Povinnost dle § 7b trestního řádu z pohledu advokáta

Tomáš Sokol

Dne 1. 2. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 287/2018 Sb., který mj. novelizuje i trestní řád. Přibylo v něm i ust. § 7b. Ztotožňuji se s kritikou, kterou v této souvislosti vyjádřil JUDr. Petr Toman v článku pro Advokátní deník „Podstrčený paragraf 7b trestního řádu – kde se vzal a o čem je“ (publikováno 22. 7. 2019). Norma je však účinná a povinnosti z ní plynoucí se mohou týkat i advokátů. V následujícím článku se proto budu zabývat právě tímto specifickým dopadem ust. § 7b tr. řádu.

K tomu dodávám, že bych chtěl spíše upozornit na základní aspekty zkoumané úpravy a neaspiruji na detailní právní analýzu ustanovení, případně i všech možných důsledků, které z něho pro advokáta vyplývají či vyplývat mohou.

Podle § 7b odst. 1 tr. řádu může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán (dále „oprávněný orgán“) v případě, že je zapotřebí zabránit ztrátě, zničení nebo pozměnění dat důležitých pro trestní řízení, která jsou uložena v počítačovém systému nebo na nosiči informací (dále též jen „systém“), nařídit osobě, která uvedená data drží nebo je má pod svojí kontrolou (dále jen „držitel dat“), aby taková data uchovala v nezměněné podobě po dobu stanovenou v příkazu a učinila potřebná opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o tom, že bylo nařízeno uchování dat.

Podle odst. 2 téhož ustanovení může stejný oprávněný orgán nařídit držiteli dat, aby znemožnil přístup jiných osob k systému, je-li to zapotřebí k zabránění pokračování trestné činnosti nebo jejímu opakování.

Dost důležité je i to, že podle odst. 4 § 7b tr. řádu „V příkazu podle odstavce 1 nebo 2 musí být označena data, na která se příkaz vztahuje, důvod, pro který mají být data uchována nebo k nim má být znemožněn přístup, a doba, po kterou mají být tato data uchována…“

Ne zcela jasné a přesné definice pojmů 

Není sporu o tom, že držitelem dat uložených v systému může být také advokát. Míním samozřejmě držení dat v souvislosti s poskytováním právních služeb, a nikoliv v souvislosti se soukromými aktivitami advokáta. I advokátovi lze tedy nařídit, aby uchoval data výše uvedeným způsobem. Nepochybně také to, aby přijal opatření bránící zpřístupnění informace o tom, že mu něco takového bylo přikázáno. Jak mají být data popsána, resp. co vše má příkaz obsahovat, zmíněno bylo.

Samostatným problémem je či může být technická limitovanost schopností advokáta takovému příkazu vyhovět. A logickou otázkou, kterou se také budu zabývat, je další osud dat, která byla z příkazu uchována, někdy se též používá výraz zmrazena. Podstatné z mého pohledu ale jsou právní problémy, které z konfliktu takového příkazu s jinými povinnostmi advokáta mohou vzejít.

Při úvaze, jaké povinnosti mohou z aplikace ust. § 7b odst. 1 tr. řádu, případně odst. 2, vyplynout, narazíme v první řadě na problém vyplývající z užití ne zcela jasných a pevně definovaných pojmů. Data, počítačový systém a nosič informací. Návrh zákona se zjevně inspiroval, mj. i terminologicky, Úmluvou Rady Evropy o počítačové kriminalitě[1] (dále „Úmluva“), což ale problém nijak neřeší. Úmluva v čl. 1 písm. a) definuje „počítačový systém“ jako „… jakékoli zařízení nebo skupinu propojených nebo přidružených zařízení, z nichž jedno nebo více provádí automatické zpracování dat podle programu“. Důvodová zpráva k návrhu zákona, jímž bylo schváleno i ust. § 7b tr. řádu (dále „Důvodová zpráva“), přejímá definici, podanou v komentáři k trestnímu zákoníku[2] (dále jen „Komentář“), podle níž: „Počítačovým systémem se rozumí jakékoli zařízení nebo skupina vzájemně propojených nebo souvisejících zařízení, z nichž jedno nebo více provádí na základě programu automatické zpracování dat. Počítačovým systémem je tedy zařízení sestávající z technického (hardware) a programového (software) vybavení, které je určené k automatickému zpracování digitálních dat. Automatickým zpracováním se rozumí zpracování bez přímého lidského zásahu. Zpracování dat znamená, že na data se v počítačovém systému působí prováděním počítačového programu.“

