Jsem přesvědčen o tom, že kontrola výkonu soudní moci ze strany veřejnosti je nezastupitelná a tvoří nedílnou součást systému brzd a protivah ústavního pořádku naší země. V rámci této kontroly je v demokratické společnosti stejně nezastupitelná také role médií.  Jsou to právě média, která mají právo a podle mého názoru i povinnost v zájmu svobody slova a s odkazem na dodržování zákonů naší republiky informovat o dění ve společnosti a vytvářet politické reprezentaci a státní správě jako takové zpětnou vazbu.

Ve světle uplatňování trestního práva však musí mít kontrola ze strany veřejnosti své jasné limity. Tyto limity, které samozřejmě má, jsou zcela zásadní. Přísnější logicky platí pro stádium, ve kterém dochází teprve k prověřování a vyšetřování trestných činů. Značná benevolence je již pak ponechána na řízení před soudem, kde zásada veřejnosti, která soudnímu řízení vládne, svědčí zájmu veřejnosti, je kontrolou soudní moci a má svůj význam. Zákaz zveřejňovat v průběhu prověřování a vyšetřování jakékoli informace o trestním řízení má své opodstatnění. Nesouvisí to jen s ochranou osobních údajů obviněných, ale i poškozených osob a svědků, ale souvisí to také se zásadou presumpce neviny.

Pokud pokročím o kousek dál a měl bych krátce pohovořit o tom, jak si stojí spravedlivý proces v dnešní mediální realitě, pak říkám, že to není „zas až tak dobré“. Není to proto, že bychom snad neměli dostatečnou právní úpravu, právní úprava práva na spravedlivý proces je dle mého názoru upravena vhodně, ale je to o tom, že praxe nás stále častěji nutí přemýšlet, zda příliš často nedochází k individuálním selháním těch, kteří rozhodují o tom, zda někdo bude, nebo nebude trestně stíhán. Vizitkou jsou nám zprošťující rozsudky soudů, kterých přibývá.

Ze své pozice předsedy horní komory Parlamentu České republiky, která má být protiváhou vládě a poslanecké většině v Parlamentu, musím říct, že právo na spravedlivý proces, který je právem jednotlivce, si ani nemůže stát dobře za situace, kdy dochází k neustálému posilování pravomocí orgánů veřejné moci, aniž by ruku v ruce s tím docházelo k vážné debatě o tom, zda bychom neměli přistoupit ke zpřísnění správní odpovědnosti těch, co státní moc tímto způsobem realizují. Co podle mého názoru velmi úzce souvisí právě s tím, že právo na spravedlivý proces není zdaleka již takovým středobodem zájmu příslušných orgánů jako tomu bylo dříve, je rostoucí počet nezákonných trestních řízeních a s tím související počet odškodňování za nezákonná řízení. S represivními tendencemi státu pak souvisí také stále značně vysoký počet vězňů.

Počet vězňů se nám opět začal zvyšovat. Loni jsme jich měli 20 215, letos jich máme už o téměř tisícovku více – 21 253. Stále tak patříme mezi země s nejvyšším poměrem lidí, kteří jsou ve výkonu trestu, a to v návaznosti na počet obyvatel. V Evropě jsme dokonce na druhém místě. Namísto inspiracemi zeměmi jako Finsko, Švédsko, ale třeba i Německo, jdeme cestou, kterou dlouhodobě hájí země jako je Rusko, Litva nebo Gruzie.

