Ústavní soudci v usnesení ze dne 11. 12. 2019 konstatovali, že ani svoboda projevu na komentářových stránkách periodického tisku není bezbřehá. Ústavní soud potvrdil nárok na odškodné herci Tomáši Töpferovi, a to 150 tisíc korun za publikovaný článek v Mladé frontě Dnes. Názorový text s názvem Jak vydělávat na holokaustu vyšel v roce 2015 a jmenoval dotyčného herce mezi „figurami proslulými hlavně čichem na dobrý kšeft“.

V ústavní stížnosti si nakladatelství MAFRA, a.s., opětovně stěžovalo na porušení práva na svobodu projevu. Cílem článku bylo podle tohoto nakladatelství vyvolat veřejnou debatu na důležité téma, přičemž v debatě mají být chráněny i nepopulární názory. Ústavní soudci ale zdůraznili spíše to, že se neprokázal pravdivý skutkový základ kritiky namířené na Tomáše Töpfera. Komentář se týkal akce Bubnování pro Bubny u příležitosti výročí prvního transportu pražských Židů a činnosti obecně prospěšné společnosti Památník Šoa. Článek naznačoval, že Tomáš Töpfer měl pro svou účast na aktivitách Památníku Šoa zištnou motivaci.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele MAFRA, a.s., zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3423/2018-254 ze dne 29. 8. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 433/2017-225 ze dne 17. 5. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 370/2015-167 ze dne 22. 8. 2017, tak, že se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 28 C 370/2015-167, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 2. 2018 č. j. 28 C 370/2015-210, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost uveřejnit v deníku Mladá fronta Dnes omluvu žalobci Tomáši Topferovi (dále jen „žalobce“). Soud dále dospěl k závěru, že pokud se týkala kritika zapojení žalobce do aktivit obecně prospěšné společnosti, v níž působí bez nároku na odměnu a s osobní motivací připomenutí holokaustu, který se dotkl také jeho vlastní rodiny, šlo o výroky bulvárního charakteru, jasně naznačující, že zúčastněné osoby pod záminkou společensky prospěšné činnosti se závažným společenským tématem sledují vlastní prospěch. Náleží mu proto přiměřené zadostiučinění formou omluvy i náhrady nemajetkové újmy v penězích a za odpovídající výši soud považoval částku 50 000 Kč s ohledem na její preventivně-satisfakční funkci.

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce i stěžovatele poté, co usnesením ze dne 9. 5. 2018 č. j. 58 Co 433/2017-215 připustil změnu žaloby v podobě jinak formulovaného znění požadované omluvy, rozsudkem ze dne 17. 5. 2018 č. j. 58 Co 433/2017-225 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vztahu k povinnosti žalované omluvit se žalobci zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 100 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Článkem „Jak vydělávat na holokaustu“ zjistil, že žalobce je v něm zmíněn celkem dvakrát, nikoli však v souvislosti s jeho vlastním působením v obecně prospěšné společnosti, ale ve spojitosti s účastí na akci „Bubnování pro Bubny“, za níž se mají skrývat zcela jiné pohnutky, než jen připomínání holokaustu, přičemž ve druhé zmínce má jít o jednu z osob proslulých „čichem na dobrý kšeft“.

4. Ve svém napadeném rozsudku č. j. 25 Cdo 3423/2018-254 ze dne 29. 8. 2019 Nejvyšší soud připustil, že kritika jako součást svobody projevu a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně však musí mít své meze, jejichž překročení vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob. K neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka nedojde výkonem práva kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou. Nejvyšší soud neměl vzhledem k podrobnému a preciznímu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pochyb, že odvolací soud se věcí z naznačených hledisek plně zabýval, a přisvědčil jeho přesvědčivému závěru, že předmětným článkem došlo k excesivnímu zásahu do osobnostních práv žalobce.