I definici pojmu „nosič informací“ přejímá Důvodová zpráva z Komentáře (str. 2 308), který jej definuje jako: „… jakýkoli nosič dat v informační technice, tedy materiál, do kterého nebo na který lze zaznamenávat (‚zapsat‘) data a ze kterého lze data zpět získat (‚přečíst‘) – např. pevný disk (tzv. ‚HDD‘ nebo ‚hard disk‘), operační paměť (tzv. RAM), disketa, CD-R, CD-RW, DVD-R, DVD+R, DVD-RW, DVD+RW, Blu-Ray, USB key, mobilní telefon. Za nosič informací nelze považovat záznam zvuku nebo kinematografický záznam, popř. videozáznam, i když jsou zaznamenány např. na magnetické pásce.“

Zbývá pojem „data“, který Důvodová zpráva nedefinuje. Obsáhleji se jím zabývá Úmluva a tamní definice rozlišuje data počítačová („… jakékoli vyjádření faktů, informací nebo pojmů ve formě vhodné pro zpracování v počítačovém systému, včetně programu způsobilého zapříčinit provedení funkce počítačovým systémem“) a data provozní („… jakákoli počítačová data vztahující se ke komunikaci prostřednictvím počítačového systému, vytvořená počítačovým systémem, jakožto součástí komunikačního řetězce, uvádějící původ, cíl, cestu, čas, datum, objem nebo trvání komunikace nebo typ příslušné služby“). Komentář pojímá data jako „surovinu“, z níž se tvoří informace. Publikace Kybernetická kriminalita[3] nabízí hned několik definic pojmu data. Bylo by možné zabývat se validitou těchto definic za situace, kdy trestní řád neobsahuje ani jednu z nich a Důvodovou zprávu rozhodně nelze považovat za obecnou část trestního řádu, definující dále používané pojmy.

Z hlediska záměru tohoto článku to ale nemá smysl. Je zjevné, že v praxi budou či mohou vznikat spory, jaká data vydavatel příkazu mínil a případně co mínil nosičem informací nebo počítačovým systémem. Nicméně i trestní zákoník v § 230, který se týká trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosičům informací, pracuje s pojmy, které nejsou definovány a jejich výklad podává až zmíněný Komentář a případně soudní praxe. Lze tedy předpokládat, že ze strany oprávněného orgánu bude tendence k co nejširšímu výkladu těchto pojmů.

Daty tedy bude vše, co advokát drží v počítači, notebooku, mobilním telefonu či nosiči informací, jako je flash disk, DVD apod.  

Technika realizace příkazu 

Máme-li zhruba jasno, co má být zmrazeno či zabezpečeno tak, aby byl znemožněn přístup třetím osobám a v čem, je možné se zaměřit na samotnou techniku realizace příkazu. Zde už s přihlédnutím ke specifikaci poskytování právní služby. S čímž je ovšem neoddělitelně spojena i otázka, plynoucí z příkazu daného advokátovi dle § 7b odst. 1 tr. řádu. Otázka tedy zní, jak se případný příkaz podle odst. 1 a 2 může slučovat s povinnostmi, které má advokát zejména podle zákona o advokacii? V tomto případě se tedy případné problémy advokáta s aplikací obou ustanovení, případně příkazu, který byl podle nich vydán, poněkud liší od problémů, který bude mít kterýkoliv držitel dat, jenž advokátem není, neboť obě ustanovení nejsou formulačně bez nedostatků. U advokáta může být problémů více.

