Istanbulská Úmluva vznikla v roce 2011 a odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií.

Jedná se o 210. Úmluvu Rady Evropy, sjednanou Výborem ministrů členských států Rady Evropy 7. dubna 2011 v Istanbulu, která vstoupila v platnost 1. srpna 2014 poté, co ji ratifikovalo 13 států a 25 států ji podepsalo. V současnosti k ní přistoupilo podpisem 46 států, pouze 30 z nich přistoupilo k ratifikaci. Česká republika přistoupila k Úmluvě 2. 5. 2016. Úmluva je mezinárodním dokumentem podle čl. 10 Ústavy, není však přímo vykonatelná, jejím obsahem jsou závazky státu k zavedení opatření, předpokládá transpozici do českého právního řádu.

Předmětem její úpravy je zakotvení nástrojů směřujících k prevenci, odstranění a trestání násilí na ženách. Svůj diskriminační postoj odůvodňuje tím, že „násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji.“ Úmluva je často kritizována právě kvůli genderové nevyváženosti. Článek 3 pak argumentuje tím, že násilí zaměřené proti ženě je proto, že jsou to právě ženy, které násilí postihuje nepoměrně více. Ovšem řada kritiků zmiňuje, že nelze zvýhodňovat jednu skupinu na úkor jiné.

Legislativa vs aplikační praxe v Česku

Česká republika má dostatečnou legislativní úpravu na podporu a pomoc obětem násilných trestných činů, podle řady odborníků selhává především aplikační praxe. Za podporu ratifikace Úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí se postavila nyní nová vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (viz náhledové foto). Dne 29. července 2019 uspořádala v Praze setkání pro novináře, kde svůj postoj vysvětlovala:

„Malé nahlédnutí do Úmluvy a přesnější překlad mě přesvědčily o tom, že tuto Úmluvu můžeme bez obavy ratifikovat,“ uvedla poslankyně Helena Válková. Nový překlad dokumentu nahradil podle Válkové příliš vágní a obecný termín gender a použil termín bližší zejména slovanským státům – používá tedy termín násilí založené na pohlaví. Pojem gender totiž představuje pro veřejnost podle Válkové problém. Mnozí zástupci laické i odborné veřejnosti se domnívají, že se jedná o dokument o genderové ideologii. To profesorka Helena Válková vyvrací. „Úmluva nemění postavení mužů a žen ve společnosti,“ uvedla.

V praxi se věnuje obětem domácího násilí také advokát Daniel Bartoň. Uvedl například, že v současnosti se finanční pomoc k obětem dostane až po několika měsících nebo dokonce letech. „V Česku také není dostupnost komplexních služeb pro oběti,“ uvedl. Také policisté nejsou často proškoleni, jak se mají k obětem chovat.

Po ratifikaci dokumentu by měl stát závazek zřídit centra, která by nabízela obětem násilných činů veškeré služby, například právníky a psychology. Střediska by měla být nejen v Praze, ale v každém regionu. Finance by se měly okamžitě dostat k člověku zasaženému trestným činem. Vymáhání náhrady škody od pachatele by převzal stát.

Důvěra obětí v právní a psychologickou pomoc je v ČR slabá

Podle výzkumů Češi domácí násilí raději neoznamují. Zejména ženy se obávají dalších traumatických konfrontací s pachatelem nebo ztráty živitele rodiny. Bronislava Marvanová Vargová pracuje v organizaci ROSA, která se věnuje ženám a obětem násilí. Co se týče Istanbulské úmluvy, domnívá se, že ratifikace Úmluvy by v praxi mohla pomoci lidem,  aby razantněji řešili problém domácího násilí. Na Policii ČR hlásí domácí násilí nejméně lidí v Evropě.

Úřad vlády ČR nechal kvůli negativním postojům k Istanbulské úmluvě například ze strany církví nebo konzervativnější části společnosti zpracovat analýzu toho, jaké měla ratifikace dopady v jiných státech. „Nejčastější obavy nebyly naplněny,“ uvedl Radan Šafařík (viz náhledové foto) z Úřadu vlády. Žádná země například nemusela rušit své tradice ani nezačala přijímat více žen v rámci azylového řízení. Ani Česká republika by podle něj nemusela měnit zákon, protože to, co požaduje Úmluva v azylovém řízení pro ženy, už ČR dodržuje. V září 2018 vydal Úřad vlády ČR publikaci Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí: mýty a fakta. Rozebírá hlavně článek 3 této Istanbulské úmluvy. Nejčastější výhradou je, že Úmluva je „zástěrkou“ pro prosazení tzv. gender ideologie. Čl. 3 gender vymezuje gender tak, že „jde o společensky ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které daná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže“. Podle Úřadu vlády ČR nejde v Úmluvě „o smazání biologických rozdílů mezi muži a ženami. Jde jí o odstranění přetrvávajících společenských nerovností.“

Nejednotnost názorů u laické a odborné veřejnosti

Jak u laické, tak odborné veřejnosti jsou názory na Úmluvu rozdílné. Na počátku října 2019 chce proto vládní zmocněnkyně pro lidská práva a poslankyně Helena Válková uspořádat další odbornou konferenci.

