Cílem tohoto článku* je blíže analyzovat jednotlivé principy kauzality, jak jsou zahrnuty do souboru zásad označovaného jako Principy evropského deliktního práva a známého pod zkratkou PETL, a pokusit se o zdůraznění jejich odrazu, resp. možností uplatnění v české právní úpravě závazků z deliktů.[1]

Problematika příčinné souvislosti jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu patří k nejkomplikovanějším disciplínám teorie i praxe práva civilní odpovědnosti, a to zejména s ohledem na variabilitu skutkových situací, s nimiž se lze při aplikaci práva setkat. Mimo jiné z tohoto důvodu si zákonodárce zpravidla neklade za cíl konkrétně normovat definici kauzality, resp. podmínek přičítání, přímo v právní úpravě a vyřešení této otázky ponechává soudní praxi.[2] Jak ostatně uváděl již Sedláček: „Problém tento není v této formulaci vůbec řešitelný, neboť porušení právního předpisu plyne z hodnocení skutečností normou, kdežto příčina je dána podle přírodních zákonů.“[3]

Právě s ohledem na shora uvedené není bez zajímavosti, že Evropská skupina pro deliktní právo složená z předních světových odborníků[4] na deliktní právo, která si klade za cíl přispět k harmonizaci deliktního práva v Evropě, formulovala soubor zásad označovaný jako Principy evropského deliktního práva a známý pod zkratkou PETL,[5] který mimo jiné zahrnuje celou hlavu principů příčinné souvislosti.[6] Principy evropského deliktního práva tak mohou být zajímavým zdrojem pro argumentaci a interpretaci práva za situace, kdy zákon sám výslovně některé otázky třeba i záměrně výslovně neřeší, a to mimo jiné s ohledem na ust. § 3 odst. 3 o. z.,[7] jenž opouští koncepce odpovědnosti za škodu z doby socialismu, jak byly zakotveny v občanském zákoníku z roku 1964,[8] a snaží se o normování občanskoprávní odpovědnosti v moderním pojetí. K PETL jako jednomu z ideových základů se hlásí i důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku.[9]

Conditio sine qua non

Doktrína conditio sine qua non (dále též jen „csqn“) je jako základní konstrukce, z níž vychází zjištění přičitatelnosti u většiny, zdaleka ale ne všech případů deliktní odpovědnosti, uvedena v PETL zcela přirozeně hned na prvním místě v hlavě 3. dílu I., který se kauzalitě věnuje.[10] Sluší se přitom poznamenat, že na doktríně csqn staví základ příčinné souvislosti mimo jiných již Tilsch ve svém příspěvku O příčinném spojení v právu soukromém,[11] když poukazuje na problémy, které jsou s aplikací této teorie v jaksi surové podobě spojeny a budou rozebrány níže.

Jak již název pravidla napovídá, dovozujeme na základě principu conditio sine qua non kauzální nexus v případě, kdy je zřejmé, že nebylo-li by v řetězci určité události, zejména jednání nebo opomenutí škůdce, pak by škoda nevznikla. Z tohoto principu lze pak nepochybně vyjít mimo jiné při aplikaci základních skutkových podstat deliktní odpovědnosti v občanském zákoníku, zejména dle ust. § 2909 a 2910,[12] když právě na základě doktríny csqn lze dovodit způsobení škody ze strany škůdce. Z teorie csqn vychází co do základu hledání příčinné souvislosti ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud[13] a Ústavní soud ČR.[14]

Vzhledem k tomu, že PETL pracují v případě shrnutí principů kauzality v rámci zavedené zkratky jednotně s odpovědností za jednání i opomenutí, je vhodné na tomto místě připomenout, že v případě opomenutí je nutné se zásadou csqn pracovat modifikovaně, a to za současného zapojení povinného aktivního jednání škůdce, jež bylo opomenuto, do skutkového děje. Jak uvádí Tichý s odkazem na Sbírku rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora v civilních věcech, „opomenutí je kauzální pro určitý následek jenom tehdy, jestliže povinné jednání by bývalo zabránilo škodlivému následku“.[15]