Alarmující je také počet nezákonných trestních řízení. Slovy občana bych to nazval „justičními omyly“. Zatímco podle statistiky Ministerstva spravedlnosti se v roce 2012 jednalo o celkem 802 případů, v roce 2018 už to bylo 1226 případů (což je téměř čtyřicetiprocentní nárůst!!). Vezmu-li v úvahu, že počítáme jen případy, které byly řešeny ministerstvem, domnívám se, že jich může být ve skutečnosti mnohem více. Nevím, jak vás, dámy a pánové, ale mě toto číslo nutí k zamyšlení. Vždy si vzpomenu na doby totality, doby zinscenovaných monstrprocesů, ve kterých právo na spravedlivý proces bylo zcela eliminováno a trestní případy byly často manipulativně mediálně vykreslovány. V duchu této zkušenosti jsem přesvědčen, že bychom se v každé době a za každou cenu měli držet hesla: „Lepší 4 nepotrestaní, nežli 1 nespravedlivě odsouzený.“

Tento neblahý trend, který se podle mě negativně odráží právě v mediální rovině, nám dokládá řada případů. Rád bych zdůraznil množící se případy nezákonných trestních stíhání zejména členů územních samospráv. Připomněl bych případ Postoloprt. Devět zastupitelů požaduje dnes po státu za nezákonný zásah dohromady cca 23 milionů korun, když se ukázalo, že policie i státní zástupkyně v této věci měly ignorovat klíčové důkazy ve prospěch obhajoby. Tento případ však není zdaleka jediný. Díval jsem se na statistiky a musím říct, že čísla dokládají výrazně negativní trend. Pakliže policie zahájí prověřování přes přibližně 400 případů a trestním stíháním nakonec skončí jen něco málo kolem 16 % případů, pak vůbec nechápu, jak se to může stát. Stejně vysoké číslo se mi pak zdá u 43 zproštění z podaných 91 obžalob. Jde skoro o 50 %. Známý případ Postoloprt je však možná jediný, kde příslušené složky čelí odpovědnosti. O jiných případech nemám informaci.

Nedomnívám se, že to, o čem jsem nyní hovořil, má být důvodem pro posilování represe a zvyšování pravomocí pro dotčené složky. Nemyslím si ani, že by toto mělo být podhoubím pro iniciativy, které volají po zakotvení samostatné hlavy pro státní zastupitelství v ústavě. Jsem přesvědčen, že takové tendence by měly být důvodem k něčemu úplně jinému. Důvodem k sebereflexi a k debatám o tom, jak takovým trendům do budoucna zabraňovat.  Rostoucí počet případů, v důsledku kterých je stát následně povinen k finančnímu odškodňování obyvatel, devalvují nejen právo na spravedlivý proces ve svém obecném smyslu, ale také ve světle mediální reality.

Nezákonné procesy pak významným způsobem zasahují do života lidí, kteří se žádného trestného činu nedopustili. Přímá účast veřejnosti je při soudním řízení samozřejmě nezastupitelná, ale je třeba vzít v úvahu, že laická veřejnost nemá podrobnější informace o věci, a tak ne vždy si o tom, co se odehrává v soudní síni, je schopna utvořit pravdivý a objektivní obrázek. Následky, které může pak veřejné projednávání konkrétní trestní věci před soudem mít nejen na osobní rodinný život nespravedlivě stíhaných a jejich příbuzných, jsou nedozírné. Nerozhodnutí o vině pachatele může být veřejností přitom vnímáno odlišně a soudní rehabilitace nemusí mít zdaleka takový očišťující efekt, jak by se mohlo zdát. To vše je třeba vzít v úvahu. Stejně tak je třeba zohlednit, že v praxi pak výše faktického odškodňování v českých podmínkách zdaleka neodpovídá konkrétnímu dopadu nezákonného rozhodnutí. Pokud stát tedy nehodlá zvýšit státní dotaci pro takové případy, i proto pak musí podle mého názoru věnovat tomuto tématu speciální pozornost.

Rád bych v souvislosti s tímto tématem, o němž debatu vítám a jsem rád, že Nejvyšší státní zastupitelství ke konání této konference přistoupilo a akcentovalo toto téma, abychom se problematice nezákonných trestných řízení a zvyšujícímu se počtu uvězněných začali důsledně věnovat. Tím nejlépe posílíme právo na spravedlivý proces.

Jaroslav Kubera, předseda Senátu PČR, z projevu na mezinárodní konferenci Spravedlivý proces v mediální realitě
Foto: ČTK