Podstrčený paragraf 7b trestního řádu – kde se vzal a o čem je

Petr Toman

Podstrčenými paragrafy rozumím takové, které kýmsi anonymním navrženy a v množství pozměňovacích návrhů šikovně skryty projdou nepovšimnuty legislativním procesem. Teprve když jsou poprvé použity, vybuchnou s razancí pumy a všichni začínají zjišťovat, kde se tam vůbec vzaly a o čem jsou. Jedním z nich je nový § 7b trestního řádu.

Toto ustanovení bylo do trestního řádu vloženo s účinností od 1. února 2019 zákonem č. 287/2018 Sb., změna trestního zákoníku a některých dalších předpisů. Tím zákonem, který k témuž dni konstituoval mimo jiné novou skutkovou podstatu maření spravedlnosti. Zájem odborné veřejnosti i diskuse politiků se zaměřily na tento nový trestný čin. Pozornosti však unikl nenápadný § 7b vkládaný nikoliv do trestního zákoníku, jehož se novelizace zejména týkala, ale do jednoho z těch „některých dalších zákonů“, tedy do trestního řádu.

Ustanovení § 7b trestního řádu umožňuje policejnímu orgánu s předchozím souhlasem státního zástupce nařídit komukoliv, kdo má ve svém počítačovém systému nebo na nosiči informací nějaká data, aby je po stanovenou dobu v nezměněné podobě uchoval nebo aby k nim dokonce znemožnil přístup jiným osobám. Pokud věc nesnese odkladu a souhlas státního zástupce nelze získat, pak k tomuto kroku může policie přistoupit i bez souhlasu státního zástupce. Zákon používá termín „data důležitá pro trestní řízení, která jsou uložena v počítačovém systému nebo na nosiči informací“. Pod tímto názvem se skrývá obsah veškerých mailů s přílohami, obsah webových stránek, obsah naší nejdůvěrnější komunikace vedené prostřednictvím různých platforem (WhatsApp, Messenger, Viber, Telegram, Twitter a jiné) včetně obrázků k nim připojených nebo prohlížených a mnohem více.

Důvodem, proč ustanovení § 7b označuji za podstrčené, je, že jeho přijetím došlo k zásadnímu průlomu do našich práv, aniž byla vedena odborná diskuse nad potřebností takto závažného zásahu do našich občanských práv, nad pravidly, podle nichž má být postupováno, aniž byla pojmenována a odstraněna rizika zneužití, a aniž byly prodiskutovány vzájemné vazby na další, podobná ustanovení, která již trestní řád obsahuje.

Provedená změna je skutečně zásadní. Zjišťovat obsah naší komunikace umožňoval trestní řád již před 1. únorem. Využíval k tomu ustanovení § 88 trestního řádu upravující podmínky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo ustanovení § 158d odst. 3 trestního řádu týkající se sledování osob a věcí, přičemž věcí se rozuměla i data umístěná v počítačových systémech. Podstatné však bylo, že k takovému zásahu do soukromí mohlo dojít jen s předchozím souhlasem soudu a obsah komunikace byl zjišťován do budoucna. Podobného výsledku mohla policie dosáhnout i cestou domovní prohlídky podle § 82 trestního řádu, ovšem i zde byl vyžadován předchozí souhlas soudu. Všechna tato ustanovení současně obsahují speciální úpravu více či méně respektující vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem.

Ustanovení § 7b žádné limity nemá: příkaz nemusí vydat soudce, jeho použití není omezeno závažností trestného činu, který je vyšetřován, není v něm pamatováno na důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Rozhodnutím policie je nařízeno třetí osobě, aby na své vlastní náklady zaznamenávala a uchovala veškerý obsah naší komunikace, všechny změny v ní provedené (smazané či doplněné dokumenty či jejich části), odesílatele i adresáty apod. To vše po dobu až 90 dnů. Teprve poté přijde na řadu rozhodnutí soudu o jejich případném vydání. Nebo jejich odnětí podle § 78 či 79 trestního řádu.

Nejde však jen o tříměsíční zaznamenávání obsahu komunikace. Zde by se dalo namítnout, že sice dochází k zaznamenávání komunikace bez souhlasu soudu, ale jen po přechodnou dobu a k jejímu následnému vydání orgánům činným v trestním řízení je souhlasu soudu již třeba (pokud není použito odnětí věci). Podle § 7b odst. 2 však může policejní orgán za stejných podmínek nařídit vypnutí i libovolné webové stránky, e-mailové schránky či jakoukoliv jinou aplikaci, jíž je běžně komunikováno. V případě hrozby terorismu je to akceptovatelné, takové omezení však v toto ustanovení neobsahuje. Může tak udělat v zásadě při vyšetřování jakéhokoliv trestného činu. Následky nesprávnosti takového úředního postupu policie či státního zastupitelství mohou být nedozírné. Stačí si jen představit zablokování e-shopu některého z velkých internetových prodejců, popř. zablokování e-mailové pošty v době dokončování většího obchodu či blížící se koncentrační či odvolací lhůty v soudním řízení. Škody by mohly být v takových případech nedozírné.

Vzhledem k absenci odborné debaty před přijetím § 7b není ani zřejmé, co s takto uchovanými daty? Jaký postup umožňující jejich vydání je správný? Výzva k vydání věci důležité pro trestní řízení podle § 78 či její odnětí podle § 79? Nebo sledování věci podle § 158d odst. 3 nebo dokonce jen výzva podle § 8 trestního řádu? Ani jedno z těchto ustanovení není aplikovatelné bez dalšího. A přesto v souvislosti s přijetím § 7b k jejich úpravě nedošlo.

V tento okamžik nezbývá, než na existenci nového § 7b trestního řádu upozornit odbornou i laickou veřejnost a pokusit se zahájit debatu s cílem vyjasnit si to, co mělo být vyjasněno již v době schvalování novelizace. A položit si otázku, zda je skutečně zaznamenávání veškerého obsahu naší komunikace bez předchozího souhlasu soudu a při vyšetřování jakéhokoliv, tedy i toho nejbagatelnějšího trestného činu, skutečně třeba. Pokud ne, a já jsem o tom přesvědčen, pak je třeba co nejrychleji navrhnout a přijmout zákonnou úpravu, která bude respektovat práva, která současnou právní úpravou respektována nejsou.


JUDr. Petr Toman, LL.M.
advokát, člen – náhradník představenstva ČAK, člen prezidia Unie obhájců

Redaktorka Bulletinu advokacie. [ View all posts ]

Go to TOP