Pouze s doktrínou conditio sine qua non však nevystačíme nejen v případech tzv. následných škod, ale i v situacích, kdy ke škodě mohlo vést více skutečností, zejména pokud jde o pluralitu škůdců, nebo v případech více škodných následků existujících současně. Na to deliktní právo reaguje formulací dalších principů, které PETL shrnují v čl. 3:102 až 3:105. 

Příčinná souvislost při pluralitě škůdců

V situaci, kdy vznik škody zjevně souvisí s jednáním nebo aktivitou více osob, si většina právních řádů vypomáhá nastolením pravidla vzniku solidární odpovědnosti všech škůdců, což ovšem zpravidla vede, jak uvádí Tichý, k určitému oslabení kauzality na pouhé podezření.[16] 

Konkurenční příčiny

PETL se jako prvním z případů jednání více škůdců zabývají případem konkurenčních příčin. V tomto případě jde o situaci, kdy by každá z příčin, které nastaly v jeden okamžik, byla sama o sobě způsobilá vyústit ve škodu poškozeného.[17] Jako příklad je často uváděn případ dvou lovců, kteří při lovu ptáků stříleli oba v jeden okamžik na cíl přes lesní cestu. Broky však zasáhly turistu přecházejícího po cestě, přičemž nebylo možné určit, ze které zbraně broky pocházejí.[18]

V tomto případě mám za to, že případné zavedení solidární odpovědnosti je zcela namístě, a to minimálně jako prvotního kritéria pro posouzení odpovědnosti, neboť nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby nesl ke své tíži pochybnosti o tom, čí jednání nebo opomenutí škodu způsobilo.[19] PETL k tomu uvádí, že v této situaci je každé z jednání považováno za příčinu škody,[20] a inklinuje tedy rovněž k solidární zavázanosti škůdců.

Alternativní příčiny

Druhou z možných variant je stav alternativních příčin, jehož řešení naznačuje čl. 3:103 odst. 1 PETL. V této variantě jde o situaci, kdy došlo k více jednáním či opomenutím, z nichž každé by samo o sobě mohlo způsobit škodu, ale není jisté, které jednání by ji způsobilo, přičemž nejde o jednání nebo opomenutí, k nimž došlo ve stejném okamžiku. Dle PETL je v tomto případě namístě situaci řešit na principu proporcionality v poměru pravděpodobnosti, v jaké mohlo to které jednání přispět ke vzniku škody. Jiné řešení zmiňuje (nikoli zastává!) Sedláček, když uvádí, že v tomto případě se „přičítá konečný výsledek druhému pachateli, … a praví se, že kausalita byla deliktem druhého přetržena“.[21] Osobně považuji za vhodnější řešení zvolené PETL, když dle mého soudu nelze při řešení příčinného řetězce od prvotního protiprávního činu zcela odhlédnout.[22] Vždy je přitom samozřejmě třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu. Dle mého názoru je pak především nezbytně nutné řádně přezkoumat a prokázat, zda každé z relevantních škodních jednání mohlo samo o sobě škodu zapříčinit.

Moréteau čerpajíc ze Spiera tento případ ilustruje na příkladu, kdy je dvacet výrobců léků, z nichž jeden má podíl na trhu 51 %, druhý 40 % a zbývajících 18 má zanedbatelné podíly.[23] Jejich lék svou vadou způsobí škodu 25 000 uživatelů, přičemž není možné zjistit původ léků užitých jednotlivými pacienty. Je přitom vysoce nepravděpodobné, že by lék vyrobený jen jedním z výrobců způsobil škodu všem poškozeným. Řešení je pak nalezeno v dílčí odpovědnosti založené příčinnou souvislostí stanovenou právě v poměru tržních podílů jednotlivých výrobců.