Především je ale třeba zdůraznit, že ust. § 7b tr. řádu nesistuje povinnou mlčenlivost advokáta. Přesněji, nesistuje nic z toho, co souvisí s povinnou ochranou důvěrnosti informací poskytnutých klientem advokátovi. Jak záhy doložím, v této povinnosti spatřuji dost významnou limitaci plnění příkazu dle § 7b tr. řádu, resp. další dispozice se zmrazenými daty.

Lze si snadno představit situaci, kdy advokátovi bude uloženo, aby dle § 7b odst. 1 tr. řádu uchoval obsah klientského spisu (klientských spisů), chovaného či chovaných v elektronické podobě, případně e-mailovou korespondenci s klientem, uloženou v Outlooku. Zřejmě jediné, co může udělat advokát bez problémů a bez rizika zpřístupnění informace o obdrženém příkazu, bude postup, při kterém označená data zkopíruje anebo nějakým jiným způsobem zajistí, aby nedošlo k jejich změně. Je pak věcí toho, kdo příkaz vydává, aby obmyšlená data opravdu přesně definoval. 

Jak postupovat vůči klientovi 

Obtížnější je odpověď na otázku, zda, týká-li se příkaz dat předaných klientem, musí tento fakt advokát před klientem striktně zatajit. Případně jak má postupovat, bude-li chtít klient, aby byla data smazána s poukazem na GDPR, a tento požadavek bude oprávněný. Může dojít i ke kombinaci oprávněného požadavku a tím vyvolané otázky, zda má advokát klientovi lhát, že data smazal, ale nesmazat je a nesdělit klientovi, že dostal opačný příkaz od policejního orgánu. Prostě klienta informovat, že data nemůže smazat, protože obdržel uvedený příkaz. To, oč se tu hraje, je důvěra v advokáta, přesněji v advokáty obecně, a jistota veřejnosti, že, byť proti své vůli, nepostupují advokáti v rozporu se zájmy klien­ta. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a v daném okamžiku asi ani definitivní. Inspiraci pro odpověď by bylo možné primárně hledat v Důvodové zprávě. V ní se zřetelně hovoří o důvěryhodném správci dat. V tomto článku nepoužívám termín správce dat, který je ekvivalentem mého termínu držitel dat, neboť termín použitý v Důvodové zprávě je podle mne zavádějící s ohledem na úpravu ochrany osobních údajů v rámci GDPR. Důvodová zpráva zřetelně naznačuje, že postup dle § 7b odst. 1 tr. řádu by měl být použit vůči důvěryhodným držitelům dat, míněno tedy zřejmě ty držitele, u kterých je jistota, že příkazu skutečně vyhoví. V případě nedůvěryhodných držitelů by zřejmě mělo dojít k opatření dat jiným způsobem, což by v případě advokáta mohl být požadavek na vydání věci (dat) dle § 78 tr. řádu, což by zřejmě advokát odmítl podobně jako odnětí věci (§ 79 tr. řádu). Co ovšem odmítnout nemůže, je domovní prohlídka, resp. prohlídka prostor, v nichž je vykonávána advokacie. Ale ta zase musí proběhnout za podmínek daných ust. § 85b tr. řádu. Podobně mimo dispoziční sféru advokáta je získání dat odposlechem nebo sledováním osob a věcí dle § 158d odst. 3 tr. řádu. A to opět s limitací danou ust. § 88 odst. 1, resp. § 158d odst. 1 tr. řádu. Je tedy otázkou, zda s ohledem na jiné povinnosti advokáta a zákonem neřešený rozpor mezi nimi a případným příkazem by advokát a priori neměl být považován za nedůvěryhodného držitele dat.

