Dne 17. září se na půdě Poslanecké sněmovny uskutečnil seminář k aktuálním problémům v oblasti odposlechů, který uspořádala Stálá komise pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spolu s ústavně právním výborem. Semináře se zúčastnili i zástupci České advokátní komory. Advokátní deník požádal o rozhovor jednoho z panelistů, Lukáše Trojana.

Co bylo pro Vás nejdůležitější informací ze semináře o odposleších v Poslanecké sněmovně?

Zásadní informací nepochybně bylo, že problematika zasahování do soukromí fyzických osob, ať již formou odposlechu či sledování, nabývá na významu v kontextu elektronizace života běžného občana. Jak uvedl předseda ÚPV Marek Benda, každý z nás má u sebe ve svém mobilním telefonu fakticky všechny informace o svém soukromém životě. Legislativa ani praxe není dle mého názoru dostatečně připravena reagovat na masivní možnosti státu penetrovat soukromí občanů.

Jak se díváte na snahy ministerstva spravedlnosti prosadit změnu zákona, podle které by v některých případech mohla policie nasadit odposlechy bez předchozího souhlasu soudu?

To je jasný příklad touhy státu o další a další možnosti zásahu do soukromí občanů. Děje se tak zpravidla pod štítem veřejného blaha (v tomto případě je prolomení všech zákonných procedur odůvodňováno nutností rychlé reakce v případě terorismu). Je to samozřejmě naprosto špatně. Jakákoliv výjimka představuje porušení pravidla. A pokud již pravidlo bylo jednou porušeno, lze ho porušit vícekrát a přestává být pravidlem. Dle mého názoru by nás taková změna vrátila do časů praktik StB a zásadně ji odmítám.

Nedochází k obcházení zákona například odebráním mobilního telefonu nebo počítače, které mohou obsahovat informace, k nimž by jinak policie potřebovala povolení soudu?

Pochopitelně dochází. Zde je naopak vidět jasný prostor pro zákonnou úpravu. Zatímco k povolení odposlechu či sledování (tedy prostorového odposlechu) je nezbytné povolení soudce, resp. v některých případech (tam kde nedochází k zásahu do obydlí osob) státního zástupce, k mobilnímu telefonu či počítači je možné se dostat na základě běžné výzvy policejního orgánu k vydání věci. Je to naprosto absurdní. Průnik do soukromí je v takovém případě stejný, ale spíše vyšší než u samotného odposlechu, přesto soudce (ani státní zástupce) vůbec důvodnost takového postupu nepřezkoumává.

Diskuse se vede i ohledně prostorových odposlechů. Kde vidíte slabá místa?

Jednoduše řečeno zákon v případě prostorových odposlechů rozlišuje, zda je umístěn v soukromých či veřejně přístupných prostorách. Ve druhém případě není potřeba povolení soudce. Postačuje povolení státního zástupce. Praxe ukazuje, že může docházet k excesům. Neříkám, že se jedná přímo o nezákonný postup, ale hovoří se např. o případech, kdy je technika umístěna do zárubní dveří kanceláře z vnější strany, avšak může zaznamenat i samotné dění v kanceláři. Je takový postup zákonný či nikoliv? Nejlepší cestou by bylo vyhradit veškeré rozhodování o sledování i odposleších pouze soudcům.

Problémem je i odposlouchávání advokátních kanceláří. Hodlá na to ČAK nějakým způsobem reagovat a snažit se přijmout takové řešení, aby nemohlo docházet k narušení důvěrné komunikace mezi advokáty a jejich klienty?

ČAK není oprávněna k jakýmkoliv krokům, které by představovaly jakousi generální prevenci v rovině správy advokacie. ČAK se musí zaměřit, a poslední roky se také zaměřuje, na intenzivní činnost v rovině legislativní, kde se snaží odrážet sílící útoky na podstatu advokátní mlčenlivosti. Za sebe se domnívám, že i oblast odposlechů a sledování by si zasloužila zvláštní pozornost. Trestní řád sice výslovně zakazuje použití informací zjištěných z odposlechu mezi advokátem a klientem a jejich okamžité zničení, avšak v praxi se v posledních letech vyskytly případy, kdy orgány činné v trestním řízení zákonné omezení nerespektovaly.
Je tedy na místě uvažovat o opatřeních, která naplní ochranu důvěrných informací mezi advokátem a klientem beze zbytku. Nabízí se např. holandský model, kdy advokát oznámí telefonní číslo, které se zavede do databází operátorů a technicky nesmí být předmětem odposlechu vyjma případů, kdy je prověřována vlastní trestná činnost samotného advokáta. Povolení odposlechu takového čísla však podléhá specifické proceduře. Příkaz by pak mohl být např. vydáván specializovaným soudem, obdobně jako je tomu při rozhodování o vydání listin zajištěných při domovní prohlídce advokáta.

