2009 ze dne 23. března 2011 uvádí toto: „Chování poškozeného během řízení je subjektivním kritériem, které je třeba posuzovat jako celek. Žalobci nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jeho práv poskytuje vnitrostátní řád, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru. Na druhou stranu nemůže být stát činěn odpovědným za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními návrhy účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 193, 204, 209 a 220).“

Nicméně Nejvyšší soud toto konstatoval za situace, kdy žalobce nezaplatil včas soudní poplatek a neúspěšně vznesl námitku věcné nepříslušnosti a následně taktéž neúspěšně i námitku podjatosti.

Na výše uvedené rozhodnutí 30 Cdo 1613/2009 se odkázal naposledy ve věci zastupované autorem i Obvodní soud pro Prahu 2 za situace, kdy v řízení, za jehož nepřiměřenou délku bylo zadostiučinění požadováno, proběhlo soudní řízení na dvou stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, v obou případech vydal rozsudek. Městský soud v Praze coby odvolací soud ve věci meritorně rozhodoval třikrát a samostatně o náhradě nákladů řízení jedenkrát (tj. celkem 4x). Ústavní soud rozhodoval čtyřikrát. Všechna odvolání a ústavní stížnosti podal žalobce, věcně v řízení uspěl a až poslední čtvrtá ústavní stížnost (druhá týkající se náhrady nákladů řízení), byla odmítnuta.

Nalézací soud v řízení o odškodnění mimo jiné v odůvodnění uzavřel že: „Skutečnost, že strany využívají práva podávat opravné prostředky sice nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno ji zohlednit v kritériu složitosti věci, neboť více instanční řízení je logicky delší, a to právě o řízení před soudem vyšší instance.“ a „Žalobce se na délce řízení zásadně nepodílel….“ a „Na tomto místě nelze pominout, že všechny opravné prostředky a ústavní stížnosti v posuzovaném řízení podal žalobce. Byť nemůže být účastníkům vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jim k ochraně jejich práv poskytuje vnitrostátní právní řád (pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukční), stát nemůže být činěn odpovědným za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními návrhy účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1613/2009 ze dne 23.3.2011).“ 

Ad absurdum dovedená úvaha nalézacího soudu vyústí v závěr, že když by se účastník býval neodvolal ani jednou, z pohledu rychlosti řízení by bylo vše v naprostém pořádku, kromě nepodstatného detailu, že by věcně bylo rozhodnuto chybně. S takovým zjednodušeným výkladem nemůžu souhlasit.

Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí 30 Cdo 1613­/2009 měl podle mého názoru na mysli něco trochu jiného. Pokud účastník využije procesní prostředky, které mu zákon dává, tak samotné využití těchto prostředků mu nelze vyčítat. Ale jde-li o neúspěšné využití prostředků, které mají alespoň částečně obstrukční charakter, pak by tomu přiměřené prodloužení řízení nemělo být přičítáno státu. To je logické a pochopitelné. Nicméně zcela jiná situace je, pokud je účastník v zásadě nucen k podávání opravných prostředků proto, že je ve věci rozhodováno chybně. V takovém případě je nutné prodloužení řízení v důsledku povinnosti vypořádat se s opravnými prostředky celé a v plném rozsahu přičítat státu, protože ten je svojí chybou zavinil. Bylo by proti zdravému rozumu říct, že za prodloužení řízení v důsledku napadení nesprávného rozhodnutí ponese odpovědnost účastník, který už tak je postižen náklady spojenými s podáním opravného prostředku.

I pro zohlednění podávaných opravných prostředků v kritérium složitosti věci, jako jednomu z judikovaných kritérií zvažovaných při úvaze o výši zadostiučinění, je zcela nezbytné postupovat uvážlivě. Nelze paušálně dovozovat, že podání opravného prostředku vždy znamená vyšší složitost věci, kritérium složitosti spočívá v hodnocení právní nebo skutkové náročnosti případu. Vyšší počet opravných prostředků může naznačovat jak vyšší složitost, tak ale i chybný procesní postup nebo nesprávné meritorní rozhodování. To je potřebné vždy posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem. Při hodnocení přiměřené doby řízení lze obvykle přihlédnout jen k přiměřenému času pro vypořádání se s prvním odvoláním, protože při procesně správném postupu soudů v řízení a věcně správném rozhodování by vlastně ani více řádných opravných prostředků nemělo přicházet v úvahu. Navíc by nebylo správné využití opravných prostředků účastníkem zohledňovat v plném rozsahu 2 x, a to jak v kritériu složitosti, tak v odpovědnosti za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s opravnými prostředky.

Závěr

Soudy by měly v řízeních o zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení velmi pečlivě zvažovat, z jakého důvodu jsou procesní návrhy a opravné prostředky podávány. To tím spíše, pokud se ukážou jako důvodné. Až na základě takového důsledného rozlišení pak mohou uzavřít, zda lze prodloužení řízení v důsledku podaných opravných prostředků přičítat státu či nikoliv.

Autor JUDr. Ervín Perthen, MBA, je advokátem PPS advokáti s.r.o.