Karel Šimka: právnické profese musí držet pospolu a být solidární

Uplynulo 30 let od okamžiků, které zásadně změnily nejen podobu politického a hospodářského systému naší země, ale i postavení právnických profesí. Právníci provázejí stát a veřejnou moc od nepaměti, tisíce let. Každý nám známý komplexní politický systém je měl, má a nejspíše i v budoucnu bude mít. Právníci jsou v dobrém slova smyslu technology moci. Jsou tvůrci i vykonavateli vlády a správy. Jsou reprezentanty moci i jejími poučenými oponenty. Kde má vládnout řád založený na neosobních pravidlech, řád, který chce být něčím více než jen hrubou mocí, tam je potřeba právníků. Protože právě oni tato neosobní pravidla vytvářejí, propojují s jinými pravidly a dávají tomu všemu systém, formu a trvalost.

Karel Šimka

To, že se jako právníci pohybujeme poblíž moci, nás nečiní morálnějšími. Nejsme ale ani – oproti tomu, co si o nás často myslí laická veřejnost – horšími než zbytek společnosti. Je to u nás plus mínus stejné jako v jiných profesích či vrstvách. Ale přece jen nám blízkost moci dává jistou výhodu. Jelikož se s ní potkáváme často, vidíme, jak funguje. A neděláme si o ní ani přehnané iluze. Ale ani si ji nedémonizujeme. Víme dobře, že to, co se zvenčí jeví jako neosobní, nesrozumitelný státní mechanismus, jsou ve skutečnosti lidé. Lidé, kteří vykonávají své ústavní role. A přitom jsou ze stejného masa a kostí jako kdokoli jiný.

Výhodou nás, právníků, je, že víme, jak relativní je pravda. Jak různé mohou být úhly pohledu na tu samou událost. A že všechny mohou být v určitém ohledu legitimní. Setkáváme se navzájem v různých rolích. To, co bychom jako právníci neměli nikdy opomenout, je mít pochopení i pro role těch druhých. Státní zástupce má vnímat, že advokát není zločinec, pokud hájí svého klienta. A že advokáta nelze s jeho klientem v žádném případě ztotožňovat. Soudce má z výšin své nestrannosti a nezávislosti, vyznačující se mimo jiné zajištěným příjmem, být schopen rozpoznat, že na rozdíl od něho ti, kteří vykonávají právnické profese soukromé, tedy advokáti, notáři, ale i soudní exekutoři, musí vedle samotného práva také umět získat zakázky a dobře počítat. Jen tak totiž vůbec mohou svou profesi vykonávat rentabilně. Protože na rozdíl od soudců a státních zástupců jsou příslušníci soukromých právnických profesí vystaveni tržní konkurenci a s ní spojené nejistotě.

Další, co považuji za mimořádně důležité, je umět držet pospolu. Naše role často znamenají, že se spolu střetáváme. Jako aktéři sporů či jako vyjednavači.  Ale ve skutečnosti máme společného mnohem více než toho, co nás dělí. Být příslušníky právnických profesí znamená – a ne že ne – příslušet k určité společenské vrstvě. Nikdo z nás, ať už je to soudce, státní zástupce, advokát, notář či soudní exekutor, nejsme páriové. Naopak, jsme reprezentanty a pilíři řádu. Noblesa, jak známo, zavazuje. Pokud chceme – a myslím, že bychom měli chtít – být reprezentanty řádu, musíme mít jedni ke druhým patřičnou míru meziprofesní solidarity. To není žádný jánabráchismus. Je to vědomí příslušnosti k elitě jistého typu, z níž plyne právo, ale i závazek. Závazek zachovávat jistá základní profesně etická pravidla. A právo na pomoc od druhých, pokud jsem ve své profesionální pozici nelegitimně ohrožován. Vždy mě mrzí, když vidím, že pro krátkodobé či dílčí cíle je jedna právnická profese ochotna poškodit jinou, místo aby pomohla držet frontu, která je koneckonců i její frontou. Proto jako soudce budu vždy hájit širokou mlčenlivost a autonomii advokátů. Budu hájit právo státních zástupců na právní názor, nebude-li zjevně excesivní. Budu hájit soudní exekutory před útoky veřejnosti, pokud budou tvrdě, ale v mezích zákona vymáhat pohledávku věřitele. A samozřejmě budu hájit, aby notáři měli dost prostoru k tomu, aby uplatnili svou solidnost a právní erudici. Pokud se někteří z nás stanou předmětem útoku, snah omezovat naše role ,a tak či onak nás oslabit či podmanit, budu tomu rázně čelit. A budu doufat, že tak, jak bráním já jiné, se dočkám pomoci, pokud předmětem útoku bude moje, tedy soudcovská profese.