Což jistě není odpověď na výše položenou otázku, jak má advokát za popsané situace ve vztahu ke klientovi jednat. Ještě než se dostanu k odpovědi, je nutné připomenout, že samotným příkazem k uchování dat a jeho respektováním celý proces nekončí a je třeba předpokládat další postup směřující k získání dat důležitých pro trestní řízení. Jinak by vcelku logicky nemělo smysl komukoliv ukládat, aby data potřebná pro účely trestního řízení uchoval. Po uchování dat by tedy měl následovat jejich transfer do dispozice oprávněné osoby. Právní podoba transferu ale není ve vztahu k uchovaným datům nijak upravena.

Doba od nabytí účinnosti novely je velmi krátká, a tak ještě není zcela zřejmé, jaké právní instrumenty lze použít k legitimaci požadavku na vydání dat jejich držitelem poté, kdy ten, kdo uchování dat nařídil, bude chtít tato data získat do své moci. Přesněji též, k založení právní povinnosti držitele dat je na následnou žádost vydat. Což je zvlášť důležitý aspekt v případě advokáta.

Podle dostupných informací je v praxi zatím postupováno tak, že oprávněný orgán, prozatím ovšem toliko policejní, prostřednictvím státního zástupce navrhne, aby soud rozhodl o povinnosti vydat tato data, a to dle § 158d odst. 1 a 3 tr. řádu. Přitom bylo argumentováno i ust. § 8 tr. řádu. Případně i ust. § 88 odst. 1 tr. řádu.

Výzva k vydání dat byla založena na argumentu, že soud dle § 158d odst. 3 tr. řádu povolil (!), aby držitel dat tato data vydal policejnímu orgánu.

Tento zatím užívaný postup okamžitě vyvolává otázku, zda je obecné povolení dle § 158d odst. 3 tr. řádu vhodným institutem, na jehož základě má být nárokováno vydání uložených dat. Už z ryze lingvistického hlediska budí pochybnosti to, že soud „povoluje“ vydání uvedených dat, ale toto „povolení“ je fakticky míněno jako příkaz držiteli dat, aby je vydal. Osobně se ovšem domnívám, že nikoliv, ale nejen pro zjevný jazykový paradox. Povolení dle § 158d odst. 3 tr. řádu je povolení, které se týká budoucí činnosti policejního orgánu a tuto činnost mu umožňuje. Rozhodně se žádným způsobem netýká držitele dat, tím spíše pak držitele dat – advokáta. Tomu nic nepovoluje, ale zejména nic neukládá. Konkrétně je v § 158d odst. 3 tr. řádu uvedeno: „Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.“

Tedy povolení dle § 158d odst. 3 tr. řádu umožňuje pro účely budoucího sledování osob a věcí porušit např. domovní svobodu a instalovat systém pro prostorový odposlech, ale rozhodně neopravňuje k domovní prohlídce a hledání již existujících důkazů. Viz § 158d odst. 3 in fine.

Jenže v případě uložených dat nárokuje oprávněný orgán, což může být i předseda senátu, vydání dat s tím, že by tato povinnost měla vyplývat z citovaného ustanovení. Podle mne prostě nevyplývá. 

Součinnost vs. advokátní mlčenlivost 

Je snad dostatečně zřejmé, že advokát nemůže poskytnout součinnost policejnímu orgánu spočívající v tom, že vydá na jeho žádost cokoliv, co je tzv. kryto jeho advokátní mlčenlivostí. Jasné ovšem není, zda je v souladu s principy ústavního práva na ochranu soukromí příkaz, resp. povolení soudu dle § 158d odst. 1 a 3 tr. řádu, jako právní důvod pro to, aby advokát vydal oprávněnému orgánu data, dříve na příkaz uschovaná.

Jak jsem již uvedl, podle mne z tohoto, ale ani z žádného jiného ustanovení tr. řádu taková povinnost dovodit nejde. Fakticky by to byla povinnost ukládající porušení ust. § 21 zákona o advokacii.

