Poškozením věci ze svévole nebo škodolibosti je podle § 2969 odst. 2 o. z. nutné rozumět úmyslné počínání škůdce, jehož úmysl musí mít ještě zvýšenou intenzitu, která se projevuje buď zcela neopodstatněným zásahem do práv poškozeného, spojeným zpravidla s potěšením či s radostí ze škodního jednání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům (svévole), či zaměřením škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek (škodolibost), pro které je typické potěšení škůdce z toho, že se tím nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 992/2018 

K věci: 

Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 25 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka 500 000 Kč představuje cenu zvláštní obliby za pokácení a poškození stromů na zahradě žalobce. Soud vycházel ze zjištění, že žalovaný vnikl ve dnech 4. a 5. 3. 2015 na pozemek žalobce bez jeho souhlasu, zde pokácel tři stromy rostoucí v těsné blízkosti budov žalovaného a ořezal větve ořešáku, hrušně a jabloně. Hrušni žalovaný uřízl i větev, na níž se oběsil přítel žalobce a pod níž byl instalován náhrobek. Již před touto událostí jednala rodina žalovaného se žalobcem o odstranění větví, které zasahovaly nad nemovitost žalovaného, žalovaný žádal o povolení ke kácení dřevin Městský úřad XY, který mu sdělil, že jejich odstranění může provést jen vlastník. Žalovaný byl za tento čin trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně shledán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody a poškození cizí věci a byla mu uložena povinnost nahradit škodu ve výši 48 610 Kč. Soud posoudil nárok žalobce podle § 2969 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posuzoval, zda jednání žalobce nese znaky svévole či škodolibosti, a dospěl k závěru, že jeho jednání lze hodnotit jako svévolné, že však výjimečný vztah k poškozené věci lze shledat pouze u poškozené hrušně, tento strom žalobce svým způsobem uctívá, upravil jej do podoby pietního místa. V této části shledal soud žalobu důvodnou a přiznal žalobci cenu zvláštní obliby za poškozenou hrušeň ve výši 25 000 Kč.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil a žalobu o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyložil pojmy „svévole“ a „škodolibost“ s tím, že je na poškozeném, aby prokázal nejen úmyslné počínání škůdce, nýbrž i jeho zvýšenou intenzitu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že daný skutek nebyl činěn ze škodolibosti ani ze svévole. Nejednalo se o zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného spojený s potěšením ze škodného jednání nebo se zjevnou neúctou k cizím právům a jednání nebylo ani zaměřeno právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na jeho majetek. Jednalo se o dlouhodobý sousedský spor, žalovaný se neadekvátním způsobem snažil brát za svoje tvrzená práva a zamezit stromům na pozemku žalobce, aby pronikaly na pozemek žalovaného nebo ohrožovaly stav jeho nemovitostí.

Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím i měnícím výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za dosud neřešenou považoval otázku aplikace § 2969 odst. 2 o. z., tj. jaké jsou předpoklady náhrady ceny zvláštní obliby. Soud podle názoru žalobce nesprávně uzavřel, že musí být splněny obě podmínky současně, tedy jednání ze svévole a škodolibosti, dále nesprávně vyložil pojem svévole. Jednal-li žalovaný mimo rámec § 1016 odst. 2 o. z., který mu umožňuje šetrně odstranit kořeny a větve stromů přesahujících na jeho pozemek, pak jednal svévolně. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 s tím, že napadené rozhodnutí je s uváděným rozhodnutím rozporné. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby též zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud posoudil dovolání jako přípustné pro řešení otázky podmínek náhrady ceny zvláštní obliby podle § 2969 odst. 2 o. z., neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. 

Z odůvodnění:

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku není přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovolání tedy v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí odmítl podle § 243c o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 2969 odst. 1 o. z. se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.

Z důvodové zprávy k § 2951 až 2971 vyplývá (byť důvodová zpráva může být toliko doplňujícím vodítkem při interpretaci právních norem, protože rozhodující je výklad textu a účelu zákona), že „ustanovení o povinnosti škůdce nahradit cenu zvláštní obliby, způsobil-li škodu ze svévole či škodolibosti, přejímá dikci § 1331 obecného občanského zákoníku a § 1172 vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937. Svévole i škodolibost jsou kvalifikované případy vystupňovaného úmyslu. Svévole směřuje k samotnému způsobení škody, škodolibost směřuje k osobě poškozeného. V prvním případě má škůdce potěšení z toho, že škodí (srov. R. Dittrich, H. Tades et al.: Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch, 1. vydání, Manz, Wien 1994, str. 1918), aniž mu zpravidla vznikne jiný prospěch; osoba poškozeného je přitom škůdci lhostejná. Ve druhém případě má škůdce potěšení z toho, že působí škodu právě určité osobě, protože má zájem pokořit ji nebo jí jinak ublížit. Ze svévole škodí např. ten, kdo poškrábe lak aut parkujících na parkovišti. Ze škodolibosti škodí např. ten, kdo zlomí na cizím pozemku strom, o kterém ví, že jej vlastník zasadil při narození syna a léta jej s láskou pěstuje.“

