Na sobotu 29. února 2020 připadne 100. výročí přijetí Ústavní listiny Československé republiky Národním shromážděním. Dne 6. března 1920 pak byla Ústavní listina publikována pod č. 121/1920 ve Sbírce zákonů a nařízení.

„Konečně…, pravili si všichni, když v pátek 27. února 1920, za rok a čtyři měsíce po převratu, začalo revoluční Národní shromáždění jednat o ústavě. Důvody byly rozličné: od sváru stran a podivné ne ochoty vlády postavit se za ústavní předlohy až do oprávněného čekání na konec mírové konference, která v mírových smlouvách ukládala ústavě republiky určité závazky, týkající se ochrany menšin a Podkarpatské Rusi. Mimo to, ačkoliv mnohokráte se z oficiálních míst promlouvalo o nutnosti co nejdříve skoncovat s existencí revolučního parlamentu a zatímní ústavy, ve skutečnosti se na leckterých stranách pokládalo za příjemné a užitečné co nejdéle prodlužovat tento stav diktatury československého národa, aby před vstupem Němců do parlamentu a do ústavního života bylo možno vyřídit všechny základní věci státu,“[1] napsal Ferdinand Peroutka.

Nutno říci, že po celý rok a čtyři měsíce se do tohoto dění zapojili advokáti, výraznou měrou pak ti, kteří stáli již u zrodu samostatného československého státu.[2]

V Revolučním Národním shromáždění bylo ve dnech 27. – 29. února 1920, kdy byl projednáván návrh Ústavní listiny a dalších souvisejících zákonů, počítáme-li i Antonína Zemana[3] (1843-1931), známého pod pseudonymem Antal Stašek, který byl emeritním advokátem, čtyřiadvacet poslanců – advokátů.

 

Poslanci z řad advokátů byli zastoupeni v sedmi klubech.[4] Nejpočetnější byl v tomto směru klub Národní demokracie, v němž byli zařazeni Jaroslav Brabec (1869-1930), Vratislav Černý (1871-1933), Alois Rašín (1867-1923), Josef Scheiner (1861-1932) a Antonín Zeman. K Československé straně pokrokové patřili Václav Bouček (1869-1940), Otakar Krouský (1873-1952) a František Veselý (1863-1935), k Československé sociální demokracii Alfred Meissner (1871-1950), František Soukup (1871-1940), Lev Winter (1876-1935) a Zikmund Witt (1875-1942), k Republikánské straně českého venkova Josef Černý (1885-1971) a Vojtěch Kyjovský (1884-1948), ke Straně lidové Josef Dolanský (1868-1943) a Karel Novotný (1882-1951) a k Československé straně socialistické Theodor Bartošek (1877-1954) a Antonín Klouda (1871-1961). Slovenští poslanci tvořili všichni Slovenský klub, v němž byli zařazeni advokáti Ivan Dérer (1884-1973), Milan Ivanka (1876-1950), Ludovít Medvecký (1878-1954), Ján Ružiak (1849-1921) a Ján Vanovič (1856-1942).

Při projednávání návrhu Ústavní listiny sehrál velmi významnou roli ústavní výbor. V tomto výboru bylo v průběhu let 1918-1920 zastoupeno čtrnáct advokátů, Alfred Meissner byl jeho předsedou.