Vynechám-li oznamovací povinnost advokáta podle § 367 odst. 1 tr. řádu, případně povinnosti dle AML zákona, což s § 7b tr. řádu nijak nesouvisí, jediným prostředkem, jak překonat mocensky mlčenlivost advokáta, je buď příkaz soudu k odposlechu advokáta a nadto, jak již naznačeno, silně limitovaný druhou větou § 88 odst. 1 tr. řádu, anebo s podobným efektem, ale i omezením, povolení soudu dle § 158d odst. 3 tr. řádu (prostorový odposlech, infil­trace počítače na dálku apod.), případně příkaz k prohlídce prostor, v nichž je vykonávána advokacie. Jenže, jak obecně známo, příkazem k domovní prohlídce celý děj nekončí anebo nemusí končit, protože takovýto příkaz může být realizován pouze za přítomnosti zástupce České advokátní komory a seznámit se s obsahem získaných dat může policejní orgán pouze s jeho souhlasem. Pokud souhlasit nebude, pak jeho souhlas může nahradit soud dalším rozhodnutím, které je vydáno poté, kdy se soud s předmětnými daty seznámil a dospěl k závěru, že, obecně řečeno, společenská potřeba na tom, aby se s nimi seznámil policejní orgán, např. protože jde o důkazy o trestné činnosti advokáta, je silnější než společenská potřeba na ochraně důvěrnosti informací svěřovaných klientem advokátovi.

Vraťme se k modelové situaci, v níž policejní orgán poté, kdy uložil uchování dat v systému, přichází k advokátovi s opatřením soudu, které povoluje provedení úkonu sledování osob a věcí dle § 158d odst. 1, 3 tr. řádu, případně s poukazem na § 88 odst. 1, § 8 tr. řádu či prostě s požadavkem na vydání věci spočívajícím ve vydání předmětných dat. Připouštím, že to bude znít poněkud vzbouřenecky, ale podle mého názoru, pokud se advokát dostane do takové situace, kdy respektoval příkaz dle § 7b odst. 1 tr. řádu, určená data uložil a nyní je na něm požadováno jejich vydání s tím, že to soud dle § 158d odst. 3 tr. řádu povolil, případně s poukazem na jiné ustanovení tr. řádu, nemá jinou možnost než vydání odmítnout s poukazem na ust. § 21 zákona o advokacii. Samozřejmě, má-li za to, že by, s ohledem na obsah požadovaných dat, jejich vydáním porušil svou povinnou mlčenlivost. Musí ale počítat s tím, že může následovat prohlídka prostor, v nichž advokát vykonává advokacii. Výhodou toliko je, že při předchozí znalosti obsahu uchovávaných dat, a tedy dopředu zřejmé nemožnosti je bez dalšího vydat, by taková prohlídka nebyla překvapením jako v jiných případech.

V obecnější rovině lze tento závěr podpořit i poukazem na to, že s požadavkem na vydání dat by mohl policejní orgán či státní zástupce nebo soud přijít i bez předchozího příkazu k uchování dat. Prostě s tvrzením, že advokát data má a žadatel je potřebuje pro účely trestního řízení. Takovémuto požadavku by jistě nebylo možné vyhovět a je otázkou, proč by mu mělo být vyhověno jen proto, že mu předcházel příkaz k uchování dat. 

Zpřístupnění informace

V tomto závěru je i částečná odpověď na první formulovanou otázku. Totiž, zda může nastat situace, kdy advokát musí porušit zákaz informovat o příkazu uchovat určená data.

Odpověď, která, a to zdůrazňuji, je výhradně mým osobním názorem, je spíše kompromisem. Jestliže § 7b odst. 1 tr. řádu jasně říká, že je třeba učinit opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o tom, že bylo nařízeno uchování dat, pak advokát bez dalšího nesmí klientovi příkaz prozradit. Ve chvíli, kdy by z jakéhokoliv důvodu bylo zapotřebí s uloženými daty pracovat, a to způsobem, který by byl neslučitelný s uvedeným příkazem, např. by klient požadoval, v souvislosti s ukončením poskytování právní služby, smazání veškeré dokumentace, kterou předal advokátovi, bylo by nutné především zvážit, zda, např. s ohledem na povinnou archivaci informací o poskytované právní službě, nelze tento požadavek odmítnout. Pokud by to z jakéhokoliv důvodu nebylo možné, např. advokátovi se klientovým nedopatřením dostala do rukou elektronická verze dokumentu, který vůbec nesouvisí s právní službou, a právě ta je předmětem příkazu, pak by podle mého názoru bylo povinností advokáta klienta informovat, že právě s ohledem na zmíněný příkaz nemůže zmíněný elektronický dokument vydat.