Potenciální příčiny

Praktickou a velmi zajímavou problematikou je pak nepochybně existence tzv. potenciálních příčin. Jedná se o skutkové situace, kdy došlo k několika jednáním po sobě jdoucím, z nichž každé by bylo s to způsobit tutéž škodu, avšak je jisté, že škodu způsobilo již první, event. předcházející jednání.[24]

V tomto případě se k následným jednáním již nepřihlíží. Příkladem by mohla být situace, kdy poškozený A utrpí vážný pracovní úraz a je jisté, že jeho následky budou od počátku smrtelné. Při převozu do nemocnice poškozený A zemře. Následně dojde vinou řidiče sanitního vozu B k nehodě, která by vedla rovněž ke smrti poškozeného A. Vzhledem k tomu, že je jisté, že smrt A nastala již před druhou škodní událostí, není k následným událostem přihlíženo. Následné jednání musí být ovšem přesto bráno v potaz, pokud vedlo k těžšímu následku než jednání předcházející.[25] Ilustrováno na modifikaci předchozího případu by mohlo jít o situaci, kdy je jisté, že následky pracovního úrazu poškozeného A by nebyly smrtelné, ale při následné dopravní nehodě sanitního vozu zaviněné řidičem B dojde k úmrtí poškozeného A, který by jinak nezemřel.

Modifikaci tohoto pravidla obsahuje princip zahrnutý do odst. 3 čl. 3:104 PETL, který uvádí, že pokud první jednání vedlo k pokračování škody a následné jednání by ji také způsobilo, pak je třeba obě jednání od takového okamžiku považovat za příčinu této pokračující škody. V podmínkách výše uvedeného příkladu by mohlo jít o situaci, kdy poškozený A zemře až při dopravní nehodě zaviněné řidičem B, resp. při nehodě ještě žije a následně dojde k úmrtí, i když bylo od počátku jasné, že smrtelná zranění A při práci by vedla k témuž následku.

Hypotetická příčinnost

Konečně čl. 3:105 PETL se věnuje problému hypotetické kauzality, či, jinak řečeno, nejisté dílčí kauzalitě. V tomto případě jde o skutkovou situaci, kdy je jisté, že žádné z více jednání či opomenutí nebylo s to způsobit celou škodu nebo její konkrétní část, ale všechna tato jednání nebo nekonání měla podíl na způsobené škodě. Právě shora uvedené ustanovení PETL obsahuje pro tuto skutkovou situaci pravidlo, podle kterého se předpokládá, že jednotliví škůdci přispěli ke škodě rovným dílem.

Příkladem by mohla být situace, kdy skupinka zaútočí bezdůvodně na naprosto neškodného psa a začne do zvířete kopat. Pes v důsledku týrání zemře, přičemž je zřejmé, že žádné z kopnutí samo o sobě nemohlo zvíře zabít, žádný z útočníků nevedl útok razantněji apod. Je však jisté, že každý z útočníků se podílel na škodě způsobené majiteli psa.

Pluralita poškozených

Obdobná situace, avšak jaksi z druhé strany, nastane v případě, že škoda vznikne v důsledku jednání nebo jiné škodní události více osobám. Pro tento případ obsahují PETL pravidlo, že „pokud při více poškozených zůstane nejistým, zda konkrétní škoda poškozeného byla způsobena určitým jednáním, přičemž je zřejmé, že toto jednání nezpůsobilo škodu všem poškozeným, musí být takové jednání považováno za příčinu škod, jež utrpěli všichni poškození, v rozsahu pravděpodobnosti, jakou škodu mohlo způsobit konkrétnímu poškozenému“.[26]

Samozřejmě v praxi budou nastávat velmi často situace, kdy se setkáme s pluralitou subjektů na obou stranách odpovědnostního právního vztahu. V tom případě je přirozeně nezbytné vycházet z aplikace výše uvedených principů ve vzájemné souvztažnosti.