 „Ústavní výbor se radil o ústavě od podzimu 1919, maje za podklad svého jednání neoficiální a tajné vládní předlohy,“[5] zaznamenal Ferdinand Peroutka s tím, že se uvažovalo o tom, „aby návrhy jako své podal ústavní výbor, ale tato cesta byla uznána za neschůdnou, poněvadž podle jednacího řádu smělo Národní shromáždění jednat jen o návrzích vlády nebo jednotlivců“. Zvažovalo se posléze, že by předlohu podepsal Václav Bouček, „jenž na podzim r. 1919 podal jako návrh radikálně demokratický náčrt ústavy po švýcarském způsobu“,[6] což si však vláda rozmyslela, a „odhodlala se tedy vláda nakonec podat ústavní předlohy svým jménem a předložila Národnímu shromáždění najednou ústavní listinu a pět dalších zákonů sice neústavních, avšak kladoucích základy politického a správního života republiky. Byl to zákon jazykový, volební řád, zákon o složení a pravomoci senátu, zákon o volebním soudu a zákon o župním zřízení.“ Projednávání osnov naráželo na složitost politických vyjednávání, ústavní výbor jednal „v poměrech, jimž účastníci vytýkají potřebu, neuvěřitelného chvatu, a nejistotu, ve které všichni členové ústavního výboru tonuli, nevědouce, kdy je příkaz politických vůdců zase donutí rozbořit dílo již hotové a začít znovu, podle toho, jaký kompromis vůdcové stran mezi sebou uzavřeli“.[7]

 

Ústavní výbor nato zvolil „užší, tříčlenný komitét, který ve styku s politickými stranami prováděl konečnou redakci. Jeho členy byli ministr vnitra Švehla, zpravodaj ústavního výboru Bouček a profesor Hoetzel.“ Ferdinand Peroutka pak zdůrazňuje zásluhy tehdejšího ministra vnitra Antonína Švehly (1873-1933), neboť dle něho on „a dr. Meissner, zástupci dvou největších stran, byli politickými tvůrci ústavy“.[8]

 

Již z uvedeného je patrné, že z advokátů – poslanců sehráli při projednávání osnov nejvýznamnější roli zpravodaj Václav Bouček a předseda ústavního výboru Alfred Meissner. Nejvíce pozměňovacích návrhů k návrhu Ústavní listiny přinesl pak Theodor Bartošek, a to zejména na změnu ust. § 64, 81, 113, 118, 121, 122 a 129. Bartošek byl i zpravodajem k ust. § 64 návrhu Ústavní listiny.[9]

 

I když někteří zmiňovaní poslanci – advokáti nepřišli s pozměňovacím návrhem či nevystoupili v diskusi v plénu, neznamená to, že by nebyli aktivní v ústavním výboru či kuloárně. Samotné projednávání „zprávy ústavního výboru o ústavní listině Československé republiky, usnesené ústavním výborem podle §§ 14. a 17. jednacího řádu (tisk č. 2421) a zprávy menšiny ústavního výboru o § 64. ústavní listiny Československé republiky (tisk č. 2472)“ bylo započato na 125. schůzi konané dne 27. února 1920.[10] Předseda František Tomášek (1871-1938) vyslovil apel, aby si každý poslanec byl vědom toho, „že slova jeho budou poslouchána tisíci, sta tisíci, snad miliony našich současníků a že mluví také k těm, kdož přijdou po nás, k budoucím generacím, jež se budou znovu a znovu vraceti k základům ústavy, jejíž vypracování je svěřeno teď našim rukám a k jejímuž projednávání právě teď přistupujeme“.

 

Zpravodaj Václav Bouček uvedl svůj projev tím, že „své výklady roztřídil jsem podle těchto hledisek: promluvím předem o všeobecné právní povaze našeho státu, o vnitřní jeho konstrukci, o některých podrobných ustanoveních ústavní listiny a konečně o poměru našich národních menšin“. Nelze přehlédnout, že Bouček měl hluboké znalosti dějin, filozofie a právní komparatistiky.

 

V jeho řeči zazněla i památná slova,[11] že „stát je svobodný nebo nesvobodný podle toho, jaký je národ. Rodina a škola rozhodují. Národu sebevědomému, národu ochotnému obětovati všechno za svou svobodu, ani nedokonalá ústava svobody neubere, národu zotročilému sebe svobodomyslnější a demokratičtější ústava svobody nepřidá“, jinde varoval před možností zneužití Ústavní listiny s tím, že „republika nemusí se ničeho obávati, dokud je Masaryk mezi námi“. Dodal též, že „hlava státu, která se postaví mimo zákon, jest sama také mimo zákon. A jest i právo národa na revoluci. Když by hlava státu a vláda zákon porušily, národ má právo, aby je donutil, třeba i mocí, k návratu k zákonu.“