Příkaz učinit opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o tom, že bylo nařízeno uchování dat, je v § 7b odst. 1 tr. řádu formulován také dosti nesrozumitelně. Pokud by měl být akceptován jako absolutní a bezvýjimečný, znamenal by, že advokát by neměl o příkazu informovat ani své zaměstnance – advokáty, advokáty spolupracující na různých právních bázích, advokátní koncipienty a další personál AK, včetně případných IT pracovníků.

Pod pojem nezpřístupnění informace pak samozřejmě spadá i případná konzultace s odborníkem na IT stojícím mimo advokátní kancelář, a to právě proto, že advokát není technicky způsobilý či schopný příkazu vyhovět.

Pro tuto chvíli bych ale vyšel z toho, že vágní formulace „… aby nedošlo ke zpřístupnění informace…“ nemůže být vykládána do té míry rigorózně, aby advokátovi např. znemožňovala informovat své spolupracovníky, kteří s daty běžně pracují. A opět je třeba se vrátit k Důvodové zprávě, která hovoří o důvěryhodných osobách – držitelích dat, a logicky tedy počítá i s opakem. Má-li policejní orgán za to, že by bylo technicky neudržitelné či nerealizovatelné zajistit, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o příkazu, je na něm, aby si data získal jiným způsobem.

K tomu pak ještě další poznámka, totiž že to vše se týká dat, která v době příkazu reálně existují. Vzhledem k tomu, že podle § 7b odst. 4 tr. řádu doba, po kterou mají být data uchovávána, nesmí být delší než 90 dnů, lze si jistě představit příkaz, který ukládá uchování dat na tuto dobu. Otázkou je, zda stejným způsobem by mělo být nakládáno s daty, která advokát teprve získá a s uchovanými daty nějak souvisejí. Typicky budoucí e-mailová komunikace mezi advokátem a konkrétním klientem. Vzhledem k tomu, že takováto data si může policejní orgán obstarat jiným způsobem, typicky dle § 88 nebo § 158d odst. 1, 3 tr. řádu, požadavek na tezaurování těchto dat advokátem tedy nelze považovat za zákonný, ale naopak za překročení toho, co ust. § 7b odst. 1 tr. řádu advokátovi ukládá.

Relativně jednodušší je situace v případě příkazů dle § 7b odst. 2 tr. řádu, neboť zde je po právní stránce advokátovi toliko uloženo, aby znemožnil přístup jiných osob k takovým datům. Ale opět může nastat problém v případě klienta a jeho požadavku na vydání dokumentů v elektronické podobě, které předal advokátovi. V tomto případě není povinností advokáta zatajit existenci příkazu. Tedy advokát musí klienta informovat, že obdržel příkaz data nevydat. Poněkud tristní je, že na očekávatelný dotaz, co má tedy klient dělat, když data potřebuje, není v trestním řádu konkrétní odpověď. Lze si jistě představit žádost o přezkum postupu policejního orgánu, žádost o dohled nad činností státního zástupce, ale co v případě, že příkaz vydal předseda senátu?

Je ale třeba upozornit na to, že příkaz by měl jednoznačně charakterizovat a popisovat, o jakou trestnou činnost, jíž je třeba zabránit, případně zabránit jejímu opakování, má jít. Opět je ovšem problém s vágní formulací, neboť ust. § 7b odst. 2 tr. řádu hovoří obecně o povinnosti znemožnit přístup jiných osob k takovým datům. Samozřejmě i tady se nabízí otázka, jestli těmito jinými osobami jsou další advokáti spolupracující s advokátem, advokátní koncipienti, spolupracovnice či asistentky, techničtí pracovníci. Zde bych situaci poněkud zjednodušil s tím, že by advokát zřejmě měl učinit opatření, aby se okruh osob majících přístup k uvedeným datům nerozšiřoval, tedy aby nebyly bez jeho souhlasu zpřístupněny komukoliv jinému, ovšem s výjimkou zmíněných spolupracujících advokátů, koncipientů atd. I zde je třeba argumentovat tím, že má-li policejní orgán za to, že zajištění tohoto příkazu je technicky obtížně řešitelné, pak by měl zvolit jiný procesní institut.