Omezení kauzality

Vzhledem k tomu, že by důsledné uplatňování shora uvedených zásad mohlo vést k prakticky neomezené odpovědnosti za škody v době škodního činu nepředvídatelné, panuje obecně shoda na tom, že řetězec příčin a jim pro účely odpovědnosti přičitatelných následků je nutné redukovat.[27] Právě zde hovoříme o omezení kauzality. Institut omezení příčinnosti bývá někdy též označován jako právní kauzalita nebo přičítání.

Jak uvádí Tichý ve shodě s Koziolem, není užívání pojmu právní kauzalita nebo přičítání zcela přesné, resp. správné,[28] když účelem v tomto případě není založení příčinnosti, ale naopak omezení případných neúnosných následků,[29] které by mohly vzniknout kupř. z důsledné neomezené aplikace doktríny csqn, proto je lepší užívat právě pojem omezení kauzality. S tímto názorem lze bez výhrady souhlasit, neboť lépe vystihuje podstatu problému a ulehčuje pochopení principu.

PETL se principu omezení kauzality věnují v čl. 3:201 s názvem Rozsah odpovědnosti, kde se uvádí příkladný výčet faktorů, k nimž je nutné přihlédnout, aby bylo dosaženo přiměřeného a spravedlivého uspořádání právních vztahů.

Na prvním místě přitom PETL uvádí princip předvídatelnosti škody v době škodní události, tedy zejména v okamžiku protiprávního jednání.[30] Při užití tohoto kritéria je pak třeba brát v úvahu především, nikoli však výlučně, časový a prostorový vztah či odstup mezi příčinou a následkem, jakož i rozsah škody ve vztahu k normálním následkům shodného nebo obdobného jednání. Přitom se sluší poznamenat, že jde nepochybně o hlediska objektivní, která je nutné vztáhnout k pomyslné průměrně opatrné, rozumově vyspělé a znalé osobě. Zásada objektivizace však neplatí bezvýjimečně, resp. nelze ji obecně vztáhnout k průměrné osobě bez dalšího. Např. v případech vzniku škod na zdraví v důsledku pochybení lékaře, který postupoval non lege artis, někteří autoři uvádějí, že je namístě, pokud jde o rozsah následků, za které lékař odpovídá, klást vyšší nároky na odpovědnost, resp. rozsah odpovědnosti, zkušeného lékaře na specializovaném oddělení oproti začínajícímu lékaři, který teprve prochází jednotlivá oddělení a zpravidla pracuje pod kontrolou zkušenějších kolegů.[31] Tomuto názoru lze v podstatě přisvědčit, i když by se na první pohled zdálo, že taková diferenciace není spravedlivá. Dle mého názoru lze najít ospravedlnění takového postupu právě v ochraně méně zkušených osob před nepříznivými následky extrémně široké odpovědnosti, na kterou nemohou být objektivně připravené. Z toho ovšem plyne, že nelze ustoupit od kritéria objektivnosti, pokud jde o nároky, které je možné klást na lékaře obdobné zkušenosti a kvalifikace, jakož i od přirozené míry rizika, s níž musí každý člověk, pokud se rozhodne pro povolání lékaře, počítat. Objektivizaci kritéria je tak nutné vztáhnout k průměrné osobě obdobného postavení.

Jako jeden z důležitých faktorů dále PETL uvádějí povahu a rozsah chráněného zájmu dotčeného jednáním škůdce. Tento princip vychází z požadavku na zvýšenou ochranu takových zájmů, jako je život, zdraví, svoboda, lidská důstojnost a další. Zájmy čistě majetkové povahy mají z tohoto pohledu až druhořadý, resp. nižší význam. Čím více ochrany si zájem společnosti zaslouží, tím intenzivnější následky lze shledat jako důvodně přičitatelné škůdci.