 

Václav Bouček pak na 126. schůzi dne 29. února 1920 navrhl,[12] „aby v čele naší ústavy podle vzoru slavné ústavy americké položeno bylo jako heslo toto: ‚My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením: přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Při tom my, národ československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava, i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.‘

 

Návrh Václava Boučka byl přijat s potleskem a zvoláním: „Výborně.“ K osnově Ústavní listiny předložené do pléna ústavním výborem byla navržena celá řada pozměňovacích návrhů, jež byly z valné část přijímány. Pouze demonstrativně lze zmínit, že Václav Bouček jako zpravodaj navrhl mimo jiné přijetí pozměňovacího návrhu advokáta Zikmunda Witta, který byl přijat jako znění § 25 Ústavní listiny, či podpořil rovněž přijatý Wittův návrh na úpravu znění § 95 odst. 1 Ústavní listiny, prošel i Boučkem doporučený pozměňovací návrh Theodora Bartoška k úpravě navrhovaného znění § 64 odst. 8 Ústavní listiny apod. Po hlasování o všech pozměňovacích návrzích bylo o přijetí Ústavní listiny hlasováno povstáním, poté předseda František Tomášek konstatoval, že „to je potřebná 2/3 většina z potřebné 2/3 presence“.

 

Zbývá jen dodat, že pro advokáty, kteří se jako poslanci účastnili přijetí Ústavní listiny, tímto aktem účast na prvorepublikovém politickém životě zdaleka neskončila.

 

JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., právní historik, advokát a děkan Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni

---

[1] Srov. F. Peroutka: Budování státu, III., 1920, Lidové noviny, Praha 1991, str. 922.

[2] Blíže srov. S. Balík: Advokáti v prvním týdnu samostatného československého státu: 28. října – 3. listopadu 1918, Bulletin advokacie č. 10/2018, str. 73-74.

[3] Antonín Zeman byl zvolen aklamací na 93. schůzi konané dne 2. prosince 1919 za Josefa Svatopluka Machara. Srov. Národní shromáždění československé, stenoprotokol z 93. schůze konané dne 2. 12. 1919. (Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/093schuz/s093003.htm).

[4] Údaje o stranické příslušnosti jsou čerpány z Jmenného rejstříku (dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/rejstrik/jmenny/index.htm). Srov. Též F. Kolář a kol.: Politická elita meziválečného Československa 1918-1938, Kdo byl kdo za první republiky, Pražská edice, k. s., Praha 1998. Základní biografické údaje též J. Fromková: Výběrový rejstřík osob zmiňovaných v „Budování státu“, s výjimkou osob z hlediska této knihy okrajových, in: F. Peroutka: Budování státu, IV., 1921, 1922, Lidové noviny, Praha 1991, str. 1819-1851.

[5] Srov. op. cit. sub 1, str. 922-923.

[6] Jednalo se o návrh z 20. března 1919 (sněmovní tisk č. 671), který spolu s Václavem Boučkem a dalšími poslanci podepsali i advokáti Theodor Bartošek, Otakar Kroucký a František Veselý. Text dostupný z: https://www.psp.cz/ eknih/1918ns/ps/tisky/t0671_00.htm.

[7]Srov. op. cit. sub 1, str. 923.

[8] Tamtéž, str. 924.

[9] Srov. Jmenný rejstřík (dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/rejstrik/jmenny/index.htm).

[10] Srov. Národní shromáždění československé, stenoprotokol ze 125. schůze konané dne 27. 2. 1920. (Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/125schuz/s125001.htm).

[11] Srov. i S. Balík: Advokát Bouček nad Ústavní listinou z roku 1920, Právní rádce č. 11/2015, str. 72-73. (Dostupné též z: https://www.cak.cz/scripts/detail. php?id=15338).

[12] Srov. Národní shromáždění československé, stenoprotokol ze 126. schůze konané dne 29. 2. 1920. (Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/ stenprot/126schuz/s126028.htm).