V souvislosti s možnostmi, které skýtá ust. § 7b odst. 1 a 2 tr. řádu, je třeba se zabývat možností příkazu, jímž by měla být všechna data v počítačovém systému zmražena anebo znepřístupněna jiným osobám. Což by znamenalo absolutní zneprovoznění celého počítače, případně jeho vypnutí. Vyloučit zcela asi tuto variantu nelze, stejně jako nebylo v minulosti vyloučeno, že v rámci prohlídky prostor, v nichž byla vykonávána advokacie, byl zajištěn a následně odvezen celý počítač či server. Což je ve výsledku totéž. Lze pouze vyslovit přesvědčení, že tyto metody již používány nebudou. Ovšem kromě ústavního rozměru problému a požadavku na přiměřenost zákazu žádné jiné argumenty k dispozici nejsou.

Podle Důvodové zprávy je uchování dat mírnějším institutem než domovní prohlídka, a tedy tam, kde se advokát nedostává při respektování příkazu do rozporu se svými advokátními povinnostmi, by měl spíše ocenit, že si policejní orgán pro data „nedošel“, ale že umožňuje věc řešit tímto způsobem, tedy primárně uchováním či znepřístupněním a následně pak v případě uchování dat řešení dalšího postupu soudní cestou. Na straně druhé si ale lze představit ďábelské mámení v podobě nabídky dobrovolného vydání dat, které advokátovi ušetří rozruch a celou řadu negativních důsledků, včetně šrámu na reputaci plynoucí z alternativy pro případ nevydání dat. Tedy domovní prohlídky. Dovedu si představit sílu takového lámání, ale nemůže to nic změnit na tom, že má-li advokát za to, že data, která uchoval, obsahují skutečnosti, na které se vztahuje advokátní mlčenlivost, prostě ustoupit nesmí.

Jinak se z advokáta změní v udavače a slouhu. Nicméně až tak daleko nemusí celá záležitost zajít, pokud by advokát v okamžiku, kdy mu bude přikázáno uložit určitá data, o nichž se domnívá, že se na ně vztahuje advokátní mlčenlivost, věc konzultoval s Českou advokátní komorou a ta případně zasáhla.

Uznávám, že tento postup bude porušením povinnosti učinit potřebná opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o tom, že bylo nařízeno uchování dat. Ale advokát má z titulu svého postavení též povinnost učinit opatření, aby nedošlo k vyzrazení skutečností, které se dozvěděl při poskytování právní služby. Tato povinnost je podle mne silnější (jde o ochranu ústavního práva na soukromí) a případné důsledky konfliktu dvou právních norem jsou problémem zákonodárce.

Bude na České advokátní komoře, aby zpracovala doporučení advokátům, jak postupovat, když nebudou schopni příkazu dle § 7b odst. 1 tr. řádu vyhovět prostě proto, že neumějí se systémem zacházet do té míry, aby vyhověli příkazu, či obecněji, jak se chovat v případě, že jim bude doručen příkaz dle § 7b odst. 1 a 2 tr. řádu.

 

Autor JUDr. Tomáš Sokol  je advokátem, místopředsedou ČAK a prezidentem Unie obhájců ČR.


[1] Viz sdělení Ministerstva zahraničí č. 104/2013 Sb. m. s.

[2] Viz P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2306.

[3] Viz V. Smejkal: Kybernetická kriminalita, Aleš Čeněk, Plzeň 2015, str. 31.

Go to TOP