Podle prosincového průzkumu 2018 Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) je povědomí o Úmluvě mezi občany České republiky nízké. Jen 12 procent Čechů vědělo, že se Úmluva týká násilí, 72 procent nedokázalo odpovědět, čeho se dokument týká. Stejně tak většina občanů nevěděla, jestli by Parlament měl Úmluvu schválit.

Z těchto důvodů se proti ratifikaci Úmluvy vyjádřila i Unie rodinných advokátů.

Nejvíce kritiky směřuje proti riziku převýchovy společnosti, o čemž hovoří následující články: čl. 12 odst. 1 („Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“), čl. 12 odst. 4 („Strany učiní vše nezbytné pro to, aby každý se občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy.“), čl. 14 odst. 1 („Strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role …“).

ČAK má obavy kvůli ohrožení advokátní mlčenlivosti

Odbornou diskusi ohledně Istanbulské úmluvy sleduje i Česká advokátní komora. Výhrady má zejména k ohlašovací povinnosti zakotvenou článku 28.

Z pohledu advokacie se jeví tato povinnost jako nejproblematičtější, neboť čl. 28 Úmluvy požaduje, aby pravidla důvěrnosti profesí nebránila ohlášení důvodného podezření ze spáchání násilných trestných činů nebo ohlášení, že k takovému jednání má dojít.

Výkladová zpráva publikovaná spolu s Úmluvou sice zdůrazňuje, že nejde o zakotvení ohlašovací povinnosti, článek tak však ve všech jazykových verzích vypadá. Výkladová zpráva výslovně uvádí:

„146. Podle tohoto ustanovení musí smluvní státy Úmluvy zajistit, aby profesionálové (odborníci) zpravidla povinní dodržovat povinnost mlčenlivosti (jako například lékaři nebo psychiatři) měli možnost ohlásit příslušným organizacím nebo orgánům spáchání násilí, mají-li opodstatněné důvody se domnívat, že byl spáchaný závažný násilný čin dle této úmluvy a je možné očekávat spáchání dalších násilných činů této povahy. Tyto kumulativní požadavky musí být splněny pro jakékoli ohlášení a zahrnují například běžné případy násilí, kde se oběť již stala obětí závažných násilných činů a kde je třeba se obávat nových násilných činů.

147. Je třeba poznamenat, že toto ustanovení neukládá odborníkům ohlašovací povinnost. Poskytuje jim pouze možnost učinit tak bez nebezpečí postihu za porušení povinnosti mlčenlivosti. Přestože pravidla důvěrnosti (mlčenlivosti) mohou být stanovena prostřednictvím různých právních norem, otázky důvěrnosti a jejich porušení mohou být také upraveny etickými kodexy nebo jinou formou profesních norem platných pro různé profesní skupiny. Toto ustanovení má zajistit, aby žádná forma těchto pravidel nemohla bránit ohlašování závažných aktů násilí. Cílem tohoto ustanovení je chránit život a zdraví obětí, a nikoliv podnítit zahajování trestních stíhání. Je to proto je důležité umožnit odborníkům chránit oběti násilí, aby tak po pečlivém vyhodnocení mohli učinit.
148. Pojem „za přiměřených podmínek“ znamená, že strany mohou určit situace nebo případy, kdy se toto ustanovení použije. Například mohou smluvní strany podmínit aplikaci článku 28 podmínit předem daným souhlasem oběti, s výjimkou některých zvláštních případů, je-li oběť nezletilá nebo není-li schopna se bránit v důsledku fyzického nebo mentálního postižení. Krom uvedeného je každá smluvní strana odpovědná za určení okruhu profesí, na něž se toto ustanovení bude vztahovat. Pojem „někteří odborníci“ pokrývá libovolný výčet profesí, jejichž činnosti zahrnují kontakt so ženami, muži a dětmi, kteří mohou být označeny jako oběti některých forem násilí dle této úmluvy. Nadto v souladu s článkem 6 EÚLP aplikace tohoto článku se nevztahuje na práva těch, kteří jsou ze spáchání takového násilného činu obviněni, ať už v rámci občanskoprávního nebo trestního řízení.“

V zásadě jde o další specifickou Úmluvu k ochraně lidských práv se zavedením již zažitého mechanismu Rady Evropy. Diskuse se týkají obsahu samotného, neboť je svou materií nevyvážený a legislativním jazykem neurčitý. Proto má ČAK za to, že stávající legislativní úprava je dostačující a Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme. Stačí zákony dodržovat, násilí hlásit a trestání vymáhat.

 Autorka Mgr. Hana Kejhová, MPA,  foto K. Kabzanová, Úřad vlády ČR.