Stále častěji se objevují zprávy o využití utajovaných informací zpravodajských služeb v trestních, správních či jiných řízení. Tento trend přináší nemalé riziko střetu se základními právy a svobodami občanů i firem. Možnost ani rozsah použití utajovaných informací v těchto řízeních není dosud judikatorně vyřešen. Jak ale dokazuje jeden z případů aktuálně projednávaných před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP), jedná se o otázky zásadní a nikoli jen hypotetické.

Poslanecká sněmovna aktuálně projednává vládní návrh novely trestního řádu (sněmovní tisk č. 642), který má umožnit využití informací a důkazů získaných zpravodajskými službami v trestním řízení. Obdobný případ využití neznámých utajovaných informací můžeme nalézt i ve správních řízeních týkajících se státního občanství či povolení pobytu cizinců na území České republiky. Stejným případem je i varování Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) před činností či výrobky konkrétních právnických osob.

Ve Štrasburku proběhlo dne 25. 9. 2019 veřejné slyšení před velkým senátem ESLP ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku (stížnost č. 80982/12). Projednávaný případ se týká dvou občanů Pákistánu studujících v Rumunsku. Rumunské úřady je vyhostily poté, co je označily za nežádoucí. Důvodem byly tajné informace rumunských zpravodajských služeb, podle nichž jsou tito studenti odhodlaní podílet se na teroristických aktivitách.

Na první pohled se zdá vše v naprostém pořádku. Tajné služby dospěly k podezření o potencionálních teroristických aktivitách a bezpečnostních rizicích. Podělily se o ně se správními orgány. Ty podezřelé osoby v zájmu národní bezpečnosti vyhostily. Zákonnost vyhoštění přezkoumaly a potvrdily rumunské soudy. Proč se tedy celou záležitostí ESLP meritorně vůbec zabývá? Navíc ještě ve svém nejvyšším orgánu, velkém senátu složeném ze 17 soudců? V čem mohou soudci ESLP spatřovat potencionální porušení základních lidských práv?

Při podrobnějším seznámení se s kauzou zjistíme, že těch důvodů může být několik. K vyhoštění studentů došlo, aniž měli možnost se dozvědět skutečnou podstatu jejich obvinění. Zejména kdy, kde či jakým způsobem se měli na teroristických aktivitách podílet. Nebylo jim ani umožněno seznámit se s důkazy údajně prokazujícími jejich jednání. Důvodem je prý nutnost jejich utajení z hlediska bezpečnosti státu. Dle podané stížnosti však doložení existence této nutnosti rumunskými orgány chybí. Ve standardním soudním či správním řízení by takový postup správních orgánů ani soudů neobstál. Nabízí se proto otázka, zda argument zajištění bezpečnosti státu představuje dostatečný důvod pro to, aby jinak nepřípustná omezení základních práv ospravedlnil. Najít jednoduchou odpověď nebude lehké.

Jak by se naše vlastní vnímání celé kauzy změnilo, pokud by vyhoštění studenti nepocházeli ze vzdálené muslimské země, ale z jižních Čech a jmenovali se Lukáš a Aleš? Považovali bychom postup rumunských orgánů nadále za správný? Byla by potřeba prioritně zajistit bezpečnost státu nadále tak jednoznačná? Ospravedlňovala by možnost někoho postihnout či jinak omezit jeho práva, aniž by měl možnost seznámit se s podstatou toho, co je mu kladeno za vinu? Aniž by měl možnost vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem a důkazům? Je ochrana utajovaných skutečností důležitější, než ochrana individuálních základních lidských práv?

Odpovědi ESLP prozatím neznáme. Z jeho přístupu k celé kauze je však zřejmé, že naznačené otázky nebere na lehkou váhu. Zajištění bezpečnosti patří nepochybně mezi hlavní priority každého státu, ale jedná se o prioritu neomezeně nadřazenou všem ostatním? Akceptování této teze představuje cestu po velmi tenkém ledě a je sní spojeno enormní riziko zneužití. Kdo a jakým způsobem ověří pravdivost a relevanci utajovaných informací?

Zásah do práv a svobod soukromých subjektů přitom nemusí být rozhodně zanedbatelný. Dne 17. 12. 2019 utekl rok od vydání varování NÚKIB před použitím technických či programových prostředků dvou zahraničních firem. Přestože varování neobsahuje bližší specifikaci či důkazní podložení tvrzených bezpečnostních rizik, jsou státní orgány povinny se jím řídit. Nedávno to potvrdil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Ve svém rozhodnutí ze dne 22. 11. 2019, č.j. ÚOHS-S0262/2019/VZ-30266/2019/523/Jma, dospěl k závěru, že varování NÚKIB, i přes svou obecnou povahu, představuje ospravedlnitelný důvod pro omezení hospodářské soutěže.

Utajované informace zpravodajských služeb hrají stále větší roli při rozhodování o právech a povinnostech občanů i firem. Na jejich základě se již nyní rozhoduje o udělení státního občanství či vyhoštění z republiky. Na jejich základě je veřejnost varována před působením konkrétních obchodních společností. Ani v jednom z těchto případů se dotčené osoby nedozvědí, v čem ono bezpečnostní riziko či konkrétní varování spočívají. Nemohou se k nim vyjádřit a nemohou se tedy ani bránit. Jsou tak trestání bez předložení důkazů. Bez prokázání jejich viny.

I proto bude rozhodnutí ESLP ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku tak důležité. Bude totiž nejen o dvou Pákistáncích v Rumunsku, ale o zásadách právního státu. A to by mělo zajímat nás všechny. Nikdy totiž nevíme, kdy se nás to může týkat osobně.

Autor Mgr. Jiří Myšák působí jako advokát v Praze.

Foto: Pixabay