Jaké další problémy dnes existují v rámci odposlechů ohledně důvěrné komunikace?

Problémů v dané problematice je celá řada. Je třeba si uvědomit, že jak se vyvíjí technika, vyvíjejí se i možnosti sledovaní soukromí občanů. Dnes již není problém sledovat komunikaci kohokoliv, kdo se pohybuje ve veřejném prostoru a je připojen přes wifi, samostatné téma je komunikace a její elektronická stopa na sociálních sítích apod. Legislativa přitom pochází z doby, kdy měl každý doma bakelitový telefon připojený šňůrou do zásuvky. Za sebe vidím největší problém právě v zaostalosti legislativy za technologickým vývojem.

ČAK a Unie obhájců se aktivně angažovaly v kauze Zadeh, kdy došlo postupně k narušení důvěrné komunikace ze strany státního zástupce a následně soudce, aniž by došlo k vyvození odpovědnosti za takové jednání. Nenahrává taková benevolence tomu, že se podobné případy mohou opakovat i v budoucnu?

Skutečně došlo k použití oblíbené metody „Vyšetřování skončilo. Zapomeňte“. Pochopitelně zvolený přístup všech zodpovědných osob, včetně tehdejšího ministra spravedlnosti, byl mimořádně nešťastný. Jako pozitivní efekt je možné vyzdvihnout alespoň fakt, že se o celé záležitosti začala vést, i díky komisi PSP pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, odborná diskuze a věřím, že pomohla alespoň na nějakou dobu zabránit podobným excesům ze strany orgánů činných v trestním řízení.

V řadě případů soudci nalézacích soudů nepřipustili či vyřadili z důkazů odposlechy pořízené v přípravném řízení. O čem to podle Vás svědčí?

O procesně vadné praxi policie, ale především státních zástupců, v rámci přípravného řízení.

Jaký význam by měly mít odposlechy v rámci trestního řízení? Především v oblasti hospodářské kriminality, kde jsou jako důkazy preferovány i v případech, ve kterých jsou v rozporu s písemnými důkazy či svědeckými výpověďmi?

Odposlechy se v posledních letech staly v takových kauzách úhelným kamenem dokazování. Ukazuje se, že odposlech je dobrý sluha, ale špatný pán. Pokud je odposlech použitý v návaznosti na předchozí důkazní aktivitu jinými formami, může dobře fungovat. Praxe posledních let je přesně opačná. Na počátku přípravného řízení nemá policie nic než podezření a prakticky okamžitě nasadí masivní odposlechy. Nejen, že takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, ale především často vede k záznamu informací, které jsou často v důsledku rezignace na jiné formy prověřovaní, nepravdivě či zkresleně interpretovány. Následuje roky trvající trestní řízení, které fakticky stojí na hliněných nohou v podobě nesprávně interpretovaných, či ještě hůře, nesprávně povolených odposleších. Výsledkem bývají zprošťující rozsudky, často po mnoha letech trvání trestního řízení, které frustruje a ničí nejenom jeho účastníky, ale ve svém důsledku podrývá důvěru celé společnosti ve schopnost odhalovat trestnou činnost a spravedlivě ji trestat.

V praxi často dochází k tomu, že soudci nařizují odposlechy i na základě nedostatečně odůvodněných, a někdy dokonce vyfabulovaných podkladů. Jak je možné tento stav řešit?

Tento stav lze řešit velmi jednoduše. Soudci, kteří rozhodují o nařízení odposlechů, by neměli rezignovat na svoji přezkumnou činnost, nenechat se tlačit k vydávání příkazů v časové tísni a řádně a v kontextu všech dostupných informací přezkoumat důvody, proč je vydání příkazu k odposlechu nutné a důvodné. Bohužel i v rámci semináře došlo i s kolegy soudci k akademické shodě, že takto praxe nefunguje.

Na semináři jste kritizoval nedostatečné plnění informační povinnosti vůči odposlouchávaným osobám, včetně neúměrné prodlevy, kdy se o tom dotyční dozvědí. Mělo by dojít k nějaké legislativní úpravě?

Zcela nepochybně by mělo dojít k zásadní redukci zákonných výjimek umožňujících takový postup. Stávající právní úprava je ve vztahu k účelu předmětné normy, tedy následnému sdělení dotčené osobě, že byla odposlouchávána, naprosto bezzubá a nefunkční.

 

Dušan Šrámek
Foto redakce a Pixabay