Dále důvodová zpráva vysvětluje, co se rozumí cenou zvláštní obliby. „Cenou zvláštní obliby (pretium affectionis) je mimořádná cena, při které se zohledňují i nemajetkové aspekty, zvláště pak osobní vztah poškozeného k věci. Zničí-li někdo schválně jinému jedinou fotografii jeho mrtvé matky nebo zničí-li knihu opatřenou podrobnými autorskými poznámkami pro další vydání se záměrem připravit autora o výsledek jeho několikaměsíční práce apod., pak nelze škodu nahradit peněžitým ekvivalentem odpovídajícím obvyklé ceně, protože náhradou za zničené nelze opatřit novou věc. Z toho důvodu je namístě, aby náhrada plnila vedle reparační funkce i funkci satisfakční. Vzhledem k tomu se cena zvláštní obliby určí obdobným postupem, jakým se určuje výše satisfakčních plnění za újmy ryze nemajetkové: výši určí a zdůvodní poškozený, a nepřistoupí-li na ni škůdce, popřípadě nedosáhnou-li strany narovnání, rozhodne o výši ceny zvláštní obliby soud.“

Podle § 1331 obecného zákoníku občanského z roku 1811, z něhož současná právní úprava vychází, je-li někdo poškozen na svém jmění úmyslně nebo patrnou nedbalostí jiného, je oprávněn žádati také ušlý zisk, a byla-li škoda způsobena činem, zakázaným trestním zákonem, nebo ze svévole a škodolibosti, cenu zvláštní záliby.

Pojmy svévole a škodolibost užité v § 1331 o. z. o. byly vykládány tak, že ze svévole jedná ten, kdo bezúčelně druhého poškozuje z důvodu, že mu to působí potěšení. Svévole je tu při radosti nad škodním jednáním a jeho bezprostředních následcích samých, aniž škůdce myslí na následky další. Škodolibě jedná ten, kdo pociťuje rozkoš z nepříjemného pocitu vyvolaného u poškozeného škodlivým jednáním [srov. F. Rouček, J. Sedláček a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl pátý (§§ 1090 až 1341), Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, Praha 1937, str. 948, body 5-6]. Není žádný důvod totožné pojmy, užité v § 2969 odst. 2 o. z., vykládat odlišně. Počínání škůdce podle § 2969 odst. 2 o. z. musí být úmyslné a jeho úmysl musí mít ještě zvýšenou intenzitu, která se projevuje buď zcela neopodstatněným zásahem do práv poškozeného, spojeným zpravidla s potěšením či s radostí ze škodního jednání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům (svévole), či zaměřením škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek (škodolibost), pro které je typické potěšení škůdce z toho, že se tím nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného (shodně viz F. Melzer in Občanský zákoník – velký komentář, svazek IX, Leges, Praha 2018, str. 1085, bod 3; P. Bezouška in Občanský zákoník, Komentář, svazek VI, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1750, bod VII). Je pak na poškozeném, aby prokázal nejen úmyslné počínání škůdce, nýbrž i tuto jeho zvýšenou intenzitu.

Jak vyplývá již z obecného zákoníku občanského, pojmy svévole a jednání zakázané trestním zákonem nebyly totožné a ani podle současné právní úpravy nelze dovozovat, že dopustil-li se škůdce svým jednáním přečinu či zločinu, jednal ze svévole. Stejně tak nelze dovozovat, že překročí-li někdo své oprávnění vyplývající z § 1016 odst. 2 o. z. (podle nějž neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá), je jeho jednání vždy svévolné. Poškození věci ze svévole a protiprávní jednání rovněž nelze stavět naroveň. U poškození věci ze svévole se musí jednat o úmyslný a zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného, tj. bez jakéhokoliv důvodu, kdy cílem jednajícího je pouze poškodit věc buď pro vlastní potěšení, nebo s naprostou lhostejností, bez jakékoliv úcty k právům jiných osob.