Základ odpovědnosti je další skutečností, jež je výslovně uvedena v PETL jako relevantní pro omezení kauzality. V případě tohoto kritéria jde zejména o potřebu rozlišení, zda jde o případy odpovědnosti subjektivní, nebo objektivní. Pokud jde o subjektivní odpovědnost, bude namístě věnovat se formě zavinění.

Velmi zajímavou kategorii tvoří rozsah běžných životních rizik. Jedná se kategorii velmi pestrou a složitě uchopitelnou, u níž jde v podstatě zejména o to, že nelze škůdci přičítat škody, které se sice staly v důsledku toho, že svým jednáním např. zapříčinil přítomnost poškozeného na určitém místě, kde poškozenému vznikla další škoda, a to buď náhodou, nebo jednáním třetí osoby. Jako příklad lze uvést situaci, kdy škůdce A způsobí poškozenému B z nedbalosti lehké zranění, např. při práci na zahradě. B se jde nechat ošetřit k lékaři a v čekárně se nakazí chřipkou s následnou pracovní neschopností. Je nepochybné, že pokud by nedošlo ke zranění B zaviněním A, nebyl by B ten den u lékaře, avšak následné onemocnění lze v tomto případě přičíst běžnému životnímu riziku, s nímž se každý pravidelně setkává.

Významné je nepochybně i poslední kritérium výslovně uvedené v PETL, a to kritérium ochranného účelu porušené normy, které vychází z toho, že není možné vyloučit odpovědnost za ty škody, před nimiž má norma samotná poškozené chránit, a to bez ohledu na jejich předvídatelnost v mezích běžného běhu věcí nebo jejich rozsah.[32]

Mezi faktory ovlivňující kauzalitu, resp. její omezení, řadí právní teorie i ingerenci třetí osoby nebo samotné spoluzavinění poškozeného.[33] PETL tuto kategorii zmiňují zvlášť, a to v čl. 3:106, tedy v části označené nadpisem Rozsah odpovědnosti, přičemž zjednodušeně řečeno uvádějí, že poškozený je povinen nést újmu, která mu vznikla okolnostmi vyskytujícími se v jeho sféře. Lze tedy mít za to, že PETL se v tomto článku výslovně věnují toliko spoluzavinění poškozeného a jiným okolnostem bez přihlédnutí k možné ingerenci třetí osoby. Ingerence třetí osoby je brána v úvahu na jiném místě, např. v řešení výskytu potenciálních příčin. Pokud jde o tento faktor, pak pod něj typicky spadá spoluzavinění poškozeného. Např. v situaci, kdy poškozený sice není viníkem dopravní nehody, ale porušením předpisů o silničním provozu sám přispěl k větší škodě, která se mu přihodila. Může jít o situaci, kdy řidič vozidla A jede po pozemní komunikaci, kde je nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h rychlostí 130 km/h a střetne se s traktorem řízeným řidičem B, který nedal A přednost v jízdě. Těžší následek způsobený překročením rychlosti řidičem A o 40 km/h jde nepochybně k jeho tíži.

V rámci kategorie spoluzavinění poškozeného lze dle mého názoru vyčlenit zvláštní podkategorii, kterou by bylo možné označit jako rozhodnutí poškozeného. Jde o situace, kdy poškozený ke škodě způsobené škůdcem či zpravidla zejména k jejímu těžšímu následku přispěje nikoli svým protiprávním jednáním, ale svým následným nepřiměřeným rozhodnutím. Příkladem může být situace, kdy řidič A zablokuje svým vozem garáž osoby B u bytového domu v centru Prahy. V důsledku protiprávního jednání A nemůže B vyjet se svým vozem, jímž se chce dopravit na letiště. B proto na letiště neodjede, zmešká letadlo a následně zásadní obchodní jednání, které ho stojí ztrátu obchodního partnera. V daném případě je jisté, že pokud by se B rozhodl odjet na letiště městskou hromadnou dopravou nebo vozem taxislužby, letadlo by stihl a následná škoda velkého rozsahu by nevznikla. Zcela nesprávné neadekvátní rozhodnutí jde k tíži B.[34] 