Jedna z největších tragédií v dějinách lidstva je i po několika desítkách let stále citlivou otázkou, zejména pro židovskou komunitu, vyvolává emoce a osud tisíců umučených nevinných lidí málokoho nechá lhostejným. Nepodložené a neopodstatněné označení žalobce za osobu, která z této dějinné události hodlá majetkově kořistit, lze tedy důvodně považovat v uvedených specifických souvislostech za podstatný zásah do cti a vážnosti žalobce, i když použitá formulace nebyla výjimečně vypjatá či dokonce vulgární. Podstatné přitom je, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce za svou účast na aktivitách obecně prospěšné společnosti ničeho nepobíral, nešlo tedy o kritiku věcně podloženou.

5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že dospěly k nesprávnému právnímu posouzení v tom, že dovodily, že v případě citlivého tématu je nutné být v rámci projevu zdrženlivější, jinak by taková kritika mohla být ve vztahu k dotčené osobě zraňující. Odvolací soud (z jehož závěrů vyšel soud dovolací) se v odůvodnění svého rozhodnutí soustředil zejména na titulek článku, tj. „Jak vydělávat na holokaustu“, ze kterého dovozuje, že článek čtenáři podsouvá, že žalobce má na holokaustu finančně vydělávat, cílem kritiky však primárně byla společnost Památník Šoa Praha o. p. s. (dále jen „Společnost“), nikoli žalobce.

Z kontextu článku nijak nevyplývá, že by titulek mířil na žalobce, který by se měl na činnosti společnosti jakkoliv finančně obohacovat. Spojení „Jak vydělávat na holokaustu“ je nutné vnímat jako určitou nadsázku, která vychází z toho, že předmětem činnosti Společnosti je připomínka holokaustu, přičemž podle stěžovatele je právě tato činnost důvodem, proč Společnost získala do nájmu prostory nádraží Bubny za velmi výhodných podmínek, proč Společnost žádá finanční prostředky k rekonstrukci nádraží Bubny (a tím i k úhradě nájemného) z veřejných rozpočtů a proč na serveru Hithit vybírá peníze od veřejnosti za účelem pořádání akce Bubnování pro Bubny.

Právě připomínání holokaustu je tak tím, co Společnosti přináší finanční prostředky (případně výhodný nájem), a proto je podle stěžovatele možno s nadsázkou hovořit o „vydělávání na holokaustu“. Byť se v případě napadených výroků může jednat o hodnocení nelichotivá (zejména pro Společnost; v případě žalobce jde pouze o jeho hodnocení jako „figury proslulé hlavně čichem na dobrý kšeft“), která se mohou někomu jevit jako ostrá, jedná se s ohledem na kontext jejich užití o kritiku, která by měla být chráněna.

Expresivnější či lehce provokativní výrazy nebyly užity autorem článku samoúčelně, ale s cílem rozpoutat debatu o vážném tématu, a to i s přihlédnutím k tomu, že i přes Společnosti poskytovanou veřejnou podporu (zejména ve formě uzavření velmi výhodné nájemní smlouvy), neproběhla k tomuto v podstatě žádné veřejná debata. Podle stěžovatele by měly být ve veřejné diskusi chráněny i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé. Je chráněna i taková kritika, která je podjatá, šokující či útočná. V žádném případě se pak v případě užitých výrazů nejedená o takové, které by šlo označit za vulgární.

6. Stěžovatel je na rozdíl od obecných soudů přesvědčen, že autor článku měl na takovou kritiku právo a stěžovatel měl právo takovou kritiku zveřejnit. Stěžovatel zdůrazňuje, že užitá kritika se vztahovala k projektu, jemuž byl dán státem ovládanou entitou nekriticky k dispozici lukrativní majetek v centru Prahy, který si vyžádá investice v řádu přesahujícím 100 mil. Kč z veřejných rozpočtů. Nelze se proto divit autorovi článku, když se silně kriticky vyjadřuje k takovémuto počínání. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3372/2018-475 ze dne 18. 6. 2019, jímž bylo vyhověno jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, na jehož základě byl stěžovatel povinen poskytnout Společnosti omluvu.

