Rozhodování o odnětí rodičovské zodpovědnosti a o svolení k adopci dítěte musí zahrnovat zvažování zájmů dítěte a zájmů jeho biologické rodiny.

Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 10. 9. 2019 ve věci Strand Lobben a další v. Norsko [GC], stížnost č. 37283/13

Shrnutí fakt:

V roce 2008 první stěžovatelka porodila za svobodna své první dítě (druhého stěžovatele). Ještě před porodem se obrátila na orgán sociálně-právní ochrany dětí s žádostí o poradenství s péčí o dítě a přijala nabídku setrvat s dítětem v zařízení pro rodinu během prvních tří měsíců života dítěte, aby mohla být vyhodnocena její schopnost řádné péče o dítě. Poté, kdy pracovníci zařízení konstatovali obavy ohledně její způsobilosti o dítě pečovat, orgán sociálně-právní ochrany dětí dospěl k závěru, že péče o dítě první stěžovatelkou mimo zařízení by představovala riziko pro dítě (které mělo silnou podváhu a potřebu výživy a sledování). Dítě proto bylo, po necelém měsíci od narození, okamžitě umístěno do provizorní pěstounské péče na základě nařízení správního orgánu s tím, že jej první stěžovatelka a její matka mohly navštěvovat na maximálně jednu a půl hodiny týdně.

První stěžovatelka se do rozhodnutí o umístění do provizorní pěstounské péče odvolala k nadřízenému správnímu orgánu s tím, že je připravena se o dítě starat společně se svou matkou a za asistence orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Její odvolání bylo zamítnuto a první stěžovatelka podala odvolání k soudu. Místně příslušný soud neshledal důvod pro zrušení nařízení o umístění dítěte do pěstounské péče a konstatoval, že není v nejlepším zájmu dítěte, aby pěstounskou péči opustilo, a to vzhledem k jeho speciálním potřebám a k zásadnímu omezení způsobilosti matky o dítě pečovat.

V roce 2009 správní orgán rozhodl o umístění dítěte do stálé pěstounské péče s tím, že matka bude mít upraven styk s dítětem šestkrát do roka na dvě hodiny, a to proto, aby dítě mělo povědomí o své matce. První stěžovatelka se odvolala k místně příslušnému soudu, který jejímu odvolání vyhověl. Avšak v roce 2010 soud druhé instance, na základě opravného prostředku, rozhodl o nezbytnosti setrvání dítěte v pěstounské péči.

Dítě setrvalo v pěstounské péči tři roky. V roce 2011 správní orgán (složený z právníka, psychologa a laika) rozhodl o odnětí rodičovských práv první stěžovatelky a o svolení k adopci dítěte. Adopce dítěte byla shledána v nejlepším zájmu dítěte. V roce 2012 bylo rozhodnutí potvrzeno prvoinstančním soudem, dále soudem odvolacím a posléze Nejvyšším soudem. Ačkoliv se situace první stěžovatelky v mezidobí změnila – stěžovatelka se provdala a porodila dceru, o kterou se sama starala, soudy dospěly k závěru, že není dostatečně schopná rozpoznat nebo porozumět speciálním potřebám dítěte, které bylo znalci označeno za psychicky zranitelné a se zvláštními potřebami. Soudy mimo jiné shledaly, že si dítě vytvořilo silné vazby na pěstounské rodiče, jelikož s nimi žilo téměř od narození, a že by adopcí získalo dlouhodobý pocit bezpečí.

Předmět stížnosti:

Předmětem stížnosti, kterou podali dva stěžovatelé (matka a její dítě), bylo jak rozhodnutí vnitrostátních orgánů o odnětí rodičovské zodpovědnosti první stěžovatelky, tak rozhodnutí o svolení k adopci dítěte. Bylo namítáno porušení čl. 8 Úmluvy. 

Rozhodnutí ESLP:

V roce 2017 ESLP, který rozhodoval v sedmičlenném senátu, rozhodl čtyřmi hlasy ku třem, že v daném případě nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Dle mínění ESLP vzhledem k tomu, že u mateřské způsobilosti stěžovatelky nedošlo k pozitivnímu vývoji během tří let, kdy měla možnost kontaktu s dítětem, rozhodovací proces vnitrostátních orgánů byl spravedlivý. ESLP dále konstatoval, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů byla odůvodněna výjimečnými okolnostmi a že byla motivována ochranou nejlepších zájmů dítěte. V roce 2018 byl na žádost stěžovatelů případ postoupen Velkému senátu ESLP.

Sedmnáctičlenný Velký senát se neztotožnil se závěry senátu a shledal, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů o odnětí rodičovské zodpovědnosti první stěžovatelky a rozhodnutí o svolení k adopci dítěte jednoznačně představovala zásah do práva na rodinný život obou stěžovatelů. Ačkoliv byl zásah v souladu s právem (zákonem o blahu dítěte) a byl odůvodněn „ochranou zdraví a morálky“ a „práv a svobod“ dítěte, vnitrostátní orgány se v rámci rozhodování nezabývaly vážením zájmů dítěte na jedné straně a zájmů jeho biologické rodiny na straně druhé, a ani se nikdy vážně nezabývaly otázkou opětovného sloučení dítěte s jeho biologickou rodinou.

