Nejvyšší správní soud odpověděl na otázku, jaký subjekt sdružující zaměstnavatele může vyjednávat s odboráři o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně. Posouzení otázky způsobilosti vést s odborovým svazem kolektivní vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně bylo stěžejní částí kasační stížnosti Ministerstva práce a sociálních věcí.

V dané věci Sdružení automobilového průmyslu (dále také „sdružení“) nesouhlasilo se zahájením jednání o kolektivní smlouvě vyššího stupně na roky 2016-2017, jejíž návrh mu předložil Odborový svaz KOVO.

Odborová organizace proto požádala Ministerstvo práce a sociálních věcí jako příslušný správní orgán o určení zprostředkovatele podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Sdružení nadále odmítalo kolektivně jednat s argumentem, že není organizací zaměstnavatelů ve smyslu § 23 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ale že je formálně zájmovým sdružením právnických osob a že vzniklo a existuje za jiným účelem, než je zastupování svých členů vůči jejich zaměstnancům při kolektivním vyjednávání.

Jak Ministerstvo práce a sociálních věcí, tak posléze i ministryně v rozhodnutí o rozkladu uvedly, že zákoník práce ani zákon o kolektivním vyjednávání nestanoví žádné zvláštní podmínky pro to, aby právnická osoba sdružující zaměstnavatele byla považována za organizaci zaměstnavatelů. Způsobilost ke kolektivnímu vyjednávání je dána materiálně, a to již tím, že právnická osoba sdružuje zaměstnavatele a hájí a zprostředkovává jejich zájmy. Není proto důvodu Sdružení automobilového průmyslu nepovažovat za organizaci zaměstnavatelů, způsobilou kolektivního vyjednávání. Městský soud v Praze v rozsudku napadeném kasační stížností naopak uzavřel, že účasti na kolektivním vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně primárně brání právní forma sdružení; kolektivního vyjednávání se mohou účastnit pouze organizace zaměstnavatelů, které vznikly na základě tzv. evidenčního principu podle § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

První senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že způsobilost právnické osoby založené zaměstnavateli účastnit se kolektivního vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, se neodvíjí od její právní formy. Odlišná právní forma (například zájmové sdružení právnických osob nebo spolek), která jinak nevylučuje účast právnické osoby na kolektivním vyjednávání, nemůže být důvodem neumožnit této právnické osobě kolektivně vyjednávat.

„Právo svobodně určovat účel sdružení a rozsah jeho jednotlivých činností musí být státem respektováno i v případě rozhodování o způsobilosti sdružení být stranou kolektivního vyjednávání, a to zejména proto, že důsledky kolektivního vyjednávání nesou podle zákona o kolektivním vyjednávání jednotliví zaměstnavatelé. Ti musejí být přinejmenším srozuměni s tím, že jejich sdružení může vstoupit do kolektivního vyjednávání a svým jednáním vyvolat již zmíněné právní důsledky, mnohé z nich pro činnost zaměstnavatelů negativní (v průběhu kolektivního sporu jde až o možnost vyhlášení stávky jejich zaměstnanců),“ uvedl k rozhodnutí soudce zpravodaj v dané věci Ivo Pospíšil.

Podle Nejvyššího správního soudu je podstatné, zdali se chce tato právnická osoba jednání zúčastnit.  Sociální dialog, stejně jako kolektivní vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně jsou založeny na principu dobrovolnosti.

„Pokud zaměstnavatelé (stejně jako zaměstnanci) nemají povinnost se za účelem ochrany svých hospodářských a sociálních zájmů sdružovat, pak jim nelze ani uložit povinnost, sdruží-li se za jiným účelem, než je prosazování jejich zájmů jako zaměstnavatelů vůči zaměstnancům, aby se účastnili sociálního dialogu, případně jeho formalizované podoby, tedy kolektivního vyjednávání. Jsou to členové sdružení, kteří určují jak účel, pro který se sdružili, tak cíle, k nimž směřují, a činnosti, jejichž prostřednictvím jich dosahují,“ řekl Pospíšil.  

Nejvyšší správní soud v této souvislosti také připomněl, že s ohledem na celospolečenský význam sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání, jakož i na negativní zkušenosti s tímto mechanismem v nedemokratických režimech (fašistické a socialistické režimy), zavedly právní předpisy, počínaje mezinárodními smlouvami, požadavek přísné autonomie aktérů kolektivního vyjednávání na státní moci. Požadavek autonomie se odráží i v tzv. evidenčním principu, který zajišťuje, že tyto organizace vznikají bez předchozího schválení a z vlastní vůle svých členů. Na tomto principu byla založena rovněž vnitrostátní právní úprava v ČR po roce 1990 a vychází z ní také právní úprava účinná po rekodifikaci soukromého práva po roce 2014. Ta považuje odborové organizace a organizace zaměstnavatelů za specifické právnické osoby, na něž lze aplikovat právní úpravu týkající se spolků pouze přiměřeně, pokud to neodporuje jejich povaze jako zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů podle mezinárodních smluv, a také respektuje evidenční princip. Skutečnost, že sdružení zaměstnavatelů bylo založeno v jiné formě, a nikoliv podle evidenčního principu, však nebrání jeho účasti na kolektivním vyjednávání, ovšem pouze za předpokladu, že toto sdružení zájem na kolektivním vyjednávání samo deklaruje nebo s ním souhlasí.

 Úplné znění rozsudku z 10. 12. 2019 ve věci sp. zn. 4 Ads 226/2019 zde.

 Zdroj: NSS
Foto: Pixabay