V této souvislosti je třeba docenit význam samosprávy právnických profesí. V České republice máme dva modely. Takzvané svobodné právnické profese, tedy advokáti, notáři a soudní exekutoři, mají profesní samosprávu vykonávanou profesními komorami zřízenými zákonem a s povinným členstvím. Soudci a státní zástupci žádnou takovou profesní samosprávu nemají. Stejně tak ji nemá ani další právníkům blízká kvalifikovaná profese, a sice insolvenční správci. Vůbec si nemyslím, že náš model je špatný, právě naopak. Je výrazem dlouhodobější, zhruba dvě staletí trvající právní tradice i toho, jak se u nás věci vyvinuly, a to docela organicky, v posledních třiceti letech.

Začnu odzadu, tedy od těch, kteří profesní samosprávu nemají. Upřímně řečeno, jsem tomu u soudců a státních zástupců spíše rád. Protože vidím kolem sebe příklady, které ukazují, že někdy může být profesní samospráva daleko větší bažinou než jasné, čitelné rozdělení rolí mezi soudce a vládní exekutivu. Ano, tím příkladem, který mám nejvíce na mysli, je Slovensko. Tam zavedli, přiznejme, že spíše pod tlakem předvstupních požadavků Evropské unie než proto, že by to lid chtěl, soudcovskou samosprávu. Výsledkem byla politizace soudnictví a vznik různých part a partiček, které mezi sebou v justici skrytě i veřejně bojují o moc. Ve slovenské justici je velmi složité poznat, kdo je za co odpovědný – za co odpovídá ministerstvo spravedlnosti, za co soudní rada, za co funkcionáři soudů. A někdo by mohl říci, že vlastně odpovědnost není a že slovenské soudcovstvo je podivná, od zbytku společnosti oddělená vrstva lidí, která sama sebe recykluje a sama sobě vládne. Mám vlastně radost, že v ministerském modelu správy justice, který funguje u nás, jsou linie případného konfliktu jasné: Je zde ministr spravedlnosti, viditelný a všem srozumitelný reprezentant vládní exekutivy vůči soudům i vůči justici v širším smyslu. A proti němu stojí soudci jako stav. A někde na pomezí soudcovstva a exekutivy stojí funkcionáři soudů, kteří v určitém smyslu prostředkují komunikaci a reprezentaci zájmů mezi soudcovstvem a vládní exekutivou. Je to jasné a přehledné. Pokud vláda chce změnit něco v justici, je to práce pro ministerstvo spravedlnosti. A pokud se soudci cítí být ve své nezávislosti ohroženi exekutivou, je zřejmé, že je to právě ministerstvo spravedlnosti, s nímž je třeba komunikovat a jehož roli je třeba vystavit veřejné debatě a případně i veřejné kritice. Hráči jsou známí, viditelní a tak nějak samozřejmí. Podobně, byť ne zcela stejně, je to ve vztahu státních zástupců a vládní exekutivy, samozřejmě při zohlednění nynějšího specifického postavení nejvyššího státního zástupce, který je tak trochu jednou nohou součástí vládní exekutivy. Mám za to, že nic podstatného, vyjma doladění některých věcí u státních zástupců, není třeba měnit.

A nyní ke svobodným právnickým profesím.