Doktrína adekvátnosti

Doktrína adekvátnosti je některými autory systematicky uváděna jako samostatný faktor, který umožňuje omezení příčinné souvislosti.[35] Osobně jsem spíše toho názoru, že jde o souhrnnou teorii, která pracuje se všemi shora uvedenými faktory, zejména předvídatelností, ochranným účelem normy a základem odpovědnosti, které jsou hodnoceny ve vzájemné souvislosti tak, aby bylo dosaženo co nejpřiměřenějšího výsledku uspořádání odpovědnostního vztahu, event. vztahů. Švestka v tomto směru hovoří o teorii adekvátní příčinné souvislosti,[36] když mimo jiné odkazuje na závěry Krčmáře. Myšlence adekvátní příčinné souvislosti jako komplexního řešení příčinné souvislosti se v návaznosti na práce německých teo­retiků věnuje i Tilsch ve shora zmíněném pojednání o kauzálním nexu.[37] S danou teorií pak pracují v rozhodovací praxi i české soudy.[38]

S ohledem na základní účel, jímž je potřeba vyloučení škod, které vznikly v důsledku náhody nebo souhrnu jen těžko předvídatelných událostí, vychází doktrína adekvátnosti především z předvídatelnosti konkrétních následků škodní události[39] s tím, že do úvahy jsou zejména následně zapojovány další shora uvedené faktory. Např. v případě úmyslného protiprávního jednání je považováno za správné chápat adekvátnost ve svém komplexu šířeji než v případě nedbalostního deliktu.

Nelze přitom opomenout, že zejména s ohledem na vývoj vědy a techniky, jakož i společenských vztahů, je nutné s touto teorií dále pracovat, aby bylo dosaženo spravedlivého výsledku a přiměřeného uspořádání právních vztahů. V tomto ohledu lze především pracovat s využitím dalších shora zmíněných faktorů nad rámec původního primárního kritéria předvídatelnosti.[40]

Možnosti využití PETL v českém právním prostředí

Vzhledem k tomu, že PETL obsahují souhrn obecně přijímaných právních principů deliktního práva, je jejich význam pro interpretaci a aplikaci práva v českém právním prostředí nepochybný, zejména za situace, kdy právní úprava až na drobnou výjimku ponechává závazné řešení otázky kauzálního nexu soudní praxi, a to přesto, že různé právní řády mohou přikládat jednotlivým principům odlišnou váhu. To plyne mimo jiné ze skutečností, jež byly naznačeny v úvodu,[41] a dále z faktu, že český zákonodárce se jako jeden z mála v Evropě rozhodl výslovně normovat jeden z případů alternativní kauzality, tedy jeden z případů, kde se setkáváme s pluralitou škůdců, a to v ust. § 2915 o. z., které v odst. 1 stanoví: „Je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.“ Dílčí inspirace principy zakotvenými v PETL je zřejmá dle mého názoru zejména ve větě druhé předmětného ustanovení.

Oproti PETL však český právní řád volí řešení solidární odpovědnosti, čímž navazuje na právní úpravu v obč. zák. č. 40/1964 Sb. Možnost odklonu k principu proporcionality založeném na poměru pravděpodobnosti vzniku škody, s nímž pracují PETL,[42] obsahuje ust. § 2915 odst. 2 o. z., které užití tohoto řešení podmiňuje existencí „důvodů zvláštního zřetele“. Osobně považuji toto řešení za poměrně zdařilé, zejména s ohledem na kontinuitu s právní úpravou obsaženou v obč. zák. č. 40/1964 Sb. a právní jistotu poškozeného, která může být v českém právním prostředí v širším smyslu dosti oslabena. Přílišné tvrdosti a nepřiměřeným nárokům na osobu škůdce pak brání odst. 2 téhož ustanovení blíže analyzovaný shora.