Velký senát zejména poznamenal, že rozhodnutí byla z velké části založena na zjištění, že matka by nebyla schopna zajistit dítěti řádnou péči. V tomto ohledu však rozhodování vnitrostátních orgánů vykazovala pochybení. Za prvé, rozhodnutí byla přijata za situace, kdy mezi matkou a dítětem byl malý styk. Styk probíhal často v kanceláři orgánu sociálně-právní ochrany dětí za přítomnosti pěstounky a dohlížejícího úředníka, a nemohl tak vést k vytvoření vazeb mezi matkou a dítětem. Ze strany státních orgánů bylo učiněno velmi málo pro vyzkoušení alternativních řešení. Ačkoliv soudy uváděly, že účelem styku mezi matkou a dítětem bylo udržování jejich vzájemného kontaktu, aby si dítě bylo vědomo svých kořenů, nikdy nebylo zvažováno navázání jejich vzájemného vztahu tak, aby dítě mohlo být navráceno do péče jeho biologické matky. Existovaly tudíž omezené důkazy, na jejichž základě bylo možné činit jasné závěry o pečovatelských dovednostech biologické matky.

Rodinná jednota a reunifikace rodiny v případě odloučení jsou otázky, které je nutné zohledňovat v rámci čl. 8 Úmluvy, a proto v případech veřejné péče omezující rodinný život mají státy pozitivní povinnost přijímat opatření směřující k reunifikaci rodiny (K a T v. Finsko, § 178). V případech, kdy se zájmy dítěte a zájmy rodičů střetávají, čl. 8 Úmluvy vyžaduje, aby vnitrostátní orgány zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi těmito zájmy a aby při procesu jejich poměřování byl přikládán obzvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které podle jejich povahy a závažnosti mohou převážit nad zájmy rodičů (Sommerfeld v. Německo [GC], § 64). Nejlepší zájmy dítěte na jedné straně diktují, aby byly zachovány vazby mezi dítětem a jeho rodinou, s výjimkou případů, kdy je rodina shledána obzvláště nevhodná, jelikož přerušení těchto vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů. Proto rodinné vazby mohou být přerušeny pouze za velmi výjimečných okolností a musí být učiněno vše pro to, aby osobní vztahy byly zachovány, a případně „přestavět” rodinu (Gnahoré v. Francie, § 59). Na druhou stranu je také v zájmu dítěte, aby vyrůstalo ve zdravém prostředí, a rodič nemůže mít právo podle čl. 8 na taková opatření, která by uškodila zdraví a rozvoji dítěte (Neulinger and Shuruk v. Švýcarsko [GC], § 136; Elsholz v. Německo [GC], § 50; Maršálek v. Česká republika, § 71).

Za druhé, v řízeních před soudy, která vedla k rozhodnutím z roku 2012, nebyly nařízeny nové expertní posudky pro přezkum schopnosti biologické matky pečovat o dítě, a to přestože se matka v mezidobí provdala a porodila další dítě. Při rozhodování se soudy opíraly o důkazy předložené dvěma psychology, kteří byli předvoláni jako experti a vypracovali posudky v rámci předchozích řízení z roku 2010 o umístění do pěstounské péče, avšak od té doby neprovedli žádný odborný přezkum. Pouze jeden z těchto posudků vycházel z pozorování průběhu styku mezi matkou a dítětem, a navíc pouze ve dvou případech. Tam, kde jsou státní orgány zodpovědné za rozpad rodiny, protože nedostály pozitivní obligaci přijmout taková opatření, která by usnadnila reunifikaci rodiny, nemohou založit své rozhodnutí o svolení k adopci na argumentu o absenci vazeb mezi rodiči a dítětem (Pontes v. Portugalsko, § 92, 99). Umístění do náhradní rodinné péče by mělo být dočasným opatřením a mělo by být přerušeno, kdykoliv to okolnosti dovolují [Olsson v. Švédsko (č. 1), § 81].

Za třetí, ačkoliv soudy při posuzování způsobilosti první stěžovatelky pečovat o dítě věnovaly zvláštní pozornost speciálním potřebám dítěte, které bylo označeno za zranitelné, ve skutečnosti jeho zranitelnost podrobněji nezkoumaly. Soudy podrobněji neanalyzovaly povahu uvedené zranitelnosti a pouze stručně konstatovaly, že dítě snadno podléhá stresu a že potřebuje klid, bezpečí a podporu. Soudy se dále nezabývaly otázkou, proč dítě zůstávalo zranitelné, ačkoliv se nacházelo v pěstounské péči od tří týdnů jeho života.

Velký senát proto dospěl k závěru, že v rámci vnitrostátního rozhodovacího procesu nebyly řádně zohledněny veškeré zájmy a veškerá hlediska stěžovatelů, a tudíž že rozhodování vnitrostátních orgánů nebylo doprovázeno dostatečnými zárukami odpovídajícími jak závažnosti zásahu do práv stěžovatelů, tak významu dotčených zájmů. Došlo tedy k porušení čl. 8 Úmluvy u obou stěžovatelů.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.