Začnu těmi, u nichž profesní samosprávu považuji za ústavní nezbytnost. Za podmínku, aby mohli vůbec plnit svou roli kvalifikovaného zástupce klienta a obhájce jeho zájmů. Ano, mluvím o advokátech. Modely správy právnických profesí mohou být různé a profesní samospráva je jen jednou z možných variant. Na tom trvám, ovšem s jedinou výjimkou, a tou jsou právě advokáti. K tomu, aby byli vskutku nezávislí na státu a měli odvahu a kapacitu bránit svého klienta i proti státu samotnému, je podle mého názoru právě u této profese její samospráva ústavní nezbytností.

Notáři a soudní exekutoři jsou profese, které mohou, ale také nemusí mít profesní samosprávu. Dokonce teoreticky ani tyto profese nemusíme vůbec mít. Jsou státy, které nemají svobodné soudní exekutory, stejně tak státy, kde činnosti vykonávané u nás samostatnými a specializovanými notáři vykonávají jiné osoby, třeba advokáti nebo státní orgány. Jsem v tomto ohledu ovšem konzervativec a myslím, že pokud se určité uspořádání v naší zemi organicky vyvinulo, má být zachováno a chráněno. Není důvod měnit něco, co dobře funguje a stalo se samozřejmým.

O notářích myslím není pochyb. Ti si své místo v polistopadovém uspořádání právnických profesí našli velmi rychle a svou roli hrají důstojně a s elegancí.

Složitější se to může jevit u soudních exekutorů. Při bližším zkoumání ovšem zjistíme, že cesta, kterou jsme se roku 2001 vydali zřízením institutu svobodných soudních exekutorů, je jakýmsi standardním modelem jak v Evropě, tak ve světě. Díky soudním exekutorům jsme překonali exekuční bezmoc 90. let. Přes řadu peripetií způsobenou možná méně exekutory samotnými a více konfrontační a emocionálně náročnou povahu práce, kterou vykonávají, jsou nyní pevnou součástí právnického stavu. A pokud musí být naši soudní exekutoři kvalifikovaní právníci s profesními zkouškami na úrovni ostatních právnických profesí, je jen logické, že byla zavedena jejich profesní samospráva obdobná té, kterou mají advokáti a notáři.

Jsem s tím, jak profesní samospráva svobodných právnických profesí dnes funguje, v zásadě spokojen a mám v profesní komory důvěru. Na druhé straně i zde je třeba myslet na to, že někdo musí hlídat i hlídače. Profesní samospráva, protože jde o správu vykonávanou kolegy a konkurenty, může sklouznout do jakéhosi cechu. Takový cech rád omezuje konkurenci, přístup do odvětví i kreativitu, s níž jsou právní služby poskytovány. Profesně etické požadavky se pak mohou snadno stát záminkou pro vytvoření a udržování pevností neschopných. Tomu lze čelit jen důslednou kontrolou profesních komor. Důležitou roli v tom hraje správní soudnictví tam, kde tyto komory rozhodují vrchnostensky, tedy tam, kde vykonávají funkce státu.

Mám za to, že současné uspořádání správy právnických profesí nevyžaduje žádných zásadních úprav a spíše je třeba chránit jeho stabilitu. Co samozřejmě potřebujeme, je setrvalá kultivace našich profesí a vzájemná komunikace. V této souvislosti bych chtěl zmínit institut, v němž se spolupráce právnických profesí navzájem a navíc ještě s akademickou sférou projevuje na denní bázi a v rovině ryze praktické, a přitom systémově mimořádně důležité. A tou jsou kárná řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. V kárných senátech Nejvyššího správního soudu funguje meziprofesní spolupráce z mého pohledu příkladně. Především v tom, že posiluje a prohlubuje meziprofesní solidaritu a porozumění problémům toho druhého. V kárných senátech se setkávají soudci, státní zástupci, soudní exekutoři, advokáti, akademici a úředníci Kanceláře veřejného ochránce práv. Jako předseda jednoho z takových kárných senátů mohu potvrdit, že každá z těchto profesí vnáší do diskuse o kárném případu svůj úhel pohledu, a přitom je připravena naslouchat pohledům ostatních. Právě v kárných senátech vznikají na zcela konkrétních případech a ne v nějakých teoretických diskusích profesně etické standardy, které lze považovat za směrodatné napříč našimi profesemi. Jsem moc rád, že model křížového zastoupení právnických profesí v kárných senátech byl v letech 2008 a 2009 zaveden, a doufám, že bude zachován i do budoucna v co nejširší míře. Jako právnické profese se nemáme jedna od druhé oddělovat a uzavírat do sebe. Naopak, máme spolu co nejvíce komunikovat a přirozeně vytvářet vzájemnou důvěru a solidaritu.