Z toho, co bylo výše řečeno, vyplývá, že odvolací soud vyložil pojmy svévole a škodolibost správně, vycházel též z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, a dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného znaky svévole ani škodolibosti nenaplňuje, pokud základem jeho jednání byl dlouhodobě neřešený sousedský spor o odstranění větví či stromů přesahujících hranici pozemku žalobce a zasahujících k žalovanému, jemuž působily škodu na nemovitosti. Žalovaný se i pokusil získat povolení ke kácení těchto stromů na tamním úřadu. O odstranění přesahujících větví rodina žalovaného se žalobcem jednala. Jednání žalovaného tudíž nelze kvalifikovat jako zcela bezúčelné, ani nemělo za cíl ublížit žalobci. Nic takového ze zjištěného skutkového stavu neplyne (přičemž zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá).

Brojí-li žalobce proti tomu, že cenu zvláštní obliby lze poškozenému přiznat jen za splnění obou předpokladů společně, tj. škůdce musí poškodit věc ze svévole a škodolibosti, pak takový závěr odvolací soud ve svém rozhodnutí neučinil, z § 2969 o. z. i z napadeného rozhodnutí plyne zcela jasně, že se jedná o alternativní předpoklady, tedy o poškození věci buď ze svévole, nebo ze škodolibosti.

Odkazoval-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, závěry uvedeného rozhodnutí na projednávanou věc vůbec nedopadají, neboť řeší zcela jinou otázku, a to odtah vozidla a povinnost vrátit jej po odpadnutí překážky zpět na místo. Dovolací soud v tomto rozhodnutí označil jednání Správy služeb hl. m. Prahy za svévolné, pokud držela po úklidu komunikace vozidlo bezdůvodně dále odstraněné z komunikace. Použití pojmu svévole v odkazovaném rozhodnutí nijak neodporuje výkladu tohoto pojmu provedenému výše. Navíc byl tento pojem použit za jiného právního stavu, při aplikaci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně dovodil nedostatek předpokladů vzniku povinnosti škůdce hradit poškozenému kromě obvyklé ceny poškozené věci ještě cenu zvláštní obliby ve smyslu § 2969 odst. 2 o. z. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy není naplněn, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 

Komentář:

Pro toto číslo Bulletinu advokacie jsme vybrali rozhodnutí z oblasti odpovědnosti za škodu, které pracuje s novým pojetím náhrady při poškození věci ve specifickém případě. Ust. § 492 odst. 1 o. z. normuje, že hodnotou věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem. Základem při zjišťování hodnoty věci je její cena primárně určovaná jako cena obvyklá.[1] V některých případech však nebude základem cena obvyklá, ale tzv. mimořádná – má-li se nahradit hodnota věci –, která se stanoví s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci. Vzhledem k publikovanému rozhodnutí nás bude zajímat cena zvláštní obliby.

V souvislosti s cenou zvláštní obliby část odborné literatury vychází z toho, že zvláštní obliba věci je vyvolaná jejími náhodnými vlastnostmi (pro toho, v jehož zájmu se náhrada určuje) a že jde o cenu mimořádnou. Podobně se k ceně zvláštní obliby dlouhodobě staví i rakouská rozhodovací praxe, podle které je třeba cenou zvláštní obliby chápat cenu mimořádnou (srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 28. 12. 1951, sp. zn. 3 Ob 479/51). Při určování ceny zvláštní obliby se proto hledí na osobní city a jiné nemajetkové zájmy, bere se zřetel na osobní vztah poškozeného k věci, např. k uměleckému dílu, obydlí, rodinnému dědictví, věcem, se kterými jsou spojeny zvláštní vzpomínky či jsou uchovávány na památku (např. fotografie, dětské hračky a knížky), apod. Tato cena převyšuje cenu obecnou, jde o určitou přirážku k náhradě zjištěné podle § 492 odst. 1 o. z. Účelem jejího poskytnutí není náhrada, ale peníze zde plní roli satisfakční za utrpěnou citovou bolest.[2]

