Ústavní soud zrušil zdanění církevních restitucí

Ústavní soud se dnes 15. října 2019 postavil proti zdanění finančních náhrad z církevních restitucí. Spornou část zákona zrušil, vyhověl tak návrhu senátorů. Zdanění prosadila vláda s podporou poslanců KSČM a SPD, když přehlasovala veto Senátu. Prezident Miloš Zeman zákon podepsal v květnu. Dodatečné snížení finanční náhrady za křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem míří proti základním principům demokratického právního státu, konstatoval dnes Ústavní soud.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zrušilo dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů slova „s výjimkou finanční náhrady“ v ustanovení § 18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb.

Návrh na zrušení slov „s výjimkou finanční náhrady“, případně celého zákona č. 125/2019 Sb. (novela zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) podala skupina 44 senátorů (navrhovatelka). Následně byly Ústavnímu soudu doručeny návrhy skupiny 62 poslanců a skupiny 19 senátorů, které požadovaly zrušení stejných ustanovení. Tyto později podané návrhy byly odmítnuty pro nepřípustnost z důvodu překážky věci zahájené, nicméně tyto další navrhovatelky získaly postavení vedlejších účastnic v prvním zahájeném řízení a Ústavní soud k jejich návrhům při svém rozhodování přihlédl. Neústavnost zákona č. 125/2019 Sb. navrhovatelka dovozuje především ze skutečnosti, že ani jeho předkladatelé, ani vláda netvrdí, že by šlo o zákon v ústavněprávním smyslu daňový; naopak nezastírají, že jediným cílem je faktické snížení restituční finanční náhrady, jejíž výše je podle aktuálních vládních a některých nevládních stran nepřiměřeně vysoká. Změna provedená zákonem č. 125/2019 Sb. navíc nese podle názoru navrhovatelky znaky nepřípustné retroaktivity. Navrhovatelka se též dovolává principu pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), neboť uzavřením smluv s církvemi bylo založeno jejich legitimní očekávání.

Ústavní soud projednal návrhy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 125/2019 Sb. (tj. k 1. 1. 2020), čímž fakticky vyhověl žádosti navrhovatelek o přednostní projednání věci.

Posouzení souladnosti zákona s ústavním pořádkem sestává ze zodpovězení tří otázek: zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence, zda byl přijat ústavně předepsaným způsobem a zda je jeho obsah v souladu s ústavními zákony. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že co do podstatné obsahové části ústavního přezkumu jsou návrhy důvodné.

Restituce slouží k odčinění některých majetkových křivd, spáchaných v období let 1948 až 1989, tedy v době, kdy „byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu […], zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu). Již restituční předpisy z 90. let počítaly s tím, že v budoucnu budou upraveny i majetkové poměry státu ve vztahu k církvím a náboženským společnostem; nastalo však dlouhé období, v němž nebyla nalezena politická shoda na podobě vyrovnání.

Zákon o majetkovém vyrovnání vyplnil desetiletí trvající legislativní mezeru spočívající v absenci majetkového vypořádání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, jež byla v roce 2010 Ústavním soudem prohlášena za neústavní (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE ). Stát se tímto zákonem zavázal být oprávněným církvím a náboženským společnostem seriózním smluvním partnerem a vyplatit jim za stanovených podmínek finanční náhradu za totalitním režimem zabavený majetek, který již nelze vydat naturální formou. Vedle hlavního restitučního účelu má finanční náhrada také funkci přípravy církví a náboženských společností na budoucí ekonomickou odluku od státu, za který církve plní řadu úkolů, zejména v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb. Poměr uvedených účelů je v případě každé jednotlivé církve a náboženské společnosti z historických i ekonomických důvodů individuálně proměnlivý.

Ve světle popsaných účelů zákona o majetkovém vyrovnání Ústavní soud nahlížel na ústavní konformitu napadených ustanovení. Ústavní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že nevěnoval bližší pozornost argumentaci navrhovatelky či vlády k otázce přiměřenosti finanční náhrady, neboť se jí podrobně zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13. V tomto nálezu konstatoval, že politické rozhodnutí ohledně stanovení výše finančního vypořádání nemá na ústavnost zákona o majetkovém vyrovnání vliv (blíže viz body 242 – 256 nálezu, který je dostupný ZDE).

Zákonodárce přijetím § 15 a 16 zákona o majetkovém vyrovnání, deklaroval podmínky, za nichž je ochoten smlouvy o vypořádání s jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi uzavřít. Dotčené církve a náboženské společnosti [s výjimkou jedné – viz § 15 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona ve spojení se sdělením Ministerstva kultury č. 55/2013 Sb.] státem předložený návrh smlouvy akceptovaly a vláda s nimi smlouvy o vypořádání uzavřela. Na základě smluv bylo ujednáno, že finanční náhrada v zákonem i smlouvou stanovené (valorizované) výši bude vyplacena v třiceti ročních splátkách.

Napadenou právní úpravou zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem (nepřípustná nepravá retroaktivita) nerozhodl o zdanění, nýbrž o faktickém snížení finanční náhrady, na jejíž celou výši vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání. Dodatečné snížení finanční náhrady za křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem míří proti základním principům demokratického právního státu. Zákonodárce tím porušil principy právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnost a ochrany nabytých práv, jakožto stěžejní principy demokratické společnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a právo dotčených subjektů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve smyslu ochrany legitimního očekávání jeho zmnožení.

Odlišná stanoviska k výroku I nálezu zaujali soudci Josef Fiala a Radovan Suchánek.

Dnešní nález Ústavního soudu vítají i odborníci z řad advokacie. „Zdanění tzv. církevních náhrad bylo předmětem mnoha  vášnivých diskuzí nejen na půdě Poslanecké sněmovny, ale i odborné právní veřejnosti, kdy mnozí restituční advokáti vnímali tzv. zdaňovací retroaktivitu za protiústavní, neboť nejen v oblasti církevních restitucí, ale i např. restitucí dle zákona o půdě je nutné vnímat prodlení státu s vypořádáním náhrad a legitimním očekáváním církví a jiných oprávněných osob. Jakékoli retroaktivní kroky jsou nepřijatelné“, sdělil Advokátnímu deníku odborník na právní poradenství v oblasti restitučního práva advokát JUDr. Martin Purkyt.

Emeritní ústavní soudce, advokát a nově zvolený  děkan plzeňské právnické fakulty JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., ocenil, že se většina jeho nástupců postavila za principy právní jistoty a legitimního očekávání, za demokracii a právní stát. „Kdyby to Ústavní soud zamítl, příště by mohl být na paškále někdo jiný, mohli by se znelíbit jednou skauti, podruhé amatérští hudebníci, potřetí fotbalisté a mohlo by se tímto způsobem ‘danit’ cokoliv, kde by se nechtělo, aby se to provozovalo,“ řekl. Sám zdůraznil uvozovky u slova danit. Ústavní soudci totiž podle něho prohlédli „věrolomnost“ navrhovatelů zákona o zdanění finančních náhrad. Na jednu stranu sice mluvili o dani, sami ale v důvodové zprávě napsali, že je to jediný způsob, jak dosáhnout snížení příspěvku církvím. Podle jeho názoru se ukázalo, že Ústavní soud je skutečně ochráncem ústavnosti, nikoliv nějakou třetí komorou parlamentu. „Bylo argumentováno ústavněprávně, nikoliv politicky, ta věc byla protiústavní bez ohledu na to, jakých aktérů se to týkalo, a v tom Ústavní soud ukázal, že se dokáže držet té role a z té role nikterak nevybočuje,“ dodal.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/19 včetně disentů je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud, foto Pixabay

Go to TOP