Koneckonců, do PETL byly zahrnuty na základě dlouhodobého zkoumání mnohé principy, s nimiž bylo i v díle českých civilistů dlouhodobě pracováno,[43] jak bylo naznačeno na vybraných místech tohoto příspěvku. Shora uvedené závěry podporuje i to, že na PETL pravidelně odkazuje jak doktrína, tak soudní praxe.[44]

* Za velmi cenné připomínky a rady děkuje autor svému školiteli, prof. JUDr. Janu Dvořákovi, CSc.

 

Autor JUDr. David Novák působí jako advokát v Praze.

---

[1] Jak plyne z nadpisu hlavy III části čtvrté občanského zákoníku „Závazky z deliktů“, zahrnuje občanský zákoník pod pojem delikt i případy odpovědnosti vzniklé z porušení smluvní povinnosti. Mně osobně je nicméně bližší užší chápání závazku z deliktu toliko jako sekundárního závazku vzniklého z porušení mimosmluvní povinnosti, tedy zejména stanovené zákonem. Resp. rozlišení odpovědnostního práva, zahrnujícího jak závazky z deliktů, tak z odpovědnosti z porušení smluvní povinností, oproti deliktnímu právu, pod nímž jsou chápány pouze právní vztahy vznikající z porušení mimosmluvní povinnosti. Shodně k tomu např. L. Tichý, J. Hrádek: Deliktní právo, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2017. V německé právní terminologii odpovídá předmětnému rozlišení diferenciace mezi pojmy Haftungsrecht (odpovědnostní právo) a Deliktsrecht (deliktní právo). Shodně též Sedláček, který např. uvádí, že „delikt je zvláště kvalifikovaná kontravalence proti předpisům právním“, in J. Sedláček: Obligační právo III., Mimosmluvní závazky jednatelství a versio in rem, Náhrada škody – Nekalá soutěž, Čsl. akademický spolek Právník v Brně, Brno 1947, str. 27.

[2] Toto nepovažuje za šťastné např. J. Hrádek, jenž by příslušné zákonné ustanovení o základu příčinné souvislosti přivítal. Srov. J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, J. Hrádek, P. Vojtek, P. Hajn a kol.: Občanský zákoník – Komentář – Svazek VI., Wolters Kluwer, Praha 2014.

[3] J. Sedláček, op. cit. sub 1, str. 24.

[4] Členy skupiny jsou nejen profesoři z evropských zemí, ale i z USA nebo Izraele.

[5] Principles of European Tort Law (dále v tomto článku jen jako „PETL“).

[6] Konkrétně se jedná o díl I. hlavu 3. PETL.

[7] Zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále též jen „občanský zákoník“, nebo „o. z.“).

[8] Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“).

[9] V tomto kontextu nepřekvapí, že důvodová zpráva k občanskému zákoníku, která se mimo inspirace PETL, německou právní úpravou, právní úpravou Québecu a návrhu novelizace rakouského občanského zákoníku předně hlásí ke „zdejší tradici“ jako ke svému východisku, chápe touto zdejší tradicí právní úpravu odpovědnostního práva v rakouském obecném zákoníku občanském.

[10] Konkrétně pak čl. 3.101 PETL.

[11] E. Tilsch: O příčinném spojení v právu soukromém, in: Pocta podaná českou fakultou právnickou panu Dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904, Bursík & Kohout, Praha 1904, str. 281.

[12] Ust. § 2909 o. z. normuje, že „škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; …“ Ust. § 2910 o. z. pak stanoví, že „škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil“. Požadavek kauzality jako předpokladu vzniku odpovědnosti zde přirozeně plyne z výkladů slova „způsobí“, resp. způsobil. Shodně např. P. Bezouška in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI., Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1550.

[13] K tomu např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo 23 Cdo 1583/2010.