Část literatury chápe cenu zvláštní obliby jako cenu, jež je utvářena osobním (citovým) vztahem určitého subjektu k věci s tím, že sem budou spadat např. věci památeční (rodinná kronika děděná z generace na generaci, jediná fotka předka), věci získané od určité významné osoby, ale např. i věci, k nimž má vlastník jiný nemajetkový vztah (např. kniha s vlastními poznámkami z dětství). Současně se poukazuje na to, že cenu zvláštní obliby nelze prakticky nikdy stanovit objektivně. Při její náhradě ji bude muset primárně vyčíslit ten, kdo ji požaduje (v případě sporu je soud oprávněn cenu zvláštní obliby modifikovat). S cenou zvláštní obliby pracuje občanský zákoník výslovně na dvou místech. Prvním z nich je § 1794 odst. 2 (neúměrné zkrácení), druhým pak právě § 2969 odst. 2. Kromě ceny zvláštní obliby užívá občanský zákoník na dvou místech i spojení věc zvláštní obliby [§ 459 a § 483 odst. 3 písm. b)].[3] Stejná komentářová literatura v jiné části vychází z toho, že cena zvláštní obliby vyjadřuje ideální hodnotu, která má být nahrazena mimořádnou cenou ve smyslu § 492 odst. 2. Ta se určuje emocionální vazbou poškozeného k věci (např. jde o zděděný památeční předmět po předcích atd.). Cena zvláštní obliby nepředstavuje majetkovou hodnotu, nýbrž určitou emocionální hodnotu, která se neprojeví v majetkové bilanci poškozeného. Hledí se zde na osobní city a jiné nemajetkové zájmy, na osobní vztah poškozeného k věci. Prakticky relevantní je tato úprava zejména tehdy, když je zničena věc, která nemá reálnou tržní cenu (např. stará rodinná fotografie, starý pes jako domácí mazlíček atd.).[4]

Další část odborné literatury vychází z toho, že poškozeny mohou být i takové věci, které jsou z hlediska tržní ceny bez hodnoty (bezcenné) či mají hodnotu velmi nízkou, avšak pro vlastníka mají význam, neodpovídající reálné ceně věci. Tento stav je nazýván cenou zvláštní obliby, která vystihuje zvláštní vztah vlastníka k věci představující pro něj rodinnou památku, vzpomínku na nějaké události či mající význam dokumentární. Současně klade otázku, zda jde skutečně o modifikaci rozsahu skutečné škody, či zda se pod tímto termínem neskrývá spíše nemajetková újma spočívající v zásahu do osobnostní integrity poškozeného, který poškození či ztrátu věci pro něj takto zvýšeně ceněné nese obtížněji a pociťuje ji jako újmu, kterou pouhá náhrada obvyklé ceny nemůže vyrovnat.[5]

V souvislosti s § 2969 odst. 2 se literatura také snaží o vymezení pojmu svévole a škodolibost, přičemž akceptuje, že východiskem je úprava obsažená v § 1331 obecného zákoníku občanského. Svévoli vymezuje jako poškození z radosti, potěšení z působení škody, škůdce má potěšení z toho, že škodí. Jde tedy o potěšení ze samotného škodního jednání, aniž by mu sel myslet na další následky. Nemusí tedy zahrnovat vůli působit jinému duševní utrpení. Škodolibostí se pak míní radost z utrpení jiného, které je důsledkem poškození.[6]

Část literatury vychází z toho, že svévole představuje zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného, spojený zpravidla s potěšením či s radostí ze škodního jednání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům, škodolibost pak zaměření škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek, pro které je typické potěšení škůdce z toho, že se tím nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného.[7]

I když odborná literatura poukazuje na některé aspekty, které jsou s výkladem § 2969 odst. 2 spojeny[8] a které publikované rozhodnutí neřeší, protože je řešit nemuselo a ani nemohlo, zdá se, že základní směřování vyplývá z odborné literatury, důvodové zprávy a publikovaného rozhodnutí u tohoto typu ceny zvláštní obliby vcelku jednotně.

 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva PF Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

---

[1] K některým otázkám spojeným s obvyklou cenou srov. F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, svazek III, § 419-654, Leges, Praha 2014, str. 221-222; T. Buus: Problémy s vymezením „obvyklé“ ceny, Bulletin advokacie č. 7-8/2018, str. 54-61; M. Králík: Věcná práva v občanském zákoníku očima soudce se zaměřením na potřebu znaleckého posouzení a dokazování k otázkám spojeným s „oceňováním“ (vybrané základní otázky), Odhadce a oceňování majetku č. 24/2018, str. 4 a násl.

[2] K tomu srov. M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1750.

[3] F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 223.

[4] F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX., § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 1084.

[5] J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek VI., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 1148.

[6] Op. cit. sub 4, str. 1085.

[7] Op. cit. sub 5, str. 1148.

[8] Op. cit. sub 4, str. 1083 a násl.