Závěrem stěžovatel uvádí, že i takové názory, které jsou předmětem kritiky obsažené v článku, jsou přínosem k debatě o věcech veřejných. Nelze souhlasit s obecnými soudy, že v případě kritiky věcí zásadního veřejného zájmu, vztahující se k citlivému tématu, je nutné být zdrženlivější. Zejména pak ne v situaci, kdy toto citlivé téma je využito ze strany Společnosti (prostřednictvím jejích představitelů) pro uzavření nájemní smlouvy za netržních podmínek (bez výběrového řízení či alespoň předcházející veřejné debaty). Za Společností stojí mimo jiné žalobce, který je u veřejnosti uznávanou osobností. Právě o to víc by i takové u veřejnosti nepopulární názory měly být ve veřejné debatě chráněny.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje, že každý názor, stanovisko nebo kritika jsou, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustné; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi [viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605)]. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných [viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].

11. V nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) Ústavní soud shrnul, že přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Avšak v případě, že jde o kritiku, která postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].

12. Prvním důležitým aspektem, který je nutno při vyvažování svobody projevu a osobnostních práv kritizované osoby vzít v potaz, je klasifikace samotných sporných výroků (jak uvedl Ústavní soud například ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1041/17 ze dne 19. 9. 2017). Ústavní soud totiž ve své dosavadní rozhodovací praxi ustáleně vyžaduje, aby soudy braly v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení, hodnotového soudu anebo hybridního výroku, který kombinuje skutkový základ i prvek hodnocení [viz nález sp. zn. I. ÚS 2617/15 ze dne 5. 9. 2016 (N 162/82 SbNU 539) a judikatura Evropského soudu pro lidská práva tam citovaná].

Uvedené rozlišení je z ústavního hlediska důležité zejména proto, že samy hodnotové soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí. To však neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné v rámci řízení na ochranu osobnosti. Tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný. Právě kontext kritického článku stěžovatele ve vztahu k žalobci obsahuje skutkový základ, spočívající v tom, že žalobce se podílí na aktivitě, která „vydělává na holocaustu“, protože má „čich na dobrý kšeft“.

Posuzovaný hodnotový soud má tedy určitý skutkový základ, jehož pravdivost však stěžovatel neprokazoval. Na nepřípustnosti tohoto soudu, založeného na skutkovém základě, nic nemění ani to, že ve vztahu ke Společnosti v uvedeném textu stěžovatelovy výroky obstály. Obecnými soudy odůvodněný rozdíl mezi oprávněností a udržitelností kritiky Společnosti a mezi naopak nepřijatelností kritiky ve vztahu k žalobci spíše svědčí o bedlivém vážení zásadních ústavních hodnot (svobody projevu a ochrany osobnostních práv), než o zásahu do základních práv stěžovatele.

13. Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).

Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

14. V daném případě nebyla natolik podstatná otázka citlivé oblasti týkající se připomenutí obětí holocaustu, jak zmínil ve své stížnosti stěžovatel, ale skutečnost, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelova kritika měla ve vztahu ke stěžovateli pravdivý skutkový základ. Obecné soudy pak návazně posoudily napadené výroky v kontextu obsahu projevu s ohledem na dopad do osobnostní sféry žalobce i s přihlédnutím k jeho rodinným kořenům a v návaznosti na to i k možnému zraňujícímu důsledku obvinění z „kšeftu“ s holocaustem.

15. V projednávané věci tedy Ústavní soud uzavírá, že zásah obecných soudů do svobody projevu stěžovatele byl z pohledu limitů článku 17 odst. 4 Listiny stanoven zákonem, sledoval legitimní cíl a byl – optikou výše rekapitulované rozhodovací činnosti Ústavního soudu – zásahem v demokratické společnosti nezbytným. V napadených rozhodnutích Ústavní soud shledal dostatečné odůvodnění, z jakých důvodů došlo k zásahu do svobody projevu stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Usnesení II. ÚS 3853/19 ze dne 11. 12. 2019 je dostupné ZDE.

Zdroj: ÚS, ČTK, foto archiv ČAK.