Platí-li to o komunikaci, mělo by to myslím v tím větší míře platit i o mobilitě napříč profesemi. Sleduji s jistým znepokojením snahy, většinou pokrytecky zastírané argumenty o údajných specifikách a domnělé výlučnosti té či oné z našich profesí, o omezování prostupnosti napříč právnickými profesemi. Považuji to za chybu a potenciálně za velké nebezpečí pro legitimitu kvalifikovaného právnického stavu jako takového. Soudce není lepší právník než advokát nebo notář. Státní zástupce není horší než soudní exekutor. Všichni máme profesní zkoušky, skládané samozřejmě v různých dobách a za různých podmínek, ale vždy zkoušky, které jsou v jistém smyslu univerzální, jakkoli vykonávané v rámci jednotlivých profesí. Původní profesí soudce může i nemusí být dobrým advokátem, stejně jako původně notář může i nemusí být dobrým soudním exekutorem nebo státním zástupcem. Závisí to ovšem mnohem víc na nátuře a osobnostních vlastnostech toho kterého konkrétního profesionála než na tom, jakou před pěti, deseti nebo třiceti lety skládal profesní zkoušku. Zkušenost, kterou mám s kolegy soudci Nejvyššího správního soudu, co přišli například z advokacie, je výborná – nejsou ale lepšími ani horšími soudci proto, že předtím byli advokáty. Jsou výbornými soudci, protože jsou výbornými právníky, kteří by ve své právnické erudici byli zdatní i v jakékoli jiné právnické profesi. Snažme se, aby podmínky vstupu do kvalifikovaných právnických profesí byly přiměřeně náročné a napříč profesemi srovnatelné, a o tom důkladně komunikujme navzájem i s ministerstvem spravedlnosti. Avšak neomezujme prostupnost mezi jednotlivými právnickými profesemi.

Když přišly politické změny listopadu 1989, bylo mi šestnáct let. Dnes, po třiceti letech, jako právník na vrcholu sil hledím s uspokojením na cestu, kterou jsme za tuto prošli. Vybudovali jsme silný, robustní a solidně fungující právní stát, jehož profesionálové, příslušníci našich kvalifikovaných právnických profesí, snesou srovnání s těmi nejlepšími v Evropě i ve světě. Nemusíme se za nic podstatného stydět. Doufejme, že stabilita politického, ekonomického i právního systému, kterou poslední roky a desetiletí zažíváme, vydrží dalších aspoň třicet let. A že zůstaneme aspoň tam, kde nyní jsme – v širší špičce nejlépe fungujících právních států světa. A doufejme, že k tomu přispějí i naše právnické profese. Měli bychom být pamětliví pověsti o prutech Svatoplukových i mušketýrského hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Měli bychom hledat, co nás spojuje, a dohodnout se tam, kde hrozí spory. Držet při sobě, bránit právo a právní stát jako způsob života, a tím držet i systém, jehož jsme a chceme být pilířem.

 

Autor JUDr. PhDr. Karel Šimka, LL.M., Ph.D., je soudcem Nejvyššího správního soudu a přednesl tento příspěvek dne 21. října 2019 na konferenci k 30 letům svobodných právnických profesí v pražském paláci Žofín.

Foto: redakce

Go to TOP