Použití zvukového vzorku vyňatého ze zvukového záznamu v pozměněné a při poslechu nerozpoznatelné podobě ovšem zásah do těchto práv nepředstavuje.

Hudební skupina Kraftwerk v roce 1977 zveřejnila zvukový záznam, který obsahoval hudební skladbu Metall auf Metall. M. Pelham a M. Haas jsou skladateli hudební skladby Nur mir, která byla zveřejněna v roce 1997 na zvukových záznamech společnosti Pelham. Členové skupiny Kraftwerk R. Hütter a F. Schneider-Esleben tvrdí, že Pelham pořídil pomocí techniky sampling1 rozmnoženinu přibližně dvou vteřin rytmické sekvence skladby Metall auf Metall a začlenil je v rámci postupných opakování do skladby Nur mir.

Vzhledem k tomu, že se R. Hütter a F. Schneider-Esleben domnívali, že bylo porušeno právo související s autorským právem, jehož jsou nositeli jakožto výrobci zvukových záznamů, domáhali se mimo jiné ukončení protiprávního jednání, přiznání náhrady škody a předání zvukových záznamů obsahujících skladbu Nur Mir za účelem jejich zničení.

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), kterému byla tato věc předložena, se Soudního dvora v podstatě táže zejména na to, zda nedovolené začlenění zvukového vzorku (samplu), který byl vyjmut z určitého zvukového záznamu, do jiného zvukového záznamu prostřednictvím samplingu představuje z hlediska unijního práva v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících3, jakož i z hlediska základních práv zaručených Listinou základních práv Evropské unie zásah do práv výrobce zvukového záznamu, z něhož byl vyňat předmětný vzorek.

Německý soud se táže i na výjimky a omezení práv nositelů, které upravuje unijní právo. V tomto směru se uvedený soud ptá, zda je s unijním právem slučitelný německý právní předpis, na jehož základě lze v zásadě zveřejnit a využívat nezávislé dílo vytvořené na základě volného užití chráněného díla bez svolení nositelů práv. Kromě toho se táže, zda může sampling spadat pod „výjimku týkající se citací“, na jejímž základě nemusí uživatel za účelem použití předmětného chráněného zvukového záznamu žádat výrobce zvukových záznamů o svolení.

V rozsudku ve věci C-476/17  ze dne 29. července 2019 Soudní dvůr předně připomněl, že výrobci zvukových záznamů mají výlučné právo udělit svolení nebo zakázat rozmnožování svých zvukových záznamů vcelku nebo po částech. Rozmnoží-li tudíž uživatel byť jen velmi krátký zvukový vzorek vyňatý ze zvukového záznamu, jedná se v zásadě o rozmnožování tohoto zvukového záznamu po částech, a takové rozmnožování tedy spadá pod výlučné právo přiznané výrobci zvukového záznamu.

Soudní dvůr nicméně uvedl, že o „rozmnožování“ se nejedná, pokud uživatel v rámci výkonu svobody umění vyjme ze zvukového záznamu zvukový vzorek, aby ho v pozměněné a při poslechu nerozpoznatelné podobě začlenil do jiného zvukového záznamu.

Soudní dvůr v této souvislosti zdůraznil, že závěr, že takové použití zvukového vzorku představuje rozmnožování, k němuž musí být dáno svolení výrobce zvukových záznamů, by odporoval zejména požadavku zajistit přiměřenou rovnováhu mezi zájmy nositelů autorského práva a práv s ním souvisejících na ochraně jejich práv duševního vlastnictví, která je zakotvena v Listině, na straně jedné a ochranou zájmů a základních práv uživatelů předmětů ochrany, mezi něž patří i svoboda umění rovněž zaručená Listinou, jakož i veřejného zájmu na straně druhé.

Soudní dvůr dále konstatoval, že nosič, který přebírá všechny zvuky nebo podstatnou část zvuků zaznamenaných na zvukovém záznamu, přestavuje rozmnoženinu tohoto zvukového záznamu, ve vztahu k němuž má výrobce zvukového záznamu výlučné právo na rozšiřování. Soudní dvůr nicméně uvedl, že takovou rozmnoženinou není nosič, do něhož jsou stejně tak jako v projednávaném případě začleněny pouze hudební vzorky, případně v pozměněné podobě, které byly přeneseny z tohoto zvukového záznamu za účelem vytvoření nového díla, které je nezávislé na tomto zvukového záznamu.

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že zohlednění zájmů výrobců a uživatelů předmětů ochrany, jakož i veřejného zájmu ze strany unijního normotvůrce se promítá již do výjimek a omezení práv nositelů, které jsou upraveny unijním právem. Tyto výjimky a omezení jsou nadto vyjmenovány taxativně s cílem zajistit náležité fungování vnitřního trhu v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících. Německý právní předpis, který navzdory taxativnímu výčtu výše uvedených výjimek a omezení stanoví výjimku či omezení, které nejsou upraveny unijním právem a na jejichž základě lze v zásadě zveřejnit a využívat nezávislé dílo vytvořené na základě volného užití chráněného díla bez svolení nositelů práv, tudíž není v souladu s unijním právem.

Pokud jde o výjimky a omezení výlučných práv nositelů na rozmnožování a sdělování veřejnosti, které mohou členské státy stanovit na základě unijního práva v případě citací z chráněného díla, Soudní dvůr konstatoval, že užití zvukového vzorku vyňatého ze zvukového záznamu, u něhož lze rozeznat, z jakého díla byl vyňat, za určitých podmínek může představovat citaci, a to zejména tehdy, je-li cílem takového užití interakce s předmětným dílem. Takovou citaci naproti tomu nepředstavuje užití tohoto vzorku, kdy není možné předmětné dílo rozeznat.

Soudní dvůr nakonec uvedl, že pokud postup členských států není zcela určen unijním právem, tyto státy mohou při uplatňování unijního práva použít vnitrostátní standardy ochrany základních práv, neohrozí-li toto použití úroveň ochrany stanovenou Listinou. Věcný obsah výlučného práva výrobce zvukových záznamů na rozmnožování ovšem podléhá opatření úplné harmonizace, takže takové použití je nutno v tomto ohledu vyloučit.

Zdroj: Soudní dvůr Evropské unie, ilustrační foto Pixabay.

1 Sampling je technika spočívající v tom, že se pomocí elektronických zařízení vyjímají úryvky zvukového záznamu za tím účelem, aby byly použity jako prvky nové skladby v jiném zvukovém záznamu.

2 Výrobci zvukových záznamů jsou fyzické nebo právnické osoby, které financují tvorbu zvukových záznamů.

3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 2006, L 376, s. 28).