[14] K tomu např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 312/05.

[15] L. Tichý, J. Hrádek, op. cit. sub 1, str. 135.

[16] K tomu L. Tichý, J. Hrádek, op. cit. sub 1, str. 136.

[17] K tomu srov. čl. 3:102 PETL.

[18] Např. O. Moréteau: Principes du droit européen de la responsabilité civile, Textes et commentaires. Société de législation comparée, Paris 2011, nebo H. Koziol: Grundfragen des Schadenersatzrechts, Wien 2010, str. 161.

[19] Opačně (nesprávně) v tomto případě judikoval rakouský Nejvyšší soud, který na základě doktríny csqn dovodil dílčí odpovědnost za společné jednání, in Juristische Blätter 1909/91.

[20] Srov. čl. 3:102 PETL.

[21] J. Sedláček, op. cit. sub 1, str. 36.

[22] Obdobně judikoval např. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, nebo Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 728/02.

[23] In: O. Moréteau, op. cit. sub 18, resp. J. Spier: The Limits of Liability, The Hague, 1998.

[24] K tomu srov. čl. 3:104 odst. 1 PETL.

[25] Jak uvádí čl. 3:104 odst. 2 PETL.

[26] Čl. 3:103 odst. 2 PETL.

[27] Otázku potřeby omezení přírodní kauzality se ostatně zabývá mimo jiných již Sedláček, když si zejména klade otázku: „Kde stanoviti konec? Konec není v zákoně přímo stanoven. S matematicko-fysikálním pojmem příčiny nevystačíme, neboť nemáme co činiti s nekonečnou řadou příčin.“ J. Sedláček, op. cit. sub 1, str. 28.

[28] K tomu srov. L. Tichý, J. Hrádek, op. cit. sub 1, str. 143.

[29] Jak uvádí J. Bezouška: „De facto nejde o kauzalitu v pravém slova smyslu.“ In: M. Hulmák a kol., op. cit. sub 12, str. 1550. V podstatě shodně pak J. Hrádek, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, J. Hrádek, P. Vojtek, P. Hajn a kol., op. cit. sub 2.

[30] Srov. J. Sedláček, op. cit. sub 1, str. 28.

[31] Např. G. Brüggemeier: Haftungsrecht: Struktur, Prinzipien, Schutzbereich, Springler, Berlin Heidelberg 2006, str. 59.

[32] K tomu srov. např. E. Tilsch, op. cit. sub 11, str. 290.

[33] K tomu např. J. Sedláček, op. cit. sub 1, str. 32, nebo M. Knappová: Povinnost a odpovědnost v občanském právu, 1. vydání, Eurlex Bohemia, Praha 2003 (původně Academia, Praha 1968).

[34] B by samozřejmě mohl úspěšně nárokovat vícenáklady, které mu vznikly na alternativní dopravu na letiště.

[35] Např. L. Tichý, J. Hrádek, op. cit. sub 1, str. 145.

[36] M. Knappová, J. Švestka, J. Dvořák: Občanské právo hmotné 2, 4. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2005, str. 450.

[37] E. Tilsch, op. cit. sub 11, str. 278 a násl.

[38] Např. srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05.

[39] Srov. mimo jiné již op. cit. sub 11, str. 286 a násl.

[40] Tuto teorii v základní podobě podrobuje kritice, např. J. Hrádek, op. cit. sub 2, 2014.

[41] K tomu srov. zejména ust. § 3 odst. 3 o. z.

[42] ČL. 3:103 odst. 1 PETL. Srov. např. P. Bezouška, op. cit. sub 12, str. 1584.

[43] Např. J. Sedláček, op. cit. sub 1, nebo J. Krčmář: Právo občanské III., Praha 1947, či M. Knappová, op. cit. sub 33, příp. M. Knappová, J. Švestka, J. Dvořák, op. cit. sub 36.

[44] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007.